ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1591.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1591/2015-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2015, sp. zn. 3 To 159/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 64/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2015, č. j. 71 T 64/2013-575 , byl obviněný Ing. R. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad I.) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), (ad II.) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, (ad III./1-3) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, (ad III./2) též přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, (ad IV.) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a současně přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž těchto trestných činů se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
I.
od blíže nezjištěné doby roku 2008 a poté v mnohem větší míře od blíže nezjištěné doby roku 2010 do přesně nezjištěného dne měsíce března roku 2012 v O. – H., na ulici D. M. č. …, ve společně obývaném bytě, ale i jinde, dlouhodobě opakovaně v nepravidelných intervalech, nejméně jednou za dva týdny, zejména pod vlivem alkoholických nápojů, ale i bez tohoto vlivu, nejprve verbálně bezdůvodně napadal svoji manželku M. L., a to tím způsobem, že ji urážel hrubými vulgárními výrazy, ve zlobném afektu rozbíjel zařízení bytu, neposkytoval jí dostatečně finanční prostředky, zakazoval jí styk se sousedkou a přítelkyněmi, kontroloval jí obsah kabelky a obsah údajů v mobilním telefonu a emailové poště a toto verbální napadání vyústilo následně i ve fyzické napadání jmenované se stupňující se frekvencí a intenzitou, když opakovaně fyzicky M. L. napadal i za přítomnosti její nezletilé dcery, když jmenovanou opakovaně bil údery otevřenou dlaní na tvář, ale i údery pěstmi, taháním za vlasy, probouzel ji ze spánku nadávkami a také poléváním vody, u bití použil také prut, a to vyjma období, když M. L. i s dcerou vyhodil z bytu, a to dvakrát v roce 2010 na celý víkend, jedenkrát na celý týden v roce 2010 a jedenkrát na měsíc v roce 2010 a od listopadu roku 2011 do prosince roku 2011, když mj. M. L. napadl tak, že
- dne 19. 4. 2011 kolem 21.00 hodin v O. – H., na ulici D. M. č. …, vyskočil před obytným panelovým domem ze křoví, a poté M. L. jedenkrát udeřil otevřenou dlaní do oblasti levého ucha, čímž jí způsobil zranění ve formě pohmožděniny, jež si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření,
- dne 4. 11. 2011 v O. – H., na ul. D. M. č. …, kolem 19.00 hodin v tamním bytě č. …, po předchozí vzájemné hádce, urážel svoji manželku M. L. hrubými vulgárními výrazy,
- dne 5. 11. 2011 v době od 20.45 hodin do 21.00 hodin v O. – H., na ul. D. M. č. …, v prostorách vstupu do bytu č. …, uchopil svou pravou rukou M. L. za paži a za použití síly ji proti její vůli vytáhl z výše uvedeného bytu na domovní chodbu a následně jí tímto způsobem táhl až do prostor domovního schodiště, odkud poškozenou opakovaně strkal před sebe až před byt č. … ve 2. patře domu, kde společně bydleli, opět ji uchopil za její ruku a za použití síly ji vtáhl dovnitř do bytu, který uzamkl a následně, když se napadaná snažila najít klíče, aby si byt odemkla, jí odemčení opětovně znemožnil, od dveří bytu ji odstrčil a bránil jí tak z bytu odejít, čímž tímto svým jednáním způsobil jmenované podlitiny, které si nevyžádaly lékařské ošetření,
když v důsledku shora popisovaného jednání se poškozená M. L. rozhodla opustit společnou domácnost a skutečně ve dvou případech z jejich společného bydlení odešla i s dcerou do bytu sousedky I. H. a v několika případech odešla ke své kamarádce D. M. do O. – H., na ulici K. č. …, kde ji opětovně vyhledával a sledoval,
když M. L. toto jeho jednání pociťovala jako újmu a hrubé příkoří, čímž jí způsobil dlouhodobé psychické a fyzické útrapy,
II.
dne 23. 3. 2012 v blíže nezjištěných ranních hodinách poté, co M. L. s dcerou trvale opustila domácnost sdílenou s obžalovaným, ji fyzicky napadl na přechodu pro chodce v O. – H., na ulici D. M., a to tak, že jí opakovaně udeřil otevřenou dlaní na tvář, tahal ji za vlasy ve chvíli, kdy vedla svoji nezletilou dceru do školky, a poté jí šlapal po nohách,
III.
1)
dne 3. 8. 2012 kolem 18.00 hodin v O. – M. O., na ulici N. J. č. …, poté, co dostihl svoji manželku M. L., po této požadoval podepsání směnky jakožto potvrzení svého údajného dluhu vůči němu, s čímž souhlasila, ale jmenovaného nechtěla vpustit do bytu, kde v inkriminovanou dobu bydlela, proto s ním jela do bytu č. …, v O. – H., na ulici D. M. č. …, kde však podepsání směnky odmítla, na což reagoval tak, že uzamkl dveře svého bytu a sdělil jmenované, že pokud směnku nepodepíše, tak ji z bytu nepustí, když jmenovanou z bytu pustil až přibližně po 30 minutách, a to poté, co podepsala předmětné směnky,
2)
dne 4. 8. 2012 v O. – M. O., na ulici N. J. č. …, v době kolem 09.05 hodin poté, co mu na jeho zazvonění M. L. omylem otevřela vstupní dveře, neboť si myslela, že jde o někoho jiného, bez jejího souhlasu a překonání jejího odporu tím, že přetlačil dveře, které držela, vešel do předmětného bytu, ale když uviděl v bytě stojící pánské jízdní kolo zn. GT a zjistil, že je to kolo od jejího přítele P. T. a se slovy, že v případě, že se k němu nevrátí, její přítel tohle bude muset snášet, malým kapesním nožem poškodil pláště předmětného kola a to tak, že probodl přední a zadní plášť kola, poté poškozenou M. L. chytil za její pravou ruku tak, že jí zamezil volnému pohybu, násilím ji vytáhl z bytu po domovním schodišti až před dům, kde jí z ruky vytrhl její mobilní telefon zn. Alcatel v hodnotě 100 Kč a prohlížel si jeho obsah a když se poškozená domáhala vrácení předmětného telefonu, běžel ke svému vozidlu, do kterého se nejdříve uzamkl a poté, co k němu došla poškozená a opět se domáhala vrácení předmětného telefonu, využil této situace, otevřel dveře vozidla a v době, kdy se poškozená do vozidla naklonila, aby mu vzala zpět svůj mobilní telefon, uchopil ji za vlasy a hýždě a násilím proti její vůli ji přehodil do vozidla a vtlačil ji na místo spolujezdce, vozidlo uzamkl, nastartoval a ihned z místa odjel směrem na F.-M. a poté až směrem do obce B., a když poškozená během jízdy a v jejím průběhu se domáhala zastavení a svého vystoupení, na to nereagoval a jízdu nepřerušil, poté se však poškozené podařilo získat zpět svůj mobilní telefon a poslat několik SMS zpráv svému příteli P. T. se žádostí, aby kontaktoval Policii ČR, poté vozidlo zastavil v blízkosti R. p. R., kde následně přijela Policie ČR, přičemž poškozené předtím sdělil, že v případě, že vše ohlásí a bude proti němu vypovídat, zařídí jí velké problémy, a proto ze strachu z této pohrůžky v daném okamžiku nic poškozená neohlásila a celou věc Policii ČR ohlásila až po návratu zpět do O., čímž tímto svým jednáním způsobil P. T. poškozením předmětného kola škodu v celkové výši 1 090 Kč,
3)
v blíže nezjištěné době od 4. 8. 2012 do 12. 10. 2012 poté, co M. L. podala trestní oznámení na obžalovaného a obžalovaný byl kontaktován Policií ČR, opakovaně osobně i telefonicky žádal jmenovanou o zpětvzetí trestního oznámení a hrozil jí, že pokud tak neučiní, udělá jí ostudu a problémy v práci, zařídí její propuštění, což podpořil nejméně ve dnech 11. 10. 2012 a 12. 10. 2012 textovými SMS zprávami, které zasílal ze svého pracovního telefonu,
IV.
dne 26. 3. 2014 v době od 11.50 hodin do 12.00 hodin v O., na ul. N. D., v blízkosti průchodu fyzicky napadl poškozenou M. L., tak, že po slovní rozepři, při níž se snažila rukou dosáhnout na telefon, který držel v ruce, chytil svou levou rukou za její pravou ruku, telefon si schoval do kapsy a svou pravou rukou jí udeřil do pravé poloviny tváře, přičemž úder byl veden značnou silou a poškozené bylo způsobeno zranění, spočívající ve zhmoždění měkkých tkání obličeje v oblasti dolní čelisti vpravo, bez otevřeného poranění kožního krytu a podvrtnutí krční páteře s dobou léčení v délce 14 dnů.
Obviněný byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkonu mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, pobočce pro Moravskoslezský kraj, na náhradě škody částku 16.177 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 7. 2015, sp. zn. 3 To 159/2015 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Aleše Vídenského dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v „hrubém nepoměru mezi skutkovými zjištěními soudu a obsahem spisu“ . Podle názoru dovolatele měl být obžaloby zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí odvolací soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl jak ve výrocích o vině, trestu, tak i náhradě škody.
Obviněný ve vztahu k bodu I. namítl, že k žádnému bezdůvodnému napadání mezi manžely nedocházelo. Docházelo pouze k typickým manželským neshodám, a to z důvodu nezodpovědného hospodaření poškozené. Hodnocení soudu vnímá jako vadné v tom směru, že nezohledňuje běžnou situaci v rodině. K závěru soudů, že neposkytoval dostatek finančních prostředků, předeslal, že veškeré úhrady realizoval z vlastních příjmů a poškozená měla k dispozici i platební kartu s přístupem k jeho bankovnímu účtu, vyjma období, kdy se ze společné domácnosti odstěhovala.
S oporou o výpověď svědkyně H. akcentuje, že konflikty vznikaly výhradně v důsledku nevěry poškozené. Ze společné domácnosti odcházela záměrně za účelem jeho traumatizování, jeho vztah k dceři využívala k psychickému nátlaku na jeho osobu. Jeho postoj k jeho dceři v rozvodovém řízení byl podle názoru dovolatele motivem poškozené k jeho obvinění. Odvolací soud tyto skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch, v patřičném rozsahu nezohlednil.
Vadné posouzení spatřuje rovněž ve skutečnosti, že poškozené žádná vlastní újma nevznikla. Tento závěr opírá o zpracovaný znalecký posudek, podle něhož u poškozené nebyla zjištěna posttraumatická stresová porucha, ani jiný projev jí popisované psychické újmy a nelze jednoznačně určit roli oběti.
U skutku pod bodem II. polemizuje dovolatel s oporou o výpověď svědka H. (který uvedl, že „jenom na ni něco křičel“ ) se závěry soudů a namítá, že pokud soud vyšel z výpovědi svědka T., jedná se o výpověď účelovou.
U skutku III./1) připomenul výpověď svědkyně H., která potvrdila, že byla osobně přítomna podpisu směnky, a namítá, že popis situace poškozenou je nepravdivý. K jednání uvedenému pod bodem III./2 podle něj, vzhledem k výpovědi službu konajícího policisty, jenž popsal telefonickou komunikaci s poškozenou, nemohlo dojít. Nesouhlasí ani se závěry, které soudy učinily stran skutku pod bodem III./3), neboť se podle jeho mínění jedná o SMS zprávy vytržené z kontextu, jimiž reagoval na nařízenou exekuci, v jejímž důsledku měl jako manžel „obstavený“ majetek.
Ohledně skutku pod bodem IV. dovolatel uvádí, že poškozené žádné zranění nezpůsobil. Zmiňuje údajný rozpor mezi první výpovědí poškozené před policejním orgánem a její výpovědí druhou. Poukazuje na to, že z nahrávky, kterou dokumentoval průběh této události, je naopak zřejmá agrese poškozené vůči němu. Policejnímu orgánu vytýká, že nevyslechl jeho přítelkyni R. K., která byla svědkem této události. Pokud soud prvního stupně vyšel z lékařské zprávy datované týden po incidentu, potom zcela popřel lékařskou zprávu MUDr. D., která u poškozené žádné zranění nediagnostikovala. Jde-li o tvrzené zranění, má za to, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi údajným napadením poškozené a jejím zraněním, neboť poškozená v minulosti utrpěla úraz krční páteře.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení s obsahem podaného dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat. Vyjádřila souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
I přesto, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nezbytné konstatovat, že ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá deklarovaný dovolací důvod naplnit. Z tohoto důvodu je proto třeba hodnotit dovolání obviněného jako mimořádný opravný prostředek, který byl podán z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný svoji dovolací argumentaci spojil s jiným skutkovým základem věci, než který se stal předmětem právního posouzení soudy nižších stupňů. Podstatou jeho mimořádného opravného prostředku je zpochybnění skutkových zjištění soudu. Primárně skrze námitky skutkového a procesního charakteru namítá dovolatel nesprávnost právního posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
V daném směru lze zopakovat, že obviněný u skutku pod bodem I. zpochybňuje, že by k jakémukoli napadání poškozené vůbec docházelo, u skutku II. brojí proti závěrům, které soud prvního stupně učinil zejména na základě výpovědi svědka T., u skutků pod bodem III. zpochybňuje věrohodnost provedených důkazů, namítá nevěrohodnost výpovědi poškozené stejně jako u skutku pod bodem IV., kde znovu zaujímá vlastní hodnotící závěry k lékařské zprávě MUDr. D.
Aniž by namítal nesprávnost hmotně právní subsumpce skutkových zjištění pod příslušné zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, polemizuje dovolatel se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, který je závazný (neboť námitka extrémního nesouladu jím výslovně uplatněna nebyla) pro dovolací soud při jeho rozhodování. Obviněným vznesené námitky nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, protože v rámci uplatněného dovolacího důvodu, v rozporu s jeho obsahovým vymezením, obviněný brojí proti rozsahu a kvalitě provedeného dokazování, resp. proti skutkovým závěrům, které z provedeného dokazování soudy vyvodily. Takto koncipované výhrady se ovšem s obsahovým zaměřením uplatněného dovolacího důvodu míjejí.
Klade-li obviněný akcent na skutečnost, že byl odsouzen primárně na základě svědecké výpovědi poškozené, kterou v rámci svého dovolání hodnotí jako nepravdivou, je třeba předeslat, že se jedná o účelovou interpretaci soudy vyslovených závěrů. V daném směru je v prvé řadě třeba poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 3907/11, ve kterém tento nikterak nevyloučil možnost, aby závěr o vině obviněného byl učiněn výhradně na jednom důkazu, zejména výpovědí poškozené, když mimo jiné uvedl, že „Důkazní situace, při níž proti usvědčujícímu tvrzení jediného přímého svědka stojí protikladné tvrzení obviněného, není v případech trestných činů proti svobodě a důstojnosti nikterak výjimečná a Ústavní soud se již podobnými případy opakovaně zabýval. Vždy dovodil, že z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci „tvrzení proti tvrzení“ a priori vyloučit uznání obžalovaného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka (zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 21494/09). Hodnocení tohoto rázu je plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení a ustálenou judikaturou trestních soudů a nevymyká se nikterak postupu, který Ústavní soud akceptoval v řadě předchozích obdobných případů, uvedených výše.“ V tomto směru proto není ani vyloučeno, aby byl obviněný uznán vinným pouze na základě jediné výpovědi, v tomto případě výpovědi poškozené.
Je třeba dodat, že při hodnocení věrohodnosti označeného usvědčujícího důkazu nelze pomíjet závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie (č. l. 461), který byl na osobu poškozené vypracován. Zpracovatelka jeho psychologické části, znalkyně PhDr. Renáta Koláčková, dospěla k odbornému závěru, že u poškozené nebyly zjištěny tendence ke konfabulaci a ke smýšlení příběhů a prožitých událostí. U svědkyně byla shledána základní konformita v postojích, nebyly zjištěny znaky lhavosti jako vyhraněného osobnostního rysu. Za této situace, nebyly-li u obviněné shledány žádné prvky ke konfabulaci či nadměrné lhavosti zjištěny, nevzniká jakýkoli důvod ke zpochybnění hodnotících úvah soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru o pravdivosti výpovědi poškozené.
Navíc závěr o vině dovolatele zpravidla nebyl (stran jednotlivých dílčích skutků) učiněn pouze na základě svědecké výpovědi poškozené, nýbrž na základě širšího okruhu důkazů, a to v podobě svědeckých výpovědí, případně důkazů listinných, které podpořily verzi událostí prezentovanou poškozenou. U skutku I. jde o výpovědi svědků P. M., A. M., D. M. a I. H., která při hlavním líčení – v reakci na postup soudu podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. stran její výpovědi z přípravného řízení – uvedla (č. l. 394): „Pokud jsem uváděla, že jsem viděla, jak ji z mého bytu tahal za vlasy, tak to je pravda, to jsem opravdu viděla.“ Dodat lze, že známky tělesného násilí na poškozené potvrdila shodně i svědkyně A. M. V případě skutku pod bodem III./2) je verze poškozené podpořena o výpovědi svědků P. T., M. H. a J. H. Za tohoto stavu nelze dospět k závěru, že by výpověď poškozené byla účelová a osamocená, směřující proti dovolateli v úmyslu mu jakkoli uškodit. Okruh důkazů v průběhu řízení před soudem prvního stupně provedených poskytuje spolehlivý závěr o vině dovolatele.
Námitku obviněného ( „v žádném případě nevznikla žádná újma. Ani psychická, ani jiná…“ ), že poškozená v důsledku jeho jednání žádné zranění neutrpěla, v čemž spatřuje „vadné posouzení celého případu“ , nelze pokládat za právně relevantní. Dovolatel byl shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, který předpokládá, že pachatel svoji trestnou činnost (týrání jiného) realizuje po delší dobu. Objektem tohoto deliktu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. S. 1749). Znak týrání představuje zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005). Znakem objektivní stránky tohoto trestného činu naopak není způsobení (tělesné či duševní) újmy na zdraví. Tento znak (v podobě způsobení těžkého ublížení na zdraví týráním osoby žijící ve společném obydlí) je součástí kvalifikované skutkové podstaty podle §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým ovšem obviněný uznán vinným nebyl.
Z uvedeného plyne, že výrok o vině obviněný napadl způsobem, který svědčí o nenaplnění uplatněného dovolacího důvodu.
Pokud obviněný vzpomíná chybný výrok o trestu , nikterak blíže nerozvedl, v jakém rozsahu jej napadá a jakou nesprávnost při jeho uložení soudům vytýká. Není úkolem soudu dovolacího, aby za dovolatele domýšlel, jakou nesprávnost svým dovoláním napadenému výroku vytýká. Má-li snad obviněný na mysli nepřiměřenost uloženého trestu, připomíná se, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pro tento případ se ovšem dodává, že taková námitka není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání.
Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pouze pro úplnost se dodává, že ve vztahu k výroku o náhradě škody neuplatnil obviněný žádnou argumentaci.
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu