ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1665.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1665/2016-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. H. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 9 To 384/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 40/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 1 T 40/2016, byl obviněný V. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
„v přesně nezjištěné době, dne 28. 01. 2016 nebo 29. 01. 2016, v areálu závodu Škoda Auto, a.s. v hale M1 v M. B. odcizil 338 kusů snímačů otáček levého zadního kola pro systém ABS na vozidla značky Škoda, č. dílu WHT003863, které na základě předchozí domluvy uložil do batohu již odsouzeného B. A. T., který dne 01. 02. 2016 ve 14.06 hodin odcizené součástky vynášel ze závodu přes 7. bránu, kde je pak mimo areál měl převzít obžalovaný a vyplatit mu 500 Kč, avšak byl kontrolován pracovníkem ostrahy závodu, odcizené součástky u něj byly nalezeny a zajištěny a tímto společnosti Škoda Auto, a.s. se sídlem Mladá Boleslav, třída Václava Klementa 869, způsobili škodu 272.090 Kč.“
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
3. O odvoláních obviněného a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 9 To 384/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to s ohledem na tzv. opomenuté důkazy, extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými závěry a povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit.
5. V podaném dovolání namítl, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí především o hypotetické závěry, neboť jediným usvědčujícím důkazem je výpověď svědka B. A. T. (dále jen „T.“), zatímco ostatní zjištěné skutečnosti o vině či nevině obviněného nic nevypovídají, když z výpovědí ostatních svědků naopak vyplývají pochybnosti o věrohodnosti svědka T. Za situace tzv. tvrzení proti tvrzení zhodnotil nalézací soud výpověď svědka T. jako pravdivou s tím, že jako kolega obviněného neměl důvod vypovídat lživě v jeho neprospěch, že měl u hlavního líčení přesvědčivý projev a že je u něho menší pravděpodobnost, že by byl schopen zorganizovat odcizení a distribuci předmětných součástek. Takové hodnocení nalézacího soudu označil za velmi subjektivní a jím deklarované důvody za hypotetické, nemající oporu v provedených důkazech a neodstraňující vážné pochybnosti o skutkovém stavu věci. Dále uvedl, že není zřejmé, z čeho soud prvního stupně usoudil, že procházel přes bránu v době, kdy tam byl svědek T. kontrolován, neboť z úředního záznamu ze dne 1. 2. 2016 a z hodnocení kamerového systému na bráně závodu je zřejmé, že tam procházel až půl minuty poté, co byl svědek T. odveden pracovníky bezpečnosti z brány dovnitř jejich stanoviště. Rovněž odvolacímu soudu vytknul hypotetické úvahy o skutkovém ději, jakož i zamítnutí návrhu na výslech pro obhajobu důležitého svědka Z. S. za situace, kdy nebyl jednoznačně zjištěn skutkový stav věci a odstraněny pochybnosti o jeho vině, v návaznosti na což poukázal na judikaturu Ústavního soudu.
6. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil.
7. Do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném mimořádném opravném prostředku tento neobdržel od Nejvyššího státního zastupitelství žádné vyjádření ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
9. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 9 To 384/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
14. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění a odvolacímu soudu také neprovedení navrhovaného důkazu. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že se souzeného skutku vůbec nedopustil). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozuje své tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení dané věci.
15 . Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v zamítnutí jeho důkazního návrhu a nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
16. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
17. V návaznosti na uvedené lze konstatovat, že výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
18. V nyní souzené věci však žádný z výše vymezených případů extrémního nesouladu (rozporu) není dán, neboť závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný se dopustil shora popsaného skutku, se opírá o výpověď svědka T., která je v souladu s dalšími provedenými důkazy (zejména s výpověďmi svědků M. H., B. K., jakož i se zjištěním k osobě svědka T., že v době spáchání souzeného trestného činu pobýval na území České republiky pouze krátce). Za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi svědka T. jakožto přímého usvědčujícího důkazu podpořeného také dalšími, byť nepřímými, důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Nadto Nejvyšší soud uvádí, že soudy nižších stupňů se zabývaly jak věrohodností výpovědi svědka T., tak věrohodností protichůdné výpovědi obviněného, která byla oslabena mj. odchylkami v jeho výpovědích k případné motivaci svědka T. k jeho křivému obvinění. K výhradě vůči závěru soudu prvního stupně, že obviněný „procházel přes bránu v době, kdy tam byl svědek T. kontrolován“ lze pouze stručně poznamenat, že tento není v rozporu s provedenými důkazy, neboť svědek T. byl v předmětné době skutečně kontrolován hlídkou bezpečnosti závodu, přičemž z uvedeného skutkového závěru nalézacího soudu nevyplývá, že by jím mínil pouze provádění kontroly strážným na bráně – svědkem M. H. (jak zřejmě naznačuje obviněný), když navíc skutečnost, v jakém přesném okamžiku procházel obviněný přes bránu závodu, nemá na jeho shora popsané protiprávní jednání žádný vliv.
19. V kontextu shora uvedeného je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
20. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
21. K výhradě obviněného stran neprovedení navrženého důkazu Nejvyšší soud dále připomíná, že o tzv. opomenuté důkazy jde jednak v procesních situacích, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se pak jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.
22. Zamítnutí návrhu obviněného na provedení výslechu svědka Z. S. ze strany odvolacího soudu však nemožno považovat za případ opomenutého důkazu ve shora vymezeném smyslu, neboť odvolací soud se tímto návrhem dostatečně zabýval na str. 4 svého rozhodnutí, kde věcně adekvátně objasnil, z jakých důvodů považoval provedení předmětného důkazu za nadbytečné. Ani tuto námitku proto nelze označit za uplatněnou právně relevantně.
23. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu