ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.265.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 265/2016-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 13 To 457/2015-229, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 180/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 1. 10. 2015, č. j. 10 T 180/2014-212 , byl obviněný Ing. P. Ch. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že
v místě svého trvalého bydliště ani jinde řádně neplnil vyživovací povinnost vůči svým dcerám N. Ch., a A. Ch., kdy v době od ledna do prosince 2014 včetně řádně neplatil výživné na dceru N. Ch., stanovené co do výše rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 151/2013 ze dne 30. 4. 2013, s nabytím právní moci dne 24. 5. 2013, v částce 5 000 Kč měsíčně splatné do 15. dne v měsíci předem k rukám N. Ch., výživné hradil pouze částečně ve výši 1 000 Kč, a v měsíci prosinci byla insolvenčním správcem uhrazena částka 1 742 Kč, takže na výživném dluží k rukám dcery N. Ch. částku 51 248 Kč, a v době od ledna 2014 do srpna 2014 včetně řádně neplatil výživné na dceru A. Ch., stanovené mu co do výše rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 29/2012 ze dne 12. 6. 2012, s nabytím právní moci dne 20. 8. 2012, v částce 8 000Kč měsíčně splatné do 15. dne v měsíci předem k rukám dcery, kdy ve sledovaném období bylo v jeho možnostech a schopnostech hradit výživné v částce 5 000 Kč, a uhradil výživné pouze částečně v měsíci únoru 2014 v částce 5 000 Kč a v měsících duben a červen roku 2014 vždy částku 1 000 Kč, tedy na výživném dluží dceři A. Ch. za uvedené období 33 000 Kč.
2. Obviněný byl odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Obviněnému bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2015, č. j. 13 To 457/2015-229, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Ladislava Malečka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vyjadřuje nesouhlas se skutkovými a právními závěry, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Poukazuje na to, že od 5. 12. 2013 je v osobní insolvenci a za řádné nehrazení výživného činí odpovědným insolvenčního správce, jehož dne 19. 1. 2015 navrhl odvolat. Zmiňuje, že od srpna 2011 do listopadu 2014 uhradil na výživném celkem 389 700 Kč, a dovozuje (měl-li za toto období podle soudu na dcery platit výživné po 5 000 Kč a uhradit tak 380 000 Kč), že trestnost jeho činu zanikla podle §197 tr. zákoníku. Vůči závěrům soudů namítá, že mu byla prováděna srážka ze mzdy odpovídající právním předpisům a pokud nebyl zaměstnán od srpna 2013 do května 2014, pak upozorňuje, že od června 2013 do února 2014 hradil výživné ve výši 10 000 Kč, ač podle zjištění soudu ve věci sp. zn. 2 T 182/2012 měl k 5. měsíci 2013 přeplatek na výživném více jak 20 000 Kč. Na nabídku stávajícího zaměstnavatele přistoupil proto, aby se mohl postarat o svou dcerku, v roce 2014 bral pouze základní plat, neboť společnost začala podnikat teprve od března uvedeného roku. V postoji bývalé manželky a oprávněných dcer shledává toliko snahu o přivození jeho trestního postihu (nebyl dotazován, proč není výživné hrazeno). Za nedostatečně objasněné pokládá majetkové poměry matky oprávněných, za nesprávné nepřihlédnutí soudu ke všem poznatkům o výši uhrazených částek a převodu automobilu na dceru N.
6. Nesprávné právní posouzení skutku shledává v tom, že v jeho věci nebyly aplikovány právní závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a ustanovení §197 tr. zákoníku a nebyly rovněž učiněny potřebné závěry o jeho zavinění, ať již ve smyslu §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, či §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 1. 10. 2015, č. j. 10 T 180/2014-212, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 13 To 457/2015-229, a věc vrátil Okresnímu soudu v Benešově k novému projednání a rozhodnutí.
8. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten po shrnutí dovolacích námitek předeslal, že obviněný zpochybňuje mj. zavinění, existenci dluhu a vůbec možnost hradit výživné s ohledem na své zaměstnání, nízký příjem a rodinné poměry. Tuto dovolací argumentaci však uplatňuje takřka výhradně prostřednictvím námitek proti skutkovým zjištěním, procesu dokazování a závěrům, k nimž soud prvního stupně po provedení a hodnocení důkazů dospěl. Nad rámec toho rozvedl, že dovolatel např. dovozuje, že jeho jednání nebylo zaviněné, neboť se svým majetkem nemohl disponovat, toto mohl činit jen insolvenční správce, přičemž chybou tohoto bylo, že výživné hrazeno nebylo, neboť měl veškeré informace a podklady. Nebylo-li tedy výživné hrazeno, stalo se tak nečinností insolvenčního správce. Toto tvrzení obviněného se však podle názoru státního zástupce nezakládá na pravdě, neboť ze skutkových zjištění naopak vyplynulo (s odkazem na stranu 8 rozsudku), že obviněný insolvenčnímu správci patřičné údaje včas nesdělil a tomuto ani neposkytl patřičnou součinnost. Ačkoli byl již od května 2014 zaměstnán, o tomto jej neinformoval, v měsíci červnu 2014 mu tvrdil, že teprve bude zaměstnán, a insolvenční správce se údaj o zaměstnání obviněného dozvěděl z jiných zdrojů až v měsíci září 2014. Vinou nesoučinnosti obviněného pak došlo k zaslání, a to jen malé části příjmu, až koncem roku 2014.
9. Namítá-li dovolatel, že měl být zproštěn obžaloby, a to s odkazem na ustanovení o účinné lítosti vyplývající z §197 trestního zákoníku (neboť bylo prokázáno, že za období měsíců srpen 2011 – listopad 2014 zaplatil větší finanční částku, než jaká by – při stanovení výše vyživovací povinnosti po 5 000 Kč měsíčně na každou dceru – měla být celkovým dluhem) pak podle státního zástupce ze skutkových zjištění nic takového nevyplývá. Obviněný podle jeho náhledu na věc směšuje více období, kdy výživné v průběhu několika let řádně neplatil. Ač jej na tuto skutečnost upozornil již Okresní soud v Benešově, obviněný nebere v potaz skutečnost, že trestní soud nebyl pro účely trestního řízení vázán rozhodnutím opatrovnického soudu, a tedy mohl po posouzení předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 2 tr. ř. v různých obdobích stanovit různě vysoké výživné, mj. s ohledem na možnosti a schopnosti obviněného. Jeho skutečný dluh na výživném je tedy s ohledem na rozhodnutí opatrovnického soudu výrazně vyšší. Pokud z předchozího období, jehož se týkal rozsudek Okresního soudu v Benešově sp. zn. 2 T 182/2012, vznikl přeplatek na výživném ve výši cca 20 000 Kč, nalézací soud postupoval ve prospěch obviněného a tuto částku započetl na výživném za rok 2013, které rovněž nebylo řádně placeno.
10. Státní zástupce míní, že pod uplatněný dovolací důvod nespadají ani námitky obviněného týkající se toho, jakým způsobem a s jakými závěry soud hodnotil okolnosti jeho zaměstnání, resp. jak posuzoval majetkové poměry jeho a bývalé manželky. Obdobně tento dovolací důvod nebyl naplněn ani jeho poukazem na skutečnost, že v minulosti daroval dceři N. automobil, což soud podle něj rovněž náležitě nezohlednil. V prvé řadě poskytnutí daru dítěti (byť zde šlo o dar pravděpodobně vyšší hodnoty) není řádným placením výživného. Především ale, k uvedenému došlo již v roce 2010, tedy ve zcela jiném období, než pro které je obviněný nyní trestně stíhán.
11. Podle státního zástupce by pod obviněným uplatněný dovolací důvod mohla být podřazená výtka, že soud se náležitě nezabýval souvisejícími okolnostmi, jež mohly mít vliv na škodlivost jeho jednání, a neuvážil dostatečně možnost uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Tuto námitku však nepovažuje za opodstatněnou. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu zastává názor, že zásadu subsidiarity trestní represe lze po splnění patřičných podmínek aplikovat až tehdy, pokud je dovozeno, že „formální“ znaky trestného činu naplněny byly. Její uplatnění je přitom na místě pouze v případech, kdy skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. V posuzované trestní věci obviněného jde ovšem o běžný případ neplnění vyživovací povinnosti vůči dětem, o něž se obviněný nikterak nezajímá a výživné řádně neplatí. Aplikace této zásady tak podle jeho názoru není na místě.
12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvody.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
20. Obviněný sice své dovolání opírá o dovolací důvod, který je určen k nápravě vad při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutku, částí své dovolací argumentace však tento rámec evidentně překračuje. Spatřuje-li totiž vadu rozhodnutí soudů nižších stupňů v tom, že neaplikovaly ustanovení §197 tr. zákoníku a nezprostily jej návrhu na potrestání podle §226 písm. e) tr. ř. proto, že zanikla trestnost činu, činí tak při prosazování vlastního odlišného skutkového zjištění stran (s)plnění své povinnosti, než z něhož vyšly soudy nižších stupňů. Ty totiž věc uzavřely tak, že ke dni vynesení rozsudku soudem prvního stupně zůstal obviněný dlužit na výživném pro dceru N. částku 51 248 Kč a pro dceru A. částku 33 000 Kč. Při tomto skutkovém zjištění, jímž je dovolací soud při svém rozhodování vázán (neboť dovolatel součástí svého dovolání neučinil námitku extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými a právními závěry, které soudu na podkladě provedeného dokazování učinily, a takový rozpor v jeho věci ani nelze shledat), nepřichází aplikace ustanovení §197 tr. zákoníku o zvláštní účinné lítosti v úvahu.
21. Dovolací soud na podkladě dovolacích námitek obviněného neshledává důvod k tomu, aby zasahoval do hodnotících úvah soudů nižších stupňů a jakýmkoli způsobem korigoval jejich skutková zjištění. Je tomu tak i proto, že obviněný vznáší i takové výhrady, které z hlediska rozhodování dovolacího soudu jsou zcela irelevantní. Není totiž důvodu jakkoli reagovat na jeho výhradu týkající se hodnocení jeho chování v roce 2013, pokud odsuzující výrok toto období vůbec nezahrnuje. Z hlediska otázky správnosti hmotně právního posouzení skutku by bylo rovněž zcela nadbytečné se jakkoli vyjadřovat k obviněným prezentované motivaci jednání oprávněných (resp. k postupu jejích matky spočívajícím v podání trestního oznámení), neboť uplatněná námitka se nikterak nedotýká otázky správnosti právního posouzení skutku vyjádřeného ve výroku odsuzujícího rozsudku.
22. Za důvodnou nelze pokládat ani námitku obviněného, která souvisí s otázkou existence subjektivní stránky trestného činu. Obviněný totiž netvrdí, že by jeho jednání, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, nebylo kryto jeho zaviněním, nýbrž toliko namítá, že soudy „ve vztahu k naplnění subjektivní stránky ve svých rozhodnutích neučinily žádné závěry a formu zavinění vůbec neřešily“. V daném směru lze dovolateli sice přisvědčit v tom, že jak soud prvního stupně (str. 10 rozsudku), tak soud odvolací (str. 3 usnesení) v odůvodněních svých rozhodnutí explicitně formu úmyslného zavinění obviněného nevyjádřily, z rozhodnutí obou soudů lze nicméně dovodit, že uzavřely věc tak, že se obviněný svého činu dopustil ve formě úmyslu. Plyne to jak z tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně ( „úmyslně“ ), tak odůvodnění usnesení soudu druhého stupně ( „jednal při vědomí, že má zákonnou povinnost vyživovat vůči svým dcerám, musel být srozuměn i s tím, že tuto povinnost poruší právě jejím úmyslným neplacením“ ) . Citovanou větou soud odvolací implicitně vyjádřil, že obviněný se přečinu zanedbání povinné výživy dopustil ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na skutkové vyjádření obsažené ve výroku rozsudku, jakož i poznatek o předchozím trestním stíhání obviněného (skončeném zprošťujícím výrokem) pro čin téže právní kvalifikace, nevznikají o této formě zavinění obviněného pochybnosti.
23. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že jeho trestní věc měla být řešena za užití subsidiarity trestní represe, tj. při aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel sice zmiňuje princip „ultima ratio“ a vytýká soudům, že škodlivost jeho činu nehodnotily, avšak v konkrétnosti nezmiňuje žádné skutečnosti, které by měly svědčit pro použití zásady subsidiarity trestní represe v jeho případě. Aniž by bylo zapotřebí detailněji vyložit, za jakých podmínek přichází v úvahu vyřešení konkrétní trestní věci prostřednictvím ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (v daném směru odkazuje Nejvyšší soud na stanovisko publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), lze uvést, že posuzovaná věc rozhodně nevykazuje taková specifika, jež by umožňovala učinění závěru, že nedosahuje ani spodní hranice obvyklé typové škodlivosti přečinu podle §196 tr. zákoníku. Není tomu tak proto, že za věc hraniční nelze posuzované jednání obviněného označit jak z hlediska délky doby, po kterou obviněný svou zákonnou povinnost neplnil (k trestnosti dostačuje neplnění vyživovací povinnosti po dobu delší než tyči měsíce , v jeho případě jde o omisivní jednání takřka roční v případě N. a sedmi měsíční v případě A.), tak z hlediska výše dlužné částky (dluh více jak 84 000 Kč). Navíc nelze odhlížet od faktu předchozího řádného neplnění této zákonné povinnosti obviněným, kdy vyvození jeho trestní odpovědnosti za dřívější období zabránila dodatečná úhrada dlužných částek. Užití subsidiarity trestní represe není odůvodněno ani tou skutečností, že obviněný se v době činu nacházel v konkurzu, který na jeho osobu byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2013, č. j. KSCB 27 INS 6855/2013-A-22 podle §136 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“).
24. Závěry, které Nejvyšší soud zaujal v usnesení ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012 a na které poukazuje obviněný, se v daném případě uplatní v plném rozsahu (i přesto, že se citované rozhodnutí Nejvyššího soudu týkalo oddlužení jako způsobu řešení úpadku). Obviněný má pravdu v tom, že dlužník je povinen se podle §111 odst. 1 insolvenčního zákona zdržet od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet. Podle §203 odst. 1 insolvenčního zákona se pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními (insolvenčnímu správci). Podle odst. 3 téhož ustanovení uspokojí osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odst. 1 z majetkové podstaty. Současně pokud se obviněný dovolává závěrů učiněných v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, činí tak způsobem, který nemá oporu v provedeném dokazování, neboť k prodlení s uspokojením přednostních pohledávek výživného došlo pouze z důvodu nedostatečné součinnosti samotného obviněného, nikoli insolvenčního správce. Nelze ani souhlasit s dovolatelem, pokud namítá, že „mu soud dává za vinu, že mu je ze mzdy strhávána zákonem... stanovená srážka ze mzdy.“ Obviněného nepříznivá finanční situace totiž nebyla řešena oddlužením, jako jedním ze způsobů řešení úpadku nýbrž konkursem. Za této situace bylo povinností zaměstnavatele celou mzdu adresovat správci konkurzní podstaty. Postup dovolatelem zmiňovaný by se uplatnil pro oddlužení jako jiném způsobu řešení úpadku [§406 odst. 3 písm. d) zákona o úpadku a způsobech jeho řešení]. Podstata konkursu totiž spočívá v tom, že zaměstnavatel má povinnost celou mzdu adresovat insolvenčnímu správci.
25. Namítá-li dovolatel, že na insolvenčního správce přešla okamžikem prohlášení konkurzu povinnost hradit výživné, a proto bylo jeho chybou, pokud nebylo hrazeno včas a řádně, za což, pro nedostatek možnosti s majetkem disponovat, nemůže být odpovědný, přehlíží skutečnost (a nutno podotknout, že se jedná o jeho konstantní obhajobu známou z řízení před soudem prvního stupně, a proto se jí patřičně zabýval i rozsudek soudu prvního stupně – srov. str. 8-9), že překážkou řádné úhrady přednostních pohledávek nebyl insolvenční správce. Ze sdělení zaměstnavatele (č. l. 74) vyplynulo, že obviněný byl u společnosti PCH Pro Limited zaměstnán od 16. 5. 2014 [z výpisu z obchodního rejstříku (č. l. 190) je zřejmé, že funkce statutárního orgánu mu vznikla ke dni 26. 6. 2012] a k říjnu téhož roku nebyly ze mzdy obviněného prováděny žádné srážky ze mzdy. Teprve na základě výzvy insolvenčního správce Ing. Františka Penze na Odvod příjmů ze závislé činnosti na majetkový účet konkurzu byla na tento účet jeho mzda zasílána. Skutečnost, že je zaměstnán u této společnosti, obviněný ovšem insolvenčnímu správci neoznámil, teprve v červnu 2014 mu sdělil, že zaměstnán bude (jak plyne – viz protokol o hlavním líčení ze dne 5. 3. 2015 na č. l. 158 – z výpovědi insolvenčního správce; „po tom jednání 27/6 p. Ch. uvedl, že už bude mít nějaké zaměstnání“ ). Skutečnost, že obviněný je zaměstnán, se insolvenční správce dozvěděl teprve v září 2014. Úvahy obviněného jsou tedy v tomto směru v příkrém rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními a při uvážení těchto skutečností je i vyslovení viny obviněného třeba považovat za zcela zákonné. Namítané prodlení při plnění povinností insolvenčního správce nemá v posuzovaném případě oporu v provedeném dokazování.
26. Pokud soudy zmínily, že k neplacení výživného nedocházelo pro nedostatek součinnosti samotného obviněného, jakož i jeho zaměstnavatele, neboť z výpovědi insolvenčního správce Ing. Františka Penze vyplynulo, že zaměstnavatel jeho pokynů na povinnost odvodu celé mzdy obviněného opakovaně nedbal, a proto i k prodlení při placení výživného z konkurzní podstaty došlo následkem nedostatečné součinnosti zaměstnavatele, nelze přehlédnout, že v této společnosti je obviněný statutárním orgánem (ředitelem), jak plyne z výpisu z obchodního rejstříku (č. l. 190), a to ke dni 26. 6. 2012, ke kterému mu tato funkce vznikla. Obviněný byl tedy jednak v postavení dlužníka, jehož majetková situace byla řešena konkurzem, jednak ovšem statutárním orgánem zaměstnavatele, v jehož silách bylo všechny tyto skutečnosti stran dostatku nebo nedostatku součinnosti ovlivňovat. Z jeho jednání je ovšem zřejmý zjevně negativní postoj k plnění vyživovací povinnosti, a proto k jejímu (částečnému) plnění došlo teprve v prosinci 2014.
27. Obviněný sice ve svém dovolání uplatnil námitky, které je možno označit za námitky hmotně právního charakteru, učinil tak nicméně způsobem, který svědčí o zjevné neopodstatněnosti podaného dovolání.
28. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu