ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.345.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 345/2016-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný F. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 9 To 370/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 68/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 1 T 68/2013, byl obviněný F. N. uznán vinným ad. 1) zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku; ad. 2) přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný F. N. byl za toto jednání a dále za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku (jehož spácháním byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 1 T 62/2011, který nabyl právní moci dne 21. 10. 2014) odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 1 T 62/2011, jakož i všech rozhodnutí na zrušovaný výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit na náhradě škody poškozeným O. V. částku 33.192 Kč a Společenství vlastníku jednotek v bodově čp. 708 – 711, Olbramovická ul. , Praha 4, IČ 27658694 částku 5. 900 Kč, kdy zároveň byli poškození O. V. podle §229 odst. 2 tr. ř. a P. H. podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl F. N. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 3 ZT 24/2012 pro skutek uvedený pod bodem 3). Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Karafa, spol. s r. o. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podal obviněný odvolání, o kterém Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 9 To 370/2015 rozhodl tak, že se podle §256 tr. ř. zamítá.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný podal dovolání za tím účelem, aby dovolací soud přezkoumal, zda je možné dopustit se trestného činu krádeže způsobem, pro který byl uznán vinným a pokud k trestné činnosti došlo, zda nebyly naplněny podstatné znaky skutkové podstaty jiného trestného činu. Rovněž považoval za nezbytné zjistit, zda jeho jednání skutečně naplňovalo znaky trestné činnosti. Dovolatel dále uváděl, že odvolací soud zamítl jeho podané odvolání, neboť podle jeho názoru v trestním řízení nedošlo k žádným podstatným vadám, přestože však připustil, že některé okolnosti vyvolávají pochybnosti – na tomto místě obviněný poukazoval na výpovědi svědků B. a poškozeného H., jejichž výpovědi zakládají důvodné pochybnosti. V této souvislosti obviněný odkázal na výpověď svědka B., který uvedl, že v době nepřítomnosti poškozeného navštívil jeho byt, přičemž se zde pořádala „nějaká párty“, čímž se ve svém odůvodnění soud nezabýval, aniž by vyloučil možnost zapojení jiných osob do trestného činu. Pochybnosti podle obviněného vzbuzuje i možné zapojení přímo svědka B., který měl od bytu rovněž klíče a některé z odcizených věci byly nalezeny ve společných prostorách, přičemž nebylo prokázáno, zda věci donesl právě obviněný. Tomuto tvrzení nasvědčuje i skutečnost, že v bytě nebyly zjištěny jeho stopy DNA, ale naopak svědka B. Obviněný dále namítal, že napadený rozsudek má vady týkající se neúplnosti skutkových zjištění. Z provedených důkazů totiž nelze dle jeho úvah s větší mírou pravděpodobnosti učinit závěr, který by nasvědčoval, že naplnil po objektivní a subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu krádeže, porušování domovní svobody a poškození cizí věci. Po celou dobu nesouhlasil s tímto skutkovým závěrem soudu, neboť nebyl dostatečně prokázán jeho úmysl, neexistoval žádný přímý důkaz, který by zjištěné skutkové závěry odůvodňoval. Soud prvního stupně se dopustil nesprávného hmotněprávního posouzení skutku a jeho průběh si svévolně upravil. Obviněný uvedl, že se nemohl majetku poškozeného zmocnit, neboť mu byl majetek poškozeným svěřen. Vzhledem ke skutečnosti, že poškozený mu dal do dispozice klíče od předmětného bytu a on je předal svědku B., mohl by tímto jednáním naplnit znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, nikoli však krádeže. K nesprávnému hmotněprávnímu závěru dospěl soud i v případě posouzení skutku týkajícího se vozidla BMW 745, neboť i to mu poškozený svěřil a nemůže tak být předmětem trestného činu krádeže. Skutečnost, že vozidlo užíval déle, než bylo domluveno, by mohla zakládat trestněprávní odpovědnost, ovšem nikoliv za trestný čin krádeže. Užívání vozidla by mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, kdy ovšem panují pochybnosti, zda jednal veden úmyslem zpronevěru spáchat, případně zda nejednal v omylu. Dovolatel zároveň upozornil, že se nemohl dopustit trestného činu porušování domovní svobody, když byl oprávněn do bytu vstupovat. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhal, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a zrušil též další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li moci dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodnout.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se do doby vydání rozhodnutí k podanému dovolání věcně nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečnostech podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
9. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
10. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudů jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.). V podaném dovolání ovšem extrémní nesoulad není namítán a ani není dán.
11. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že se nedopustil skutku, ve kterém je spatřováno spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (bod 1 rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti velmi podrobně rozebírá výpověď svědka J. B., a skutečnosti, které z jeho výpovědi vyplývají. Podle obviněného se soud prvního stupně nevypořádal se všemi podstatnými okolnosti významnými pro rozhodnutí, nebyla u něho prokázána subjektivní stránka žalovaného trestného činu. Současně namítá, že se nemohl věci poškozeného v bytě zmocnit, neboť poškozený mu svěřil klíče od bytu, takže mu majetek poškozeného byl svěřen. Ze stejného důvodu se nemohl dopustit přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. V podstatě stejnou argumentaci uplatnil i v případě vozidla BMW 754, RZ: …, které mu rovněž měl poškozený svěřit za účelem opravy tohoto vozidla, přičemž vozidlo mohl po dobu nepřítomnosti poškozeného užívat. Proto se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
12. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Všechny vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Obviněný primárně brojí proti hodnocení důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný v podstatě jen prezentuje své vlastní hodnocení provedených důkazů s tím, že se nedopustil inkriminovaného jednání, kdy podrobně rozebírá svoji verzi události, nesouhlasí ze způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně.
13. Takto uplatněnými argumenty se však obviněný fakticky toliko domáhá změny skutkových zjištění soudu prvního stupně a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu napadeného rozhodnutí v tom směru, že se trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, nedopustil, a požaduje, aby byly rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena. Nejvyšší soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že se nemůže zabývat námitkami, v nichž obviněný podrobně rozebírá provedené důkazy, neboť se jedná o námitky procesní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Tyto námitky nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Soudy velmi podrobně rozvedly, na základě kterých důkazů mají obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy obviněného usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 13 – 16) a rozhodnutí soudu druhého stupně, který se s odůvodněním rozsudku plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (č. l. 8-10). Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že soud prvního stupně velmi pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy, zabýval se tvrzením obviněného a výpověďmi svědků, ale i dalšími provedenými důkazy (např. protokol o ohledání místa činu, protokoly o domovních prohlídkách, protokoly o vrácení věci, znalecké posudky z oboru ekonomika). Následně přesvědčivým způsobem odůvodnil, na základě jakých skutečností a důkazů obhajobě obviněného neuvěřil, a na podkladě kterých důkazů dospěl k závěru, že to byl právě obviněný, který se skutku pod bodem 1 rozsudku dopustil. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se zabýval i tím, že zda předmětné věci mohl odcizit pouze sám obviněný, přičemž dospěl k logickému závěru, že pachatelů muselo být více, kdy nevyloučil i účast některých svědků na spáchané trestné činnosti. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněného je třeba rovněž zdůraznit, že soud prvního stupně svůj závěr o jeho vině žalovaným skutkem nezakládá toliko na výpovědích poškozeného a jeho přítelkyně, jak argumentuje obviněný. Soud poukazuje na rozpory ve výpovědi obviněného a svědků a na další provedené důkazy, včetně reakce obviněného na kontrolu jeho osoby dne 12. 11. 2011 ve vozidle zn. BMW policisty ČR. Proto je třeba mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a zjistili takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
15. K námitce obviněného, že u něho není dán úmysl, tedy subjektivní stránka trestného činu, je třeba uvést následující. Obviněný k této námitce nic bližšího právně relevantním způsobem neuvedl, pouze namítá, že nesouhlasí se skutkovým závěrem soudů, že naplnil jak po objektivní, tak i subjektivní stránce skutkovou podstatu zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný tedy tuto námitku uplatňuje pouze z pohledu způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který neuvěřil jeho obhajobě, že do bytu se nevloupal, žádné věci včetně vozidel neodcizil, že klíče od bytu a vozidla zn. BMW mu dal poškozený a že on sám klíče od bytu předal svědkovi J. B. Jedná se tedy o argumentaci procesně právní povahy, neboť obviněný opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. V tomto směru je třeba zdůraznit, že takto uplatněná argumentace nemůže naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Nad rámec shora uvedených úvah vztahujících se k namítanému nedostatku subjektivní stránky považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit následující. Obviněný namítá nedostatek zavinění, což představuje vnitřní psychický stav pachatele ke skutečnostem, které zakládají odpovědnost podle trestního zákona. V dané věci je nepochybně zavinění na straně obviněného dáno vzhledem ke skutkovému stavu, ke kterému dospěly soudy nižších stupňů a který představuje východisko pro přezkumnou činnost Nejvyššího soudu. Ze skutkových zjištění je totiž nepochybné, že obviněný vnikl do předmětného bytu poškozeného za použití násilí, které spočívalo v tom, že vypáčil dveře na společnou terasu a následně vypáčil z terasy dveře do bytu poškozeného, kde odcizil věci uvedené v popisu skutku včetně klíčů od automobilů zn. BMW a Audi A3. Obviněný si tedy musel být vědom, že vniká do cizího bytu, tedy do obydlí jiného za použití násilí, které spočívalo ve vypáčení dveří na terasu a bytu poškozeného. Tímto jednáním obviněný nepochybně naplnil skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku i z hlediska subjektivní stránky. Tím, že obviněný odcizil z bytu věci poškozených uvedené v popisu skutku včetně klíčů od vozidel zn. BMW a Audi A3 se zmocnil cizí věci, kdy obviněný si byl vědom, že se ve vztahu k němu jedná o věci jiného, které nejsou v jeho vlastnictví, přičemž tak způsobil škodu značného rozsahu, neboť škoda přesáhla částku 2.211.865 Kč. Obviněný tak naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jak z hlediska objektivní, tak i subjektivní stránky. V případě obou zvolených právních kvalifikací jednal obviněný v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, kdy objektem ochrany byl cizí majetek a domovní svoboda jednotlivce.
17. Obdobná je situace i v případě argumentace obviněného, že se nemohl zmocnit majetku poškozeného, neboť poškozený mu majetek svěřil. Obviněný ve vztahu k této námitce opětovně předestírá své vlastní hodnocení provedených důkazů, kdy následně dovozuje, ovšem na podkladě své obhajoby, které soudy nižších stupňů neuvěřily, že pokud mu věci poškozeného byly svěřeny, mohl by se toliko dopustit přečinu porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje opětovně za nutné uvést, že se jedná o argumentaci procesně právní povahy, neboť obviněný jen vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a v podstatě žádá, aby v rámci dovolacího řízení dovolací soud hodnotil jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů. V tomto směru je třeba konstatovat, jak již bylo zdůrazněno, že Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Stejné závěry platí ve vztahu k další námitce obviněného, spočívající v tom, že měl svolení poškozeného do bytu vstoupit, když tento mu svěřil klíče a výslovně mu vstup do bytu povolil. Proto je třeba mít za to, že uplatněná argumentace obviněného nemůže naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť Nejvyšší soud by musel vycházet z jiného skutkového stavu než k jakému dospěl soud I. stupně.
18. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2016
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová