ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.520.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 520/2016-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2016
o dovolání, které podal obviněný C. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 3 To 155/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 210/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný C. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 4 T 210/2014, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tyto trestné činy byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §84 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a šesti měsíců a současně byl nad ním stanoven dohled. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku a §48 odst. 4 písm. d), f), h) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství se zaměřením na tlumení projevů smíšené poruchy osobnosti a dále omezení zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek a zdržet se neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů M. S., a „tulipána“ *) Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 3 To 155/2015 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný C. V. podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že „[s]e uvedeného jednání nedopustil a toto jeho tvrzení nebylo v řízení žádným přímým či nepřímým důkazem vyvráceno.“ Na podporu tohoto svého tvrzení ve vztahu k trestnému činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku argumentuje především absencí subjektivní stránky předmětného trestného činu, kdy existence úmyslu obviněného se násilného jednání vůči poškozené skutečně dopustit nevyplývá ani z výpovědi poškozené, zejména pro její rozpory, ani z jejího chování ani z žádného jiného důkazu. Ve vztahu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku obviněný upozorňuje především na neprokázání způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, kdy opět rozsáhle argumentuje především znaleckými posudky vyhotovenými v této věci, výpověďmi jednotlivých svědků, atp. Obviněný rovněž odmítá výši náhrady škody, kterou je povinen poškozené nahradit s tvrzením o jejím nesprávném vyčíslení. V neposlední řadě odmítá uložení povinnosti podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství a omezení zdržet se požívání alkoholických nápojů, jakož i povinnosti zdržet se neoprávněných zásahů do práv a chráněných zájmů v rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných osob. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265m tr. ř. ve věci rozhodl sám tak, že obviněného obžaloby v plném rozsahu zprostí.
5. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřil k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Konstatoval, že ač jde v případě uplatněných námitek o opakování obhajoby obviněného, tak za námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod lze považovat argumentaci týkající se nesprávného hodnocení předmětného jednání obviněného kvalifikovaného jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Toto námitku je ovšem třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněnou. Státní zástupce se totiž plně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů v tom, že obviněný výše specifikované zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu naplnil. Své přesvědčení o neopodstatněnosti vyjádřil státní zástupce také vůči okruhu námitek souvisejících především s nesprávně zjištěnou výší škody či nevhodně uloženými omezeními a povinnostmi. S ohledem na uvedené skutečnosti tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítnul podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně státní zástupce vyjádřil taktéž svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
6. Obviněný využil možnosti podat k vyjádření státního zástupce repliku. Ve svém vyjádření uvádí, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v extremním nesouladu s provedenými důkazy. Obviněný rovněž namítá nesprávné hodnocení důkazů ve vztahu k rozporům ve výpovědi poškozené. Dále je obviněným opakováno jeho tvrzení stran nezpůsobení těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a neadekvátnosti uložení přiměřených omezení a povinností. Závěrem opakuje svůj požadavek na zproštění obžaloby v plném rozsahu dovolacím soudem.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
8. Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
9. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
10. V posuzované věci se nemůže jednat o první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. V předmětné věci existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je obviněným dovozována ze skutečnosti, že v řízení, které předcházelo vydání zamítavého rozhodnutí, byl dán jim dále uplatněný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečnostech podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudů jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.).
14. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje ve skutečnosti, že soudy nižších stupňů rozhodly, že se žalovaného skutku dopustil, ačkoliv se uvedeného jednání nedopustil.
15. Ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku pak obviněný konkrétně namítá, že poškozené nevyhrožoval, soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Podle jeho názoru nejsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, zejména stránka subjektivní, neboť nesouhlasí s tím, že jednal v úmyslu přímém. Z provedených důkazů totiž nevyplývá, že by se poškozená bála o svůj život, nepodala návrh na jeho vykázání z domu a ani nikdy neuvažovala o tom, že by se z domu sama odstěhovala. Soud prvního stupně podle obviněného nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, zejména výpověď poškozené, nevypořádal se s jejími rozpornými výpověďmi v rámci přípravného řízení a u hlavního líčení.
16. Ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že by poškozené těžkou újmu na zdraví způsobil. Obviněný poukazuje na skutečnost, že drobné hematomy a odřenina a lehká poúrazová funkce páteře jen ztěží mohou naplnit znaky „ prostého ublížení na zdraví“ , když poškozená byla schopna vykonávat běžné činnosti v domácnosti. Obviněný zdůrazňuje, že z výpovědi jejich matky vyplývá, že poškozená během nemocenské pracovala na oknech, vynášela suť apod., což zakládá pochybnost, že vůbec byla omezena ve svém způsobu života. Dále obviněný velmi podrobně rozebírá provedené důkazy a skutečnosti, které z nich vyplývají, kdy zdůrazňuje zejména nevěrohodnost výpovědi poškozené a její dcery E. S. Obviněný poukazoval i na ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku, které stanoví, co se rozumí těžkou újmou na zdraví. Podle jeho názoru zjištěná posttraumatická stresová porucha nenaplňuje znaky těžkého ublížení na zdraví. Nelze totiž vycházet jen z toho, že údajná porucha je dlouhodobého charakteru, ale je třeba zohlednit i další zjištěné skutečnosti (poškozená byla schopna výkonu zaměstnání, řádné péči o děti, neprobíhala u ní žádná léčba). Nebylo také vzato v úvahu, že poškozená je podle znalkyně v důsledku dlouhodobých stresů přecitlivělá. Ze závěru znalce MUDr. Ivana Drábka vyplývá, že u poškozené se projevila posttraumatická stresová porucha lehčího stupně. Poškozená žádnému ze znalců neuvedla, že před údajným napadením byla psychiatricky léčena, což by mohlo vést k opačným závěrům znalců. Nelze tedy učinit závěr, že právě tvrzení poškozené o jejím napadení dne 14. 9. 2012 bylo tím spouštěcím momentem, kterým byla poškozené způsobená vážná újma na zdraví.
17. Obviněný dále naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů nepostupoval zcela objektivně. Podle obviněného pochybil, jestliže považoval za věrohodné výpovědi poškozené a její dcery a výpovědi svědků L. a Š. za nevěrohodné. Soudy pochybily i ve výroku o náhradě škody, když vyčíslená škoda neodpovídá skutečné škodě. V době útoku totiž měla poškozená zhotovené zubní náhrady z kompozitu, což jsou provizorní zubní náhrady, jejichž životnost je nižší než u nových zubních náhrad, které si nechala poškozená zhotovit. Podle jeho názoru mohly náklady na zhotovení provizorní pryskyřicové náhrady činit částku do 5 000 Kč. Obviněný se dále domnívá, že přiměřené omezení a povinnosti mu nebyly uloženy v souladu s trestním zákoníkem. Poukazuje na to, že znalec MUDr. Ivan Drábek nepovažuje jeho pobyt na svobodě za nebezpečný a nenavrhuje uložení ochranného léčení. Z provedeného dokazování rovněž nevyplývá, že by se měl údajné trestné činnosti dopustit pod vlivem alkoholu.
18. Vzhledem k obsahu takto uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prostřednictvím existence tohoto dovolacího důvodu pak dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze částečně podřadit. Za nedůvodné lze považovat ty vznesené námitky, které zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Těmito námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, nýbrž proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Tímto postupem ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Jedná se zejména o argumentaci týkající se hodnocení důkazů soudem prvního stupně, náhrady škody a uložení přiměřených povinností a omezení obviněnému.
19. Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Soudy velmi podrobně rozvedly na základě kterých důkazů mají obhajobu obviněného za vyvrácenou (obviněný nevypovídal, jen se vyjádřil k některým provedeným důkazům), a které důkazy obviněného usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 9 – 12), se kterým se soud druhého stupně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (č. l. 4 - 6), přičemž úvahy soudu prvního stupně dále rozvedl. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů velmi pečlivě hodnotily všechny provedené důkazy, a za situace, kdy obviněný fakticky nevypovídal, hodnotily výpovědi svědků v kontextu s dalšími provedenými důkazy (jedná se zejména o lékařskou zprávu, odborné vyjádření č. l. 47-48 spisu, znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychologie). Následně přesvědčivým způsobem odůvodnily, na základě jakých skutečností a důkazů dospěly k závěru, že se obviněný žalované trestné činnosti dopustil. Proto je třeba mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
20. Za relevantní výhradu nelze považovat ani argumentaci obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
21. Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
22. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž vycházel také soud druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve svědeckých výpovědích poškozené, dále ve výpovědi dalších slyšených svědků, zejména svědecké výpovědi svědků E. S., L. T., R. M. a M. Č. a závěrech znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a vyjádření znalců v rámci hlavních líčení. Skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, které je logické, konzistentní, náležitě vysvětlené a při kterém se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že samotný obviněný v podaném dovolání připouští, že měl uvedeného dne jistý slovní konflikt s poškozenou (obviněný v přípravném řízení a řízení před soudem využil svého práva nevypovídat), přičemž zdůrazňuje, že jí slovně nevyhrožoval ani ji fyzicky nenapadl. Soud nižšího stupně se s tím, že obviněný využil ve věci svého práva nevypovídat a toliko u hlavních líčení reagoval na některé provedené důkazy, kdy svůj postoj k věci pak vyjádřil v rámci závěrečné řeči (uvedl, že událost považuje za smyšlenou) vypořádal, když uvedl, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného, přičemž své úvahy řádně rozvedl a tyto odpovídají obsahu provedených důkazů. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně neprováděl pouze důkazy, které navrhla obžaloba, prováděl i důkazy navržené obviněným, čímž nepochybně dal najevo svoji nestrannost. Soud i logicky odůvodnil, na podkladě kterých skutečností dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi svědků L. Š. a T. B., poukazuje nejen na výpovědi dalších svědků, ale zejména na obsahy přestupkových spisů a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, nelze bez dalšího interpretovat jako extrémní rozpor a toto tvrzení, které není relevantním způsobem doloženo, nemůže být dovolacím důvodem.
23. K argumentaci obviněného, že u něho není dáno v případě přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku zavinění, je třeba uvést následující. Obviněný k této námitce nic bližšího právně relevantním způsobem neuvádí, pouze namítá, že poškozené nevyhrožoval usmrcením či jinou újmou, kdy rozvádí provedené důkazy a zdůrazňuje, že poškozená nepožádala o jeho vykázání z domu, sama dům neopustila, což by jistě učinila, pokud by se ho skutečně bála. Obviněný tedy tuto námitku uplatňuje pouze z pohledu způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Jedná se tedy o argumentaci procesně právní povahy, neboť obviněný opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. V tomto směru je třeba zdůraznit, že takto uplatněná argumentace nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec těchto úvah považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že o tom, že poškozená se skutečně obviněného bála, svědčí nejen její opakovaná výpověď před soudem prvního stupně, ale i výpověď svědka L. T., který viděl poškozenou ihned po incidentu, kdy poškozená volala o pomoc a byla vyděšená, ale i skutečnost, že poškozená ihned volala Policii ČR.
24. Pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit část námitek obviněného, které se vztahují k tomu, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, byť obviněný ve vztahu k této argumentaci zčásti uplatňuje námitky skutkové povahy. Obviněný totiž opětovně nesouhlasí se způsobem hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, když poukazuje na výpovědi svědků, na skutečnost, že Policie ČR neprovedla dne 14. 9. 2012 ohledání místa činu a uvádí, že dcera poškozené je nevěrohodná. V tomto směru je třeba zdůraznit, se jedná o námitky, které nejsou způsobilé naplnit deklarovaný dovolací důvod, neboť směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
25. Nejvyšší soud ovšem shledal, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit argumentaci vztahující se ke skutečnosti, zda posttraumatický stresový syndrom lze považovat za těžkou újmu na zdraví z pohledu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Zároveň tento dovolací důvod naplňuje námitka zda mezi následkem - vznikem zranění, tedy vznikem posttraumatického stresového syndromu a jeho jednáním je dána příčinná souvislost.
Těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.
26. Z dikce ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá, že naplnění pojmu způsobení těžké újmy na zdraví je vázáno na dvě podmínky, které ovšem musí být splněny zároveň. Jedná se o podmínku, že jde o vážnou poruchu na zdraví nebo vážné onemocnění a podmínky, že újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §122 odst. 2 písm. a) - i) tr. zákoníku. V dané věci soudy dospěly k závěru, že v případě způsobení posttraumatické stresové poruchy, se jedná o vážnou poruchu na zdraví spočívající v delší dobu trvající poruše na zdraví. Za delší dobu trvající poruchu zdraví se považují vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezují způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů . Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená (na rozdíl od „ublížení na zdraví“) velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu písmena i) §112 odst. 2 tr. zákoníku se považuje nejen delší dobu trvající vážná porucha zdraví fyzického , ale i duševního , popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. R 9/1981-II., R 51/1983).
27. Při posuzování toho, zda se v případě vzniklé posttraumatické stresové poruchy na zdraví u poškozené jedná o těžkou újmu na zdraví, je třeba zdůraznit, že nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že porucha na zdraví je dlouhodobého charakteru, je třeba zohlednit i další související skutečnosti, jako např. délku léčby psychických poruch, omezení způsobu života poškozené a jeho formy, projevy onemocnění apod. V tomto směru lze také odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 4 Tdo 1206/2015, podle kterého „ Na duševní poruchu poškozené osoby (resp. posouzení míry závažnosti této poruchy zdraví) nelze vztáhnout stejná hlediska, jaká se uplatňují na tělesná zranění. U duševní poruchy totiž nelze mechanicky aplikovat závěry týkající se somatických onemocnění, neboť postižení psychiky poškozené osoby a z toho vyplývající omezení je naprosto rozdílné povahy a projevuje se ve zcela jiné oblasti života, než v případě tělesných zranění osoby. V rámci posuzování míry závažnosti a míry omezení obvyklého způsobu života je tak třeba primárně zohlednit i jiné projevy této poruchy.
28. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, posttraumatická stresová porucha, někdy také nazývána jako posttraumatický stresový syndrom vzniká jako reakce na traumatickou událost. Postižený opakovaně prožívá událost v myšlenkách, snech a fantaziích a vyhýbá se místům a situacím, ve kterých k události došlo. Porucha se často projevuje poruchami spánku, soustředění nebo úlekovými reakcemi. Současně se může vyskytovat i deprese , generalizovaná porucha osobnosti, OCD, agorafobie, depersonalizace nebo různé závislosti. Rozlišuje se akutní reakce na stres (příznaky trvají méně než 3 měsíce) a chronická PTSD (příznaky trvání déle než 3 měsíce). Při posuzování toho, zda v dané věci posttraumatická stresová porucha splňuje kriteria těžké újmy na zdraví považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na skutečnost, že změny psychického stavu u poškozené trvaly nejméně do 2. 4. 2013, kdy v té době byla poprvé vyšetřena znalcem a posttraumatická stresová porucha byla diagnostikována. Toto datum ovšem neznamená, že by od tohoto data nebyla uvedená porucha přítomná, kdy odeznívala teprve v době vyšetření znalcem MUDr. Ivanem Drábkem, který vyšetřoval poškozenou v třetí dekádě měsíce srpna 2014 (viz č. l. 312 spisu). Podle tohoto znalce lze očekávat, že projevy posttraumatické stresové poruchy vymizí do 2 let. Současně při posuzování celé věci je třeba vzít v úvahu, že poškozená se musela podrobit i léčbě u odborného lékaře psychiatra – MUDr. Ch. (viz znalecký posudek č. l. 312 spisu) a psychologa, kdy ji byly předepsány antidepresiva (viz č. l. 366) a musela i docházet na psychoterapeutické pohovory s klinickou psycholožkou. Poškozená trpěla v důsledku posttraumatické stresové poruchy tzv. flashbacky, úzkostí, očekávání nebezpečí až záchvaty paniky, nespavostí, až středním stupněm deprese s občasnými myšlenkami na sebevraždu, byla plačtivá, měla strach a obavy o své děti, komplexy méněcennosti (viz znalecký posudek Phdr. Alexandry Švecové, č. l. 127-128 a vyjádření znalkyně u hlavního líčení č. l. 367). Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnů podle Nejvyššího soudu odůvodňují závěr, že utrpěná posttraumatická stresová porucha splňuje kritéria vážné poruchy zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť nepochybně poškozenou citelně omezovala v běžném způsobu života (pracovní, rodinný, společenský) po výrazně dlouhou dobu, podstatně přesahující obvykle požadovanou dobu 6 týdnů.
29. Pokud obviněný dále v rámci podaného dovolání namítá, že soudy nevzaly v úvahu, že poškozená uvedenou poruchou trpěla již před údajným útokem považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že této argumentaci nelze přisvědčit. Obviněný v tomto směru poukazuje zejména na výpovědi svědkyně H., M., Z. a V. a na zprávu Centra psychologické pomoci a návštěvy poškozené u psychiatra MUDr. L. a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaný znalkyní PhDr. Alexandrou Švecovou. Ohledně výpovědi svědkyň H., M., Z. a V. je třeba uvést, že svědkyně H., M. a V., nebyly poté, co věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření a následně byla podána obžaloba ve věci vyslechnuty a soud prvního stupně k jejich výpovědím z původního řízení při hodnocení provedených důkazů nepřihlíží. Svědkyně J. Z. nemá odborné znalosti z oboru lékařství, jedná se o spolupracovnici poškozené. Tato svědkyně pouze vypověděla, že viděla poškozenou po události ze dne 14. 9. 2012, tato byla rozrušena, při pozdějších setkáních na poškozené rozrušení nepozorovala (viz čl. 400-401). Z její výpovědi tedy nelze dovodit žádné relevantní skutečnosti ohledně onemocnění poškozené, když lze i připustit, že posttraumatická stresová porucha není onemocnění, které je viditelné „tzv. na první pohled“, takže se mohla poškozená jevit navenek osobám, které ji potkaly občas jako v pořádku. Navíc z výpovědi svědkyně je zřejmé, že se jednalo o běžné nahodilé setkání, že se nevyhledávaly, neměly k sobě bližší přátelský vztah. Ze zprávy Centra psychologické pomoci (viz č. l. 134) nevyplývá, že by poškozená trpěla posttraumatickou stresovou poruchou před datem 14. 9. 2012. Z této zprávy je pouze zřejmé, že poškozená navštívila tuto poradnu poprvé dne 13. 12. 2011, což je v souladu s výpovědí poškozené, která tuto skutečnost nepopírá (viz č. l. 112). Poškozená si stěžovala na rodinné problémy, kdy poradnu navštívila celkem třikrát, přičemž hovořila i o fyzickém napadení ze strany svého bratra (obviněného), diagnóza stanovena nebyla, což ani nebylo v kompetenci uvedeného centra. Zprávu za Centrum psychologické pomoci vypracovala Mgr. M. L.
30. Ohledně argumentace obviněného, že poškozená trpěla posttraumatickou stresovou poruchu i před událostí ze dne 14. 9. 2012, kdy poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru odvětví, specializace klinická psychologie dětí a dospělých, vypracovaného znalkyní PhDr. Alexandrou Švecovou, je třeba zdůraznit následující. Ze závěrů tohoto znaleckého posudku vyplývá, že poškozená trpí posttraumatickou stressovou poruchou, která je výsledkem fyzického napadení ze dne 14. 9. 2012 a dlouhodobého stresu spočívajícího v jejím ponižování a ponižování jejích dětí. Ze znaleckého posudku a vyjádření znalkyně se rozhodně nepodává, že by poškozená trpěla posttraumatickou stresovou poruchou před incidentem ze dne 14. 9. 2012. Poškozená byla před touto událostí úzkostlivá a traumatizována, kdy to byl ovšem právě obviněný, který se ovšem na její traumatizací před událostí podílel svým chováním. V tomto směru je také třeba poukázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Ivana Drábka a vyjádření znalce u hlavního líčení, ze kterého je zřejmé, že u poškozené před událostí ze dne 14. 9. 2012 byly přítomny rysy senzitivní, anxionozní a vyhýbavé, kdy spouštěcím mechanismem posttraumatické stresové poruchy bylo s pravděpodobností blížící se jistotě právě napadení dne 14. 9. 2012. Znalec připustil, že duševní stav poškozené byl náchylnější k vzniku posttraumatické stresové poruchy. Tedy ani z vyjádření znalce MUDr. Ivana Drábka nevyplývá, že by posttraumatickou stresovou poruchou trpěla poškozená před incidentem ze dne 14. 9. 2012. Ohledně skutečnosti, že vzhledem k rysům poškozené jako je senzitivita, vyhýbané tendence, mohla být poškozená náchylnější ke vzniku uvedené poruchy, je třeba poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1445/2014, podle kterého „ Pro závěr o způsobení těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku není podstatné, jaký byl zdravotní stav poškozené osoby před spácháním protiprávního činu pachatele, nýbrž jen to, že v důsledku takového činu došlo k zhoršení jejího celkového zdravotního stavu“. Proto nelze uplatněné argumentaci obviněného přisvědčit.
31. Nejvyšší soud má za to, že mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem v podobě vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené je příčinná souvislost. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že příčinný vztah spojuje jednání s následkem a je znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu je třeba chápat tak, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez další skutečnosti (např. k následku přispěly povahové rysy poškozené). Je nepochybné, že v důsledku jednání obviněného, který fyzicky a slovně napadl poškozenou dne 14. 9. 2012 v domě, kde bydlela i se svým nezletilým synem, došlo u ní ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, což představuje těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku. Skutečnost, že poškozená uvedenou duševní chorobou trpěla, byla prokázána znaleckými posudky, včetně vyjádření znalců v rámci hlavních líčení. Z jejich vyjádření je zřejmé, že spouštěcím mechanismem vzniku posttraumatické stresové poruchy byl právě incident ze dne 14. 9. 2012.
32. Ohledně argumentace obviněného, že poškozená znalcům neuvedla, že byla před incidentem léčena pro psychické problémy, a že by závěry znalců, pokud by jim tato skutečnost byla známa, mohly být opačné, lze uvést následující. Uplatněná námitka v podstatě směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když obviněný prostřednictvím této námitky vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů, konkrétně znaleckých posudků. Takto formulovaná argumentace nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť směřuje do hodnocení důkazů. Nad rámec těchto úvah považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ze spisového materiálu je zřejmé, že poškozená již u hlavního líčení konaného dne 25. 2. 2013 sdělila, že již dříve vyhledala odbornou pomoc, konkrétně hovořila o Mgr. L. (č. l. 112), takže tuto skutečnost netajila a nezamlčovala. Následně soud prvního stupně opatřením přibral znalce z oboru soudního lékařství, odvětví psychologie, PhDr. A. Švecovou k vyšetření psychického stavu poškozené (viz č. l. 118). Z obsahu znaleckého posudku je zřejmé, že znalkyně byla seznámena s tím, že poškozená sdělila, že musela vyhledat pomoc psychologa (viz č. l. 121-129), neboť znalkyně byla seznámena s obsahem spisu. Stejné skutečnosti vyplývají ze znaleckého posudku znalce MUDr. Ivana Drábka, který rovněž prostudoval spisový materiál, takže mu bylo známo, že poškozená vyhledala pomoc Mgr. L., kdy měl k dispozici i lékařskou zprávu ambulantního psychiatra F. Ch. Z uvedeného je tedy zřejmé, že znalci byli seznámeni s tím, že poškozená vyhledala odbornou pomoc Mgr. L. v Centru psychologické pomoci. V dané souvislosti je také třeba poukázat na obsah zprávy Centra psychologické pomoci, ze které je pouze zřejmé, že jejich centrum navštívila, nebyla ovšem stanovená žádná diagnóza. Z této situace nelze souhlasit s argumentaci obviněného, že znalci při zpracování znaleckého posudku nevěděli všechny relevantní skutečnosti, týkající se zdravotního stavu poškozené.
33. Pokud obviněný dále své dovolací námitky směřuje proti výroku o povinnosti nahradit způsobenou škodu poškozené, tak lze uvést, že obviněný v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuplatnil a jeho argumentace nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně lze uvést, že jiné hmotně právní posouzení jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem, ovšem pouze za předpokladu, že obviněný namítá porušení jiného hmotného předpisu. Nejčastěji se bude jednat o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody apod. (viz např. TR NS 34/2007-T 974.). O takovou situaci se však v dané věci nejedná. Obviněný toliko nesouhlasí s výši způsobené škody, uvádí, že poškozená měla v době údajného útoku zhotovené zubní náhrady z kompozitu a že si následně nechala zhotovit kvalitnější metalokeramické korunky. Podle jeho názoru mohly zubní náhrady z kompozitu stát maximálně 5 000 Kč. V tomto směru je třeba uvést, že obviněný pouze vyjadřuje své přesvědčení o skutečné výší způsobené škody, kdy své tvrzení ničím nedoložil. Zde je třeba poukázat na §137 tr. zákoníku, podle kterého při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. V dané věci byla škoda způsobena tím, že v důsledku napadení poškozené došlo k poškození protetických náhrad části zubů, takže poškozené musela být zhotovena nová zubní náhrada. Poškozená doložila, že za zhotovení nových zubních náhrad zaplatila částku 13 500 Kč (viz č. l. 44). Proto je třeba mít za to, že výrok o náhradě škody má oporu v provedeném dokazování.
34. Ohledně další argumentace obviněného, který vyjadřuje nesouhlas s uložením povinnosti podrobit se vhodnému psychologickému programu a poradenství se zaměřením na tlumení projevu smíšené poruchy osobnosti a dále uložené omezení zdržet se požívání alkoholických nápojů, a neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené a „tulipána“ *) je třeba uvést, že tyto námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Nad rámec shora uvedeného lze uvést, že se jedná se argumentaci, která primárně směřuje do výroku o uloženém trestu, když uvedené přiměřené povinnosti a omezení byly uloženy v souvislosti s trestem. Jinak řečeno, výrok o uložení přiměřených povinností a omezení v předmětné věci je vázán na existenci výroku o trestu. K nápravě vad spočívajících v uloženém trestu pak slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že uvedený dovolací důvod předpokládá dvě alternativy, a to že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo mu byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. V daném případě podle obsahu obviněným uplatněné námitky vytýkající nevhodnost stanovení přiměřených povinností a omezení v rámci zkušební doby, jak byla ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vymezena, přichází do úvahy pouze alternativa o uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští. Takovým trestem je třeba rozumět zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon pro jejich uložení předpokládá.
36. Podmínku, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, je nutné posuzovat se zřetelem na druh trestu, který byl obviněnému v projednávané věci uložen, tj. trest odnětí svobody, který byl obviněnému podmíněně odložen podle §84 tr. zákoníku [§52 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku], kdy mu byly podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uloženy přiměřené povinnosti a omezení podle §48 odst. 4 písm. d), f), h) tr. zákoníku spočívající „ v povinnosti podrobit se vhodnému psychologickému programu a poradenství se zaměřením na tlumení projevu smíšené poruchy osobnosti a v omezení zdržet se požívání alkoholických nápojů, a zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené a „tulipána“ *) “. Podle §82 odst. 5 tr. zákoníku může soud uložit podmíněně odsouzenému, nad kterým byl stanoven dohled, přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §48 odst. 4 tr. zákoníku směřující k tomu, aby vedl řádný život. Cílem a smyslem uložení přiměřených povinností a omezení během zkušební doby podmíněného odsouzení s dohledem je zintenzivnění působení na pachatele během zkušební doby, tak aby vedl řádný život a došlo k jeho nápravě. Podstatou přiměřených omezení a přiměřených povinností, které mohou být pachateli uloženy za tím účelem, aby vedl řádný život, jsou určité zásahy do svobody jednání a rozhodování pachatele ve zkušební době. Zejména přiměřené povinnosti (o něž v projednávané věci jde) mají formu příkazů, jimiž má být posíleno pozitivní konání, a proto obvykle spočívají v povinnosti něco vykonat. Takové příkazy mohou mít různou povahu, a mohou se týkat buď povinnosti, kterou odsouzený již má (na základě právní normy, rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo jiné právní skutečnosti), anebo je mu ukládáno konání, k němuž jinak není povinen (srov. přiměřeně Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1024).
37. Omezení a povinnosti musí být uloženy obviněnému tak, aby byly přiměřené. Přiměřenost se musí vztahovat především k zákonnému účelu takových omezení a povinností, tj. musí směřovat k tomu, aby odsouzený vedl řádný život. Omezeními a povinnostmi nelze sledovat jiný účel (působení na jiné občany nebo jejich zastrašení, vliv na rodinné příslušníky pachatele apod.). Půjde především o taková opatření, která umožní odstranění příčin, podmínek nebo příležitostí k opětovnému spáchání trestného činu, jehož se odsouzený už dopustil. Působí tedy na odstranění kriminogenních faktorů ze života pachatele, které jsou překážkou k tomu, aby vedl řádný život (srov. přiměřeně Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1024). Uložené omezení a povinnosti musí být ve vztahu přiměřenosti k trestnému činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Za nepřiměřené je tak možno považovat takové omezení nebo povinnost, které by neměly žádný vztah s trestným činem, za nějž se jako součást podmíněného odsouzení ukládají, nebo omezení a povinnosti, které by svou závažností nebyly úměrné povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a osobním poměrům pachatele (§38 odst. 1, §39 odst. 1).
38. V dané věci byla uložena obviněnému povinnost podle §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spočívají v povinnosti se podrobit vhodnému programu psychologického poradenství se zaměřením na tlumení projevu smíšené poruchy osobnosti a podle §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku omezení se zdržet se požívání alkoholických látek a jiných návykových látek. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o uložení přiměřených povinností, které jsou zaměřeny na odstranění příčin, které vedly k páchání trestné činnosti. V tomto směru je třeba poukázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Ivana Drábka (viz č. l. 172 – 177), ze kterého je zřejmé, že u obviněného je přítomná duševní porucha, tzv. smíšená porucha osobnosti, kdy bylo i zjištěno, že obviněný nadužívá a zneužívá alkoholické nápoje. Z vyjádření znalce u hlavního líčení je zřejmé, že právě tato porucha, kdy obviněný má egocentrické a afektivně nevyvážené až explozivní vztahovačné rysy, spolu s alkoholem ve většině případů vede k uvolnění jeho explozivních sklonů a může dojít až k agresivnímu raplu (viz č. l. 365-366). Podle znalce je obviněný přesvědčený o své pravdě a názory, které mu zcela nevyhovují, nepřijímá. Z uvedeného je tedy nepochybné, že právě zjištěná duševní porucha spolu s alkoholem vede k nevhodnému chování obviněného vůči poškozené a představují určitý spouštěcí moment. Za této situace je uložení těchto přiměřených povinností a omezení na místě a směřuje k odstranění příčin páchání trestné činnosti. Pokud obviněný namítá, že znalec uvedl, že jeho osobní anomálie je neovlivnitelná a že abusus alkoholu nemá znaky chorobné závislosti a že znalec nenavrhl uložení ochranného léčení, je třeba uvést, že uložení přiměřených povinností a omezení nelze ztotožňovat s uložením ochranného léčení. Ochranné léčení uložené podle §99 tr. zákoníku je ochranným opatřením, kdy ochranné léčení představuje jednu z druhu trestněprávních sankcí, kterou lze uložit za přesně stanovených zákonných podmínek. Respektování uloženého ochranného léčení je vynutitelné pod pohrůžkou trestního stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku. V případě uložení přiměřených povinnosti a omezení je smyslem jejich uložení intenzivnější působení na pachatele během zkušební doby, tak aby vytvořily předpoklady pro vedení řádného života v budoucnu, tím, že budou právě odstraněný příčiny, podmínky nebo příležitost k páchání trestné činnosti. Neplnění těchto přiměřených povinností a omezení pak není vynutitelné pod pohrůžkou trestního stíhání. Z uvedeného je zřejmé, že skutečnost, že znalec neshledal podmínky pro uložení ochranného léčení nevylučuje uložení uvedených přiměřených povinností a omezení. K námitce obviněného, že nebylo zjištěno, že uvedeného dne byl pod vlivem alkoholu, je třeba poukázat na skutečnost, že alkohol u obviněného představuje vzhledem k smíšené poruše osobnosti určitý spouštěcí moment, kdy obviněný alkohol zneužívá. Navíc je třeba uvést, že svědek M. Č., což je zakročující policista, vypověděl, že podle něho měl obviněný něco uvedeného dne vypité, kdy z výpovědi poškozené se podává, že obviněný měl pít den před incidentem, neboť oslavoval narozeniny, takže i z tohoto pohledu nelze vyloučit, že na jeho chování měl vliv odeznívající účinek alkoholu.
39. Obdobná je situace v případě uloženého přiměřeného omezení podle §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku spočívající v omezení zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené a „tulipána“ *) . Z provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný poškozenou dne 14. 9. 2012 slovně a fyzicky napadl v domě, kde bydlí, kdy tato v důsledku napadení utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, přičemž se jednalo o jisté vyvrcholení jeho nevhodného chování vůči její osobě. V důsledku jednání obviněného má poškozená mimo jiné obavy o své děti, zejména nezletilého syna, který s ní žije ve společné domácnosti. Syn poškozené se obviněného bojí, má vůči němu silné negativní reakce, jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace dětská a forenzní psychologie. Z výpovědi poškozené a obsahu spisu se také zřejmé, že obviněný v nevhodném chování vůči poškozené pokračuje. Za této situace uložení uvedeného omezení je zcela na místě, tak aby došlo k odstranění příčin trestné činnosti, kterou je negativní vztah obviněného k poškozené a jejím rodinným příslušníkům. V tomto směru je třeba zdůraznit, že poškozená a její nezletilý syn žijí v domě, ve kterém bydlí i matka poškozené a obviněného. Obviněný se o matku stará, takže do domu dochází, čímž se nepochybně zvyšuje riziko opakování trestné činnosti.
40. Na závěr považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně se dopustil jisté nepřesnosti, když v rozsudku byl nesprávně označen zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku jako zločin ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (chybí uvedení těžkého). Podle Nejvyššího soudu se jedná o takové opomenutí, které nemá vliv na faktickou správnost rozsudku, neboť ze skutkové a právní věty i úvah soudů nižších stupňů vyplývá, že jednání obviněného posoudily jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
41. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že podaným námitkám obviněného, které bylo možno částečně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přisvědčit a tyto jsou neopodstatněné.
42. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. května 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.