ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.553.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 553/2016-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2016 o dovolání, které podal obviněný P. C h . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 9 To 399/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 21/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, č. j. 9 To 399/2015-917, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 8. 2015, č. j. 41 T 21/2015-876, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, tj. mimo jiné i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 8. 2015, č. j. 41 T 21/2015-962, ve výroku o trestu a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 9 To 19/2016-998, v části, v níž došlo k zamítnutí odvolání obviněného do výroku o trestu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 41 T 21/2015 , byl obviněný P. Ch. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil podle jeho skutkových zjištění tím, že
dne 19. 5. 2014 v době mezi 21:30 – 21:45 hod. v P. – Ř., v M. u., před budovou obchodního centra Shopping Point Řepy č. p. ..., v blízkosti restaurace J., přistoupil k osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Renault Thalia B, r. z.: ..., v němž seděla poškozená H. Ch., a začal na tuto sprostě křičet, následně u automobilu úmyslně ukopl celé pravé zpětné zrcátko na straně spolujezdce.
2. Obviněný byl za toto jednání odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkonu mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 9 To 399/2015 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Heleny Martiňákové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v použití právní kvalifikace přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. S oporou o teoretické vymezení povahy skutkové podstaty přečinu výtržnictví v odborné literatuře podotkl, že nebyly naplněny její znaky. Jednalo se o situaci, kdy byl k jeho chování vyprovokován matkou poškozené, když v důsledku návalu negativních emocí kopl do vozidla, čímž způsobil škodu 2 564 Kč. Při posuzování naplněnosti zákonných znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví je nezbytné podle jeho názoru zohlednit, že obviněný uhradil poškozené částku dvojnásobnou k výši skutečné škody, odjel z místa bezprostředně po popsaném jednání, které bylo vyprovokováno matkou poškozené, jakož i jí samotnou. Poškozená se na křiku rovněž podílela. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že jednání mělo být posouzeno jako přestupek, nikoli trestný čin, neboť nejde o jednání společensky škodlivé.
6. Dovolatel rovněž namítl, že byla porušena totožnost skutku. Obžaloba byla podána pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání, protože trestní stíhání bylo zahájeno pro přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Totožnost byla zachována pouze stran ukopnutí zrcátka, nikoli již ohledně (sprostého) křiku. Jako podstatnou vnímá skutečnost, že předmětné vozidlo náleží do společného jmění obviněného a poškozené, a proto se nejednalo o cizí věc. Překvalifikace skutku na přečin výtržnictví v závěru přípravného řízení se mu proto jeví jako snaha orgánů činných v trestním řízení o jeho odsouzení. Vzhledem k tomu má za to, že je na místě procesní pochybení odstranit v dovolacím řízení, protože z popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání není zahrnuta skutková podstata přečinu výtržnictví.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po vymezení dovolacích námitek obviněného předestřela, že výhradě týkající se totožnosti skutku není možné přisvědčit. Připomenula, že se vznesenými námitkami zabýval rovněž soud odvolací. S poukazem na jeho rozhodnutí zdůraznila, že s jeho závěrem – tak jak byl předmětný skutek v obžalobě a následně v rozsudku soudu prvního stupně upřesněn, plně odpovídá zákonným požadavkům – je nutné zcela souhlasit. Není totiž možné přehlédnout, že v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je mimo jiné uváděno, že k předmětnému útoku obviněného proti vozidlu, v němž seděla poškozená, došlo po slovní rozepři mezi nimi. V příslušném výroku soudu prvního stupně je skutek v podstatě popisován shodným způsobem. V tomto směru nepřisvědčila obviněnému, že by došlo k jím uváděnému nesprávnému posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení a tedy k naplněním uplatněného dovolacího důvodu.
9. Podle státní zástupkyně naplnění dovolacího důvodu není možné spatřovat ani v jím uplatňovaném tvrzení, že předmětným jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jejího názoru obviněný pouze zpochybňuje, že by jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty předmětného přečinu, zejména že by dosáhlo zákonem požadované hranice společenské škodlivosti, přičemž tak činí prostřednictvím odlišného hodnocení důkazů. Skrze ně dospívá k závěru, že nešlo o tak závažné jednání, pouze o vybočení z jeho obvyklého způsobu života v důsledku afektu, který byl vyprovokován jednáním poškozené. S těmito závěry se státní zástupkyně neztotožňuje, když poukazuje na fakt, že důkazy soudem provedené vyznívají jinak. Soudy správně vycházely z výpovědí slyšených svědků, zejména těch, kteří nemají žádný vztah k obviněnému, ani k poškozené a byli fakticky pouze pozorovateli konfliktu, popř. se do něho pokusili zasáhnout (zejm. svědek J. Š.). Na podkladě opatřených důkazů se jednání obviněného jeví jako zcela standardní případ přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že obviněný veřejně a na místě veřejnosti přístupném se dopustil hrubé neslušnosti tím, že napadl jiného. Zákon přitom v tomto směru neodlišuje, zda jde o napadení slovní či přímo útokem proti osobě či majetku.
10. Pokud obviněný v dovolání zjištěný a hodnocený skutkový stav zpochybňuje, má státní zástupkyně za to, že jeho argumentaci nelze shledat relevantní a podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V návaznosti na to nespatřuje ani důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. Současně vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl z podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c] tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu důvodně vytýkanou v řádném opravném prostředku zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
20. Shledává-li dovolatel důvodnost svého mimořádného opravného prostředku v tom, že byl odsouzen za jiný skutek, než pro který bylo zahájeno jeho trestní stíhání, pak jeho námitku je nezbytné odmítnout již proto, že jí soudům nižších stupňů nevytýká nesprávnost hmotně právního posouzení skutku, což je podmínkou úspěšnosti dovolání opřeného o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž nesprávnost procesního postupu, resp. porušení norem procesních. Tvrdí-li, že skutek, pro který byl pravomocně odsouzen, je skutkem odlišným od toho, pro který bylo zahájeno jeho trestní stíhání, ve vztahu k němu původně vedené pro trestný čin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pak namítá porušení zásady obžalovací upravené ustanovením §2 odst. 8 tr. ř., rozvedené ustanoveními §176 odst. 1 a §220 odst. 1 tr. ř. Namítá tak porušení citovaných ustanovení norem trestně procesních. Již z tohoto důvodu nemůže být v této části jeho dovolání považováno za dovolání úspěšné, neboť takto vytýkaná vada není podřaditelná ani pro jiný (obviněným neuplatněný) důvod dovolání.
21. Současně je třeba dodat, že obviněnému nelze v jeho názoru přisvědčit. Nejvyšší soud neshledává důvod k tomu, aby věc posoudil odlišně od jejího vyřešení soudem odvolacím, který se obsahově shodnou námitkou, jako námitkou vtělenou do řádného opravného prostředku obviněného vůči rozsudku soudu prvního stupně, zabýval ve svém usnesení (viz str. 3-4). Na jeho stručné, leč správné zdůvodnění lze navázat následujícími poznatky.
22. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního orgánu (č. l. 17-20) mimo jiné pro skutek (ad 2) spočívající v tom, že
dne 19. 5. 2014 v době od 21.30 hod. do 21.45 hod. v ul. M. na P. – Ř. před budovou obchodního centra Shopping Point Řepy č. p. ..., v blízkosti restaurace J., po vzájemné slovní rozepři s poškozenou H. Ch., ukopl celé pravé zpětné zrcátko u osobního motorového vozidla RENAULT THALIA B, RZ: .... r. v. 2011, barva HNĚDÁ-PASTEL, vin ..., přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozené škodu v celkové výši 6 217 Kč, tedy učinil věc neupotřebitelnou a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
23. V návaznosti na přípis ze dne 24. 3. 2015 ze dne (č. l. 774), jímž státní zástupkyně obviněného upozornila na změnu právní kvalifikace skutku, podala na něj obžalobu (č. l. 775-790) též pro skutek (bod 2 žalobního návrhu) spočívající v tom, že
dne 19. 5. 2014 v době od 21.30 hod. do 21.45 hod. v ul. M. na P. – Ř. před budovou obchodního centra Shopping Point Řepy č. p. ..., v blízkosti restaurace J., nejprve na poškozenou H. Ch., křičel, následně přistoupil k osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. RENAULT THALIA B, RZ. ...., rok výroby 2011, barva hnědá-pastel, VIN: ..., kterým poškozená na místo přijela, z automobilu ukopl celé pravé zpětné zrcátko na straně spolujezdce, přičemž tímto jednáním způsobil poškozené škodu v celkové výši 2 564 Kč.
24. Z pohledu zásady obžalovací, resp. otázky totožnosti skutku, jak je vykládána trestně právní naukou a realizována soudní praxí, nelze dospět k závěru, že by obžaloba byla podána pro jiný (zcela odlišný skutek), než pro který bylo zahájeno trestní stíhání dovolatele. Trestní řízení totiž není nezbytné vést (a posléze rozsudek soudem vydat) pro skutek ve zcela detailní shodě s jeho popisem obsaženým v usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť tento popis lze, resp. je nutno, upravovat na základě probíhajícího dokazování způsobem odpovídajícím následně učiněným skutkovým zjištěním; toliko s tím omezením, že se nesmí zcela změnit povaha daného skutku (musí být zachována alespoň částečná totožnost jednání či částečná totožnost následku v podstatných náležitostech skutku). Úpravy, které stran popisu oproti jeho původnímu vymezení provedla státní zástupkyně v podané obžalobě či následně soud prvního stupně ve svém rozsudku (viz výše), nepředstavují změnu, která by vedla k závěru, že obžaloba či rozsudek byly vydány pro jiný skutek, než pro který bylo trestní stíhání dovolatele zahájeno, a že tudíž došlo k porušení ustanovení §176 odst. 1 tr. ř. resp. §220 odst. 1 tr. ř., potažmo zásady obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.). Zbývá dodat, že změna právní kvalifikace skutku se otázky jeho totožnosti nikterak nedotýká.
25. Námitka spočívající v porušení totožnosti skutku proto neodůvodnila přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Jinak tomu však bylo ohledně další uplatněné námitky obviněného, že skutek popsaný v odsuzujícím výroku neodůvodňuje jeho kvalifikaci jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená námitka, která je plně podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání, nebyla shledána takovou, jež by odůvodnila rozhodnutí o podaném dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Na jejím podkladě proto Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadená rozhodnutí a učinil následující závěry.
26. Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
27. Předpokladem vyvození trestní odpovědnosti pachatele je zjištění, že jím spáchaný skutek vykazuje všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, v daném případě výše citované znaky trestného činu výtržnictví. Ani samotné naplnění znaků příslušného trestného činu (znaků jeho skutkové podstaty), však nemusí být vždy dostačující pro řešení spočívající ve vydání odsuzujícího rozsudku. Je tomu tak proto, že trestní právo, pojímané v systému právních odvětví jako ultima ratio , je určeno k řešení těch případů, u nichž ochranu právních statků a zájmů jím chráněných nejsou způsobilé zabezpečit nástroje (odpovědnostní instituty) jiných odvětví práva. Uvedená koncepce se v trestním zákoníku projevuje v zakotvení zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2). Trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené tak lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
28. V případě trestných činů narušujících soužití lidí (hlava X, díl V tr. zákoníku), a tím i trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, to znamená, že je nezbytné zvažovat, zda jednání pachatele takové soužití narušující dosáhlo intenzity, která již vyžaduje – z důvodu společenské škodlivosti konkrétně spáchaného činu – trestně právní postih. Jinak vyjádřeno, součástí hodnotících úvah orgánu činného v trestním řízení musí být posouzení, zda adekvátního řešení nelze dosáhnout i jinak, tj. bez aplikace příslušných ustanovení tr. zákoníku upravující otázku trestně právní odpovědnosti pachatele činu a otázku (trestně) právních následků této odpovědnosti. V daném směru proto postih pachatele pro trestný čin výtržnictví přichází v úvahu tehdy, nelze-li usoudit, že jeho konkrétně zjištěný projev (jednání prokázané v procesu dokazování) by bylo možno (dostatečným způsobem) vyřešit na úrovni odpovědnosti za přestupek.
29. Méně závažné projevy narušení občanského soužití lze postihnout jako přestupky proti občanskému soužití, jež jsou vymezeny v §49 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho odst. 1 se přestupku dopustí ten, kdo buď jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch (písm. a) , nebo jinému ublíží na zdraví (písm. b) . Přestupku podle odst. 2 se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití tím, že jinému vyhrožuje újmou na zdraví (písm. a) , jiného nepravdivě obviní z přestupku (písm. b) , se vůči jinému dopustí schválnosti (písm. c) , nebo se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání (písm. d). Další formy přestupku vymezuje odstavec třetí. Připomenout lze rovněž, že citovaný zákon vymezuje i přestupky, jimiž dochází k méně závažným formám narušení veřejného pořádku [srov. např. ustanovení §47 odst. 1 písm. c) postihující porušení nočního klidu, nebo ustanovení §47 odst. 1 písm. d) postihující vzbuzení veřejného pohoršení] či méně závažnému porušení zájmu na ochraně cizího majetku [např. i v důsledku škody způsobené na cizím majetku zničením nebo poškozením věci z cizího majetku – srov. §50 odst. 1 písm. d)].
30. Soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného namítající nedůvodnost vyvození trestního postihu s poukazem na výklad znaku výtržnosti a konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného skutku, resp. i ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe vypořádaly způsobem, který plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí. Soud prvního stupně uzavřel (str. 15-16), že u obviněného nezjistil žádný důvod trestní neodpovědnosti, když tento „svým jednáním porušil zájem chráněný trestním zákoníkem, konkrétně zájem společnosti na ochraně klidného občanského soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek, přičemž se jedná o porušení do té míry společensky škodlivé, že by ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 již nepostačovalo případné uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný podle tohoto soudu „svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti“. Soud druhého stupně, který neshledal odvolací námitky obviněného důvodnými, vyšel z toho, že obviněný „v přípravném řízení i v řízení před soudem uvedl, že mezi ním a poškozenou došlo k hádce, již si přesně nepamatuje na výrazy, má pocit, že na ni křičel ‘krávo zasraná‘, stejně tak svědek Š. potvrdil, že se poškozené zastal poté, co se s ní poškozený hádal a ukopl jí u vozu zrcátko, přičemž mu připadalo, že obžalovaný je na ni hnusný. Pokud jde o ukopnuté zrcátko, sám tento svědek uvedl, že toto pozoroval a připadalo mu, že to muselo být úmyslné. [...] Je zcela evidentní, že obžalovaný se tohoto jednání dopustil na místě veřejnosti přístupném, nezůstalo nepovšimnuto okolními svědky, kdy svědek Š., který jednání pozoroval, měl potřebu se poškozené zastat, zcela jednoznačně se obžalovaný dopustil hrubého porušení občanského soužití, resp. narušení veřejného klidu a pořádku, a to nejen verbálním projevem vůči poškozené, ale zejména ukopnutím zrcátka, kdy toto zcela jednoznačně úmyslné ukopnutí zrcátka již naplňuje všechny zákonné znaky žalovaného přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku.“
31. Z uvedených citací je zřejmé, že soud prvního stupně se z pohledu namítaného v dovolání obviněného věcí konkrétněji nezabýval, neboť toliko v obecnosti zmínil, že porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem, k němuž jednáním obviněného došlo, bylo „do té míry společensky škodlivé, že by ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 již nepostačovalo případné uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“, aniž specifikoval, které konkrétní poznatky zjištěného skutku pro tento závěr svědčí. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze dovodit, že takový závěr sdílí zejména proto, že obviněný byl vůči bývalé manželce vulgární a že úmyslně ukopl zrcátko na jí řízeném vozidle, přičemž tak učinil způsobem, jenž byl zaznamenán na místě přítomnou osobou (svědkem Š.), která z důvodu pociťovaného nevhodného chování obviněného vůči ní (byl vůči ní hnusný) cítila potřebu se poškozené zastat .
32. Spornou otázkou, alespoň v zorném úhlu dovolacích námitek zůstává (dovolatel již oproti svému odvolání nebrojí vůči skutkovému základu věci, tj. vůči zjištění odůvodňujícímu jeho úmyslné zavinění ve vztahu k ukopnutí zpětného zrcátka z vozidla, když ostatní nevhodné chování vůči bývalé manželce – užití vulgarit při verbálním projevu doznával), zda skutková zjištění soudu prvního stupně vyjádřená ve výrokové části jeho rozsudku s jejich rozvedením v odůvodnění usnesení soudu odvolacího (skutkové zjištění nalézacího soudu, jímž doplnil popis skutku vůči jeho vymezení v žalobnímu návrhu – „sprostě křičel“ , není konkretizováno, co do projevu, ani důkazů, o něž se opírá) odůvodňují právní závěr v nich vyjádřený, tj. o spáchání přečinu výtržnictví obviněným, resp. o potřebě vyvození jeho trestní odpovědnosti tímto trestným činem i vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe, na níž je trestní právo založeno.
33. Z tohoto pohledu se jeví rozhodujícím posouzení otázky, zda k (soudy nižších stupňů konstatovanému) naplnění znaků skutkové podstaty (jimi) označeného přečinu (dle tzv. právní věty znaků na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti ) došlo v intenzitě svědčící vyslovenému závěru, že projev (jednání) obviněného je nezbytné hodnotit jako výtržnost ve smyslu zákonného znaku objektivní stránky označeného trestného činu a zda škodlivost činu obviněného dosáhla úrovně vylučující vyřešení věci na podkladě odpovědnostních institutů jiných odvětví práva a vyžadují již (subsidiární) uplatnění norem práva trestního.
34. Je vhodné připomenout, že soudní judikatura vyžaduje, aby zjištěné závadové jednání pachatele, hodnocené jako výtržnost, mělo skutečně povahu jednání narušujícího závažným způsobem veřejný klid a pořádek. V daném směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, v němž je zdůrazněno, že dopustí-li se pachatel výtržnosti tím, že napadne jiného, pak je třeba dovodit, proč napadení jiného mělo znaky výtržnosti. Nejvyšší soud v něm usoudil, že kdyby tento požadavek neplatil, zákonodárce by formuloval znaky přečinu výtržnictví jen v podobě „… napadne jiného“. K tomu, aby byl spáchán trestný čin výtržnictví v uvedené formě, musí mít napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání narušujícího závažným způsobem veřejný klid a pořádek. I v jiných rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015) Nejvyšší soud zdůraznil, že k tomu, aby bylo možné považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o jednání dosahující určité vyšší intenzity a závažnosti srovnatelné s ostatními alternativně stanovenými znaky objektivní stránky trestného činu výtržnictví, u nichž se rovněž vyžaduje vyšší intenzita nebo závažnost, jako je tomu v případě „hrubé neslušnosti“ nebo „hrubého způsobu rušení přípravy nebo průběhu…“. Posledně zmíněné rozhodnutí je současně dokladem toho, že ne každé vulgární projevy jedince, navíc případně spojené i s projevy jisté agrese, musí vždy nutně vyústit do závěru o odpovědnosti pachatele za trestný čin výtržnictví, resp. do řešení spojeného s vynesením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin.
35. Z pohledu otázky řešené na podkladě podaného dovolání lze u rozhodnutí soudů nižších stupňů shledávat ve své podstatě dva nedostatky.
36. Prvním nedostatkem je to, že stranou jejich hodnotících úvah zůstalo posouzení otázky, zda lze či nelze ve prospěch obviněného (a v daném směru i z pohledu závěru o škodlivosti jeho činu) hodnotit jím zmiňované okolnosti, za nichž se zjištěného jednání dopustil (tj. zda k jeho spáchání přispělo chování jiné osoby, v reakci na něž se svého jednání dopustil). V této souvislosti lze totiž poukázat jednak na ustanovení §89 odst. 1 tr. ř., jež upravuje, které okolnosti je třeba v trestním řízení v nezbytném rozsahu dokazovat, přičemž výslovně stanoví, že jedněmi z nich jsou i okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání [písm. f) cit. ustanovení], jednak na ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku, které stanoví, že povaha a závažnost trestného činu je dána mj. i způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění etc. Ostatně i stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., k výkladu subsidiarity trestní represe, zdůraznilo, že „[s]polečenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.“
37. Jakkoli není nezbytné zjištění týkající se těchto otázek promítat přímo do popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, v níž je naopak třeba koncentrovaným a transparentním způsobem vyjádřit skutečnosti odůvodňující naplněnost zákonných znaků skutkové podstaty daného trestného činu, skutková zjištění vztahující se k těmto otázkám je v rozsudku jako celku (tj. v jeho odůvodnění) alespoň rámcově vymezit, neboť absence jejich uvedení vyvolává pochybnosti o úplnosti a správnosti následně přijatých závěrů týkajících se společenské škodlivosti činu pachatele.
38. Při rozhodování o důvodnosti dovolání obviněného nelze postupovat způsobem, který se podává z vyjádření státní zástupkyně, jež patrně (argumentace na str. 3 vyjádření) usoudila, že obviněný se svým mimořádným opravným prostředkem domáhá změny skutkových zjištění, resp. prosazuje odlišné hodnocení provedených důkazů. Takto však obsah dovolání obviněného hodnotit nelze. Důvodným by hodnocení opravného prostředku státní zástupkyní bylo, pokud by stran namítaných skutkových okolností učinily soudy nižších stupňů konkrétní závěry, jejichž reálnost by obviněný zpochybňoval a prosazoval verzi vlastní. Tak tomu však není, neboť dovolatel se domáhá toho, aby věc byla zhodnocena jednak v kontextu bezprostředně předcházejícího děje (k němuž v rozhodnutí skutkové zjištění vyjádřeno není), jednak v kontextu okolností dále zmíněných.
39. Druhý nedostatek dovoláním napadených rozhodnutí spočívá v nedostatečném zodpovězení otázky, zda konflikt odehrávající se mezi obviněným a jeho bývalou manželkou, který byl i jako takový konflikt dvou rodinných příslušníků vnímán svědkem J. Š. ( „… prostě vypadalo to, jako by se hádali manželé…“ – č. l. 818), byl z hlediska jeho hlasitosti a trvání (k časovému ohraničení viz výpověď svědka na č. l. 210) způsobilý vyvolat následek, který je přepokládán ustanovením §358 tr. zákoníku.
40. Ze systematického zařazení trestného činu výtržnictví v tr. zákoníku (viz bod 28. tohoto usnesení) plyne, že předmětem ochrany poskytované tímto ustanovením je veřejný klid a pořádek a klidné mezilidské soužití, které jsou primární objektem uvedeného trestného činu, zatímco ochrana jiným zájmům, jimiž je zejména zdraví, majetek, čest, lidská důstojnost (sekundární objekt), je poskytována až zprostředkovaně (následně) – srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluver, a. s., 2014, s. 905. Jinými slovy vyjádřeno, ochrana je poskytována zájmu chráněnému primárním objektem, což znamená, že prostřednictvím tohoto ustanovení nejsou v první rovině chráněna práva činem bezprostředně dotčené osoby (v daném případě bývalé manželky obviněného) – „Předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, např. jejich zdraví, majetek, čest apod., nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. Z této povahy chráněného zájmu vyplývá, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.“ – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002.
41. Judikaturou (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §149 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 3327 s.) je zdůrazňováno, že „u činů výtržnické povahy je třeba se zaměřit zejména na to, jaká byla intenzita útoku, jeho typické rysy a průběh, jimiž je výraznou měrou charakterizován především způsob provedení činu. Tu je třeba hodnotit, šlo-li jen o slovní projevy (nadávky, povykování apod.), či též nebo výlučně o jiné projevy nebezpečnější (např. fyzické atakování občanů, použití násilí, poškozování majetku apod.), popř. zda a jaké doprovodné jevy tu přistupovaly… je třeba dále hodnotit, zda a jak reagoval pachatel např. na výzvy jiných občanů, zakročujících policistů, zvláště zda poté ustal ve výtržnickém jednání či v něm pokračoval nebo je dokonce stupňoval… Je třeba dále zjišťovat, z jakých pohnutek byl čin spáchán, čím byl motivován, zda šlo např. o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním občanům nebo jednotlivci nebo zda byl vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce, zda jednání nebylo jen nevhodným nebo nepřípadným projevem, zda došlo k následkům a jakým, i když následek není formálním znakem trestného činu.“
42. V tomto směru zůstalo hodnocení provedené soudy nižších stupňů neúplné, neboť nevyloženo zůstalo, jaké intenzity a délky trvání jednání obviněného bylo, jak byla posouzena reakce obviněného na zásah svědka Š., zda byl nějakým způsobem hodnocen následný přístup obviněného k jeho jednání (úhrada způsobené škody) atd.
43. Aniž by dovolací soud hodlal zpochybnit to, že násilné jednání pachatele směřující vůči majetku (např. formou jeho poškozování) je způsobilé k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, zejména půjde-li o čin vandalského charakteru, musí současně upozornit na to, že (stejně jako v případě útoku na tělesnou integritu poškozeného - srov. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr., podle něhož každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví) ne každé poškození věci, zejména je-li výsledkem jednorázového, krátce trvajícího útoku, jenž se neprojeví výraznějším hlukem apod., musí nutně odůvodňovat trestní postih pachatele za trestný čin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku. Dovození naplnění znaků uvedeného trestného činu ze samostatného ukopnutí zpětného zrcátka, které ani nevedlo k výraznější škodě na majetku, proto v konkrétně hodnocené situaci nemusí být dostačující, neboť – jak již připomenuto výše – musí být hodnoceno, zda takový čin je projevem arogance pachatele vůči ostatním občanům, nebo jednotlivci, či naopak jen nevhodným a nepřípadným projevem, coby reakce na vyprovokování jinou osobou či jinak pochopitelného krátkodobého projevu agrese v afektu či zlobě jednajícího jedince.
44. Při posuzování hodnoceného skutku nelze pochopitelně odhlížet od toho, že zjištěné ukopnutí zpětného zrcátka bylo součástí dalšího jednání, které vzbudilo pozornost přítomného svědka. Není tudíž a priori vyloučeno, že jednání obviněného může být jako jednání zakládající odpovědnost obviněného za čin soudně trestný posouzeno. V tomto směru pochybnosti nevzbuzující právní závěr však musí být podložen odpovídajícím skutkovým zjištěním, v němž by byly vyjádřeny všechny atributy trestného činu výtržnictví zmíněné výše.
45. Dosavadní skutková vyjádření, jak jsou obsažena v napadených rozhodnutích, podle Nejvyššího soudu v dostatečném rozsahu nevyjadřují veškerá skutková zjištění nezbytná pro jednoznačný závěr, že vyvození trestní odpovědnosti pro soudem označený trestný čin je odůvodněno naplněním zákonných znaků skutkové podstaty (tj. zda jednání obviněného dosáhlo úrovně odpovídající znaku výtržnosti v jeho obvyklém výkladu) a zda její vyjádření formou odsuzujícího rozsudku je skutečně nezbytné i z hlediska vnímání trestního práva jako prostředku ultima ratio, resp. z hlediska uplatňující se zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Dovolací soud se neztotožňuje s posouzením napadených rozhodnutí státní zástupkyní, podle níž se jednání obviněného na podkladě opatřených důkazů „jeví jako standardní případ přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku, tedy že obviněný veřejně a na místě veřejnosti přístupném se dopustil hrubé neslušnosti tím, že napadl jiného“ již proto, že skutková zjištění v nich obsažená neobsahují údaje, které by svědčily o naplnění znaku veřejně, jež ostatně ani napadená rozhodnutí nevyjádřila. Při pominutí tohoto faktu se však s hodnocením označených rozhodnutí neztotožňuje ani v dalších směrech, a to z důvodů výše vyložených.
46. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného důvodným. Na jeho podkladě proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, č. j. 9 To 399/2015-917, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 8. 2015, č. j. 41 T 21/2015-876, tak i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takovými rozhodnutími jsou mimo jiné i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 8. 2015, č. j. 41 T 21/2015-962, a na něj navazující usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 9 To 19/2016-998, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, neboť trest, jenž byl citovanými rozsudky obviněnému, a to jako trest souhrnný, uložen, mu byl uložen též za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným dovolacím soudem zrušenými rozhodnutími.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu