ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.586.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 586/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. května 2016 o dovolání, které podal obviněný P. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 44 To 505/2015, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 6/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 44 To 505/2015-187, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 10. 2015, č. j. 16 T 6/2015-167, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 10. 2015, č. j. 16 T 6/2015-167 byl P. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 22. 11. 2014 kolem 00.15 hod. v P., ul. K. v klubu U M. po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného J. Z., kterého stáhl z barové židle a povalil ho na zem, kde se přetahovali a kde se posadil poškozenému na nohu, přičemž poškozený po útoku zjistil, že nemůže vstát a že má spodní část nohy otočenou do strany, a když byl převezen do ÚVN Střešovice, lékař konstatoval nutnost operačního zákroku s předpokládanou dobou hospitalizace v trvání jednoho týdne, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému mnohočetnou otevřenou zlomeninu bérce levé dolní končetiny, přičemž zlomenina levého bérce vede k výrazné poruše funkce levé dolní končetiny s delší dobou trvajícím podstatným omezením obvyklého způsobu života po dobu delší než šest týdnů.
2. Obviněný byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 42 371 Kč a J. Z. částku 111 820 Kč.
3. O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. 44 To 505/2015-187, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Davida Černého dovolání, jímž napadl výroky o vině, trestu i náhradě škody a jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně vytýká vadu spočívající v nesprávnosti právního skutku (v případě výroku o vině) a v jiném nesprávném hmotně právním posouzení (v případě výroků o trestu a náhradě škody). Dovolací argumentace obviněného se však věnuje výlučně tvrzeným nesprávnostem právního posouzení skutku, neboť ve vztahu k výrokům o trestu a náhradě škody dovolatel neuplatňuje žádnou konkrétně formulovanou námitku.
5. Nesprávnost právního posouzení skutku jako zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku spatřuje obviněný v nesprávném závěru soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Připomíná, že již ve svém odvolání namítal, že se soud prvního stupně s otázkou naplnění objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného zločinu vůbec nevypořádal, a namítá, že nápravu nezjednal ani soud odvolací. Nedostatečnost a nepřesvědčivost závěru soudu nalézacího shledává v tom, že neučinil žádný závěr k volní složce zavinění, neboť pouze konstatoval, že si dovolatel musel být vědom, že svým jednáním vůči poškozenému a jeho následným pádem na podlahu, může k jeho poranění dojít. Dovolatel s oporou právní teorii zmiňuje, že podle převažujícího názoru k naplnění volní složky nepřímého úmyslu nedostačuje skutečný vztah lhostejnosti pachatele k možnému následku, a poukazuje (s oporou o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05) na skutečnost, že existence nepřímého úmyslu musí být prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Poškozenému nechtěl zlomeninu ani jinou újmu na zdraví způsobit, ani s takovou možností nepočítal. S fyzickými útoky započal poškozený, on při vzájemné potyčce předcházející pádu na zem vystupoval v pasivní roli. Nemohl být srozuměn s újmou na zdraví poškozeného, neboť se naopak fyzickému útoku bránil. Poškozeného nesrazil na zem, zřejmě uklouzl, patrně pod vlivem silné opilosti. Závěr odvolacího soudu o úmyslném zavinění – protože nebylo prokázáno, že by poškozenému způsobil újmu na zdraví úmyslně – je podle dovolatele nesprávný.
6. Závěr o vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku pokládá obviněný za vadný v důsledku nenaplnění znaků jeho objektivní stránky. Nedostatečnost zdůvodnění této právní kvalifikace soudem prvního stupně namítal v odvolání, odvolací soud se s jeho námitkami neztotožnil. S právním posouzením skutku odvolacím soudem nesouhlasí, neboť jeho zdůvodnění je prakticky shodné, tedy nedostačující, jako rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel zdůrazňuje, že ne každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí být kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví. Akcentuje, že pro danou skutkovou podstatu je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití, objektem trestného činu je soužití lidí – předmětem ochrany primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, nýbrž širší komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě. Z toho dovozuje, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, pak se musí určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Odvolacímu soudu obviněný vytýká, že se uvedenými hledisky a jejich významem v posuzované věci vůbec nezabýval. Podle dovolatele se primárně jednalo o jeho konflikt s poškozeným, jehož účelem nebylo narušení veřejného pořádku (sám odvolací soud připouští, že nebylo prokázáno, že by se dopouštěl verbálních útoků, které by mohly být negativně vnímány návštěvníky restaurace). Samotnému pádu, při němž si poškozený zlomil nohu, předcházel úder poškozeného do jeho obličeje. Přetahovat se začal rovněž poškozený, který jej uchopil jako první. Protože z rozsudku odvolacího soudu nelze zjistit, v čem se jednání dovolatele dotýkalo výrazným způsobem veřejného pořádku, resp. zda se ho vůbec dotýkalo, není podle obviněného kvalifikace jeho jednání jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku správná.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §256k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 44 To 505/2015, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle jejího hodnocení námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku. Se soudy lze souhlasit v tom, že jednání obviněného bylo zaznamenáno kamerovým záznamem a s tím, že se svého jednání dopustil na místě veřejnosti přístupném. Soudy obou stupňů podle státní zástupkyně velmi podrobně rozebraly, z jakých důvodů je třeba jednání obviněného postihnout jako jednání výtržnické. Pokud jde o zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, obviněný si musel být vědom, že svým jednáním vůči poškozenému a jeho následným pádem na podlahu může k poranění poškozeného dojít. Předmětná těžká újma na zdraví, o jejímž charakteru není pochyb, je podle státní zástupkyně v souladu s ustanovením §146 odst. 3 tr. zákoníku ve své podstatně nedbalostním následkem prvotního jednání dovolatele. Protože meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro vydání jiného než navrhovaného rozhodnutí, udělila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda ho podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci označeného dovolacího důvodu proto jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud zásadně vychází ze skutkových zjištění vyjádřených v dovoláním napadených rozhodnutích, neboť skutkovým stavem se může zaobírat toliko v případech tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí zásadně vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti označeného dovolání.
13. Přestože je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí ani se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, které se stalo předmětem následné hmotně právní subsumpce (viz tvrzení, že poškozeného nestáhl ze židle a nepovalil na zem, a tvrzení o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, které uplatňuje v souběžně podávané ústavní stížnosti), z podstaty jeho dovolací argumentace (viz její shrnutí pod body 6 a 7 tohoto usnesení) je zřejmé, že tato je podřaditelná pod obviněným deklarovaný důvod dovolání. Protože Nejvyšší soud naznal, že vznesené dovolací námitky nejsou takového charakteru, jenž by umožnil o dovolání obviněného rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí a zjistil následující skutečnosti:
14. Obviněnému je třeba dát za pravdu v tom, že způsob, jímž soud prvního stupně přistoupil ke zdůvodnění právní kvalifikace skutku, nelze pokládat za dostačující a přesvědčivý. V důsledku toho, že rozsudek nalézacího soudu nevyjadřuje jasně rozhodné skutkové okolnosti, které jsou esenciální po jím užitou právní kvalifikaci skutku, je třeba pokládat dovolací námitky obviněného za důvodné.
15. Již odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, aniž však své zjištění konkretizoval, že závěry soudu prvního stupně „nebyly vyjádřeny naprosto pregnantně“. Přes toto konstatování skutková zjištění nalézacího soudu považoval za odpovídající pro právní posouzení skutku vyjádřené v odvoláním napadeném rozsudku. Zvolený procesní postup odvolacího soudu, spočívající v potvrzení výroku o vině, nelze pokládat za zákonu vyhovující. Vyjde-li dovolací soud ze skutkového zjištění, které vyjádřil soud prvního stupně ve výrokové části svého rozsudku (v tzv. skutkové větě), pak nezbývá než konstatovat, že odvolací soud pochybil, pokud považoval tato zjištění za dostačující pro soudem prvního stupně užitou právní kvalifikaci skutku, s níž se plně ztotožnil ( „rozhodnutí o vině... je možno jednoznačně akceptovat“ ). Lze totiž doložit, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nedostatečná a nevyjadřující jak poznatky, které bylo lze z provedených důkazů nabýt, tak některé soudem užité zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným (viz dále).
16. Z popisu skutku obsaženého ve výroku rozsudku lze zjistit, že předmětem právního posouzení se stalo jednání obviněného, které podle soudu prvního stupně spočívalo v tom, že „fyzicky napadl poškozeného J. Z., kterého stáhl z barové židle a povalil ho na zem, kde se přetahovali a kde se posadil poškozenému na nohu“. Z hlediska jeho konkretizace (co do času a místa) lze zjistit, že se ho dopustil „dne 22. 11. 2014 kolem 00.15 hod. v P., ul. K. v klubu U M.“ , z pohledu jeho příčin „po předchozí slovní rozepři“. Následek takto vymezeného jednání podle nalézacího soudu spočívá v tom, že poškozenému způsobil „mnohočetnou otevřenou zlomeninu bérce levé dolní končetiny, přičemž zlomenina levého bérce vede k výrazné poruše funkce levé dolní končetiny s delší dobu trvajícím podstatným omezením obvyklého způsobu života po dobu delší než šest týdnů“.
17. V odůvodnění rozsudku lze čerpat již jen dílčí poznatky, jimiž nalézací soud rozvedl výše uvedená skutková zjištění. Zmiňuje totiž (str. 2), že „na základě provedeného hlavního líčení zjistil… a vzal za prokázaný skutkový děj tak, jak je popsán shora“ , tj. ve výroku, a posléze (str. 4), po části věnované popisu obsahu jednotlivých důkazů, doplňuje, že (na podkladě kamerového záznamu a znaleckého posudku) je zřejmé, že „ k poranění došlo při pádu poškozeného ze židle, kdy na něj dolehl a pak sedl obžalovaný“. V návaznosti na to jsou zbývající skutková zjištění a ve vztahu k nim učiněné závěry právní vyloženy soudem prvního stupně takto: „Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví , odvětví soudního lékařství zjistil soud rozsah újmy na zdraví, kterou obžalovaný poškozenému způsobil, a skutečnost, že v důsledku tohoto poranění byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů, tedy mu způsobena těžká újma na zdraví. Ze záznamu kamery i výpovědí svědků Č. a L. je zřejmé, že obžalovaný se pohyboval na místě veřejnosti přístupném, tam, kde se nacházelo více lidí a přitom napadl jiného. Obžalovaný tedy se dopustil jednak hrubé výtržnosti na místě veřejnosti přístupném, že napadl jiného a naplnil ve všech znacích skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Dále obžalovaný způsobil úmyslně svým jednání poškozenému těžkou újmu na zdraví, ačkoliv uvádí, že neměl v úmyslu těžkou újmu na zdraví mu způsobit, musel si být vědom, že agresivním jednáním a pádem na podlahu baru se zatížením poškozeného může mu těžkou újmu na zdraví způsobit. Obžalovaný tedy naplnil i skutkovou podstatu zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.“
18. Je-li tato argumentace soudu konfrontována s tím, co tvrdí dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, pak nezbývá než souhlasit s tím, že naplnění subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku v něm není vyjádřeno v souladu s požadavky zákona, neboť otázka volní složky zavinění v něm není vůbec řešena. Navíc při zdůvodnění uvedené právní kvalifikace soud prvního stupně činí závěr neslučitelný s jím užitou právní kvalifikací, pokud tvrdí, že dovolatel „způsobil úmyslně svým jednáním poškozenému těžkou újmu na zdraví“. V takovém případě by totiž bylo odůvodněno posouzení jednání obviněného jako zločinu těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pak je třeba přiznat, že argumentace soudu nepřináší reakci na ty námitky obviněného, které uplatnil prostřednictvím obhájce (viz č. l. 163) v rámci své obhajoby a jež jsou i nosnou částí jeho dovolací argumentace vůči této právní kvalifikaci soudem zjištěného skutku.
19. Odvolací soud v reakci na odvolací námitky obviněného vůči právní kvalifikaci skutku jako zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku zdůraznil, že „při právním posuzování jednání pachatele, který útočí proti zdraví jiného občana… nelze… vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto činem způsobena, ale je třeba přihlížet i k okolnostem, za kterých se útok stal a jaké nebezpečí hrozilo...“ a dodal, že soud prvního stupně postupoval správně, neboť „následek jednání obžalovaného… spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví… byl způsoben ve smyslu ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku pouze z nedbalosti a v tomto spočívá celá podstata posouzení jednání obžalovaného jako celku (§146 odst. 3 tr. zákoníku).“ Po připomenutí závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (MUDr. Petra Krekuleho) a odvětví soudního lékařství (MUDr. Ivana Procházky) a zjištění, že „incident od samého počátku vyprovokoval v restauraci právě P. P.“ , zaujal odvolací soud názor, že soud prvního stupně „naprosto správně označil konflikt mezi obžalovaným a poškozeným jako hloupé opilecké pošťuchování, které vyvolal obžalovaný“ , přičemž dodal, že uvedený soud „správně uzavřel, že obžalovaný si musel být vědom, že svým jednáním vůči poškozenému a jeho následným pádem, může k poranění poškozeného dojít, kdy předmětná těžká újma na zdraví, tak jak již bylo shora uvedeno a o jejímž charakteru není pochyb, je v souladu s ustanovením §146 odst. 3 tr. zákoníku ve své podstatě nedbalostním následkem jeho prvotního jednání.“
20. Ve vztahu k námitkám vůči závěru o spáchání přečinu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud uvedl, že k naplnění jeho skutkové podstaty došlo „vzhledem k tomu, že v předmětné restauraci – klubu U M. bylo přítomno více osob, incident trval určitou dobu… osoby zúčastněné v restauraci kolem obžalovaného procházely a z okolností celého případu a jeho následků nelze dovodit, že by se jednalo o takový případ, kdy by nebylo třeba posuzovat jednání obžalovaného jako trestné… Povahu výtržnosti mají většinou i fyzická napadení občana narušující veřejný klid a pořádek a nelze jednoznačně mít za to, že se výtržnosti nelze dopustit v restauračním zařízení ve večerních hodinách, kde se presumuje požívání alkoholických nápojů… Neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití v daném případě vyplývá jak ze samotného napadení poškozeného Z., tak i ze skutečnosti, kde k předmětnému napadení došlo a za jakých okolností.“ Odvolací soud zdůraznil opakované atakování poškozeného, který neměl zájem další kontakt navazovat, ze strany dovolatele, a správnost právního posouzení skutku soudem prvního stupně uzavřel konstatováním, že „fyzický útok proti tělesné bezpečnosti zpravidla jednoznačně naplňuje skutkovou podstatu jmenovaného trestného činu, o místě veřejnosti přístupném, tedy restauraci, pak v daném případě není pochyb“.
21. S přihlédnutím k těmto citacím z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nezbytné konstatovat, že se nelze ztotožnit s hodnocením obsaženým ve vyjádření státní zástupkyně, že meritorní rozhodnutí v posuzované věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.
22. Pokud jde o zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, lze připustit, že odvolací soud ve svém rozsudku rozvinul skutková zjištění nalézacího soudu pokud jde o mechanismus vzniku zranění poškozeného, když s odkazem na odborné závěry znalce MUDr. Ivana Procházky zmínil (str. 5 rozsudku), že komplikovaná otevřená nitrokloubní zlomenina v oblasti levého hlezenního kloubu s porušením vazivového aparátu kloubu nastala v důsledku komplikovaného úrazového mechanismu s prudkým dopadem levé plosky nohy na tvrdou podložku v průběhu pádu s následnou silnou torzí dolní části bérce v hlezenním kloubu při současném velmi pravděpodobném dopadu hýždí na rotované levé hlezno. Podle soudu – přebírající odborné závěry znalce „ ke zlomenině mohlo dojít pouze při pádu… a to pádem z předmětné židle“. Současně však odvolací soud nerozvinul ve vztahu k těmto skutkovým zjištěním argumentaci soudu prvního stupně z hlediska dovolatelem zpochybňované absence subjektivní stránky trestného činu. Na straně jedné sice napravil vadnost vývodů nalézacího soudu, co se týče požadovaného zavinění ke znaku kvalifikované skutkové podstaty – poukazem na ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku, na straně druhé však nevymezil, jaké podoby nedbalostní zavinění ve vztahu k těžšímu následku nabylo v případě odvolatele. Zejména však, jak důvodně poukazuje obviněný, nevyložil své stanovisko k zavinění obviněného ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu. Odvolací soud správně uvedl, že pro naplnění skutkové podstaty zmíněného trestného činu „je nezbytné, aby pachatel jednal úmyslně, avšak může se jednat i o úmysl nepřímý (§146 odst. 1 tr. zákoníku)“ , následně však již nekonkretizoval, jaké skutečnosti svědčí o existenci této formy zavinění u dovolatele. Ten správně poukazuje na to, že odvolací soud (při dovolatelem vnímané nesprávnosti skutkových zjištění) učinil (podle něj) nesprávný závěr toliko k vědomostní složce zavinění, avšak zcela pominul složku volní, k níž neučinil závěr naprosto žádný.
23. K této části dovolacích námitek je nezbytné připomenout, že k trestnosti pachatele konkrétním trestným činem nedostačuje, že pachatel jedná úmyslně (obecně), neboť zákonem požadované zavinění se musí vztahovat ke všem znakům tvořícím objektivní stránku daného trestného činu. V případě kvalifikovaných skutkových podstat, u nichž k přivození těžšího následku (jako v případě zločinu podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku) dostačuje nedbalost, si jejich naplnění nelze představit, chybí-li zavinění pachatele (v daném případě úmysl) ve vztahu k jeho základní skutkové podstatě. Jinými slovy vyjádřeno, i pokud by odvolací soud vymezil konkrétní formu zavinění dovolatele ve vztahu k přivození těžké újmy na zdraví (což se nestalo dostatečně konkrétním způsobem), nebylo by toto dostačující pro závěr o jeho vině zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pokud transparentně nevymezil jeho zavinění ve vztahu k jeho základní skutkové podstatě. Již v této části právního posouzení skutku je proto třeba dovolání obviněného podkládat za důvodné, tj. takové, které odůvodňuje kasaci jím napadeného rozhodnutí.
24. Ve vztahu k této právní kvalifikaci je třeba uvést, že soud prvního stupně sice vymezil, že obviněný poškozeného „stáhl z barové židle a povalil ho na zem“ , avšak již (odhlížeje od skutkových námitek dovolatele) nevymezil, že tak učinil takovou intenzitou, která by svědčila pro závěr, že pád poškozeného na podlahu byl iniciován výlučně fyzickým působením obviněného, a nadto jím byl přivozen způsobem, který by svědčil o závěru, že vyjma jeho vědomosti o možnosti způsobení zranění poškozenému byla u obviněného dána i zákonem vyžadovaná forma volní složky zavinění [tj. alespoň srozumění na úrovni eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] ve vztahu k následku vymezenému základní skutkovou podstatnou ( ublížení na zdraví ), tzn. na úrovni poruchy zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku.
25. V případě přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné poukázat na to, že předmětem dovolacích námitek obviněného není to, na co upřel pozornost při projednání jeho odvolání soud druhého stupně, tj. zpochybnění existence znaku „na místě veřejnosti přístupném“ (v popise skutku vyjádřen „v klubu U M.“ ) či veřejně (v popise skutku nevyjádřeného), resp. otázka příčetnosti obviněného (odvolacím soudem zdůrazňované právní závěry plynoucí odborných závěrů znalce MUDr. Krekuleho), nýbrž naplnění zákonných znaků „hrubé výtržnosti, zejména tím, že napadl jiného“, jak uzavřely soudy nižších stupňů. Protože je zřejmé, že naplnění skutkové podstaty označeného přečinu spočívá podle soudů právě v této alternativě (předchozí slovní rozepře není v dané souvislosti zvažována, jak pro vymezení skutku soudem prvního stupně – „po předchozí slovní rozepři“ , tak s ohledem na zjištění odvolacího soudu – „nebylo prokázáno, že by nějakým způsobem došlo i k vulgárním výrazům či výrokům“ ), je nezbytné, aby skutková zjištění soudů konkretizovala toto fyzické napadání tak, aby odůvodňovala jimi užitou právní kvalifikaci i z pohledu dovolatelem namítaných skutečností (tzn. aby odůvodnila souběžnou právní kvalifikaci skutku vedle jeho posouzení jako trestného činu proti zdraví). Ze strany soudu prvního stupně tomuto faktoru nebyla věnována dostatečná pozornost (viz jeho odůvodnění právní kvalifikace), soud odvolací se sice danou problematikou zabýval, jeho odůvodnění je však do značné míry nekonkrétní ( „opakovaným atakováním“, „a za jakých okolností“ ) a v důsledku toho i nepřezkoumatelné. S ohledem na popis skutku obsažený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (a jeho nerozvedení v odůvodnění rozhodnutí) je tak i ve vztahu k této právní kvalifikaci dovolání obviněného hodnoceno Nejvyšším soudem jako důvodné.
26. Nejvyšší soud proto na podkladě dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 44 To 505/2015-187, jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 16 T 6/2015-167, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť vrácení věci až soudu prvního stupně je odůvodněno potřebou zpřesnění skutkových zjištění tak, aby o vině dovolatele mohlo být rozhodnuto způsobem upraveným v §2 odst. 5 tr. ř. Prvořadým úkolem nalézacího soudu je důsledně se vypořádat s obhajobou obviněného. Je proto nezbytné, aby uvedený soud na podkladě již provedených důkazů (případně důkazů dalších, usoudí-li, že je nezbytné ke splnění mu uloženého úkolu dokazování doplnit) transparentně vymezil, za jakých okolností došlo ke konfliktu mezi obviněným a poškozeným, zda se na tomto podílel toliko obviněný (tj. vypořádání se s obhajobou spočívající v tvrzení, že vlastní fyzický konflikt započal poškozený), z jakých příčin došlo k pádu poškozeného a obviněného na podlahu, v jakém okamžiku, resp. v důsledku jakého jednání došlo ke vzniku zranění poškozeného, a jak případně poté konflikt pokračoval. V tomto směru se nabízí zejména důslednější promítnutí poznatků, které lze čerpat z pořízeného obrazového záznamu, jenž je součástí spisu, do popisu skutku. V rámci skutkových zjištění je nezbytné nejen popsat mechanismus vzniku zranění poškozeného, nýbrž i konkrétní následky (účinek), které poškozený utrpěl – dobu hospitalizace, podstatných léčebních zákroků (operace) a dobu dalšího zdravotního omezení, které bylo podstatné z hlediska znaků žalovaného zločinu (dovozovaná těžká újma na zdraví ). Obdobné platí (např. minimální počet osob přítomných jednání obviněného z pohledu znaku veřejně ) stran znaků zvažovaného souběžného přečinu.
27. Z ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. ( Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. ) neplyne, že by výrok odsuzujícího rozsudku (jeho skutková věta) musel být totožný se skutkem vymezeným v žalobním návrhu. Je naopak povinností soudu, aby tento skutek nově vymezil, pokud je příslušná změna odůvodněna důkazním řízením, které soud v hlavním líčení provedl (tj. výsledky soudem provedeného dokazování). Ve věci posuzované byla změna popisu skutku zcela odůvodněna, neboť žalobní tvrzení (č. l. 112) převzaté z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 11. 2014 (č. l. 1) – „ byl převezen do ÚVN Střešovice, lékař konstatoval nutnost operačního zákroku s předpokládanou dobou hospitalizace v trvání jednoho týdne (atd.) “ – bylo dalším dokazováním jednoznačně překonáno (např. již poznatky vztahujícími se ke skutečnému omezení poškozeného v obvyklém způsobu života). Je proto nezbytné, aby vlastní popis skutku, byl o konkrétní skutková zjištění (trestněprávně relevantní) doplněn a naopak nebyl zatěžován údaji, jejichž uvedení není podstatné ( „přičemž poškozený po útoku zjistil, že nemůže vstát a že má spodní část nohy otočenou do strany“ ), je-li již vyjádřeno samotnou konkretizací účinku ( „způsobil… mnohočetnou otevřenou zlomeninu“ atd.).
28. V návaznosti na nově vymezená skutková zjištění [úkolem soudu je zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a nikoli skutkového děje , který zahrnuje skutkové okolnosti konkrétního případu, bez ohledu na jejich trestně právní relevanci (jde o souhrn trestněprávně irelevantních i relevantních skutečností, tedy skutek de facto )], která je možno v širším rozsahu uvést v odůvodnění rozsudku, je nezbytné v popisu skutku obsaženém ve výrokové části rozsudku vyjádřit všechny ty rozhodné (trestněprávně relevantní) skutečnosti ( skutek de iure ), které odůvodňují následnou hmotně právní subsumpci v podobě soudem užitých znaků daného trestného činu. Rozhodnutí o vině vydá soud na podkladě učiněných skutkových zjištění a důsledného zhodnocení, zda tato po stránce objektivní i subjektivní odůvodňují dosud užitou právní kvalifikaci skutku. Pokud dospěje k odlišnému názoru, rozhodne o podané obžalobě způsobem, s nímž zákon (trestní řád) pro příslušnou alternativu počítá.
29. Připomíná se, že ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a že ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř. se v dalším řízení uplatňuje princip zákaz reformationis in peius, neboť dovolání (stejně tak i odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) podal pouze obviněný.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. května 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu