ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.663.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 663/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2016 o dovolání, které podal obviněný T. C. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 7. 12. 2015, č. j. 68 To 245/2015-682, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 69/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 6. 2015, č. j. 2 T 69/2013-664 byl obviněný T. C. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že
dne 23. 6. 2010 v době kolem 9:00 hod. v P. na čtyřramenné křižovatce hlavní pozemní komunikace ....... – ul. b. H. , ul. ....... s vedlejšími pozemními komunikacemi – ul. Z. a ul. U H. , jako řidič autobusu městské hromadné dopravy – linky č. ..., zn. SOR r. z. .........., při vjíždění do křižovatky z vedlejší komunikace – ul. Z. a odbočování vlevo na hlavní komunikaci ve směru jízdy k ul. ....... nerespektoval svislé dopravní značení P4 „Dej přednost v jízdě“, žádoucím způsobem si neověřil situaci na hlavní komunikaci, díky čemuž včas nezaregistroval a nezareagoval na z pravé strany po hlavní komunikaci ve směru jízdy od ul. b. H. z levého odbočovacího pruhu na jízdním kole zn. Olpran na vedlejší komunikaci – ul. Z. se pohybující cyklistku K. V. , v důsledku čehož pravou přední částí autobusu narazil do zadního kola cyklistky, která nekontrolovatelným způsobem upadla před autobus na povrch komunikace a v souvislosti s tímto utrpěla nitrolební poranění s bezvědomím, frakturou lebeční klenby, pohmožděním lbi doprovázené krvácením do mozku a respiračním selháním s nutností umělé plicní ventilace s následnou dlouhodobou hospitalizací na různých odděleních v nemocnicích Přerov a Prostějov spojenou s imobilizací a dále léčbou v domácím prostředí přesahující dobu jednoho roku se vznikem trvalých následků, zejména v kognitivní oblasti.
2. Obviněný byl za to odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 7. 12. 2015, č. j. 68 To 245/2015-682, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Horáka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Předeslal, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky předmětného trestného činu, a to pro absenci subjektivní stránky. Hájí se tím, že nebyl v době kolize s poškozenou v pohybu, jak dovozují orgány činné v trestním řízení, nýbrž stál. Poškozená pro něho nebyla viditelná, neboť zvolila jiný směr jízdy, než který zvolit měla (v této souvislosti poukázal na dva znalecké posudky stran této otázky protikladné a na revizní znalecký posudek, který se přiklonil k závěru Ing. K. , že ke střetu došlo při pohybu). Poukázal na to, že v řízení byli mimo jiné vyslechnuti tři na věci nezúčastnění svědci (L. , S. , La. ), kteří potvrdili, že v době nehody s autobusem stál, přičemž před nehodou poškozená nestandardně odbočovala. Podle svědka La. její jízda svědčila o snaze autobus podjet. Nikdo ze svědků neuvedl, že by měnil směr jízdy vlevo, což by při jízdě již musel činit. Tuto skutečnost potvrzuje i fotodokumentace, na které jsou kola autobusu v přímém směru.
6. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se v době střetu autobus pohyboval, potom se náležitě nevypořádaly s nespornými skutečnostmi, majícími zásadní význam pro zavinění, a to konkrétně a) se zcela atypickým způsobem jízdy poškozené v dané křižovatce ve vztahu k požadavku na jeho povinnost „dej přednost v jízdě“, a b) s jízdou poškozené bez cyklistické přilby v návaznosti na její pád a vzniklý následek.
7. Obviněný namítl (ad a), že pokud podle znaleckého posudku mohl poškozenou vidět objektivně přibližně 3-5 vteřin před střetem, předpokládá to nárok na řidiče, sledovat soustavně a cíleně situaci vpravo, což pokládá za zcela nereálný požadavek, který přesahuje požadavek na pozornost řidiče pojící se s povinností dát přednost v jízdě. Současně tvrdí, že došlo-li ke vzniku otěru kola na předním nárazníku, pak se muselo logicky jednat o kolmé přijíždění cyklisty před autobus zprava z místa, ze kterého již není možné výskyt jiného účastníka provozu předpokládat.
8. Podle názoru dovolatele (ad b) nelze přehlédnout, že podle revizního znaleckého posudku měla být rychlost jízdy autobusu přibližně 5-6 km/h, tedy rychlost prakticky odpovídající rychlosti chůze. Dovozuje, že dominantní rychlostí měla být rychlost jízdního kola, což se muselo projevit i ve vztahu k postřetovému pohybu jízdního kola a v intenzitě nárazu hlavy poškozené na vozovku.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Protože toto vyjádření bylo Nejvyššímu soudu doručeno v elektronické podobě, v den bezprostředně předcházejí dni, na který bylo nařízeno neveřejné zasedání, a to na konci pracovní doby a nebylo reálné, aby se k němu obhájce obviněného případně relevantním způsobem vyjádřil ke dni rozhodování dovolacího soudu, nebylo k němu Nejvyšším soudem přihlíženo.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
18. Přestože obviněný svoji dovolací argumentaci založil na tvrzení o absenci svého zavinění, tedy skutečnosti, která by jím uplatněný dovolací důvod mohla naplnit, učinil tak způsobem, který nelze akceptovat. Primárním východiskem úvah dovolatele je totiž zpochybnění skutkových zjištění soudů, která však dovolací soud při svém rozhodování musí respektovat, neboť skutkové závěry obsažené v napadených rozhodnutích nelze označit za zjevně neopodstatněné a nesprávné, resp. takové, které by byly výsledkem svévolného hodnocení a jako takové by odporovaly obsahu provedených důkazů v podobě tzv. extrémního nesouladu, jak tento pojem vymezil ve své judikatuře Ústavní soud. Lze ostatně poukázat na to, že ani samotný dovolatel existenci takového extrémního nesouladu (rozporu) neuplatňuje. Poukazuje sice na jím uplatňovanou obhajobu a existenci skupiny důkazů odlišně vyznívajících, které by mohly odůvodnit vyvození jiných dílčích skutkových závěrů, avšak bez dalšího rozvedení, které by správnost skutkových zjištění, z nichž vyšly při právním posouzení popsaného skutku soudy nižších stupňů, skutečně relevantním způsobem zpochybnilo.
19. Podstata jednání, které podle soudů odůvodňuje vyvození trestně právní odpovědnosti dovolatele, spočívá (zkráceně vyjádřeno) v tom, že jako řidič autobusu…, při vjíždění do křižovatky z vedlejší komunikace … a odbočování vlevo na hlavní komunikaci … nerespektoval svislé dopravní značení P4 „Dej přednost v jízdě“, žádoucím způsobem si neověřil situaci na hlavní komunikaci, díky čemuž včas nezaregistroval a nezareagoval… po hlavní komunikaci …. se pohybující cyklistku K. V. , … pravou přední částí autobusu narazil do zadního kola cyklistky, která nekontrolovatelným způsobem upadla před autobus na povrch komunikace…“.
20. Ve vztahu k nim ( „pokud oba soudy co do skutkového zjištění dospěly k závěru, že jsem v době střetnutí s poškozenou nestál, ale jel“ ) uplatňuje dovolatel dvě výše uvedené námitky pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, které podle něj vylučují jeho zavinění.
21. Podstatou první je to, že vůči skutkovému zjištění vycházejícího z odborného závěru obsaženého v revizním znaleckém posudku, že v době před střetnutím (a v čase umožňujícím mu na výskyt cyklistky reagovat způsobem, který by střetu zabránil) mohl při řádném sledování silničního provozu zprava po hlavní silnici přijíždějící cyklistku registrovat, staví skutkové tvrzení, že atypický způsob její jízdy jeho zavinění vylučuje jednak proto, že „požadavek na řidiče… nepřerušovaně a cíleně sledovat situaci vpravo“ přesahuje „oprávněný požadavek na pozornost řidiče s povinností dávat přednost v jízdě“ , jednak proto, že „se muselo jednat o kolmé přijíždění cyklistky před autobus zprava , a to z místa, odkud již není možné výskyt jiného účastníka provozu předpokládat“.
22. Tato námitka je obsahově shodná s tou, kterou uplatnil obviněný již v rámci řádného opravného prostředku a na níž odvolací soud reagoval tak, že zdůraznil, že „bylo prokázáno, že měl a mohl přijíždějící cyklistku vidět a měl jí dát přednost v jízdě, což neučinil. V této souvislosti je nutno odmítnout odvolací námitku obžalovaného, resp. jeho názor, že nemůže neustále sledovat celou situaci a že by byl oprávněn svoji pozornost zaměřit nejen do prostoru, kam chtěl odbočit, ale i do protisměru, aby si mohl splnit svou povinnost a dát přednost případně protijedoucím vozidlům. To, že obžalovaný poškozenou neviděl, je nutno vyhodnotit k jeho tíži, protože ji vidět měl a mohl.“
2 3. Tvrdí-li dovolatel, že se soudy nižších stupňů s atypickým způsobem jízdy poškozené nevyrovnaly, nelze mu dát za pravdu. O opaku svědčí obsah odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jenž mimo jiné uvedl, že „bylo zohledněno, že poškozenou cyklistkou zvolená trajektorie pohybu byla znaleckým posudkem vyhodnocena jako málo obvyklá, když pro bezpečnější jízdu by byla vhodnější trajektorie pohybu znázorněná na obrázku č. 2.3-4-01ods. Je skutečností, že cyklistka měla volit větší odstup od stojícího autobusu. Tato okolnost na straně poškozené však v žádném případě obžalovaného nevyviňuje a nezbavuje ho trestní odpovědnosti za dopravní nehodu.“.
24. Byť to neplyne explicitně ani z jednoho rozhodnutí soudů nižších stupňů, způsob jízdy cyklistky (aniž by bylo konstatováno porušení jakékoli zákonné povinnosti z její strany) ovlivnil rozhodnutí o vině dovolatele, neboť je nutno usoudit, že zvolenou trajektorii jízdy poškozené orgány činné v trestním řízení vyhodnotily jako spolupodílející se na vzniku dopravní nehody, neboť jinak (bez zohlednění tohoto faktoru) by stěží bylo možno uvažovat o správnosti právního posouzení skutku obviněného. Nelze totiž pominout, že s ohledem na skutkové vymezení („… nerespektoval svislé dopravní značení P4 „Dej přednost v jízdě“, žádoucím způsobem si neověřil situaci na hlavní komunikaci,… pravou přední částí autobusu narazil do zadního kola cyklistky…“ ) je jako kauzální pro vznik dopravní nehody shledáváno na straně dovolatele porušení povinností řidiče, které jsou mu uloženy ustanoveními §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zejména porušení posledně uvedené povinnosti ( dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci ) je svým charakterem tak závažné (neboť zpravidla vede ke vzniku závažných dopravních nehod s vážnými následky), že obvykle odůvodňuje užití znaku kvalifikované skutkové podstaty zvažovaného trestného činu spočívající v tom, že dotyčný pachatel porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
25. Vyjádřeno jinak, soudy specifikum posuzované dopravní nehody při právní posouzení věci vyjádřily. Způsob jízdy poškozené zohlednily, byť v rozsahu jiném, než požaduje obviněný. Jejich závěr o vině není možno požadovat za vadný, neboť s ohledem na skutková zjištění (viz např. rozsudek soudu prvního stupně str. 8: „v době střetu byl autobus v pohybu a byl to obžalovaný, který před rozjezdem měl krátký časový prostor na tom, aby cyklistku zahlédl, k čemuž však nedošlo a následoval náraz…. Nevěnoval jízdě takovou pozornost, jakou měl a proto cyklistku, kterou vidět mohl, přehlédl.“ ) je třeba dovodit zavinění obviněného ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
26. Odvolací soud, byť stručně, reagoval i na druhou, obviněným vznesenou (nyní dovolací) námitku, brojící proti závěru o existenci jeho zavinění, když uvedl, že „stejně tak obžalovaného nevyviňuje okolnost, že poškozená neměla v době dopravní nehody cyklistickou přilbu“. Uvedená skutečnost nepochybně ovlivnila rozsah zdravotního následku poškozené při zranění hlavy, na straně druhé tato skutečnost neovlivňuje závěr o existenci zavinění obviněného vážící se k naplnění skutkové podstaty trestného činu (přečinu) těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze totiž ulpět pouze na posouzení zranění v oblasti hlavy, kde míra zdravotních následků by při užití ochranné přílby byla patrně příznivější, neboť kauzálním následkem pádu poškozené na vozovku v důsledku jejího sražení, byť malou rychlostí se pohybujícího autobusu, byl komplex poranění, mj. též zhmoždění pravé plíce a zlomeniny 2. až 5. pravostranného a 2. levostranného žebra. I tato zranění (v důsledku úrazových změn se rozvinul mj. zánět plic a dechová nedostatečnost) odůvodnila hospitalizaci poškozené, její podstatné omezení v obvyklém způsobu života a provedení nezbytných léčebných zákroků. Lze nicméně usuzovat, že jízda poškozené bez ochranné přílby rovněž přispěla k mírnějšímu posouzení skutku obviněného, neboť okresní soud mj. konstatoval, že „porušila svou jízdou silniční pravidla, když zvolila neobvyklou trajektorii, nebyla vybavena žádnými ochrannými pomůckami pro cyklisty, jako je například helma,…“. Ve vztahu k těžké újmě na zdraví, která v podobě upravené ustanovením §122 odst. 2 písm. a), e) tr. zákoníku nepochybně nastala ( poškození důležitého orgánu – poranění mozku, delší dobu trvající porucha zdraví - závažná porucha zdraví trvající přibližně do 11. 8. 2010, tj. ukončení hospitalizace na neurologickém oddělení) a jež odůvodnila kvalifikaci činu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, nebyl učiněn právní závěr, že tento následek nastal v důsledku porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona.
27. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne (srov. rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002), že v situaci, kdy se s obsahově shodnými dovolacími námitkami v dostatečném rozsahu a správně vypořádal již soud odvolací (příp. nalézací), je dovolání argumentačně opřené o takové (identické) námitky zpravidla dovoláním zjevně neopodstatněným ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za takové z důvodů výše vyložených považuje dovolací soud i dovolání, které podal obviněný T. C.
28. Nejvyšší soud proto o podaném dovolání rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle něhož tento soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož v posuzované věci dovolací soud jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu