ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1454.2015.2
sp. zn. 7 Tdo 1454/2015-I-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 6. 1. 2016 dovolání obviněného J. E. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 1 To 65/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 9/2014 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 1 To 65/2015, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 46 T 9/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 46 T 9/2014, byl obviněný J. E. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na třináct roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) bylo obviněnému uloženo sexuologické ústavní ochranné léčení. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. posoudil Krajský soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od 20,50 hodin dne 21. 10. 2009 do 06,45 hodin dne 22. 10. 2009 v B., H., v rodinném domě usmrtil poškozenou H. K., opakovaným násilím velké intenzity směřujícím na její hlavu, a to nejméně dvakrát za užití tupého nástroje nebo údery hlavou o podložku a jednou za užití sečného nástroje, a následně ji škrtil šňůrou ze psího vodítka, přičemž poškozená na místě zemřela na následky zhmoždění a otoku mozku při mnohočetných zlomeninách klenby a spodiny lební a krvácení do mozkových obalů a komor. Podle zjištění Krajského soudu v Brně obviněný takto jednal v důsledku poruchy sexuální preference s patologicky sexuálně agresivním až sadistickým obsahem a popsaným způsobem usmrtil poškozenou poté, co jí svázal horní a dolní končetiny svazujícím předmětem, který vedl i přes její ústa. Z dalších zjištění Krajského soudu v Brně vyplývá, že poškozená v domě provozovala prostituci.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 1 To 65/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V návaznosti na svou obhajobu, v níž popřel spáchání činu, dovoláním projevil nesouhlas se závěrem soudů, že je osobou totožnou s pachatelem činu. Namítl, že toto zjištění je v extrémním rozporu s důkazy. Poukázal na to, že o jeho pachatelství není žádný přímý důkaz. Uvedl, že soudy založily uvedené zjištění na nepřímých důkazech, které jsou svým obsahem nedostatečné a svou povahou pochybné. Podrobně rozvedené námitky zaměřil proti výsledku pachové identifikace, proti výpovědi utajeného svědka vystupujícího pod jménem J. N. a proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, se specializací na klinickou psychologii, který zpracovaly znalkyně MUDr. Petra Sejbalová a PhDr. Marcela Langová-Šindelářová. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že námitky obviněného mají skutkovou povahu, neboť se týkají pouze hodnocení důkazů a skutkových zjištění, a že nejsou dovolacím důvodem. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení takovému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Je-li dovolání podáno proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak uvedeným dovolacím důvodům odpovídají zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky, které jsou zaměřeny proti skutkovým zjištěním soudů a proti způsobu hodnocení důkazů soudy, nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim zásadně nepřihlíží. Pokud je dovolacím důvodem „nesprávné právní posouzení skutku“, jedná se o jeho hmotně právní posouzení, přičemž podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav zjištěný soudy. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Jde o to, že aby nějaký skutek mohl být vůbec předmětem právního posouzení, musí být zjištěn způsobem, při kterém byly dodrženy principy spravedlivého procesu. Mezi nimi má stěžejní význam kontradiktornost řízení, která se projevuje mimo jiné součinností procesních stran při dokazování a při formování skutkových zjištění jako podkladu rozhodnutí. Uplatnění práv obhajoby je v rámci kontradiktornosti řízení významným prvkem kontroly věrohodnosti důkazů, na nichž se zakládají skutková zjištění soudů.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy může mít různé důvody. Jedním z nich je to, že právně relevantní skutkové zjištění soudů je zcela nebo v rozhodující míře založeno na úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz o vině obviněného nepoužitelný, a ostatní důkazy nejsou pro dané zjištění dostatečné.
Z hlediska vztahu napadeného rozhodnutí a podaného dovolání je spornou otázkou to, zda obviněný je osobou totožnou s pachatelem činu. Pokud jde o celkový vývoj případu, policii se nedařilo vypátrat pachatele, věc byla pro nedostatek zjištění umožňujících identifikovat pachatele původně dokonce odložena a trestní stíhání obviněného bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno teprve usnesením policejního orgánu ze dne 5. 9. 2013.
Zjištění, že obviněný je pachatelem, soudy založily na shodě otisku pachových stop nalezených na místě činu s pachovým vzorkem osoby obviněného, na výpovědi utajeného svědka, před nímž se měl obviněný k činu doznat, na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, se specializací na klinickou psychologii, z něhož vyplývá taková porucha osobnosti obviněného, která ho predisponovala k spáchání posuzovaného činu, a na tom, že obviněný se v minulosti dopustil násilného trestného činu se sexuálním motivem. Soudy braly v úvahu i to, že obviněný znal poškozenou, byl v minulosti jejím klientem a nepravdivě vypovídal ohledně rozsahu svých předchozích kontaktů s poškozenou. Jinak nebyl o vině obviněného žádný věcný či jiný důkaz. Na místě činu, v bydlišti obviněného ani jinde nebyly nalezeny žádné další stopy, které by obviněného spojovaly s posuzovaným činem.
Důkazem, který zakládá nejsilnější podezření proti obviněnému, je sedm pachových stop nalezených na místě činu, neboť otisk těchto pachových stop byl ztotožněn s pachovým vzorkem osoby obviněného. Přitom se jednalo o pachové stopy nalezené nejen na různých místech zařízení místnosti, kde došlo k činu, ale v jednom případě na těle poškozené a v jednom případě na vodítku použitém ke škrcení poškozené. Otisk všech sedmi pachových stop byl porovnáván s pachovým vzorkem osoby, který byl obviněnému odebrán dne 2. 7. 2013 ve věci podezření z vloupání do rodinných domů v obci M. a který byl evidován pod č. ...... Ve věci vraždy poškozené byl pachový vzorek osoby odebrán obviněnému dne 6. 9. 2013 a evidován pod č. ...., avšak nebyl použit k porovnání s otiskem pachových stop nalezených na místě činu. K porovnání pachového vzorku osoby, který byl obviněnému odebrán dne 2. 7. 2013, s otiskem první pachové stopy došlo ještě před tím, než byl pachový vzorek osoby odebrán obviněnému znovu dne 6. 9. 2013, a proto Nejvyšší soud nespatřuje žádnou nesrovnalost v tom, že i otisk dalších pachových stop byl porovnáván s pachovým vzorkem osoby odebraným dne 2. 7. 2013. Tím bylo dosaženo toho, že otisk všech pachových stop byl porovnáván s týmž pachovým vzorkem osoby. Technické a taktické zásady metody pachové identifikace objasnil doc. JUDr. Martin Kloubek, Ph.D., znalec z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické odorologie. Tento znalec mimo jiné potvrdil, že pro posouzení výsledku není podstatné, s kterým pachovým vzorkem osoby byl porovnáván otisk pachových stop. Dále znalec vysvětlil, že pokud se v interních předpisech policie vylučuje opakované porovnávání, souvisí to s vyvětráváním pachové konzervy, v níž je uchováván otisk pachové stopy, při jejím použití k předcházejícímu porovnání, což může vést k opačnému výsledku opakovaného porovnání a k neopodstatněné interpretaci výsledku předchozího porovnání jako nesprávného.
Odebrání pachového vzorku osoby dne 2. 7. 2013 bylo řádně zachyceno v protokole, který podepsal mimo jiné i obviněný. Ve všech odborných vyjádřeních ohledně porovnání otisku pachové stopy s pachovým vzorkem osoby je popsán nejen průběh a kladný výsledek porovnání, ale je v nich jasně uvedeno i to, otisk které pachové stopy byl předmětem porovnání a že byl porovnáván s pachovým vzorkem osoby evidovaným pod č. ..., tj. s pachovým vzorkem osoby odebraným obviněnému dne 2. 7. 2013. Není žádný reálný důvod k tomu, aby výsledek použité metody pachové identifikace nebyl akceptován jako důkaz. Další otázkou pak je hodnocení tohoto důkazu.
Metoda pachové identifikace je důkazním prostředkem, jehož podstatou je chování psa. Jedná se o postup, jehož průběh nemůže být z hlediska správnosti přezkoumán či ověřen smyslovým vnímáním člověka. Takto získaný výsledek se objektivně vymyká možnostem orgánů činných v trestním řízení přesvědčit se o tom, že je správný. Vzhledem k tomu vyvstává požadavek na velmi obezřetné hodnocení metody pachové identifikace jako důkazu v trestním řízení. Zásadně nepřichází v úvahu, aby výsledek získaný metodou pachové identifikace byl jediným a osamoceným usvědčujícím důkazem. Relevanci usvědčujícího důkazu může tudíž mít jen v kontextu s dalšími důkazy. Přitom je třeba mít na paměti, že jde v poměru k ostatním důkazům o důkaz subsidiární a ve vztahu k dokazované skutečnosti o důkaz nepřímý, svědčící jen o tom, že dotyčná osoba se nacházela na místě či se dotýkala určitého předmětu, a nikoli přímo o tom, jak jednala. (K tomu, že odsuzující výrok o vině zásadně nemůže být založen na jediném důkazu, jímž je pachová stopa, viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97, a ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99.)
Toho si byl Krajský soud v Brně evidentně vědom, neboť v odůvodnění rozsudku v souvislosti s metodou pachové identifikace obecně připustil, že „obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů“, a zdůraznil význam ostatních důkazů. Hodnotící úvahy Krajského soudu v Brně tudíž vyznívají tak, že pokud by tu byl pouze výsledek pachové identifikace, nestačilo by to k závěru, že obviněný je pachatelem činu. Ostatní důkazy jsou ovšem z hlediska otázky, zda obviněný je pachatelem, rovněž nepřímé, přičemž jejich vztah k této otázce je – s výjimkou výpovědi utajeného svědka – značně vzdálený.
Z okruhu dalších nepřímých důkazů, které měly podpořit výsledek vyplývající z metody pachové identifikace, soudy přikládaly největší význam výpovědi utajeného svědka vystupujícího pod jménem J. N. Podle výpovědi tohoto svědka se obviněný před ním vyjádřil tak, že „na nějakém erotickém privátu uškrtil nějakou paní obojkem“, že za ní na tento erotický privát jezdil a že to byla žena ve věku kolem 45 let. Uvedený svědek byl vyslechnut v hlavním líčení konaném ve dnech 14. 1. – 15. 1. 2015, aniž by bylo zřejmé, jak byl tento důkaz opatřen, co bylo podnětem k jeho provedení, zda byl navržen některou z procesních stran apod. (v obžalobě nebyl tento důkaz navrhován). Ze souvislostí vyplývajících z obsahu výpovědi uvedeného svědka je patrno, že jde o osobu, která byla společně s obviněným ve vazbě.
Podle §55 odst. 2 tr. ř. nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, a nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka, přičemž jméno a příjmení svědka a jeho další osobní údaje se do protokolu nezapisují, ale vedou se odděleně od trestního spisu a mohou se s nimi seznamovat jen orgány činné v trestním řízení v dané věci.
Z odůvodnění rozsudku ani z obsahu spisu nejsou patrny žádné konkrétní okolnosti, které by opodstatňovaly závěr, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky citovaného ustanovení. Nejvyšší soud neměl v rozhodnutích soudů ani v obsahu spisu žádný podklad umožňující ověřit splnění těchto podmínek. Zůstalo tak nejasné, jaká újma nebo nebezpečí by mohly hrozit svědku nebo některé osobě jemu blízké a proč by nebylo možné ochranu svědka zajistit jinak. Postup Krajského soudu v Brně působí dojmem, že splnění podmínek ustanovení §55 odst. 2 tr. ř. bylo bez dalšího vyvozováno jen z holé skutečnosti, že obviněný je stíhán pro trestný čin vraždy. S takovou logikou by pak prakticky každý usvědčující svědek v každé věci trestného činu vraždy mohl být utajen a trestní řízení by se tak totálně odchýlilo od základních zásad, na kterých je jeho úprava založena. Obviněný je stíhán pro násilný trestný čin spáchaný ze sexuálního motivu, a pokud se v minulosti dopustil násilného trestného činu, měl rovněž sexuální motiv. V jiných směrech se obviněný nejeví jako osoba se sklonem k násilnému jednání, takže není zřejmé, z čeho by měla vyplývat nějaká hrozba svědku, který reprodukuje údajné sdělení obviněného. Postup Krajského soudu v Brně je obtížně přijatelný i z hlediska subsidiarity utajení totožnosti svědka. Jestliže obviněný i svědek byli ve vazbě, očividně se jako dostatečný způsob ochrany svědka nabízelo např. jeho umístění do jiné věznice, než v které vazbu vykonával obviněný. Na podkladě dosud zjištěných okolností musel Nejvyšší soud dojít k závěru, že nebyly splněny podmínky utajení totožnosti svědka, jak jsou stanoveny v §55 odst. 2 tr. ř.
Utajení totožnosti svědka je opatřením, které významně omezuje možnosti uplatnění práv obhajoby. Považují-li se práva obhajoby ve vztahu k výpovědi svědka za prostředek kontroly její věrohodnosti, pak utajením totožnosti svědka jsou tato práva citelně dotčena. Zejména se tím zužuje prostor pro otázky, které obviněný nebo obhájce jinak mohou usvědčujícímu svědku klást podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zmenšuje se možnost navrhnout další konkrétní důkazy směřující k ověření pravdivosti usvědčujících tvrzení svědka včetně důkazů objasňujících jeho osobu co do vlastností zaručujících pravdivost jeho výpovědi. Vylučuje se provedení některých důkazů, např. konfrontace mezi obviněným a svědkem. Zásady spravedlivého procesu vyžadují, aby toto znevýhodnění obhajoby bylo kompenzováno, např. širším okruhem dalších důkazů, z nichž lze ve spojení s výpovědí utajeného svědka vyvodit závěr, že rozhodná skutečnost byla prokázána. Z hlediska těchto zásad nemůže obstát skutkový závěr, který byl učiněn jen na podkladě výpovědi utajeného svědka. (K tomu, že odsuzující výrok o vině nemůže být založen výlučně a ani v převážné míře na výpovědi utajeného svědka, viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 499/04.)
Omezení, které pro možnost uplatnění obhajoby vyplývá z utajení totožnosti svědka, bylo v dané věci zvýrazněno tím, že svědek odmítl odpovědět na otázku obhájce týkající se toho, kdy byl svědek ohledně své výpovědi kontaktován policií, státním zastupitelstvím či soudem. Tento postoj svědka znesnadnil náležité hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi.
Základním problémem posuzované věci je to, že samotné pachové stopy z místa činu nepostačují k usvědčení obviněného a že výpověď utajeného svědka, která měla překlenout osamocenost tohoto důkazu, sama trpí výrazným deficitem záruk spravedlivého procesu. Není tu tedy žádný důkaz, který by svým obsahem obviněného jednoznačně usvědčoval a zároveň se nedal zpochybnit z hlediska zásad spravedlivého procesu. Absenci takového důkazu nelze nahradit kumulací důkazů, z nichž žádný nesplňuje obě uvedené podmínky.
Zbývající důkazy mají k otázce, zda obviněný je pachatelem činu, tak vzdálený vztah, že nejsou způsobilé kompenzovat nedostatečnost vyplývající z toho, že obviněný je usvědčován jen pachovými stopami a výpovědí utajeného svědka.
Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, se specializací na klinickou psychologii, na jehož podkladě byla u obviněného zjištěna porucha osobnosti, vyznívá tak, že obecně tato porucha představuje určitou predispozici k spáchání takového činu, který je obviněnému kladen za vinu. Jinak ovšem ze znaleckého posudku nevyplývá nic, co by obviněného nějak blíže či konkrétně stavělo do souvislosti s posuzovaným činem. Závěry znaleckého posudku jsou ostatně formulovány v tom smyslu, že pokud bude prokázáno, že obviněný je pachatelem činu, odpovídá to povaze poruchy jeho osobnosti. Znalecký posudek tak lze sotva považovat za důkaz, který by měl usvědčující povahu v míře potřebné pro kompenzaci deficitů spojených s metodou pachové identifikace a s výpovědí utajeného svědka.
Jinak Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitkám obviněného ohledně podjatosti znalkyně MUDr. Petry Sejbalové z důvodu, že byla zpracovatelkou znaleckého posudku v jeho předcházející trestní věci. Z namítané okolnosti nelze vyvodit žádnou reálně opodstatněnou pochybnost o nepodjatosti znalkyně. Znalkyně nemá k obviněnému ani k projednávané věci žádný osobní či jiný než profesionální vztah, který by ji podle §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, vylučoval z možnosti podat znalecký posudek.
Pokud se obviněný v minulosti jako mladistvý dopustil sexuálně motivovaného násilného činu, spočíval v tom, že v době od 30. 11. 2004 do 3. 2. 2005 v sedmi případech na ulici vždy napadl náhodně vybranou ženu, ke které neočekávaně zezadu přistoupil, sevřel a tiskl ji, snažil se ji osahávat a při tom se dožadoval pohlavního styku. Obviněný se dobrovolně podrobil ambulantní sexuologické léčbě, která byla ukončena poslední návštěvou obviněného u příslušného terapeuta dne 6. 5. 2009 se závěrem, že obviněný je bez potíží. Tento závěr je nutno hodnotit pod zorným úhlem toho, že jeho podkladem byla sdělení samotného obviněného a jeho rodičů. Předchozí spáchání sexuálně motivovaného násilného činu jistě představuje jeden z aspektů celkového hodnocení osoby obviněného, avšak nejde o okolnost, která by mohla být považována za dostatečně přesvědčivý – byť jen podpůrný – důkaz toho, že obviněný je pachatelem vraždy v nyní posuzované trestní věci. Nelze pominout zjištění vyplývající ze svědeckých výpovědí sexuálních partnerek obviněného, které popsaly, jak se k nim obviněný choval, aniž zmínily jakýkoli projev agresivity. K tomu přistupuje také očividný rozdíl v povaze a intenzitě násilí použitého při činu obviněného v minulosti oproti činu, jehož pachatelství je předmětem dokazování v nyní projednávané věci. Nejvyšší soud si je vědom toho, že u obviněného byla diagnostikována porucha, která se obecně vzato demonstruje projevy sexuální agrese, mezi nimiž může být i značný časový odstup, avšak zároveň musí trvat na tom, že ani v tomto kontextu není předchozí spáchání sexuálně motivovaného násilného činu tak pádným argumentem, aby překlenul nedostatečnost metody pachové identifikace a výpovědi utajeného svědka.
Skutečnost, že obviněný znal poškozenou, byl jejím klientem a navštěvoval ji jako prostitutku v jejím obydlí, není bez významu, ale těžko z ní lze dovozovat cokoli bližšího, co by obviněného konkrétně spojovalo s její vraždou. K poslednímu prokazatelnému kontaktu obviněného s poškozenou došlo v červenci 2009. To, že obviněný se ve své výpovědi snažil – v rozporu s objektivními zjištěními ohledně volání na telefon užívaný poškozenou – prezentovat své kontakty s poškozenou v mnohem menším rozsahu, je sice podezřelé, ale nemá to takovou důkazní sílu, která by byla způsobilá eliminovat nedostatky spojené s použitím metody pachové identifikace a výpovědi utajeného svědka.
Za situace, kdy pachové stopy z místa činu již ze své povahy nemohou být jediným usvědčujícím důkazem, kdy neopodstatněné utajení totožnosti svědka vypovídajícího proti obviněnému podstatně zkracuje práva obhajoby a vážně koliduje se zásadami spravedlivého řízení a kdy ostatní důkazy nemají ohledně pachatelství obviněného dostatečnou relevanci, nemohl Nejvyšší soud učinit jiný závěr, než že zjištění soudů, podle něhož je obviněný osobou totožnou s pachatelem činu, stojí v extrémním rozporu s důkazy a nepřípustně zasahuje do ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak rozsudek Krajského soudu v Brně jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ukáže-li se, že nejsou žádné další důkazy, jimiž by bylo možné objasnit otázku, zda obviněný je osobou totožnou s pachatelem činu, a že nejsou žádné skutečné důvody pro utajení svědka vystupujícího pod jménem J. N., Krajský soud v Brně znovu rozhodne o podané obžalobě poté, co odstraní vady dosavadního řízení tím, že postupem podle obecných ustanovení vyslechne svědka, jehož totožnost byla v původním řízení utajena, případně provede i další důkazy potřebné k ověření jeho věrohodnosti, a umožní při tom plné uplatnění práv obhajoby, zejména těch práv, jimiž se zaručuje kontradiktornost dokazování.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu