ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.509.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 509/2016-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. prosince 2016 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 6 To 247/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 21/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2015, byl obviněný D. P., společně s obviněnými Ing. M. F., L. L., L. W., uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin byl spoluobviněným uložen trest. U obviněného D. P. bylo podle §37 tr. zákona upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu uloženému rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 37 T 2/1997, který nabyl právní moci dnem 26. 4. 2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 1 To 12/2012, neboť trest uložený tímto rozsudkem je dostatečný.
Obvinění se uvedeného trestného činu dopustili tím, že „ po předchozím společném projednání v úmyslu způsobit českému státu škodu a sobě neoprávněný prospěch dne 14. 5. 2004 objednal obviněný L. Ž. prostřednictvím společnosti AVA CREDIT, s. r. o., se sídlem Sladkovského nám. 5, Praha 3 (v té době jednatel obviněný L. V.), 100 tun vysokoaromatické směsi do penetrační hmoty od společnosti SLOVPETROL, spol. s. r. o., Puškinova 42, Prievidza, (Slovenská republika) s dopravou v železničních cisternách s místem určení železniční stanice Z. n. M., evidenční číslo …, směr 32 600, vlečka ZZN, na základě čehož byly společností SLOVPETROL dne 24. 5. 2004 dodány 2 železniční vagónové cisterny č. … a … s deklarovaným obsahem vysoce aromatických ředidel s označením 33 UN 1203 (zboží nezatíženo spotřební daní) v celkové hmotnosti 88 050 kg, které byly v železniční stanici Z. n. M. osobně převzaty obviněným L. V. na pokyn obviněného L. Ž. a téhož dne se souhlasem vedoucího výrobně-obchodního střediska ZZN Z. pana S. P. přistaveny na vlečku ZZN Z., kde byly po dohodě obviněného L. Ž. a prokuristy společnosti TITANUM, a. s., Ostrava obviněného D. P. stočeny ve dnech 26. 5. 2004-28. 5. 2004 do automobilové cisterny společnosti TITANUM, a. s. (skutečného odběratele), přičemž ve dvou případech v množství 75 311 litrů bylo toto zboží naskladněno do skladu pohonných hmot společnosti HEKRA Opava již jako benzín automobilový BA 95 Natural, v jednom případě v množství 36 490 litrů pak dodáno přímo jako BA 95 Natural na čerpací stanice P. a D. (tedy jako zboží zatížené spotřební daní), přeprava zboží do skladu a na benzínové stanice byla provedena na základě fiktivní objednávky společnosti AVARE, s. r. o., Okružní 18, Šumperk, kterou vyhotovil jednatel obviněný Ing. M. F. po dohodě s obviněným L. Ž., veškeré naskladněné zboží ve skladu Hekra Opava pak obviněný L. Ž. prodal po předchozí dohodě s obviněným D. P. (prokuristou společnosti Titanum, a. s.), který od samého počátku znal původ zboží i to, že při dovozu do ČR toto zboží bylo deklarováno jako vysokoaromatické ředidlo (bez spotřební daně), společnosti Titanum jako BA 95 Natural – tedy se spotřební daní, fakturačně přes společnosti RENOME EXPORT, s. r. o., Václavské náměstí 17, Praha 1, kdy faktury č. …, …, … a … vystavil obviněný L. L. na pokyn obviněného L. Ž., který ve fakturách uváděl jednak zboží benzín BA 95 Natural, jednak umožnil uvedením bankovního spojení společnosti Renome Export realizaci plateb za vysokoaromatické ředidlo užité jako BA 95 Natural a všichni zúčastnění shora popsaným způsobem společně jednali v úmyslu, aby tzv. vysokoaromatické ředidlo (bez SPD) bylo v konečné fázi prodáno jako benzín BA 95 Natural a státu nebyla odvedena příslušná spotřební daň, porušili tak ustanovení §45 odst. 3, odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, a dle sazby daně z minerálních olejů uvedené v ustanovení §48 odst. 1, odst. 10 citovaného zákona neodvedením spotřební daně společně způsobili škodu České republice v celkové výši 1 323 712 Kč“ .
Proti tomuto rozhodnutí podali všichni obvinění odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 6 To 247/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný D. P. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je podle něj dán tím, že v dané trestní věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, kdy skutková zjištění nemají podle něj žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy a nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů hodnocení, a naopak skutková zjištění jsou podle názoru obviněného opakem obsahu důkazů, na jejímž podkladě byla učiněna. Obviněný je přesvědčen, že soudy při svém rozhodnutí o vině vycházely pouze z dovozovaných skutečností, které nemají oporu v žádných provedených důkazech. Má za to, že se jedná o naprostou důkazní nouzi, kdy ani jeden přímý důkaz nesvědčí o jeho vině a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec. Nalézací soud podle obviněného vůbec v odůvodnění nespecifikoval, které rozpory a nesrovnalosti v jeho výpovědích nebo v provedených důkazech má na mysli, čímž podle něj zůstalo rozhodnutí nalézacího soudu neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Podle názoru obviněného vycházely oba soudy z nedostatečné znalosti obsahu jednotlivých důkazů, jejich závěry jsou jednostranné, protože nejsou hodnoceny jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, čímž podle obviněného došlo k hrubě zjednodušené interpretaci obsahu jednotlivých důkazů. Namítl, že nalézací soud označil jím předložené listinné důkazy za neautentické, nevěrohodné a účelově vytvořené, neučinil však podle obviněného nic pro zjištění skutečného stavu věci, řádně neprověřil jeho obhajobu, nekonfrontoval jednotlivé zápisy v evidenci společnosti Titanum, a. s., se skutečností a reálným průběhem jednotlivých obchodních případů. Ačkoli soudu předložil nejen kopie ale též originály písemností (diáře a sešity evidence přepravy), nalézací soud je zhodnotil jako přepracované a zfalšované. Pro takové závěry však soudy nemají podle obviněného žádné odůvodnění a zejména oporu v provedeném dokazování. Předložil rovněž vyhodnocující materiál, kdy ke každému zápisu v diáři společnosti Titanum, a. s., přiřadil odkazy na jednotlivé objednávky či fakturace, tedy odkazy na zcela autentické záznamy, učiněné v roce 2004. Nalézací soud si tak mohl provést kontrolu správnosti jednotlivých dokumentů, avšak neučinil tak přesto, že dokumenty měl k dispozici. Nalézací soud tyto důkazy zhodnotil jako účelové a vytvořené pro účely obhajoby, aniž by však pro tento závěr provedl důkazy a nepřipustil provedení důkazu výslechem dispečerky S., která mohla osvětlit způsoby záznamů v evidenci společnosti Titanum, a. s. Tuto skutečnost vnímá obviněný jako porušení jeho práva na obhajobu, když nalézací soud hodnotil jím předložené důkazy jako účelové zejména z toho důvodu, že je soudu předložil až v roce 2014. Předkládání důkazů kdykoli v průběhu trestního řízení je však jeho nezpochybnitelným právem a soud je povinen se s obsahem takových důkazů vypořádat. Nelze odmítnout důkaz jen z toho důvodu, že mohl nebo měl být předložen dříve. Pouhým odkazem na dobu pak podle obviněného nelze určovat věrohodnost důkazu. Podle názoru obviněného nalézací soud neprovedl hodnocení důkazů podle jejich obsahu, odmítl se jimi zabývat, rozhodnutí soudů není řádně odůvodněno, čímž údajně došlo k porušení zákona v jeho neprospěch. Odvolací soud se pouze účelově ztotožnil se závěry nalézacího soudu, aniž by je řádně přezkoumal. Obviněný také zdůraznil, že v průběhu hlavních líčení (zejména dne 18. 2. 2015) podrobně objasnil všechny nejasnosti. Soudy se však těmito skutečnostmi podle obviněného nezabývaly, neprovedly k jejich ověření žádné důkazy (např. výslech svědkyně S.), neprovedly kontrolu žádného údaje s knihami faktur a dalšími záznamy, paušálně jím předložené listiny považovaly za nepravdivé. Dokazování tak bylo podle názoru obviněného vedeno pouze v jeho neprospěch, čímž byl porušen zákon. Obviněný poukázal také na výpovědi svědků K., S., M. a P., které je podle něj třeba hodnotit jako důkazy v jeho prospěch. Poukazuje na to, že záznamy telekomunikačního provozu, ztotožnily některé osoby, které se jednoznačně podílely na dovozu benzínu BA 95 nebo aromatického ředidla, lehce zaměnitelného s BA 95 do České republiky, ale on mezi těmito osobami nefiguruje, ani s jednou z těch osob nemá nic společného, nezná je, nikdy s nimi nekomunikoval. Obviněný opakuje, že soudy v jeho případě postupovaly jednostranně a ignorovaly důkazy, které byly v jeho prospěch. Jeho obhajobu posoudily jako účelovou, bez jakéhokoli objektivního důkazu. Soudy navíc podle obviněného řádně neodůvodnily svá rozhodnutí, neprovedly veškeré důkazy, které mohly přispět k řádnému objasnění věci a nehodnotily důkazy podle jejich pravého obsahu ani ve vzájemných souvislostech. Uzavřel, že v jeho případě došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, existuje vůči němu důkazní nouze, skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a byla porušena zásada presumpce neviny. Soudy nedokázaly podle něj přesvědčivě odůvodnit své závěry a nepodařilo se jim přesvědčivě vyvrátit jeho obhajobu. Pokud vedle sebe existovaly, co do pravděpodobnosti, rovnocenné skutkové verze, měly soudy povinnost přiklonit se k té z nich, která je pro obviněného nejpříznivější. Soudy však podle obviněného dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že ani jednu z uplatněných námitek obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle ní obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale zpochybňuje pouze učiněná skutková zjištění. Skutkový stav v dané trestní věci byl podle státní zástupkyně soudem zjištěn v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, tedy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nelze podle ní dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, naopak z nich vyplývá, že soud postupoval v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud nebyl proveden obviněným navrhovaný důkaz výslechem svědkyně S., soud přesvědčivě vysvětlil, proč považuje tento důkaz za nadbytečný. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných (v částech dokonce doslovně totožných) námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 4460 - 4470 tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně vědom sám obviněný, když v dovolání poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se existencí extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. V tomto směru jsou ale rozhodnutí soudů v souladu s uvedenými usneseními Nejvyššího soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor).
Základní obhajobou obviněného po celé trestní řízení je, že se nedopustil jednání, jež mu je kladeno za vinu. Také v dovolání obviněný svou vinu popírá. Soudům opakovaně nabízí svou verzi průběhu skutkového děje, ke které měly podle jeho názoru dospět. Soudy však podle obviněného hodnotily provedené důkazy nesprávně, účelově, v rozporu se základními zásadami stanovenými trestním řádem v §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i zásadou in dubio pro reo, a tím dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Obviněný má také za to, že soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Je přesvědčen, že neprovedením jím navrhovaného důkazu, výslechem dispečerky S., zůstalo dokazování neúplným.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy obvodní a městský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů obsáhle polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také městský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Z obsahu trestního spisu jakož i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je evidentní, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je nepochybné, že se oba soudy velice pečlivě a podrobně zabývaly zejména obhajobou obviněného D. P. a jeho zapojením do celkového sofistikovaného procesu prodeje zboží, které bylo při dovozu do České republiky deklarováno jako vysokoaromatické ředidlo (bez spotřební daně), a jako benzin BA 95 Natural pak na jejím území prodáno, aniž by byla odvedena příslušná spotřební daň. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích obviněných, svědků, záznamech o odposleších telekomunikačního provozu a ve velkém množství dalších listinných důkazů. Nutno zdůraznit, že hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného náleží toliko soudu. Soudy hodnotí věrohodnost jednotlivých důkazů jak samostatně tak v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy. V tomto případě, jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí, soudy postupovaly při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného pečlivě a je zřejmé, že provedly celou řadu důkazů, a to včetně listin dodaných obviněným D. P. (str. 25 – 32 rozhodnutí soudu I. stupně a str. 6 – 8 rozhodnutí soudu II. stupně), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Zabývaly se podrobně zapojením obviněného D. P. v rámci uvedené trestné činnosti, z protokolů o odposleších telekomunikačního provozu vyplynuly vazby na obviněného L. L., avšak zejména na L. Ž. (jako ústřední postavu celé trestné činnosti), s nímž obviněný D. P. domlouval proces přečerpání benzínu z vlakové cisterny do cisterny automobilové a dojednával potřebné administrativní zajištění převozu. Soudy se velice podrobně zabývaly rovněž motivem obviněného k jednání, jež je mu kladeno za vinu. Na základě dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy, po pečlivém hodnocení celého systému kroků této specifické trestné činnosti, soudy zcela oprávněně shledaly výpověď obviněného nevěrohodnou. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, zejména podrobně popsaly, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, že v uvedené věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav, ani námitce, že bez výslechu svědkyně S., zůstalo dokazování neúplným.
Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování a hodnocení důkazů, odůvodnil, proč také nepovažoval za nutné doplňovat dokazování (str. 7), a zejména nalézací soud ve svém rozhodnutí (str. 25) odůvodnil, proč zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem uvedené svědkyně a zdůraznil, že ve věci provedenými důkazy bylo možno jednoznačně prokázat vinu obviněného a rozhodnout tak věc i bez výslechu této svědkyně. Pokud pak obviněný v souvislosti s předloženými listinami namítá, že předkládání důkazů kdykoli v průběhu trestního řízení je jeho nezpochybnitelným právem a soud je povinen se s obsahem takových důkazů vypořádat, tak má jistě obecně pravdu. Nezpochybnitelným právem soudu ale na druhé straně je, aby sám rozhodl, zda navržený důkaz provede a jak jej bude hodnotit.
S ohledem na námitku obviněného o porušení zásady „in dubio pro reo“ Nejvyšší soud uvádí, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani obviněným namítaný extrémní rozpor, bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného D. P., tedy jeho posouzení jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v důsledku toho k jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci Ústavního soudu k tomuto způsobu rozhodnutí o dovolání, jak jej prezentoval v nálezu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, uvádí následující. Tento způsob rozhodnutí o dovolání v žádném případě neznamená, že by se Nejvyšší soud „věcí odmítl meritorně zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.“, jak bylo Ústavním soudem konstatováno v uvedeném nálezu. To ostatně jednoznačně vyplývalo z obsahu podrobného odůvodnění na str. 5 až 8 usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014), které bylo m. j. předmětem řízení o ústavní stížnosti v uvedené jiné trestní věci, a ve kterém Nejvyšší soud uvedl, stejně jako i v této věci, že zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto vždy zabývá i procesními námitkami obviněných, kterými napadají proces dokazování a skutková zjištění soudů, byť tyto námitky přímo důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou pak napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítáno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu