ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.106.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 106/2016-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2016 o dovolání obviněného J. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě − pobočky v Olomouci ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 55 To 303/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 56/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 1 T 56/2014, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 28. 5. 2012 navštívil D. P. v místě jeho bydliště v J., N., a požádal ho o zapůjčení částky 60.000 Kč, kterou mu D. P. půjčil proti jeho současnému písemnému potvrzení, že půjčené peníze vrátí 31. 5. 2013, a takto obviněný jednal, ačkoli věděl, že svému závazku vůči D. P. nebude moci pro svoji značnou zadluženost v důsledku většího počtu v té době neuhrazených a rovněž řádně nesplácených úvěrů, které mu byly poskytnuty různými bankovními a nebankovními společnostmi, dostát, což se také stalo, když ve stanoveném termínu a přes písemnou upomínku ze strany D. P., ani později, půjčenou částku nesplatil a dosud mu ji dluží.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 55 To 303/2014, rozhodl o odvoláních obviněného J. V. proti výroku o vině a trestu, a poškozeného D. P. proti tomu, že nebylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody, tak, že
I. z podnětu odvolání poškozeného D. P. podle §259 odst. 2 per analogiam tr. ř. napadený rozsudek doplnil o výrok, že podle §229 odst. 1 tr. ř. se poškozený D. P., trvale bytem J., N., odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních,
II. odvolání obviněného J. V. podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 55 To 303/2014, je důsledkem řízení, v němž v této trestní věci Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015, zrušil na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného původní rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 55 To 303/2014, jímž byl obviněný J. V. podle §226 písm. b) tr. ř. skutku, jenž je projednáván v tomto dovolacím řízení, zproštěn obžaloby, a odvolacímu soudu předmětnou věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
II.
5. Dovolání obviněného nyní přezkoumávané bylo podáno prostřednictvím obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 55 To 303/2014, z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se obviněný nespokojil s tím, že odvolací soud zamítl odvolání obviněného, aniž by provedl jím navrhované důkazy, jen proto, že vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, který však podle obviněného nesprávně interpretoval. Obviněný v obsahu uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015, spatřoval pokyn, aby odvolací soud dokazování ve vztahu k obviněným tvrzené snaze o konsolidaci úvěrů doplnil, což však odvolací soud nerespektoval, když nevyhověl obviněnému v požadavku vyslechnout pracovnici České spořitelny, a vyžádat insolvenční spisy a bankovní údaje týkající se odchozích plateb z částky 58.000 Kč, jež byla předmětem půjčky od poškozeného, čímž se obviněný snažil prokázat, že byla použita ke konsolidaci jeho dluhů. Pokud odvolací soud jeho návrhy zamítl, nepostupoval v souladu s názorem vysloveným v předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu, když neopodstatněně považoval důkazní situaci za plně dostačující k posouzení jednání obviněného jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
6. Podle obviněného je takový postup v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, jakož i §2 odst. 5 tr. ř., protože odvolací soud věc v potřebném rozsahu neprojednal a jen bez dalšího paušalizoval společenskou škodlivost jeho jednání s tím, že již není nezbytné se konkrétními okolnostmi případu dále zabývat. V uvedeném postupu obviněný shledal existenci opomenutých důkazů a porušení práva na spravedlivý proces, protože odvolací soud k jím požadovanému doplnění dokazování pouze konstatoval nadbytečnost navrhovaných důkazů, aniž by to blíže odůvodnil, což nekoresponduje nejen se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, ale ani s nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379), ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) a ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573).
7. Na takto vytýkané nedostatky obviněný navázal požadavkem na využití zásady subsidiarity trestní represe, který doložil výkladem refinancování půjček, jež považoval s ohledem na vývoj úrokové míry prvním za logický krok každého dlužníka, jehož jediným záměrem je dosáhnout snížení poplatků, které je povinen hradit nad rámec skutečně půjčených finančních prostředků. Pokud i tyto snahy selžou, většinou návrh na povolení oddlužení je pro dlužníka jediným východiskem a posledním možným řešením nepříznivé finanční situace. K tomu zdůraznil, že právě z těchto důvodů požadoval důkaz výslechem bankovní poradkyně a insolvenčním spisem, z něhož především mělo vyplynout, že se nesnažil zatajit dluh, který měl u poškozeného, že nejednal lehkomyslně, nečestně, nebo dokonce s úmyslem získat majetkový prospěch. Svůj závazek vůči poškozenému do návrhu na povolení oddlužení řádně uvedl, včetně jeho úplného vyčíslení, a stejně tak informoval poškozeného o důvodu žádosti o půjčku, což současně vylučuje jeho podvodný úmysl. V řízení bylo prokázáno, že po zapůjčení finančních prostředků částku 58.000 Kč vložil na svůj bankovní účet, ze kterého byly uhrazeny splátky, s nimiž byl v prodlení, což byl krok nutný k podání žádosti o konsolidaci. Problematika konsolidace půjček a oddlužení je složitá a obviněný jako laik nedisponoval potřebným „know-how“, a proto se zcela logicky obrátil na odborníka na danou problematiku, který mu navrhl adekvátní řešení věci, o němž obviněný neměl důvod pochybovat. Výsledek konsolidace nemohl předem odhadnout, jednal v dobré víře a důvěře v bankovní poradkyni, jíž požadoval vyslechnout, aby vysvětlil své jednání a úmyslu v období před podáním návrhu na povolení oddlužení. Na podkladě těchto skutečností vyjádřil své přesvědčení, že jeho jednání nevykazuje znaky typických podvodných jednání, neboť jeho snahou bylo skutečně řešit svoji nedobrou finanční situaci, a to formou konsolidace půjček. Soudy proto měly provést jím navrhované důkazy, aby tak přihlédly ke konkrétním okolnostem případu v kontextu s institutem oddlužení, a že bylo namístě aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ve výroku II. a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného Nejvyšší soud neměl k okamžiku konání neveřejného zasedání k dispozici.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda obviněný tento mimořádný opravný prostředek opřel o skutečnosti naplňující jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě relevantně podaného dovolání lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na němž obviněný své dovolání založil, slouží k nápravě vad rozhodnutí spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle tohoto důvodu je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Tento dovolací důvod se týká nesprávné aplikace zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán, popřípadě nesprávné aplikace jiných norem hmotného práva (např. předpisů občanského práva, obchodního práva). Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení může spočívat i v porušení zásad o vztahu souhrnnosti při ukládání trestu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
12. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Správnost právních otázek Nejvyšší soud přezkoumává na základě skutkového zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně, neboť teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotněprávní posouzení. Skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit na základě případného doplňování dokazování ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.)]. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407), a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04]. O takový případ jde mimo jiných vad i v případě opomenutých důkazů, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
IV.
14. Nejvyšší soud na základě těchto kritérií posuzoval přezkoumávané dovolání a podle jeho obsahu shledal, že obviněný v převážné části dovolání námitky uplatnil v rozporu s označeným dovolacím důvodem, protože v převážné části odvolacímu soudu vytýkal porušení procesních postupů podle §265s odst. 1 tr. ř., §2 odst. 5 tr. ř., a v důsledku toho odvozoval existenci tzv. opomenutých důkazů, což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje, protože jde o procesní námitky, které prostřednictvím uvedeného, ale jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. namítat nelze. Tyto výhrady obviněný založil na subjektivní interpretaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015, podle níž dovozoval, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor, jenž v něm byl Nejvyšším soudem uveden, což je však výklad neodpovídající faktickému obsahu a smyslu uvedeného rozhodnutí, protože se obviněný soustředil jen na jednu z mnoha pasáží, jež Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí rozvedl na straně 6, kde pouze konstatoval, z jakých důvodů se neztotožnil s úvahami odvolacího soudu o tom, že jde o mimořádně nízkou společenskou škodlivost, která vedla tento soud ke zproštění obviněného. Je proto třeba jen pro úplnost k dovolání obviněného zdůraznit, že Nejvyšší soud nedal pokyn k provádění dalších důkazů, neboť považoval provedené dokazování za dostatečné, a zjištěný skutkový stav za správný a řádně objasněný, což také v tomto rozhodnutí výslovně konstatoval. Výhrady, jež Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí formuloval, směřovaly proti úvahám, které vedly odvolací soud k závěru o tom, že jde o společensky nevýznamné jednání ve smyslu zásady ultima ratio (viz strany 5 až 9 zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu). Ze všech těchto důvodů obviněným požadované dokazování, jestliže nebylo v nyní přezkoumávaném řízení odvolacím soudem realizováno, bylo postupem učiněným plně v duchu a smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015, neboť odvolací soud postupoval s podmínkami vymezenými v §265s odst. 1 tr. ř. a přiléhavě k nim reagoval i na požadavek obviněného na doplnění dokazování (srov. stranu 5 nyní přezkoumávaného usnesení).
15. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy a nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když odvolací soud se s důkazním návrhem obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu v kontextu s rozhodnutím dovolacího soudu vypořádal (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).
16. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud k námitkám obviněného uplatněným v rozporu s jím označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal žádné mimořádné okolnosti proto, aby je věcně přezkoumal, neboť se odvolací soud neodchýlil extrémně od svých povinností vyplývajících z §265s tř. řádu ani §2 odst. 5 tr. ř.
17. K jediné námitce obviněného, jež svým hmotněprávním charakterem koresponduje s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se týkala požadavku na využití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba poukázat na to, že touto otázkou se Nejvyšší soud podrobně zabýval v již opakovaně zmiňovaném usnesení ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015, a bylo by proto již nadbytečné jí znovu rozebírat. Nejvyšší soud již vysvětlil, že v posuzované věci jednání obviněného, jak bylo popsáno a prokázáno, spočívalo v zásadě v tom, že obviněný požádal poškozeného D. P. o zapůjčení částky 60.000 Kč, kterou mu poškozený předal proti současnému písemnému potvrzení obsahujícímu závazek obviněného jako dlužníka, že tyto peníze vrátí v době do jednoho roku. Věděl však již v době, kdy je od poškozeného vylákával, že svému závazku nedostojí, protože na řadu dluhů, které již měl a nebyl schopen je splácet, nemá potřebné finanční prostředky, aby je vrátil. Konsolidační proces, na nějž nyní obviněný odkazuje a domáhá se jej jako okolnosti snižující škodlivost jeho činu, by obviněnému ve lhůtě jím určené splatnosti neumožnil závazek vůči poškozenému splnit. Snaha obviněného zbavit se trestní odpovědnosti poukazem na možnost konsolidovat své předchozí dluhy formou tzv. konsolidace půjček, je pouze určitou možností, jak podle nejednotných podmínek různých bankovních domů sloučit stávající půjčky v jednu apod., a tím si usnadnit jejich splácení, avšak konsolidace není nástrojem, který omlouvá další zadlužování a nesvědčí ani o tom, že by vedlo k tomu, že věřitelům budou uhrazeny zcela, tedy bez ztrát jejich pohledávky. Tento způsob obvykle směřuje k tomu, že se dluhy splácejí delší dobu, což je proces, jenž znevýhodňuje právě věřitele, k jejichž ochraně skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku slouží, a proto tento způsob řešení předlužení obviněného zásadně nelze akceptovat jako okolnost snižující škodlivost takového činu a důvod pro aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku.
18. Naopak je třeba uvést, že v projednávané trestní věci soudy obou stupňů na základě zjištěných skutkových okolností (jak nyní, tak při svém prvním rozhodnutí ve věci) ze všech uvedených důvodů zcela správně shledaly, že obviněný zjištěným jednáním naplnil po formální stránce všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak správně rozvedl v přezkoumávaném usnesení i odvolací soud ve svém nynějším rozhodnutí (viz strany 4 a 5 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud ve shodě se svými závěry již vyslovenými v usnesení ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015, na něž i nyní pro stručnost odkazuje, ze všech výše rozvedených důvodů považuje za správný právní závěr o tom, že se o tento trestný čin jedná, neboť jde o závažné jednání, u něhož nejde ani o mimořádně nevýznamnou trestnou činnost, a ani v tomto případě nepostačují jiné než trestněprávní prostředky. Dovolání obviněného proto neshledal důvodným, a protože tato zjištění mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 2. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu