ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1149.2015.2
sp. zn. 8 Tdo 1149/2015 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 dovolání obviněné I. L. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 4 To 33/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 5/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 4 To 33/2015, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 1 T 5/2014, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2013, č. j. 2 T 165/2013-177, ve výrocích o vině a trestu, dále byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 1 T 5/2014-502, ve výroku o vině pod bodem 1) a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněná I. L. byla uznána vinnou: pod body 1), 2) a 4) pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, pod body 1) a 4) v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem neoprávněného padělání a pozměnění platebního prostředku (správně neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku) podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 4) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pod bodem 3) zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za to byla podle §234 odst. 4 tr. zákoníku, §45 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. D.
2. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněná shora označených trestných činů dopustila tím, že:
1) po předchozí vzájemné dohodě s dosud neztotožněným spolupachatelem se dne 22. 1. 2013 okolo 6:45 hod. v P., K. n., při chůzi po schodech z vestibulu stanice metra „K. n.“ s dosud neztotožněným spolupachatelem zezadu přiblížila ke Š. C., a z kabelky, kterou měla poškozená C. pověšenu přes rameno, jí odcizila černou koženou peněženku, v níž byla mimo jiné platební karta vydaná Českou spořitelnou, a. s., na jméno Š. C. a hotovost ve výši 500 Kč, zatímco neztotožněný spolupachatel svým tělem zakrýval její jednání tak, aby nedošlo k jejich odhalení, čímž způsobili poškozené Š. C. škodu ve výši 500 Kč,
2) po předchozí vzájemné dohodě s dosud neztotožněnou spolupachatelkou dne 3. 2. 2013 v 17:08 hod. v pasáži domu v P., K. n., přistoupila zezadu k J. R., který seděl u stolku a pracoval na počítači, a vzala mu černou tašku zn. Dell v hodnotě 160 Kč, kterou měl položenu vedle židle a v níž byly stavební dokumenty, a odešla s ní pryč, zatímco neztotožněná spolupachatelka stála poblíž a pozorovala okolí, aby nedošlo k jejich odhalení, čímž způsobili poškozenému J. R. škodu ve výši 160 Kč,
společně se spoluobviněným M. D. a S. B., jejíž trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, v organizované skupině
3) dne 19. 3. 2013 v 6:54 hod. v P. na schodech z vestibulu stanice metra linky „B“ K. n. směrem do ulice J. po předchozí vzájemné domluvě a rozdělení úloh došla obviněná I. L. těsně poškozenou A. R. a z batohu, který měla tato na zádech, jí vzala černou peněženku s osobními doklady, s platební kartou Komerční banky, a. s., vydanou na jméno poškozené, a s hotovostí 1.000 Kč, přičemž S. B. stála těsně za obviněnou I. L. a svým tělem kryla její jednání a obviněný M. D. se pohyboval se spoluobviněnými, kdy jednak hlídal okolí, zda nejsou nikým pozorováni, a jednak rovněž tělem ztěžoval odhalení počínání obviněné I. L.,
4) společně se spoluobviněným M. D. dne 10. 4. 2013 v 16:30 hod. v P. při vstupu na eskalátor do vestibulu stanice metra „B“ P. n. po předchozí společné domluvě obviněná I. L. zezadu přistoupila k poškozené D. K., této otevřela zip batohu, který měla poškozená na zádech, a vzala z něj béžovou peněženku z umělé kůže v hodnotě 200 Kč s platební kartou ČSOB, a. s., na jméno poškozené a hotovostí ve výši 480 Kč, zatímco obviněný M. D. stál těsně za spoluobviněnou a svým tělem kryl její jednání a sledoval, zda nejsou nikým pozorováni,
přičemž všech čtyř shora uvedených jednání se obviněná I. L. dopustila přesto, že byla pro trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 T 305/2012.
3. Rozsudek nalézacího soudu napadla obviněná v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 4 To 33/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
4. Pro úplnost je zapotřebí k dosavadnímu průběhu řízení uvést, že dne 14. 10. 2013 byla na obviněné I. L., M. D. a S. B.u Obvodního soudu pro Prahu 2 podána obžaloba pro skutky kvalifikované v případě I. L. jako trestné činy krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku; věc byla vedena pod sp. zn. 1 T 180/2013. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 1 T 180/2013, byla podle §222 odst. 1 tr. ř. věc jmenovaných obviněných předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti (č. listu 411) s odůvodněním, že skutek pod bodem 1. obžaloby, kterého se měli všichni obvinění dopustit jako členové organizované skupiny, by bylo v případě uznání viny nutné kvalifikovat nikoli pouze jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ale též jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, za který zákon stanoví trest odnětí svobody na pět až deset let. V takovém případě ale k projednání věci není příslušný obvodní soud, a proto byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze jako společně nadřízenému soudu Obvodního soudu pro Prahu 2 a zřejmě příslušnému Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 5 Ntd 3/2014, bylo rozhodnuto, že podle §24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Městský soud v Praze (č. listu 440). Vrchní soud v Praze označil úvahy obvodního soudu za logické a správné. I on zdůraznil, že „skutek pod bodem 1. obžaloby naplňuje znaky činu spáchaného členy organizované skupiny, přičemž, jak je dosavadní judikaturou dovozováno, kvalifikační okolnost spáchání činu jako člen organizované skupiny je nutno vztahovat nejen k trestnému činu krádeže, ale i ke sbíhajícímu se trestnému činu, kterého se skutkem pod bodem 1. obžaloby měli dopustit, tedy k trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku, a toto jednání posoudit též podle odst. 1, odst. 4 písm. a) tohoto zákonného ustanovení. Vzhledem k tomu, že obžalovaní jsou ohroženi trestní sazbou v rozmezí od pěti do deseti let odnětí svobody, je k řízení v dané věci podle §17 odst. 1 tr. řádu v prvním stupni příslušný krajský soud (pro území hlavního města Prahy Městský soud v Praze)“.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 1 T 5/2014-502, byla obviněná uznána vinnou pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, částečně ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. l tr. zákoníku, částečně ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny a za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. l tr. zákoníku, kterými byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2013, č. j. 2 T 165/2013-177, byla podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 2 T 165/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. l tr. ř. byla jí a spoluobviněnému M. D. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradě škody poškozené D. K. částku 680 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. D. a o zproštění obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. jmenovaného spoluobviněného a obviněné S. B. pro skutek popsaný pod bodem 1. obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 2 ZT 176/2013, jehož se měli dopustit (zkráceně) společně s obviněnou I. L. v organizované skupině dne 19. 3. 2013 v 6:54 v Praze 2 na schodech z vestibulu stanice metra „B“ K. n. směrem do ulice Ječné ke škodě poškozené A. R. Z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch všech tří obviněných byl citovaný rozsudek usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 4 To 35/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pod bodem 2. (skutek z 19. 3. 2013), ve zprošťujícím výroku a ve výrocích o trestech ohledně obviněné I. L. a spoluobviněného M. D. a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena Městskému soudu v Praze. V řízení následujícím po zrušení rozsudku soudu prvního stupně byla učiněna k dovolání obviněné nyní přezkoumávaná rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 4 To 33/2015, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jež opřela o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vyjádřila přesvědčení, že je dán tzv. extrémní rozpor, a měla za to, že z žádného z provedených důkazů nelze dovodit její vinu.
7. Nesouhlasila se závěry soudů, že se jednáním pod bodem 3) výroku o vině dopustila rovněž zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Ke spáchání činu členem organizované skupiny je třeba úmyslu. Obžaloba musí prokázat přímé úmyslné jednání pachatelů jako členů organizované skupiny, k čemuž v posuzované trestní věci nedošlo. Úmyslem obviněné jako člena organizované skupiny nebylo opatření platebního prostředku, nýbrž přisvojení si finanční hotovosti poškozené A. R. O tom svědčí zejména skutečnost, že se z účtu nepokusila vybrat peníze či že se kartou nepokusila platit. Nesprávná právní kvalifikace skutku měla za následek uložení nepřiměřeného trestu.
8. Dále uvedla, že soudy rozhodly o její vině na základě důkazů, které neprokazují, že skutek byl spáchán v organizované skupině; z kamerových záznamů tato skutečnost nevyplývá a jiné důkazy opatřeny nebyly. Podle obviněné nebylo prokázáno, že došlo ke spáchání skutku pod bodem 3) a že se jej dopustila ona. Z kamerového záznamu odcizení peněženky nevyplývá a sám soud prvního stupně uzavřel, že manipulovala pravou rukou v oblasti zad poškozené. Z toho vyvozovala, že existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
9. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 4 To 33/2015, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 1 T 5/2014, ve výroku o vině pod bodem 3) a ve výroku o trestu a aby věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obsažené v dovolání jsou opakováním obhajoby a že se jimi soudy nižších stupňů zabývaly. Se závěrem, že zákonný znak „jako člen organizované skupiny“ je třeba aplikovat i na trestný čin neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku, se ztotožnila. Připomněla judikatorní výklad uvedeného zákonného znaku a poznamenala, že spáchání trestného činu organizovanou skupinou, tj. skupinou tří koordinovaných jednajících pachatelů při rozdělení úloh, bylo zahrnuto přímým úmyslem obviněné, zatímco odcizení platební karty přinejmenším úmyslem nepřímým. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
15. V posuzované trestní věci neshledal Nejvyšší soud žádný, natožpak extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Pro rozhodnutí o dovolání obviněné I. L. relevantní skutkové zjištění soudů o tom, že po předchozí vzájemné domluvě se S. B. a M. D. a rozdělení úloh došla obviněná I. L. těsně poškozenou A. R. a z batohu, který měla tato na zádech, jí vzala peněženku s osobními doklady, s platební kartou Komerční banky, a. s., a s hotovostí 1.000 Kč, přičemž S. B. stála těsně za obviněnou I. L. a svým tělem kryla její jednání a obviněný M. D. jednak hlídal okolí, zda nejsou nikým pozorováni, a jednak rovněž tělem ztěžoval odhalení počínání obviněné I. L., má v provedených důkazech oporu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 6 až 8 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3, 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Obviněná v dovolání namítla, že nebylo spolehlivě prokázáno, že byl čin spáchán organizovanou skupinou, tvrdila, že taková okolnost z kamerových záznamů nevyplývá, a konečně namítla i to, že nebylo prokázáno, že došlo ke spáchání skutku a že jej spáchala ona. K takto uplatněným výhradám nutno uvést, že není žádných důvodných pochyb o tom, že se skutek stal a že jeho pachatelé byli spolehlivě identifikováni provedenými důkazy. Obviněná sama v předcházejících stadiích řízení nepopírala, že se činu dopustila. Ve výpovědi v hlavním líčení u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 22. 1. 2014 vypověděla, že kradla proto, aby měla na drogy, popřela však spáchání činu organizovanou skupinou, v podstatě totéž uvedl i spoluobviněný M. D. (č. listu 382), spoluobviněná S. B., jejíž věc byla posléze vyloučena ze společného řízení, využila svého oprávnění a ve věci nevypovídala. Nalézací soud zejména v řízení po zrušení rozhodnutí zaměřil pozornost na obhajobu obviněné, že se tohoto dílčího skutku nedopustila v organizované skupině, a náležitě vyložil, proč jí neuvěřil, proč závěr o její vině vystavil na usvědčujících důkazech v podobě kamerových záznamů pořízených ve vestibulu metra K. n. dne 19. 3. 2013 ve spojení s výpovědí svědka M. Č. V odůvodnění rozsudku také zevrubně popsal rozdělení úkolů a aktivitu jednotlivých na spáchání činu zaangažovaných pachatelů, tj. I. L., S. B. i M. D. Jak přiléhavě shrnul odvolací soud, provedené důkazy umožnily nejen ztotožnit všechny tři obviněné, ale i učinit závěry o jejich chování, které nese jasné znaky předem dohodnuté spolupráce při vytipování obětí i při samotné krádeži, a to na základě rozdělení úloh jednotlivých spolupachatelů. Lze uzavřít, že souhrn opatřených a provedených důkazů tvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněnou, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (k tomu viz č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
16. Je zjevné, že výhrady obsažené v dovolání obviněné tvořily součást její obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení, a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Sama okolnost, že hodnocení provedených důkazů nekonvenuje představám obviněné, neznamená, že byly hodnoceny vadně, či že mezi vyzněním takového důkazu a způsobem jeho zhodnocení je dokonce extrémní nesoulad, jak též obviněná tvrdila.
17. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněn především v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu, proti němuž jedinému mohla obviněná v tomto stadiu řízení podat relevantně dovolání, byl-li kvalifikován jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Výhrady dovolatelky se soustředily k polemice o naplnění zákonného znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“ právě a jen ve vztahu k výše označenému trestnému činu. Připustila totiž, že se „jako člen organizované skupiny zmocnila peněženky poškozené pouze v úmyslu dopustit se zločinu krádeže finančních prostředků, nikoli platební karty, o tom svědčí i skutečnost, že následně nedošlo k pokusu výběru hotovosti prostřednictvím platební karty či k pokusu o platbu touto kartou. Úmyslem obviněné jako člena organizované skupiny nebylo opatření platebního prostředku, ale úmyslem bylo přisvojit si finanční hotovost poškozené“.
18. Zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny. Podle tzv. právní věty rozsudku nalézacího soudu obviněná označený zločin spáchala konkrétně tím, že „bez souhlasu oprávněného držitele si opatřila nepřenosnou platební kartu identifikovanou podle jména a čísla, přičemž čin spáchala jako člen organizované skupiny“.
19. Trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“, jeho vymezení je proto i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. č. 53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině; postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti.
20. Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou.
21. Ke znaku „člen organizované skupiny“ se vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti musí vztahovat úmysl [§17 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013-I., uveřejněné pod č. 54/2014 Sb. rozh. tr.]. Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle §16 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Trestní odpovědnost pachatele u tohoto znaku skutkové podstaty je tak podmíněna existencí nejen intelektuální složky úmyslu (pachatel má představu o tom, že je členem sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob za výše popsaných předpokladů, tj. organizované skupiny), ale též složky volní (pachatel buď chce čin spáchat jako člen organizované skupiny, nebo je s takovou účastí na činu alespoň srozuměn).
22. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku popsal jednání jednotlivých pachatelů činu tak, že obviněné I. L. a S. B. bezprostředně před krádeží spolu komunikovaly, při chůzi po schodech společně dostihly poškozenou A. R., šly vedle sebe, těsně za ní a přitom došlo k odcizení peněženky. Obě se chovaly jako členky organizované skupiny; třetí člen organizované skupiny byl obviněný M. D., který spoluobviněné nejen doprovázel na místo činu a zřejmě se také podílel na vytipování vhodné oběti, ale při samotné krádeži šel po schodech těsně za obviněnými, přitom hlídal okolí, zda nejsou někým pozorováni, jednak svým tělem ztěžoval odhalování počínání spoluobviněné I. L.
23. Uzavřel, že obvinění I. L. a M. D. (o jejichž vině rozhodoval) se k odcizení peněženky spolčili se S. B. do organizované skupiny, jednali tedy v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (patrně v důsledku písařské chyby není konkrétní písmeno uvedeno) a svým jednáním naplnili po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Protože poškozená A. R. měla v odcizené peněžence také platební kartu Komerční banky, a. s., podle názoru odvolacího soudu, kterým je nalézací soud vázán, oba obvinění naplnili v jednočinném souběhu také skutkovou podstatu zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (strana 8 rozsudku).
24. Odvolací soud předeslal, že soud prvního stupně zjištěného jednání obviněné správně právně kvalifikoval; není pochyb o tom, že útok uvedený pod bodem 3) výroku o vině rozsudku je třeba právně kvalifikovat jako trestné činy krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu. Upozornil, že bylo také prokázáno, že obviněná již od počátku měla se spolupachateli společný úmysl odcizit a přisvojit si peněženku poškozené. Jde tedy o typické spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Podle ustálené soudní praxe odcizení peněženky či podobné tašky poškozeného zahrnuje v sobě jak úmysl odcizit hotové peníze nacházející se v této peněžence, tak i úmysl odcizit, a tedy opatřit si, případně přechovávat platební karty, které se rovněž v peněženkách a příručních taškách osob v drtivé většině případů nacházejí.
25. Soud prvního stupně nepochybil podle odvolacího soudu v právní kvalifikaci skutku ani v tom směru, že toto jednání obviněná zároveň spáchala jako člen organizované skupiny. Uvedl, že obsahem tohoto pojmu i konkrétním zjištěným jednáním, jímž obvinění znaky tohoto pojmu naplnili, se nalézací soud zabýval a odvolací soud na jeho odůvodnění odkázal. Dodal, že zákonný znak, že trestného činu se obviněná dopustila jako člen organizované skupiny, je třeba aplikovat bez rozdílu ve vztahu jak k trestnému činu krádeže [§205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku], tak k trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku [§234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku]. Tento závěr je podle odvolacího soudu v souladu s ustálenou soudní praxí. Z uvedeného dále podle něj vyplývá, že „spáchání trestného činu organizovanou skupinou, tj. skupinou tří koordinovaně jednajících pachatelů při rozdělení úloh, bylo zahrnuto přímým úmyslem obviněné I. L., zatímco odcizení platební karty přinejmenším úmyslem nepřímým“ (strana 5 usnesení).
26. Tyto závěry odvolacího soudu nelze bez další argumentace či úvah, které by je podpořily, akceptovat. Dovolací soud spatřuje podstatný nedostatek rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu v absenci přesvědčivých úvah o zavinění obviněné. Odvolací soud, ačkoliv v této souvislosti poukazoval na ustálenou soudní praxi – ať již ve vztahu k naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, či kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, neodkázal na žádná konkrétní rozhodnutí soudů, v nichž by měla jeho tvrzení oporu.
27. Podstata posuzovaného jednání obviněných spočívala v tom, že obviněná I. L., v konkrétním případě bezprostředně před krádeží komunikující se S. B., při chůzi po schodech z vestibulu stanice metra společně dostihly poškozenou A. R., dovolatelka stála těsně za ní a přitom jí odcizila z batohu peněženku s celým jejím obsahem; úloha S. B. tedy spočívala v tom, aby znesnadnila registraci přímého zloděje, obviněný M. D., který spoluobviněné doprovázel na místo, při samotné krádeži šel po schodech těsně za obviněnými, přitom hlídal okolí, zda nejsou někým pozorováni, jednak svým tělem ztěžoval odhalování počínání spoluobviněné I. L.
28. Z výpovědí obviněných I. L. i M. D. vyplývá, že se trestné činnosti dopouštěli v úmyslu získat peníze na drogy. Bližší podrobnosti k platební kartě nacházející se v peněžence poškozené a dispozicím s ní ve výpovědi, v níž k věci vypovídali, neuvedli (následně využili svého práva nevypovídat). Platební karta poškozené nebyla nalezena u žádného z nich. O existenci úmyslu obviněných opatřit si trestnou činností jen peníze (hotovost) svědčí i způsob, jakým si poškozenou vytipovali, neboť se tak stalo při jejím placení pečiva, a tento závěr podporuje také sdělení Komerční banky, a. s., podle něhož banka nezaznamenala od 19. 3. 2013 jakýkoliv pokus o transakce či autorizace prostřednictvím platební karty oprávněné držitelky platební karty A. R. (č. listu 134).
29. Dovolací soud nezpochybňuje, že jednočinný souběh trestných činů krádeže podle §205 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku není vyloučen. V této souvislosti souhlasí s argumentací zevrubně uvedenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 45/2014, uveřejněném pod č. 3/2015 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 678/2013. Současně ale nutno podotknout, že závěr o úmyslné formě zavinění ve vztahu k trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku nelze vyvozovat bez odkazu na konkrétní okolnosti případu, konkrétní zjištění, která jej podporují. V tomto smyslu ostatně jasně vyznívá též nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13. Na pochybení a negativní důsledky vyplývající z podcenění otázky zavinění poukazuje odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila připojené k označenému nálezu (shodně viz také MUSIL, J. Přestává platit v českém trestním právu princip odpovědnosti za zavinění? Trestněprávní revue, 2014, č. 11, 12, s. 251 a násl.).
30. Platí, že každý skutek má být zásadně posuzován podle všech zákonných ustanovení, jejichž znaky má, pokud je to potřebné, aby byla plně vystižena jeho povaha a závažnost (škodlivost) pro společnost, což je smyslem takového postupu. Povaha a závažnost se u každého trestného činu posuzují samostatně. Vývojová stadia a formy účastenství mohou být u každého sbíhajícího se trestného činu různé. Není vyloučeno, aby se sbíhaly trestné činy s různou formou zavinění (k tomu např. srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 346, 350, přiměřeně srov. také SOLNAŘ V., FENYK J., CÍSAŘOVÁ D.: Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Lexis Nexis. Nakladatelství Orac. 2003, str. 398).
31. Z výše uvedeného ovšem také vyplývá, že nelze akceptovat zjednodušené úvahy Vrchního soudu v Praze vyúsťující v závěr, že kvalifikační okolnost spáchání činu jako člen organizované skupiny je nutno vztahovat nejen k trestnému činu krádeže, ale i ke sbíhajícímu se trestnému činu, tedy k trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku, a toto jednání posoudit též podle odst. 1, odst. 4 písm. a) tohoto zákonného ustanovení (viz usnesení 5 Ntd 3/2014), a že zákonný znak, že trestného činu se obviněná dopustila jako člen organizované skupiny, je třeba aplikovat bez rozdílu ve vztahu jak k trestnému činu krádeže [§205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku], tak k trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku [§234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku], jak to konstatuje odvolací soud v odůvodnění usnesení na straně 5. Vždy záleží na konkrétních skutkových okolnostech a jejich posuzování z hlediska objektivní a subjektivní stránky sbíhajících se trestných činů. Platí to i tehdy, je-li v textu zákona zvlášť přitěžující okolnost slovně vyjádřena v podstatě shodně, jako je tomu v §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku („spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny“) a §234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku („spáchá-li uvedený v odstavci 1, 2 nebo 3 jako člen organizované skupiny“).
32. K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívajícího ve spáchání činu členem organizované skupiny je nezbytné splnit podmínky, že jde o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností; nutná je tudíž vzájemná součinnost mezi jednotlivými osobami, či dokonce dělba určitých úkonů vedoucích k dokonání činu.
33. Podstata činu obviněných měla zjevně povahu „kapesní krádeže“, za tím účelem také vytvořili sdružení, které zřetelně vykazuje znaky organizované skupiny, jak výstižně shrnul nalézací soud, a to včetně odpovídající formy zavinění. Proti správnosti právního posouzení činu jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku žádnou právní námitku neuplatnila ani dovolatelka. Její výhrady se soustředily proti použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tedy že se trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku dopustila jako člen organizované skupiny.
34. Podle mínění dovolacího soudu i trestný čin, jehož se pachatel dopustil v ideálním souběhu s jiným trestným činem spáchaným jím jako členem organizované skupiny, nemusí být za každých okolností též posouzen za použití této zvlášť přitěžující okolnosti. Právě rozdílná povaha sbíhajících se činů může znamenat odlišný závěr o existenci organizované skupiny, případně zavinění ve vztahu k této zvlášť přitěžující okolnosti. Na rozdíl od trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož objektem je především vlastnictví věci, popř. její držba či jen faktické držení věci, objektem přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku je ochrana platebních prostředků v rámci bezhotovostního platebního styku a tím bezpečnost, funkčnost a spolehlivost (také z hlediska pravosti) finančního styku, který je jedním ze základních kamenů fungujícího tržního hospodářství. Pokud obviněným šlo pouze o to, aby se zmocnili peněz na hotovosti jiného (přičemž odcizené peněženky jinak obviněná I. L. se zbytkem jejich obsahu odhazovala), platební kartu si neponechali, ani se nepokusili ji jakkoliv uplatnit, omezovalo se fungování organizované skupiny se všemi jejími atributy objektivně i subjektivně na krádeže hotovosti, nikoliv na neoprávněné opatřování si platebních prostředků a tedy i platebních karet. Takto zjištěné skutečnosti svědčí ve prospěch závěru, že povaha a společenská škodlivost činu je dostatečně vyjádřena jeho právním posouzením jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (podle konkrétních okolností jako u dovolatelky i odst. 2 tohoto zákonného ustanovení) a trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
35. Takové úvahy nekolidují ani se závěry právní teorie i praxe, z nichž plyne, že jde-li o subjektivní podmínky přičítání okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, platí zásada §17 tr. zákoníku, kterou je třeba aplikovat na jednotlivé spolupachatele individuálně, podle jejich osobního zavinění (č. 20/1970 Sb. rozh. tr.). Je proto možné, že se tyto okolnosti některým zúčastněným přičítají, jiným vzhledem k nedostatku potřebné formy zavinění nikoliv (SOLNAŘ V., FENYK J., CÍSAŘOVÁ D.: Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Lexis Nexis. Nakladatelství Orac. 2003, str. 364).
36. Bude proto na odvolacím soudu, aby vyložil, proč dospěl k odlišnému závěru. V případě, že odvolací soud znovu uzná nezbytným tento kvalifikační znak použít, musí svůj právní závěr opřít o konkrétní důkazy a přesvědčivě jeho použití odůvodnit, není možné učinit jen paušální závěr o existenci tohoto znaku, aniž by se nevystavil námitce svévole.
37. Ústavní soud ve své judikatuře interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04). Výklad, který zaujal odvolací soud, má do jisté míry povahu výkladu extrémního, přepjatě formalistického, v důsledku čehož jeho rozhodnutí nemohlo obstát. Není od věci upozornit na význam zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve světle trestní sazby odnětí svobody zde uvedené, tj. pět až deset let. Povaha a společenská škodlivost kapesních krádeží páchaných organizovanou skupinou, jakkoli jde jistě o závažný trestný čin, v typově obdobných případech nekoresponduje s případy takové společenské škodlivosti, jaké jsou předpokládány při stanovené sazbě trestu odnětí svobody a z ní vyplývající nutností, aby řízení o takovém trestném činu v prvním stupni konal krajský soud (§17 odst. 1 věta první tr. ř.).
38. Nejvyšší soud si je vědom, že Vrchní soud obdobně rozhodl jako odvolací soud i v jiných věcech (kupř. ve věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 7/2014), ale tato praxe zcela neodpovídá dosud zastávaným názorům na právní kvalifikaci skutkově obdobných případů soudy v jeho obvodu [viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 313/2014, který rozhodl o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 65/2013, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 137/2012; nutno ovšem poznamenat, že otázka použití §234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku explicitně řešena nebyla]. Pro úplnost je třeba dodat, že ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 7/2014, v níž byl zaujat stejný právní názor jako v posuzovaném případě, bylo proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 66/2015, který jako nedůvodná zamítl odvolání obviněných, podáno dovolání jedním z obviněných, které však bylo opřeno výlučně o skutkové námitky, a proto bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V označeném rozhodnutí o odvolání Vrchní soud v Praze mimo jiné uvedl, že „přestože následné zneužití platební karty ke škodě poškozeného pachatelem kapesní krádeže není tak obvyklé jako v případě trestné činnosti, při níž je karta primárním objektem zájmu pachatele, a trestní sazba ohrožující v takovém případě pachatele kapesní krádeže se může jevit ve srovnání se sazbami za jinou trestnou činnost jako přísná, jde o skutečnost přímo vyplývající ze zákona, kterou je nutno respektovat“. S tímto názorem nelze souhlasit a odporuje i výše uvedeným závěrům Ústavního soudu. Otázka správného, přiléhavého a také spravedlivého právního posouzení je otázkou soudcovskou, výsledkem soudní interpretace práva, která stojí na zásadě, že norma může být poznávána a vykládána jen v souvislostech, nikoliv formalistického, mechanického výkladu práva, který vede k nepřípadným, nepřiměřeným procesním postupům a k ukládání extrémně přísných sankcí.
39. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 4 To 33/2015. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch. V dalším řízení nechť se odvolací soud vypořádá též s otázkou benefice cohaesionis ve smyslu ustanovení §261 tr. ř. i ohledně původně spoluobviněného M. D., který sám odvolání nepodal. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu