ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1554.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1554/2015-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2016 o dovolání obviněného Ing. R. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 4 To 237/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 2/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 4 T 2/2011, byl obviněný Ing. R. M. uznán vinným v bodě 1/ trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění zákona č. 122/2008 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě 2/ trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za to byl podle §160 odst. 3 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let; současně mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Označený rozsudek obviněný napadl odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 4 To 237/2013, byl rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pod bodem 2/ a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nikterak významné modifikaci skutkových zjištění soudu prvního stupně (upřesnění doby páchání a pohnutky činu) uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a za tento trestný čin a za trestné činy přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek bez změny, byl odsouzen podle §160 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobou v trvání tří let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pod bodem 1/ tzv. skutkové věty výroku o vině, jež zůstaly rozhodnutím odvolacího soudu nedotčeny, se obviněný trestných činů přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. dopustil tím, v době od 10. 7. 2006 do 27. 9. 2006, když jako k. Služby kriminální policie a vyšetřování v T. pod ČTS: ORTP-1401/KPV-OOK-2006 prošetřoval trestní oznámení V. Ř., týkající se podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit J. G. tím, že V. Ř. prodal osobní motorové vozidlo tov. zn.: VW Sharan za částku 120.000 Kč, přičemž uvedené vozidlo nebylo v jeho vlastnictví, požádal v rozporu s ustanovením §28 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 186/1992 Sb. V. Ř. o zaplacení částky ve výši 30.000 Kč za to, že mu zajistí navrácení kupní ceny předmětného vozidla, přičemž dne 27. 9. 2006 v kanceláři obviněného J. G. předal V. Ř. částku 120.000 Kč a následně po jeho odchodu z kanceláře předal V. Ř. obviněnému za zprostředkování navrácení kupní ceny vozidla částku ve výši 30.000 Kč, když ve věci neprováděl řádné úkony podle trestního řádu potřebné k objasnění skutkového stavu a v důsledku toho nebyl nikdo trestně stíhán.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. dopustil tím, že v době od 7. 8. 2006 nejméně do 30. 10. 2006 v T. jako policista zařazený na SKPV, OHK v T. pod ČTS: ORTP-1344/KPV-OHK-2006 prověřoval trestní oznámení poškozeného V. Ř., týkající se podezření z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl v souvislosti se zapůjčenou finanční částkou ve výši 1.000.000 Kč dopustit podezřelý P. P., v průběhu prověřování shora uvedené věci v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a §28 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 186/1992 Sb., kdy byl povinen zjistit skutkový stav věci, nevyhodnotil a do spisu ani nezařadil důkaz předložený V. Ř., který spočíval v nahrávkách hovorů mezi poškozeným a podezřelým, vypálených na CD a které mu V. Ř. předal do vlastních rukou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující rovněž proti všem jeho výrokům a odkázal v něm na důvody dovolání uvedené ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ke skutku pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně obviněný odmítl závěry tohoto soudu, podle nichž se dopustil trestné činnosti, neboť pro takovéto závěry soud nedisponoval dostatkem podkladů a informací. Z provedeného dokazování totiž není zřejmé, jaké úkony obviněný učinil, aby svědka J. G. přesvědčil k vrácení peněz svědku V. Ř. Zejména poukázal na to, že pokud si měl vyžádat a vzít úplatek za zprostředkování navrácení kupní ceny za vozidlo, měl být v kontaktu i s J. G. Ten však v průběhu dokazování potvrdil, že obviněného vůbec nezná. Zařizování vrácení kupní ceny za automobil tedy podle dovolatele bylo výlučnou aktivitou svědka V. Ř., obviněný s J. G. do kontaktu vůbec nepřišel. Vytkl, že se odvolací soud nevypořádal s usnesením dozorující státní zástupkyně ze dne 16. 5. 2007, kde se toliko uvádí, že částka byla poškozenému vrácena a státní zástupkyně v celém případě neseznala žádné pochybení. Současně již státní zástupkyně ve svém usnesení upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědka a současně poškozeného V. Ř. Zatímco jednou svědek V. Ř. tvrdil, že o úplatek si obviněný řekl během telefonického hovoru, kdy jej obviněný žádal o sepsání dodatku k trestnímu oznámení, který mu současně i nadiktoval, v přípravném řízení svědek V. Ř. již uvedl, že o úplatek si obviněný řekl při samotném sepsání dodatku k trestnímu oznámení na policejní služebně.
Ke skutku původně uvedenému pod bodem 2/ výroku o vině soudu prvního stupně dovolatel uvedl, že odvolací soud ve svém odůvodnění poukázal na liknavou práci se spisovým materiálem, přičemž v rozhodnutí není uvedeno, jakými úvahami a z jakých důkazů soud vycházel. Pokud se jedná o nezaložení CD se záznamy hovorů mezi svědkem V. Ř. a P. P. do spisu, obviněný zpochybnil existenci těchto záznamů hovorů ke dni podání trestního oznámení. V trestním oznámení podaném V. Ř. se hovoří pouze o záznamech hovorů s J. a R. P. Vytkl, že se nikdo nezabýval otázkou, proč státní zastupitelství, potažmo Inspekce Ministerstva vnitra ČR, samy nezahájily úkony trestního řízení směřující ke sdělení obvinění, jestliže CD byly hodnoceny jako zákonný důkaz. Namítl, že nebylo objasněno, co bylo motivem jeho jednání za situace, kdy bylo prokázáno, že svědka P. P. vůbec neznal.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí zrušil, aby Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal věc znovu projednat a rozhodnout se závazným právním názorem, aby jej zprostil obžaloby, případně aby Nejvyšší soud sám v tomto smyslu rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci obsahu dovolání sdělil, že nastíněné námitky dovolatele nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit. Námitkami obviněného není namítáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Poznamenal, že právní kvalifikace zjištěného jednání obviněného je přiléhavá, jednání obviněného naplňuje veškeré znaky trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. Současně nelze z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Navrhl proto dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Se zřetelem k jeho obsahu nebylo vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasíláno obhájci obviněného k replice, neboť toho nebylo pro rozhodnutí o dovolání třeba.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud musel prvotně posoudit otázku, zda obviněným uplatněné výhrady lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Ve vztahu ke všem důvodům dovolání totiž platí, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Je zjevné, že námitky obsažené v dovolání obviněného nelze podřadit pod takto uplatněný dovolací důvod. Odvolací soud totiž odvolání obviněného ani nezamítl či neodmítl z tzv. formálních důvodů, ale ani je nezamítl po jeho věcném přezkoumání, nýbrž rozhodl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. a napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2/ a v celém výroku o trestu zrušil a ve věci dle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl. V posuzovaném případě byl přiléhavý a postačující toliko odkaz na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což dovolatel rovněž učinil.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi výsledky dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Námitky obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz strany 7, 8 rozsudku soudu prvního stupně, strany 9 až 14 rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel znovu opakoval svoji obhajobu, že se trestné činnosti nedopustil. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1/ výroku o vině rozsudku nalézacího soudu argumentoval nevěrohodností svědka V. Ř., jež je podle něj dokládána i výpovědí svědka J. G., který jeho tvrzení nepodpořil, zpochybnil skutkový děj zjištěný soudem prvního stupně, především pak převzetí částky 30.000 Kč od V. Ř. za okolností konkretizovaných tímto svědkem. Oba soudy srozumitelně vysvětlily, proč naopak výpovědi svědka V. Ř. uvěřily a proč ji považovaly za spolehlivý usvědčující důkaz. Reagovaly i na námitky zpochybňující pravdivost výpovědi jmenovaného svědka poukazem na odlišnou výpověď svědka J. G. a logicky vysvětlily, proč ani do jisté míry odlišné údaje tohoto svědka nemohly jejich závěr zvrátit (zabývaly se i vzájemnou propojeností mezi obviněným a svědky J. G. a P. P.). Správně akcentovaly, že to byl právě obviněný, kdo zprostředkoval schůzku mezi poškozeným V. Ř. a svědkem J. G. za účelem vrácení finančních prostředků. Že nešlo o nezávadný úkon, který by jen žádoucím způsobem směřoval k vypořádání vztahů mezi poškozeným a svědkem J. G., dokládá výpověď V. Ř. v té části, v níž přesvědčivě popisuje jednání obviněného spočívající v převzetí 30.000 Kč a nadiktování dodatku k trestnímu oznámení. Upozorňuje-li dovolatel na obsah usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 16. 5. 2007, č. j. ZN 167/2007-12, v němž neshledala ničeho protiprávního na předání peněžní hotovosti 120.000 Kč před orgány činnými v trestním řízení (č. listu 55-57), nutno uvést, že jde o jednu okolnost vytrženou z kontextu dalších událostí, která by vskutku – izolovaně posuzováno – nebyla protiprávní. Ta ale podstatu protiprávního jednání nečinila, byla jen dílčím, nezbytným krokem v postupu obviněného, který ve svém celku tvoří protiprávní jednání zakládající skutkovou podstatu trestných činů přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Zmíněné usnesení proto není z hlediska posouzení viny obviněného nijak relevantní.
Obdobně obviněný popřel i správnost skutkových zjištění, jež jsou obsažena ve výroku o vině odvolacího soudu, který jen parciálně změnil skutková zjištění nalézacího soudu. I v těchto souvislostech soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o výpověď svědka V. Ř., nepřímo potvrzované i výpovědí svědka A. Č., který převzal vyřízení trestní věci po obviněném s nedostatky, které ve své výpovědi popisoval. Svědek V. Ř. logicky vysvětlil, že CD s nahrávkami ke dni podání jeho trestního oznámení skutečně existovaly a proč je předal právě obviněnému. Namítal-li obviněný, že odvolací soud nevysvětlil, jakými úvahami se řídil, hovořil-li o jeho motivaci a ani ji nekonkretizoval, nutno poznamenat, že dovolatel sám posléze hovoří o tom, že podle odvolacího soudu se popsaného jednání dopustil v úmyslu nepřivodit svědkovi P. P. trestní stíhání jakožto neoprávněný prospěch. Odvolací soud vedle specifikace právě této pohnutky činu (lze připustit, že popis skutku mohl být výstižnější) také vysvětlil, proč neuvěřil tvrzení obviněného, že svědka P. P. vůbec nezná, a upozornil na vzájemné vazby mezi tímto svědkem, J. G. a R. P. Přisvědčit nelze ani výhradám, že z podání svědka V. Ř. (zejména z jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci ze dne 29. 3. 2007, jež je datována dnem 23. 4. 2007, č. listu 45, 46) nelze zjistit, že hovořil o odposleších a nahrávkách mezi ním a svědkem P. P.; V. Ř. zde výslovně uvádí, že P. P. byl upozorněn na existenci odposlechů a že obsah nahrávek jej usvědčuje ze spáchání jednání, jež v trestním oznámení popsal. O nahrávání hovorů s R. P. či P. J. se zde vůbec nezmiňuje. Pro úplnost nutno upozornit, že v oznámení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, ze dne 26. 6. 2006 (č. listu 208) ostatně rovněž uvádí, že se snažil o telefonický kontakt právě s P. P. V daných souvislostech je také bez významu, proč státní zastupitelství, resp. Inspekce Ministerstva vnitra (nyní GIBS), nezahájily úkony trestního řízení směřující ke sdělení obvinění, byly-li by CD hodnoceny jako usvědčující důkaz proti P. P. K dosud uplatňované obhajobě obviněného nelze než dodat, že nebylo na něm, aby otázku přípustnosti těchto důkazů v konečné podobě vyřešil právě on.
Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu