ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.504.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 504/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2016 o dovolání obviněného Ing. Z. S. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 9 To 295/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 29/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Z. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 3 T 29/2015, byl obviněný Ing. Z. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
jako jednatel společnosti S., s. r. o., se sídlem V., S., neoprávněně prodal v zastoupení této společnosti na základě písemné kupní smlouvy, sjednané a podepsané dne 20. 5. 2013 v S., okr. K., osobní automobil tov. zn. Audi A8 4.2 TDI, M. M., trvale bytem P., S., za finanční částku 375 000 Kč, ačkoliv automobil byl v době prodeje ve vlastnictví společnosti s Autoleasing, a. s., IČ: 27089444, se sídlem Budějovická 1518/13B, Praha 4, což vyplývalo ze smlouvy o úvěru, sjednané a uzavřené za účelem financování koupě vozidla Audi A8 4.2 TDI, dne 9. 5. 2013 v D. mezi společností s Autoleasing, a. s., zastoupenou Ing. M. M., a společností S., s. r. o., zastoupenou obviněným, konkrétně z čl. II této úvěrové smlouvy a článku 6.1 přiložených všeobecných podmínek úvěrů poskytovaných společností s Autoleasing, a. s., o čemž věděl a byl s touto skutečností srozuměn, automobil prodal bez vědomí a souhlasu věřitele a vlastníka uvedeného osobního automobilu, společnosti s Autoleasing, a. s., ačkoliv tento automobil měl pouze svěřený do užívání, čímž této společnosti způsobil podle odborného vyjádření škodu ve výši 384 000 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu podle §206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Poškozenou společnost s Autoleasing, a. s., IČ 27089444, se sídlem Budějovická 1518/13B, Praha 4 , odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl tak, že je usnesením ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 9 To 295/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Václava Lásky dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tímto se domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 9 To 295/2015, a jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 3 T 29/2015, postupem podle §265k odst. 1 tr. ř.
5. Svůj návrh dovolatel podpořil dvěma stěžejními argumenty. První z nich se týkal naplnění jednoho ze zákonných znaků přečinu zpronevěry – přisvojení si cizí věci . K tomu uvedl, že ze smluvních dokumentů nebylo jednoznačně zřejmé, zda je či není společnost S., s. r. o., vlastníkem předmětného automobilu, ani jaké jsou podmínky případného prodeje třetí osobě, když podstata smluvních dokumentů není klasickým leasingem, s nímž byl obviněný seznámen. Otázku vlastnictví uspokojivě nevyřešily ani oba soudy nižších stupňů (když každý z nich uvedl jiného vlastníka) a její podstatu nedokázal vysvětlit ani svědek Ing. M. M. Soudy ve svých rozhodnutích dostatečně nezdůvodnily a na podkladě provedených důkazů nevysvětlily, zda se skutečně jednalo o cizí věc, kterou si měl (dovolatel) přisvojit.
6. Druhý argument dovolatele se týkal subjektivní stránky přečinu zpronevěry, jímž byl uznán vinným. V tomto kontextu se nejprve zaměřil na skutkový děj posuzovaného případu. Připomněl, že iniciátorem nákupu automobilu společností S., s. r. o., byl svědek P. S., který projevil zájem o koupi společnosti a vymínil si i zakoupení automobilu Audi A8 do této společnosti před jejím prodejem. Po zakoupení automobilu, v součinnosti s obviněným, získal do svého držení veškerou smluvní dokumentaci, vůz také užíval a měl hradit splátky úvěru. Z podeje společnosti S., s. r. o., ovšem sešlo kvůli nesouhlasu druhého spoluvlastníka s jejím převodem. Dovolatel se ocitl v situaci, kdy neměl ani automobil ani smluvní dokumentaci k němu, ale jeho společnost byla povinována splátkami úvěru, které měl podle dohody platit svědek P. S., ten tak ovšem nečinil.
7. Soud prvního stupně podle obviněného správně objasnil, že svědci P. S. a M. M. jej do této složité situace záměrně vmanipulovali. Právě zmíněné okolnosti však při hodnocení formy jeho zavinění nijak v potaz nevzal. Odvolací soud tuto vadu nenapravil, pouze konstatoval, že by se mohlo jednat o úmysl eventuální, aniž by to jakkoliv blíže zdůvodnil. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že závěr o jeho zavinění měly soudy učinit pouze na základě pečlivého zhodnocení všech okolností tohoto případu. Podotkl ještě, že soud uvěřil svědkyni M. M. v jejím tvrzení, že byla ujištěna obviněným o neexistenci jakéhokoliv závazku na zmíněný automobil. Jeho koupi přitom vymyslel a zorganizoval svědek P. S., který vůz jako jediný užíval a jako zaměstnanec jmenované svědkyně s ní byl v každodenním kontaktu. Proto její svědectví soud nesprávně považoval za věrohodné.
8. Podle dovolatele tedy nebylo v řízení bez pochybností prokázáno, že by automobil Audi A8 byl věcí cizí a že by jeho jednání bylo úmyslné (byť v úmyslu eventuálním). Závěr soudů obou stupňů o tom, že jednal v úmyslu přisvojit si cizí věc, proto označil za mylný.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření nejprve poznamenal, že námitka týkající se zavinění je spíše charakteru procesního, neboť dovolatel v podstatě popíral, že by si byl vědom obsahu smlouvy, kterou uzavřel s leasingovou společností. Jím zvolený dovolací důvod by mohla naplnit pouze, pokud by byla vyložena tak, že jeho úmyslné zavinění nevyplývá ze skutkového stavu zjištěného soudem. Námitku obviněného ohledně vlastnictví předmětného automobilu zhodnotil spíše jako hmotněprávní, neboť ta je otázkou výkladu hmotněprávních předpisů.
10. K namítané subjektivní stránce státní zástupce uvedl, že dovolatel zopakoval svou obhajobu uplatněnou nejen u hlavního líčení ale zejména ve svém odvolání. Zabýval se jí tedy již nalézací soud, když na str. 4 a 5 svého rozsudku uvedl, z jakých důvodů považoval jednání dovolatele za úmyslné – dovolatel si musel být vědom všech rozhodných skutečností. Odvolací soud pak na str. 4 a 5 napadeného usnesení podrobně a přiléhavě vysvětlil, jaké skutkové okolnosti jej vedly k právnímu závěru, že v jednání dovolatele lze dovodit „minimálně eventuální úmysl“; poukázal zejména na nezpochybněné tvrzení svědka Ing. M. M. o poučení dovolatele při sepisování úvěrové smlouvy, na jeho vysokoškolské vzdělání, na jeho podpis na úvěrové smlouvě a na celkové okolnosti, za nichž předmětné vozidlo koupil a vzápětí (po 11 dnech) prodal – bez nutného souhlasu druhého společníka a bez jednání s poskytovatelem úvěru. Odvolací soud dovodil i to, že dovolatel se mohl vyvarovat případného právního omylu.
11. S těmito úvahami soudů se státní zástupce ztotožnil, a to včetně závěru, že tyto skutkové okolnosti neumožňují jiné právní posouzení, než že dovolatel jednal nejméně v nepřímém úmyslu. Souhlasil i s tím, že pro právní posouzení skutku je podstatné to, že právě dovolatel svým podpisem uzavřel úvěrovou smlouvu, a nelze uvěřit, že by se s její podstatou neseznámil nebo že by při svém vzdělání nepochopil vysvětlení zástupce úvěrové společnosti svědka Ing. M. M. K tomu dodal, že i kdyby bylo možno uvěřit dovolateli, že již při sjednávání úvěru vůbec neměl úmysl platit úvěrové splátky, a že vlastně jen podepisoval smlouvu za svědka P. S., doznal by se tím ke spáchání dalšího přečinu, a to úvěrového podvodu podle §211 odst. 4 tr. zákoníku.
12. K námitce dovolatele, že si soudy neujasnily, kdo byl vlastníkem předmětného automobilu, státní zástupce připustil, že odvolací soud na str. 5 napadeného usnesení označil za vlastníka automobilu společnost dovolatele, když uvedl, že vzhledem k zajišťovacímu převodu vlastnického práva „obžalovaný, tedy jeho společnost, jako vlastník vozidla pořízeného částečně na úvěr, s ním nemůže nakládat“. Tuto část odůvodnění usnesení považoval za poněkud nepřesnou, neboť po dobu trvání zajišťovacího převodu vlastnického práva musela být vlastníkem úvěrová společnost s Autoleasing, a. s. Jinak by se nemohlo jednat o „převod“ vlastnického práva. Současně však připomněl, že nepřesnosti či vady odůvodnění napadeného rozhodnutí samy o sobě nemohou být předmětem dovolání, jak je patrno z §265a odst. 4 tr. ř.
13. Podle státního zástupce je přitom postoj odvolacího soudu k otázce vlastnictví automobilu zřejmý ze skutečnosti, že tento soud akceptoval celý výrok rozsudku nalézacího soudu. Tedy včetně té části popisu skutku, v níž byl automobil jednoznačně označen za vlastnictví úvěrové společnosti s Autoleasing, a. s., a nikoho jiného. Za rozhodné z hlediska dovolání státní zástupce považoval, že usnesením odvolacího soudu byl potvrzen právě takto formulovaný výrok. Sám dovolatel z vlastnictví společnosti s Autoleasing, a. s., od počátku trestního řízení vycházel a o jiném vlastnictví ani neuvažoval. To, že automobil vlastní právě tato úvěrová společnost, uváděl například již ve svém trestním oznámení ze dne 14. 8. 2013 a také na čtvrté straně přílohy svého odvolání proti rozsudku nalézacího soudu nazvané Vyjádření k „Rozsudku“ OS Klatovy, kde uvedl tučným písmem, že jeho zásluhou byl automobil „vrácen pravému majiteli – společnosti s Autoleasing, a. s.“. Navíc dovolatel ani neuvedl, že by snad on sám byl někdy vlastníkem předmětného automobilu nebo že by snad on sám měl někdy právo disponovat jím bez souhlasu svého druhého společníka. Jednoznačně se tak z jeho pohledu jednalo o věc cizí a byl tím naplněn i znak „cizí věc“ skutkové podstaty přečinu zpronevěry.
14. Státní zástupce shrnul, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem ohledně jeho zavinění jsou jen opakováním námitek jím uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je pak zjevně neopodstatněné (poukázal tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Ohledně naplnění znaku „cizí věc“ je dovolání rovněž zjevně neopodstatněné, neboť tento znak naplněn byl, dovolatel si toho byl vědom, proto právní posouzení skutku je správné.
15. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
16. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného, který je obdržel dne 20. 4. 2016. Jeho případnou repliku neměl Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
19. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) . Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
20. Jako další uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
21. Obě výše uvedené námitky dovolatele se dotýkají naplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, a to jak jeho stránky objektivní, tak i subjektivní. Směřují tedy do právního posouzení, takže v rámci uplatněného dovolacího důvodu je Nejvyšší soud – při vázanosti skutkovými zjištěními obou soudů nižších instancí – považoval za relevantně uplatněné a věcně se jimi zabýval. Dospěl ovšem k závěru o jejich zjevné neopodstatněnosti.
22. K argumentu (ne)naplnění znaku cizí věci lze pouze stručně poukázat na znění úvěrové smlouvy, kterou dovolatel s úvěrovou společností sjednal a stvrdil ji vlastnoručním podpisem. Na druhé straně tohoto kontraktu, v oddílu II., je totiž výslovně uvedeno: „K zajištění veškerých pohledávek, které vznikly či vzniknou v souvislosti s Úvěrovou smlouvou, Klient podpisem této smlouvy … převádí v souladu s ustanovením §553 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník … na Společnost vlastnické právo k Vozidlu a Společnost vlastnické právo k Vozidlu … přijímá “. Nemůže být proto žádných pochyb o tom, že vlastníkem automobilu Audi A8 byla v době, kdy se posuzovaný skutek odehrál a kdy ještě nedošlo k úplnému splacení dané pohledávky, společnost s Autoleasing, a. s. To zcela jasně vyplývalo i z výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který převzal i soud odvolací. Proto nelze přisvědčit námitce dovolatele, že soudy nejsou schopny rozlišit, kdo byl skutečným vlastníkem automobilu. Pokud se v odůvodnění usnesení odvolacího soudu objevily v tomto směru určité nepřesnosti, lze je vysvětlit způsobem, který učinil státní zástupce ve svém vyjádření (srov. výše odstavec 12.), s nímž se Nejvyšší soud bez výhrad ztotožnil. Navíc státní zástupce ve svém vyjádření přiléhavě poukázal rovněž na skutečnost, že i sám obviněný po celou dobu trestního řízení (až do podání dovolání) z vlastnictví společnosti s Autoleasing, a. s., vycházel a nijak jej nezpochybňoval.
23. Pokud se týká výhrad dovolatele k naplnění subjektivní stránky posuzovaného přečinu, je opět možné vycházet ze smluvních ujednání mezi ním a úvěrovou společností. Čl. 6.1 věta první všeobecných obchodních podmínek, které jsou nedílnou součástí uzavřené úvěrové smlouvy, explicitně stanoví: „Byl-li sjednán zajišťovací převod vlastnického práva k Vozidlu na Společnost, není Klient oprávněn do doby úplného splacení všech Zajištěných závazků převést vozidlo na jakoukoli třetí osobu , ani činit kroky k tomu směřující …“. Dále je třeba vyzdvihnout výpověď svědka Ing. M. M., který jako zástupce leasingové společnosti s obviněným předmětnou smlouvu uzavíral a potvrdil, že jej o všech jejích podmínkách včetně podmínek zajišťovacího převodu vlastnického práva náležitě poučil. A přehlédnout nelze ani to, že vozidlo prodal – pouhých 11 dnů po uzavření úvěrové smlouvy – bez nutného souhlasu nejen poskytovatele úvěru, ale i druhého společníka, který o tom ani neměl povědomost.
24. Výše uvedené skutečnosti již samy o sobě svědčí přinejmenším pro srozumění obviněného s protiprávností jeho jednání specifikovaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu [ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Námitku, že jednal pod psychickým nátlakem na něj vyvíjeným ze strany svědků P. S. a M. M., považoval i Nejvyšší soud za zcela nerozhodnou. Nebylo totiž prokázáno, že by intenzita tohoto jejich (údajného) jednání vůči dovolateli dosahovala do té míry, aby je bylo možno posoudit například jako trestný čin útisku podle §177 tr. zákoníku či dokonce vydírání podle §175 tr. zákoníku. V podrobnostech lze znovu odkázat na hodnotící úvahy obou soudů nižších stupňů na stranách 4 a 5 odůvodnění jejich rozhodnutí.
25. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu