ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.670.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 670/2016-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2016 o dovoláních obviněných R. K. a F. K. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 50 To 248/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 243/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. K. a F. K. odmítají .
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 2 T 243/2007, uznal obviněného R. K. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), (pod body 1., 5. – 37., 40. – 46., 48. – 54., 57. – 64., 67., 76. – 85., 87. – 113., 120. – 137., 162. – 178., 199., 212. – 214. rozsudku), dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (pod body 9. – 12., 16., 19., 29., 33., 34., 40., 54., 62., 67., 77., 88., 90., 92., 96., 98., 105., 109., 120., 121., 123., 126., 134., 167. – 169. a 214. rozsudku), v jednočinném souběhu s pokračujícími trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (a to kromě bodů 12. – 14., 81., 126. a 133.), poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (pod body 1., 30., 35., 41., 59., 133. a 177.), přičemž kromě bodů 40., 82., 121. – 123., 126. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a dále trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. (bod 217.).
2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný R. K. uvedených trestných činů dopustil dílčími útoky podrobně popsanými pod body 1. až 217. výroku o vině citovaného rozsudku, resp. popsanými v těch z těchto bodů, jež se jeho týkají, přičemž většinu spáchal s jedním nebo několika z dalších obviněných M. O., J. J., Z. D., R. B., F. K., J. B. a M. S. a menší část z nich sám, tím, že (stručně shrnuto) v období od června 2006 do ledna 2007 poté, co s použitím síly rozlomil vložky FAB zámků vchodových dveří (tj. překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí), čímž je poškodil, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, a neoprávněně vnikl v naprosté většině (výjimečně též kanceláře, polikliniky) do bytů (v mnoha případech se jednalo o byty v Domech s pečovatelskou službou), odcizil odtud peníze, platební karty, cenné věci a jiné předměty, čímž způsobil značnou škodu (přičemž v některých případech k dokonání trestného činu nedošlo) s tím, že byl součástí skupiny, jež danou trestnou činnost prováděla organizovaným způsobem, a dále měl ve svém držení bez příslušného oprávnění krátkou střelnou zbraň, kterou včetně zásobníku odcizil při vloupání do bytu jednoho z poškozených (skutek pod bodem 217. rozsudku).
3. Soud prvního stupně obviněnému R. K. uložil podle §247 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zák. trest propadnutí věci, jak je blíže specifikován pod bodem IV. výroku rozsudku.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil tomuto obviněnému (eventuálně společně a nerozdílně s dalšími obviněnými), jak je konkrétně uvedeno ve výroku pod bodem VI. rozsudku, nahradit jednotlivým poškozeným škodu v tam vyčíslených částkách. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jednotlivé poškozené se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Citovaným rozsudkem soud současně podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného R. K. obžaloby pro skutek [popsaný pod bodem 2) výroku V. rozsudku], ve kterém byl obžalobou spatřován trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
6. Okresní soud Plzeň-sever shodným rozsudkem uznal vinným rovněž obviněného F. K. (dále rovněž převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), a to pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. (pod body 30., 73. – 75., 78. – 81., 83. – 113., 120., 124, 125., 127. – 131., 175. – 180., 182. – 198., 200. – 202. a 215. rozsudku), dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (pod body 75., 88., 90., 92., 96., 98., 105., 109., 120., 179., 180., 182., 187., 189., 191., 192., 194., 197., 200. a 201. rozsudku), v jednočinném souběhu s pokračujícími trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (kromě bodu 81.), poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (pod body 30., 74., 177., 198.), přičemž kromě bodu 186. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
7. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný F. K. uvedených trestných činů dopustil dílčími útoky podrobně popsanými pod body 1. až 217. výroku o vině rozsudku, resp. popsanými v těch z těchto bodů, jež se jeho týkají, přičemž většinu spáchal s jedním nebo několika z dalších obviněných M. O., Z. D., R. B., R. K. a M. S., a menší část z nich sám, tím, že (stručně shrnuto) v období od července 2006 do prosince 2006 poté, co s použitím síly rozlomil vložky FAB zámků vchodových dveří (tj. překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí), čímž je poškodil, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, a neoprávněně vnikl do bytů (v mnoha případech se jednalo o byty v Domech s pečovatelskou službou), odcizil odtud peníze, platební karty, cenné věci a jiné předměty, čímž způsobil značnou škodu (přičemž v některých případech k dokonání trestného činu nedošlo) s tím, že byl součástí skupiny, jež danou trestnou činnost prováděla organizovaným způsobem.
8. Soud prvního stupně mu uložil podle §247 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zák. trest propadnutí věci, jak je blíže specifikováno pod bodem IV. výroku rozsudku.
9. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému F. K. společně a nerozdílně s dalšími obviněnými, jak je konkrétně uvedeno ve výroku pod bodem VI. rozsudku, nahradit jednotlivým poškozeným škodu v tam vyčíslených částkách. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jednotlivé poškozené se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
10. Pro úplnost je vhodné uvést, že tímto rozsudkem byli uznáni vinnými i další obvinění M. O., J. J., Z. D., R. B., J. B. a M. S. a byly jim uloženy tresty.
11. Vhodné je rovněž zmínit, že v dané věci byl Okresním soudem Plzeň-sever vyhlášen rozsudek již na závěr hlavního líčení konaného ve dnech 29. až 31. 12. 2008. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 50 To 509/2009, byl tento původní rozsudek částečně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně (v pořadí tedy již druhému) podali obvinění R. K., J. J., Z. D. a F. K., obhájce obviněného R. B. (proti němuž bylo vedeno řízení jako proti uprchlému), dědicové poškozené A. G. (I. H., R. M. a R. G.) a státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever (ten tak učinil ve prospěch všech obviněných s tím, že vedle upozornění na písařské chyby, resp. zřejmé nesprávnosti v rozsudku, jednak poukázal na citaci chybného ustanovení trestního zákona ve výroku pod bodem IV. rozsudku o uložení trestu propadnutí věci, a dále vytkl, že uložení tohoto druhu trestu ohledně konkrétní věci by se mělo vztahovat vždy vůči tomu kterému obviněnému) odvolání. Krajský soud v Plzni o nich rozhodl rozsudkem ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 50 To 248/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v odsuzující části ve výroku o vině, trestu a náhradě škody ve vztahu k obviněným R. K., J. J., Z. D., R. B., F. K. a M. S., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že (mimo jiné) obviněné R. K. a F. K. uznal vinnými shodnou majetkovou trestnou činností, avšak v menším rozsahu, a změnil právní kvalifikaci daných skutků jako trestného činu krádeže, a to podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. s tím, že skutkové věty nejsou formulovány tak, aby bylo možno jednání obviněných právně posoudit jako spáchané organizovanou skupinou. Odvolací soud uložil obviněným nové tresty, a to obviněnému R. K. podle §247 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a obviněnému F. K. podle §247 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
13. Soud druhého stupně současně nově rozhodl o povinnosti obviněných k náhradě škody; podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému R. K., eventuálně společně a nerozdílně s F. K., případně některým z dalších obviněných, jak je konkrétně uvedeno ve výroku jeho rozsudku, nahradit jednotlivým poškozeným škodu v tam vyčíslených částkách. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jednotlivé poškozené se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na toto řízení dědice některých zemřelých poškozených (jak je specifikováno v rozsudku) s celým jejich nárokem na náhradu škody.
14. Citovaným rozsudkem soud současně podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil (mimo jiné) obviněné R. K. a F. K. obžaloby pro skutky (popsané pod bodem II. výroku rozsudku a číslované podle rozsudku soudu prvního stupně/podle obžaloby), u nichž nebyly sice pochybnosti o tom, že se staly, ani o tom, že jsou trestným činem, avšak nebylo prokázáno, že se jich dopustili tito obvinění. Současně soud podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal dotčené poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
15. K odvolání státního zástupce soud druhého stupně uvedeným rozsudkem zrušil výrok o trestu propadnutí věcí specifikovaných ve výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně (na str. 71 a 72), neboť tento trest byl uložen zcela v rozporu s trestním zákonem vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že dané věci náležely pachatelům trestné činnosti, a navíc s uvedením chybného označení zákonného ustanovení, které na trest propadnutí věci v trestním zákoně dopadá.
16. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění R. K. a F. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
17. Obviněný R. K. tak učinil prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Vlacha a uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku ve věci samé, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
18. V podrobnostech dovolatel namítl, že odvolací soud sám rozhodl ve věci odsuzujícím výrokem, ačkoli rozsudek nalézacího soudu trpěl zásadní vadou spočívající v jeho nedostatečném odůvodnění, která jej činila nepřezkoumatelným. Přestože přitom deklaroval svou vědomost o tom, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí není dovolacím důvodem, jenž by byl v trestním řádu výslovně definován, byl přesvědčen, že napravování nepřezkoumatelného rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím je takovou vadou rozsudku soudu druhého stupně, již lze podřadit pod jeden z jím uplatněných důvodů dovolání, přičemž vyslovil názor, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně v odsuzujícím výroku zrušit a věc vrátit tomuto soudu k novému rozhodnutí.
19. Nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně obviněný spatřoval v jeho nedostatečném odůvodnění s tím, že tento soud nedostatečně konkretizoval jednotlivé důkazy, které měly prokazovat, že skutek spáchal, a opíral se o důkazy nepřímé, například shodný způsob provedení, časovou a místní shodu mezi jednotlivými útoky, výskyt mobilních telefonů užívaných obviněnými poblíž míst, kde došlo ke spáchání trestných činů, apod. Nesouhlasil proto s názorem odvolacího soudu, jenž nepovažoval odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, a ačkoliv odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je preciznější a je možné z něj seznat, jakými úvahami byl tento soud při činění svých skutkových závěrů veden a o jaké důkazy je opřel, považuje postup tohoto soudu za vadný a jeho rozhodnutí za nezákonné, neboť mu jím bylo upřena možnost přezkumu rozsudku instančně vyšším soudem; zopakoval, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k novému rozhodnutí s tím, že jen takový postup mohl zajistit jeho subjektivní právo na spravedlivý proces.
20. V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2015, č. j. 50 To 248/2015-15.377, ve výroku pod bodem I. ve vztahu k jeho osobě a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
21. Obviněný F. K. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Davida Koury, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
22. V dalším textu svého podání dovolatel namítl, že odvolací soud nebyl oprávněn sám rozhodnout o vině obviněných, neboť rozsudek soudu prvního stupně trpěl tak podstatnými vadami, že bylo namístě jej zrušit a věc vrátit tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Uvedl, že obžaloba byla postavena zejména na sledování pohybu mobilních telefonů, kdy bylo dovozováno, že pokud byl určitý mobilní telefon (SIM karta) zachycen přibližně v místě vloupání, musel se tohoto vloupání dopustit konkrétní obviněný, jemuž bylo přičítáno vlastnictví toho kterého telefonu, resp. SIM karty; nalézací soud však v odůvodnění svého rozsudku zcela rezignoval na vysvětlení, jakým způsobem dospěl k závěru, že konkrétní telefon (SIM) byl ve vlastnictví či v držbě konkrétního obviněného, a nesplnil tak pokyny, jež mu soud druhého stupně uložil ve svém prvním (zrušujícím) rozhodnutí. Odvolací soud se sice následně snažil pochybení soudu prvního stupně napravit a u jednotlivých skutků popsal, na základě jakých skutečností přiřadil jednotlivá telefonní čísla (SIM) k jednotlivým obviněným, avšak tímto postupem suploval činnosti nalézacího soudu, obviněným fakticky znemožnil s těmito závěry polemizovat, a tím jim upřel právo na dvojinstanční řízení; pokud by totiž důkazy řádně hodnotil již soud prvního stupně, mohli se obvinění domáhat nápravy v odvolacím řízení, což jim však bylo v důsledku postupu odvolacího soudu znemožněno, neboť v dovolacím řízení již není přípustné polemizovat s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy.
23. V závěru svého podání proto tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni v rozsahu napadeném dovoláním a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
24. Dovolání obviněných byla v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručena v opisech nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 18. 5. 2016 sdělil, že se k nim nebude vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
27. Jak již bylo výše uvedeno, oba dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný R. K. svůj mimořádný opravný prostředek opřel rovněž o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
28. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (tvrzeným obviněným R. K. v jeho podání), který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
29. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že ve veřejném zasedání rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, přičemž takové jeho rozhodnutí nebylo rozhodnutím ani o zamítnutí, ani o odmítnutí odvolání (řádného opravného prostředku), je zjevné, že daný dovolací důvod nepřichází v úvahu v žádné z jeho variant.
30. Oba dovolatelé ve svých podáních dále shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
31. V tomto ohledu dovolání obviněných nemohla obstát. Oba dovolatelé totiž opřeli svá tvrzení o existenci daného dovolacího důvodu v podstatě o shodnou argumentaci spočívající v tom, že vytkli odvolacímu soudu, že sám rozhodl ve věci odsuzujícím rozsudkem, ačkoli rozhodnutí nalézacího soudu trpělo zásadní vadou spočívající v jeho nedostatečném odůvodnění, která jej činila nepřezkoumatelným, a tudíž bylo namístě jej zrušit a věc vrátit tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí; postupem soudu druhého stupně, jenž suploval činnost soudu prvního stupně, jim prý byla upřena možnost přezkumu instančně vyšším soudem, a tudíž i právo na spravedlivý proces. V rámci těchto námitek poukázali též na to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nedostatečně konkretizoval jednotlivé usvědčující důkazy a své rozhodnutí opřel o důkazy nepřímé, především o výskyt mobilních telefonů užívaných obviněnými poblíž míst, kde došlo ke spáchání jednotlivých dílčích útoků, kdy bez dalšího dovodil, že zachycení určitého telefonního čísla (SIM) v určité lokalitě automaticky znamenalo, že se v tomto místě nacházel konkrétní obviněný a dopustil se zde i příslušného vloupání.
32. Takové námitky obviněných, jejichž prostřednictvím tvrdili, že jejich odsouzení bylo podloženo toliko nepřímými důkazy, a vytýkali soudům, že ke skutkovým závěrům o spáchání jednotlivých dílčích útoků dospěly na podkladě sledování pohybu mobilních telefonů s tím, že pokud byl určitý telefon (SIM karta) zachycen přibližně v místě vloupání, musel se tohoto vloupání dopustit obviněný, jenž tento telefon, resp. SIM kartu vlastnil, směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné a je tudíž zřejmé, že ačkoli obvinění ve svých dovoláních formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byli uznáni vinnými, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
33. Obdobně nebylo možné přiznat relevanci ani jejich námitce, že odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně neměl ve věci sám rozhodnout, nýbrž s ohledem na podstatnou vadu rozsudku nalézacího soudu záležející v jeho nepřezkoumatelnosti pro jeho nedostatečné odůvodnění měl věc vrátit tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. K uvedené výhradě, byť se míjí s uplatněným dovolacím důvodem, Nejvyšší soud považuje za vhodné (pro vyšší přesvědčivost jeho rozhodnutí) uvést následující skutečnosti.
34. Základní směrnicí pro odvolací řízení je ustanovení §254 tr. ř., jež stanoví postup odvolacího soudu při přezkoumávání napadeného rozsudku, pokud podané odvolání předtím nezamítl z formálních důvodů, aniž by se zabýval jeho důvodností (§253 odst. 1 tr. ř.), nebo neodmítl pro nesplnění náležitostí obsahu odvolání (§253 odst. 3 tr. ř.). Tzv. velká novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. opustila tzv. revizní princip a místo toho se odvolací řízení nadále řídí principem vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Tento princip je však modifikován (rozšířen) tak, že odvolací soud má povinnost v konkrétním případě jít nad rámec výroků nebo vad vymezených v odvolání. Odvolací soud musí přezkoumat napadené rozhodnutí především z hlediska, zda odpovídá procesním ustanovením o rozsudku (§120 až 131 a §133 tr. ř.), a dále musí přezkoumat řízení od zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.), resp. i části přípravného řízení mu předcházející (§12 odst. 10 a §158 odst. 3 tr. ř.) až do vydání rozsudku soudu prvního stupně.
35. Přezkoumání zákonnosti napadeného rozsudku znamená podrobit jej zkoumání z hlediska právní stránky, tj. zda v průběhu řízení nedošlo k porušení trestního zákoníku (resp. ostatních zákonů trestního práva hmotného), trestního řádu, ale i všech dalších právních předpisů, jež přicházejí v úvahu a jsou součástí právního řádu. Odvolací soud má při přezkoumávání rozsudku k dispozici především samotný napadený rozsudek a spisový materiál, přičemž kromě skutečností tvrzených v podaném odvolání, případně na jejich podporu nabízených důkazů, může jako podklad použít též skutečnosti a důkazy, které sám zjistil a provedl. Tyto prostředky a nástroje k plnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu jsou nyní významně rozšířeny. Odvolací řízení je totiž po výše zmíněné novele trestního řádu založeno na zásadě apelační s prvky kasace; těžiště rozhodování je sice i nadále u soudu prvního stupně, ale v případě nutnosti zrušit napadený rozsudek je pravidlem rozhodnout věc meritorně přímo před odvolacím soudem (§259 odst. 1, 3 tr. ř.). Vrácení věci soudu prvního stupně je formulováno až jako subsidiární postup respektující postavení soudu prvního stupně jako výrazně skutkové instance (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3031 a 3032, 3036 až 3038).
36. Důvodem pro tuto změnu byla snaha o zvýšení rychlosti a efektivnosti trestního řízení jako celku a odstranění některých prvků, konkrétně neustálého vracení věci soudu prvního stupně a opakované podávání odvolání proti novému prvostupňovému rozhodnutí. Odvolací soud proto zásadně doplní řízení provedením důkazů potřebných k tomu, aby mohl rozhodnout o odvolání, a to jen s výjimkou, pokud by šlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně. V takovém případě výjimečně vrátí věc soudu prvního stupně, aby v potřebném rozsahu doplnil dokazování. Kasace spojená s vrácením věci soudu prvního stupně by tedy měla přicházet v úvahu jen tehdy, jestliže důkazy provedené před soudem prvního stupně nebudou vůbec dávat dostatečný obraz o skutkovém stavu případu nebo nové důkazy navrhované stranami by mohly zcela změnit zjištěný skutkový stav věci. I v případech, když zákon umožní věc vrátit soudu prvního stupně, bude muset odvolací soud zvážit účelnost takového postupu, zejména s ohledem na rozsah nezbytného doplnění dokazování a na rychlost řízení. Vrácení věci by měl volit jen jako krajní možnost, jestliže zjištěnou vadu (vady) nelze odstranit ve veřejném zasedání odvolacího soudu (§263 odst. 5 až 7 tr. ř.) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3079 a 3080).
37. Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž zdůraznit, že trestní řízení tvoří nedělitelný celek; pokud ve věci rozhodovaly oba soudy nižších instancí, je třeba chápat jejich rozhodnutí jako rozhodnutí na sebe bezprostředně navazující, přičemž právem i povinností odvolacího soudu je mimo jiné napravit pochybení soudu prvního stupně. Jak je zřejmé z jeho rozhodnutí, to také v dané věci učinil, když dospěl k závěru, že „…odůvodnění napadeného rozhodnutí již nelze označit za nepřezkoumatelné … byť k odůvodnění … má krajský soud dílčí výhrady, je v něm poukazováno na stěžejní důkazy, které lze ve vztahu k celé řadě dílčích útoků považovat za dostatečné k uznání viny těch kterých obžalovaných … okresní soud sice odůvodnil každý jednotlivý bod odsuzující části, nicméně v některých bodech nelze důkazy, na které je poukazováno, … považovat za dostatečný podklad pro závěr o vině toho kterého obžalovaného. Stejně tak okresní soud nerespektoval pokyn, aby výslovně uvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že uživatelem konkrétního telefonního přístroje, resp. telefonního čísla byl ten který obžalovaný. V této části je třeba argumentaci okresního soudu … doplnit …“ (srov. str. 80 jeho rozsudku).
38. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
39. Pokud by pak výhrady dovolatelů měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
40. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu