ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.700.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 700/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2016 o dovolání obviněného Ing. O. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 To 560/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 63/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. O. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 31 T 63/2012, byl obviněný Ing. O. B. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
poté, co dne 23. 9. 2010 v M. jako příjemce úvěru uzavřel se společností ESSOX, s. r. o., se sídlem Senovážné nám. 231/7, České Budějovice, IČ 26764652 (dále jen „společnost ESSOX“) jako poskytovatelem úvěru, prostřednictvím společnosti A.F.C. Group, s. r. o., se sídlem Bořivojova 878/35, Praha 3, IČ 25477854 (dále „společnost A.F.C“) smlouvu o úvěru na poskytnutí finančního úvěru ve výši 254.800 Kč určeného na úhradu kupní ceny osobního automobilu tov. zn. Audi A6 v prodejní ceně 364.000 Kč, za současného sjednání smlouvy o zajišťovacím převodu práva k osobnímu automobilu tov. zn. Audi A6, k jehož úhradě kupní ceny byly obviněnému ze strany společnosti ESSOX poskytnuty úvěrové finanční prostředky, a v důsledku takto sjednané smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva došlo dnem sjednání smlouvy o úvěru, tedy dnem 23. 9. 2010 k převodu vlastnického práva k financovanému vozidlu na společnost ESSOX, přičemž obviněný osobní automobil převzal od vlastníka vozidla společnosti ESSOX obratem dne 23. 9. 2010 do užívání, tento osobní automobil tov. zn. Audi A6, se záměrem získat pro sebe majetkový prospěch, nevrátil ke dni 31. 10. 2011 v Č. B. zpět jeho vlastníku společnosti ESSOX, když došlo v důsledku porušení smluvních podmínek ke dni 23. 8. 2011 k ukončení smlouvy o úvěru, jak vyplývalo z uzavřených smluvních ujednání, ale ponechal si jej a užil pro svoji potřebu blíže nezjištěným způsobem, přičemž tímto jednáním způsobil společnosti ESSOX celkovou škodu ve výši 280.000 Kč.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 To 560/2015, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Vydání těchto rozhodnutí předcházelo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 49/2015, jímž byly z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušeny původní usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 3 To 805/2012, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 31 T 63/2012, jimiž byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku založeném na skutku, jenž je předmětem i nyní přezkoumávaných rozhodnutí v tomto dovolacím řízení, a soudu prvního stupně bylo uloženo věc znovu projednat a rozhodnout.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti shora v bodě 2. uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 To 560/2015, obviněný podal prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávné právní posouzení věci, které spatřoval v tom, že se odvolací soud nevypořádal ve vztahu k použité právní kvalifikaci s jeho odvolacími námitkami, ale vyšel pro závěr o naplnění znaků přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku toliko z názorů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 49/2015, jehož právním názorem byl v posuzované věci vázán.
6. Obviněný v obsahu dovolání rozvedl, že i přes vázanost odvolacího soudu s názorem vysloveným Nejvyšším soudem má za to, že neměl být uznán vinným přečinem zpronevěry, protože soudy nesprávně vyložily občanskoprávní otázku propadné zástavy. Poukázal zejména na to, že nikdy netvrdil, že by uvedená zástava měla být tzv. propadnou zástavou, ale zdůrazňoval pouze neplatnost tohoto právního úkonu pro chybějící náležitosti ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006, na které již v průběhu předchozího řízení odkazoval. Obviněný se neztotožnil se závěry soudů, že by úvěrová smlouva splňovala potřebné náležitosti, protože zejména v bodech III. b), c) Obchodních podmínek, kde se popisují některé situace prodlení klienta s úhradou závazků z úvěru, a některé kroky, které zejména co do zpeněžení zajišťovacího předmětu je úvěrující společnost oprávněna činit, nesplňuje náležitosti platného právního úkonu, jak byly požadovány výše uvedenou civilní judikaturou. V předmětné smlouvě ani v obchodních podmínkách není nikde uvedeno, jakým způsobem a kdy definitivně přechází vlastnické právo na společnost ESSOX (neboť převod vlastnického práva na věřitele je podle smlouvy o zajišťovacím převodu práva pouze převodem dočasným a podmíněným), když ve smlouvě chybí i řešení režimu vlastnického práva pro případ, jestliže dlužník uhradí svůj dluh až po uplynutí řádné lhůty k jeho zaplacení z jiných zdrojů, než je zpeněžení zajišťovacího předmětu. K tomu obviněný odkázal na obsah právní věty rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006, z níž podle něj vyplývá, že zajišťovací převod vlastnického práva ke své platnosti vyžaduje dohodu o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k zajišťovacímu majetku bude mít pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem, a na jaký účel mají být v takovém případě použity užitky vzešlé ze zajištění. Takové ujednání v podmínkách posuzované smlouvy absentuje, a tudíž ji nelze posoudit jako platný právní úkon, na jehož základě by mohlo vzniknout vlastnické právo společnosti ESSOX k předmětnému automobilu. Dovolacímu soudu obviněný vytkl, že se ve svém rozhodnutí nezabýval posouzením platnosti předmětného zajišťovacího převodu vlastnického práva, nýbrž hodnotil pouze část hledisek vyplývajících z předmětného rozhodnutí civilního soudu.
7. Na základě těchto skutečností obviněný dovozoval, že byl po celou dobu vlastníkem předmětného automobilu, a proto si ho nemohl přisvojit jako cizí věc, a to s ohledem na institut odstoupení od smlouvy společností ESSOX v rámci zajišťovacího převodu práva ze dne 12. 4. 2012, které se u spotřebitele řídí §48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, tj. ve znění platném v době spáchání činu (dále „obč. zák.“), podle něhož se odstoupením od smlouvy tato od počátku ruší. Byl tak nastolen právní stav, jako by k uzavření smlouvy nikdy nedošlo, takže společnost ESSOX se vlastníkem uvedeného automobilu nikdy nestala, a tudíž v posuzované věci absentuje nutný znak pro trestněprávní kvalifikaci jeho jednání, a to znak protiprávnosti. To, že vozidlo neužíval, zapůjčil jej svědku L., nepodnikal žádné kroky k jeho zcizení a neinformoval společnost ESSOX o uvedených krocích, pak podle jeho názoru bez dalšího nenaplňuje znaky přečinu zpronevěry, stejně jako okolnost, že neuposlechl výzvy k vrácení automobilu.
8. Podle obviněného jeho jediným nedostatkem bylo to, že porušil podmínky úvěrové smlouvy, pokud neplatil řádně splátky úvěru v souladu s uzavřenou úvěrovou smlouvou, neztotožnil se však s tím, že spáchal uvedený přečin, protože nebylo prokázáno, že by jednal s úmyslem přisvojit si cizí věc a způsobit takovým jednáním společnosti ESSOX škodu. Za nepřípadnou obviněný označil argumentaci soudů vztahující se k dokonání činu, a neztotožnil se s tím, že by přečin zpronevěry měl být dokonán již v okamžiku, kdy na první výzvu společnosti ESSOX automobil nevrátil. Zpochybnil i závěr o tom, že by jednal se záměrem získat pro sebe majetkový prospěch, když bylo prokázáno, že vozidlo svědku J. L. pouze zapůjčil, resp. umožnil mu jeho užívání bez úmyslu si vozidlo ponechat a nevrátit. Odcizením tohoto vozidla vznikla škoda obviněnému, protože byl jeho vlastníkem, a tedy jej nemohl zpronevěřit ani naplnit další znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry, zejména v situaci, kdy předmětný automobil třetí osobě neprodal, nedaroval ani jinak trvale na něj nepřevedl. Za stěžejní obviněný považoval otázku platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, a proto pokládal v této otázce rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 49/2015, za nesprávné.
9. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí podstatného obsahu podaného dovolání a dosavadního průběhu řízení konstatovala, že jestliže obviněný se svěřenou věcí jednal mimo rámec dispozic svěření, je zřejmé, že si ji přisvojil, neboť s věcí nakládal vyloženě na základě svého uvážení, které vybočovalo z rámce smluvených podmínek. Vlastník automobilu tak nemohl ochránit svůj majetek, neboť ten se dostal z jeho dosahu, který byl dán rámcem smluvního ujednání. Obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, znemožnil oprávněné osobě v dispozici s vozidlem, které bylo v jejím vlastnictví, a navíc automobil odmítl vydat poté, co přestal hradit splátky úvěru. K tomu však zdůraznila, že na rozdíl od tvrzení obviněného nejen Nejvyššího soudu, ale shodně s ním i soudy nižších stupňů, shledaly, že obviněným zpochybňované smlouvy jsou platné, neboť smlouva o úvěru č. 90059979, jejíž součástí je i smlouva o zajišťovacím převodu práva, odpovídá zásadám uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, a tudíž okamžikem podpisu uvedené smlouvy přešlo vlastnické právo k předmětu financování z obviněného na společnost ESSOX, a to až do doby úplného zaplacení předmětu financování. Pokud tato společnost pro nesplnění smluvních podmínek odstoupila od smlouvy o zajišťovacím převodu práva, stalo se tak až ke dni 12. 4. 2012, a tudíž až tímto datem se obviněný stal opět vlastníkem předmětné věci, což ovšem bylo v době, kdy byl přečin zpronevěry dokonán, a jde o okolnosti, které svědčí o správnosti závěru o naplnění znaků trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Přezkoumávaná rozhodnutí podle státní zástupkyně nebyla zatížena ani procesními vadami, a to ani s ohledem na názorovou vázanost ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř., protože soudy obou stupňů v této věci respektovaly právní názor, jejž Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí vyjádřil, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
11. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného bylo zasláno obhájci obviněného. Případnou reakci na ně však Nejvyšší soud do dne konání neveřejného zasedání o dovolání obviněného neobdržel.
III. Přípustnost a další náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
13. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Tento dovolací důvod se týká nesprávné aplikace zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud zásadně vázán, popřípadě nesprávné aplikace jiných norem hmotného práva (např. předpisů občanského práva, obchodního práva).
IV. Právní posouzení
14. Obviněný výhradami uplatněnými v dovolání brojil proti závěru soudů obou stupňů, které rozhodly, že spáchal přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť tvrdil, že vozidlo, o jehož zpronevěření šlo, nebylo pro něj věcí cizí, ale bylo v jeho vlastnictví, což dokládal výkladem založeným na názoru, že odstoupením od smlouvy o zajišťovacím převodu práva ke dni 12. 4. 2012, se ve smyslu §48 odst. 2 obč. zák. předmětná smlouva od počátku ruší. Z tohoto výkladu obviněný dovozoval, že nemohl naplnit znak, že si „přisvojil cizí věc“, protože pokud automobil byl v jeho vlastnictví, nešlo u něj o věc cizí. Výhrady obviněného, jak je z obsahu dovolání patrné, se týkají otázek hmotněprávní povahy, a tudíž je lze obsahově pod citovaný dovolací důvod podřadit. Je třeba k nim poukázat na to, že převážnou většinou z nich se již Nejvyšší soud zabýval ve svém předchozím usnesení ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 49/2015, v němž všechny rozhodné otázky vysvětlil za stavu, kdy formuloval názory směřující k tomu, že týž čin, pro nějž byl obviněný původně zproštěn obžaloby, je potřeba posoudit jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů názorům Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí vyjádřeným vyhověly, a když nedošlo ke změně skutkových okolností, od kterých se uvedená právní kvalifikace odvíjí, lze pro stručnost na již dříve uvedené argumenty jen odkázat, a to obzvlášť proto, že dovolání obviněného je založeno na polemice s názory, které Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí vyslovil.
15. Vzhledem k tomu, že jednou z podstatných výhrad, jimiž obviněný proti stávajícím závěrům soudů obou stupňů, které jsou vyjádřeny v přezkoumávaných rozhodnutích, brojil, je opět otázka obviněným zpochybňované platnosti, resp. neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, a to mimo jiných výhrad, se zřetelem na zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod č. 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, lze poznamenat, že své vysvětlení i k této skutečnosti Nejvyšší soud podal na straně 11 usnesení ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 49/2015. Patří se však rovněž uvést, že v přezkoumávané trestní věci Nejvyšší soud vycházel pro posouzení předmětné otázky z konkrétního obsahu důkazního materiálu soustředěného ve spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 31 T 63/2012, podle něhož byly konkrétní skutkové i právní závěry formulovány, a podle kterých byly učiněny i trestněprávní závěry o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Na základě úvah konstatovaných ve svém předchozím rozhodnutí v návaznosti na obsah spisu Nejvyšší soud proto nyní jen pro úplnost připomíná, že obviněný podpisem smlouvy o úvěru současně akceptoval i Obchodní podmínky č. 200710US ze dne 1. 7. 2010, neboť tyto byly součástí Smlouvy o úvěru a Smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce a úvěrové karty společnosti ESSOX (č. l. 22). V článku III. části B) těchto Obchodních podmínek (č. l. 24 až 29) jsou mimo jiné stanoveny podmínky Smlouvy o zajišťovacím převodu práva, podle nichž zajišťovací smlouva nezaniká společně se Smlouvou o úvěru (např. z důvodu odstoupení od smlouvy), ale až se zánikem, tj. úhradou, veškerých pohledávek společnosti za klientem [část B) bod 2. písm. a) – č. l. 25]. Rovněž se zde stanoví, že obviněný jako klient je současně po celou dobu trvání zajišťovací smlouvy povinen činit veškeré úkony a opatření k řádnému splnění účelu Smlouvy o úvěru a zajišťovací smlouvy [část B) bod 2. písm. b) – č. l. 25]. Podle písm. c) téhož bodu a části Obchodních podmínek není klient po celou dobu trvání zajišťovací smlouvy oprávněn poskytnout předmět financování do užívání třetí osobě bez výslovného písemného souhlasu společnosti s výjimkou poskytnutí tohoto předmětu manželu či manželce klienta v případě, že závazky ze Smlouvy o úvěru jsou součástí společného jmění klienta a jeho manžela. Podle bodu 3. je klient v případě předčasného ukončení úvěrové smlouvy nebo předčasné splatnosti úvěru povinen odevzdat předmět financování společnosti ESSOX do 3 dnů na vlastní náklady. Současně zde klient vyslovuje souhlas s tím, že v případě jeho prodlení s odevzdáním předmětu financování tento na náklady klienta odebere společnost poskytující úvěr na místě, na němž se předmět nachází, přičemž k tomu může použít všechny dostupné prostředky (č. l. 25). Rovněž v části B) bodě 5. na č. l. 25 se obviněný jako klient výslovně zavázal, že po celou dobu trvání zajišťovací smlouvy bez souhlasu společnosti nepřevede předmět financování na třetí osobu či osoby a současně tento ani jiným způsobem nezatíží. Pro případ porušení tohoto ustanovení byla sjednána v neprospěch klienta smluvní pokuta ve výši podle Sazebníku a současně bylo ujednáno, že se stávají splatnými veškeré závazky klienta vůči společnosti vyplývající ze Smlouvy o úvěru, a to dnem následujícím po zjištění porušení tohoto ustanovení. Podle čl. VI. bod 2., jestliže se klient dostane do prodlení s úhradou tří měsíčních splátek, stávají se splatnými veškeré závazky klienta vůči společnosti vyplývající ze Smlouvy o úvěru, a to dnem následujícím po splatnosti nejpozději dospělé dlužné měsíční splátky (č. l. 27). Podle článku II. této smlouvy jejím uzavřením současně došlo i k uzavření Smlouvy o zajišťovacím převodu práva, která stanovila převod vlastnického práva k předmětu financování specifikovanému v Žádosti o úvěr ve prospěch společnosti, a to včetně součástí a příslušenství předmětu. Výslovně toto ujednání upravilo, že tímto způsobem na základě dohody stran dochází k přechodu vlastnického či spoluvlastnického práva k předmětu financování z obviněného na společnost, a že společnost toto vlastnické právo ve svůj prospěch přijímá.
16. V daném kontextu je nepochybné, že zajišťovací smlouva se podle citovaného článku Smlouvy o úvěru sjednala na dobu od uzavření úvěrové smlouvy do doby úhrady veškerých pohledávek společnosti za klientem. V takto sjednaných smluvních podmínkách se zde jednalo o rozvazovací podmínku, která se odvíjela od splacení předmětného závazku. Z uvedeného je tedy zřejmé, že teprve až při splnění této podmínky bez dalšího vlastnické právo k předmětu financování mohlo přejít ze společnosti ESSOX zajišťující profinancování leasingu na nového nabyvatele – obviněného. Obviněný proto v době činu, tj. nejpozději dne 23. 8. 2011, kdy nesplnil své závazky, a došlo v důsledku toho k ukončení smlouvy o úvěru, vozidlo, jak byl povinen, nevrátil, ale ponechal si jej. Jednoznačně ze všech shora uvedených skutečností vyplynulo, že obviněný nebyl v době činu vlastníkem tohoto vozidla, jak vyplývalo z popsaných smluvních podmínek, a jak soudy také zcela v souladu se zjištěními, která na základě provedeného dokazování učinily, uvedly i do popisu skutkových zjištění. Byl jeho uživatelem v rozsahu stanoveném v uvedených smluvních ujednání. Do vlastnictví obviněného v době, kdy byl čin obviněným spáchán, předmětné vozidlo nepřešlo, protože nedošlo k úhradě splátek, a následné odstoupení od smlouvy o zajišťovacím převodu práva, které nastalo ze strany společnosti ESSOX dne 12. 4. 2012, sice formálně vedlo k přechodu vlastnictví z poškozené společnosti na obviněného, ale stalo se tak, jako důsledek neplnění povinností ze strany obviněného a poté, co byl již trestný čin spáchán. Navíc nejen poškozená společnost, ale ani obviněný nevěděl, kde se předmětné vozidlo vůbec nachází, protože v době, kdy jej měl obviněný svěřené do užívání, s ním nakládal způsobem, k němuž oprávněn nebyl, v důsledku čehož se vozidlo stalo minimálně nezvěstným.
17. Ve smyslu těchto zjištění je zřejmé, že v této trestní věci učiněné právní závěry o vlastnictví k předmětnému vozidlu, zejména z pohledu okolností, za nichž byla sjednána rozvazovací podmínka, nejsou v rozporu s názory vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 (uveřejněným pod č. 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a korespondují s ustanovením §553 obč. zák. Podle nich je nutné výslovné zakotvení rozvazovací podmínky, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal), absolutně neplatná je taková smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí. Jak již Nejvyšší soud konstatoval, rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 495/2006 nelze na projednávanou bezvýhradně aplikovat, protože závěry, které jsou v jeho právní větě vyjádřeny, nevycházejí ze stejně řešené situace, ale přezkoumávaná věc je založena na jiných skutkových okolnostech, které se liší zásadně v tom, že v této srovnávané věci nebyly dostatečně rozvazovací podmínky formulovány, čím došlo ke komplikacím, na které civilní rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto smyslu reagovalo.
18. V nyní přezkoumávané trestní věci je na rozdíl od srovnávaného případu třeba zdůraznit, že ze Smlouvy o úvěru a jejích Obchodních podmínek, jakož i ze Smlouvy o zajišťovacím převodu práva (jak byly výše zmíněny), jež jsou obsahem spisu, byly rozvazovací podmínky jasně a srozumitelně formulovány a rovněž v nich bylo dostatečně rozvedeno a popsáno, za jakých okolností se obviněný zavazuje s předmětem financování zacházet, jaké sankce mu hrozí za jejich porušení, jakož i to, jakým způsobem budou vzájemné závazky plynoucí ze Smlouvy o úvěru, jejíž součástí byla i Smlouva o zajišťovacím převodu práva, vypořádány (viz bod III. část C) Obchodních podmínek na č. l. 25 spisu). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, byť se dotýká obdobné právní otázky, dovozuje její závěry na skutkově jiných okolnostech, a proto je není možné přejímat bez ohledu na tyto rozdílné souvislosti. Kromě uvedeného stanoví absolutní neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva pro případ, že zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. je sjednán jako fiduciární převod práva, jímž se rozumí následná dohoda o zpětném převodu práva po splnění závazku, jakož i pro případ, že „smlouva o zajišťovacím převodu práva neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí… Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky“. Jak bylo rozvedeno výše, ani o jednu z těchto situací, které jsou citovaným civilním rozsudkem Nejvyššího soudu řešeny, se v posuzované věci obviněného nejedná, protože uvedené smlouvy jasně vymezily povinnosti obviněného i okolnosti, za nichž uživatel vozidla nabývá k této věci vlastnictví. Obviněný však v nyní zkoumané trestní věci, jak bylo soudy zcela správně prokázáno, pávě tyto podmínky nesplnil, a proto nebylo možné se s jeho výhradami v tomto směru uplatněnými, ztotožnit.
19. K námitce obviněného učiněné s poukazem na §48 odst. 2 obč. zák., Nejvyšší soud považuje za potřebné dále rozvést, že podle citovaného ustanovení „odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak“. Tato zásada je pro projednávanou věc nerozhodná jednak proto, že pro trestněprávní důsledky není samo o sobě rozhodné, zda posuzované jednání bylo uskutečněno na podkladě úkonu pachatele, jenž by mohl být neplatný podle norem obchodního či občanského práva [přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, nebo ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, eventuálně nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08 (N 218/55 SbNU 47), jenž vymezil, že „otázka platnosti právního úkonu by měla význam a musela by být řešena v případě, pokud by to mělo vliv na naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu“]. Z tohoto důvodu byť i následné, po spáchání činu podle platného práva předpokládané zrušení smlouvy od jejího počátku, nemá při splnění objektivních i subjektivních znaků skutkové podstaty trestného činu podstatný význam (k takové okolnosti lze pouze podle konkrétních okolností přihlížet v rámci úvah o ultima ratio nebo při ukládání trestu).
20. Nejvyšší soud k nyní obviněným podanému dovolání konstatuje, že soudy obou stupňů na základě zjištěných skutkových okolností ze všech uvedených důvodů zcela správně shledaly, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak správně rozvedly v nyní přezkoumávaných rozhodnutích. Z hlediska takto použité právní kvalifikace soud konstatoval, že „rozhodné je, aby obžalovaný měl nad svěřenou věcí stále moc, tedy věděl, že vozidlo k jízdě neužívá někdo jiný. Tomuto požadavku obžalovaný nedostál, neboť nevěděl, kde se vozidlo nachází. O tom, že vozidlo ponechal v garáži J. L. společnost Essox leasing neinformoval a postupoval tak v rozporu jak se Smlouvou o úvěru, tak i s Obchodními podmínkami“ (viz strany 6 až 10 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 3 usnesení odvolacího soudu). Je třeba též připomenout, že soudy v dostatečné míře posoudily všechny rozhodné okolnosti významné pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jen pro úplnost je vhodné připomenout, že okolnosti, za nichž byl čin obviněným spáchán, a to i podle jeho popisu ve skutkových zjištěních, dávají nezbytný podklad pro závěr, že obviněný čin spáchal úmyslně, protože svévolně převedl předmět (leasingu), jenž mu byl svěřen do užívání, třetí osobě, čímž způsobil, že vlastník vozidla neměl nad touto věcí vliv, a nevěděl ani, kde se vozidlo nachází, protože obviněný jej o ničem z toho neinformoval.
21. Rovněž je vhodné k námitkám obviněného zdůraznit, že soudy obou stupňů při novém posouzení věci v souladu s §265s odst. 1 tr. ř. respektovaly právní názor, který ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil, řídily se jeho pokyny a v duchu těchto názorů také rozhodly, když se i v dostatečné míře vypořádaly s námitkami, které obviněný proti uvedeným právním závěrům Nejvyššího soudu před těmito soudy vyslovoval.
22. Ve shodě se svými názory již vyslovenými v usnesení ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 49/2015, na něž i nyní Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje, je závěr o tom, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku správný a v souladu se zákonem.
23. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu