ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.747.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 747/2016-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2016 o dovolání obviněného V. P. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 1 To 92/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 10/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 43 T 10/2015, byl obviněný V. P. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, IČO 471114304, škodu ve výši 41.846 Kč, a poškozenému L. Ch., bytem R., škodu ve výši 90.614,72 Kč.
2. Označený rozsudek napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 1 To 92/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu zločinu vraždy a přečinu výtržnictví dopustil tím, že dne 5. 3. 2015 v době kolem 16:10 hodin ve V. ve Sport baru na M. n., ve stavu prosté alkoholové opilosti středního stupně, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl L. Ch., se kterým seděl v boxu u stolu, a to před obsluhou a dalšími hosty baru, a to tím způsobem, že ho nejprve opakovaně bil rukou do obličeje, chytil ho za hlavu a udeřil mu s ní o stůl a poté chytil poškozeného, položil ho na sedačku na pravý bok hlavou ven z boxu, vzal ze stolu půllitrovou pivní sklenici bez ucha, držel ji pravou rukou za dno a touto ho opakovaně udeřil do levé části hlavy, sklenice se při úderu rozbila, načež pokračoval v útoku střepem ze dna této rozbité sklenice, kterým opakovaně útočil tlakem a tahem na oblast hlavy a krku poškozeného, kterého držel levou rukou, a údery vedl směrem shora dolů, kdy poškozený v důsledku tohoto napadení utrpěl dilaceraci levého ušního boltce s defektem části kůže i chrupavky ušního boltce, dále minimálně pět řezných ran vlasaté části hlavy a zejména silně krvácivá bodněřezná poranění krku, a to řeznou ránu levé strany krku s přetnutím podkožní žíly a menší tepny zásobující svalstvo krku a příušní žlázu a řeznou ránu krčního svalu s hloubkou rány minimálně tři centimetry, přičemž věděl, že poškozený je opilý, a tím fyzicky oslabený, a že při dané intenzitě uvedeným cíleným a razantním způsobem útoku vedeným střepem z rozbité sklenice na oblast krku, o kterém musel vědět, že je způsobilý vést ke smrti poškozeného z důvodu možného vykrvácení, a v případě, že se tak stane, byl s tímto následkem srozuměn, přičemž k fatálnímu následku nedošlo pouze z důvodu včasné a specializované lékařské pomoci,
a uvedeného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 8 T 24/2007, který nabyl právní moci dne 5. 1. 2008, odsouzen mj. pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let a za současného vyslovení dohledu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 1 To 92/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Byl přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty zločinu vraždy, resp. jeho pokusu. Popřel existenci úmyslu – život poškozeného L. Ch. nechtěl ani porušit, ani ohrozit; rovněž nebyl srozuměn s tím, že do jeho života může takto zasáhnout. Jelikož připouští, že útočil na zdraví poškozeného, domníval se, že měl být uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví. Soudům nižších stupňů vytkl, že nerespektovaly ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a jednání obdobné těm, jež byla kvalifikována jako těžké ublížení na zdraví nebo ublížení na zdraví, posoudily jako pokus vraždy, a v důsledku toho i mnohem přísněji potrestaly.
6. Ve věci sp. zn. 4 Tdo 1174/2014 obecné soudy uzavřely, že pachatel byl srozuměn s tím, že v hlavě člověka jsou důležité orgány a že při úderu sklenice může dojít k jejímu rozbití a k pořezání od střepů. V posuzované věci naproti tomu odvolací soud dovodil, že obviněný věděl, že útočí na životně důležitou část těla, a byl proto srozuměn s tím, že způsobená zranění mohou vést ke smrti poškozeného. Jednání, jímž se zabýval Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 7 Tdo 665/2014, je téměř totožné s tím, jehož se měl dopustit. V citovaném rozhodnutí však bylo kvalifikováno jako pokus ublížení na zdraví. Navíc nelze přehlédnout, že on, na rozdíl od pachatele zmíněného pokusu ublížení na zdraví, kterému bylo v pokračování zabráněno třetími osobami, svého jednání zanechal dobrovolně. Věc sp. zn. 6 Tdo 1154/2009, v níž došlo k uznání viny trestným činem ublížení na zdraví, se skutkově neliší. Rovněž věc sp. zn. 7 Tdo 1169/2011 je posuzované věci podobná. Jak v ní, tak v projednávané věci bylo shodně konstatováno, že v případě absence okamžité specializované lékařské pomoci mohla nastat smrt poškozeného. Jednání ve věci sp. zn. 7 Tdo 1161/2011 však bylo kvalifikováno jako těžké ublížení na zdraví, nikoliv jako pokus vraždy.
7. Měl za to, že odvolací soud se s jeho námitkou, že došlo k odchýlení od ustálené judikatury, dostatečně nevypořádal. Podle jeho názoru byly porušeny principy předvídatelnosti soudního rozhodnutí (resp. nepřípustnosti vydání překvapivého rozhodnutí), právní jistoty, proporcionality a rovnosti před zákonem a byl mu uložen exemplární trest. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil (návrh na další postup neučinil).
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že argumentaci, že došlo k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. nepřípustnosti překvapivého rozhodnutí, a tím i k porušení práva na spravedlivý proces, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Tuto argumentaci navíc neshledal důvodnou. Zdůraznil, že během trestního stíhání, podání obžaloby, rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně bylo obviněnému kladeno za vinu stále stejné jednání, které bylo kvalifikované jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Od oznámení trestního stíhání až do rozhodnutí soudu druhého stupně tak měl obviněný možnost použít efektivní obhajobu a toto jeho právo nebylo žádným způsobem omezeno. Rozhodnutí nelze považovat za překvapivé pouze z toho důvodu, že se obviněný neztotožňuje s hmotněprávními závěry soudů první a druhé instance.
9. Pokud jde o námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil znaky zločinu vraždy, resp. jeho pokusu, poznamenal, že sám obviněný si je vědom toho, že útočil na zdraví poškozeného, a to při plném vědomí trestnosti svého jednání. Státní zástupce, který ve věci neshledal existenci tzv. extrémního rozporu a vycházel ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině, uvedl, že obviněný při útoku věděl, že je poškozený opilý, a v důsledku toho i fyzicky oslabený. Po útoku z místa činu odešel, aniž by se jakýmkoliv způsobem zajímal o zraněného poškozeného. Poukázal na vyjádření MUDr. Jana Krajsy, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který konstatoval, že ze soudně lékařského hlediska se jedná o poranění potenciálně smrtelné z důvodu možného vykrvácení, pokud by u poškozeného nebyl včas proveden operační zákrok. Po vzniku uvedeného poranění se tedy poškozený nacházel v bezprostředním ohrožení života. Znalec také uvedl, že rána hned po útoku ještě na místě činu velmi silně krvácela (tato skutečnost je patrna např. i z výpovědi svědkyně M. D.), a kdyby nebyla včas poskytnuta byť i laická pomoc, hrozilo by vykrvácení poškozeného. Podle státního zástupce lze proto uzavřít, že obviněný po slovní rozepři vedl vůči poškozenému útok, který nabýval stále silnější intenzity, a to nejen intenzity co do síly, ale i co do pomůcek k tomu obviněným zvolených (bití rukou, poté náraz hlavou o stůl, poté údery sklenicí a na závěr údery střepy z této sklenice). Útok obviněného byl směřován na hlavu a krk poškozeného, což jsou bezesporu životně důležité části lidského těla, kdy obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že následná zranění vedená proti hlavě a krku poškozeného, která střep ze sklenice způsobí, mohou vést k jeho smrti. Po útoku, ač poškozený velmi silně krvácel, z baru odešel, aniž by se jej pokusil zachránit či zavolat mu pomoc. Svým jednáním tak naplnil znaky zločinu vraždy, resp. jeho pokusu, a čin spáchal v úmyslu nepřímém. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu shledává nepřímý úmysl u zločinu vraždy i v tom případě, pokud je dostatečně zřejmý z okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že je svou povahou způsobilá jiného usmrtit, a vede útok záměrně proti těm částem těla poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, uveřejněné pod č. 5/2012 Sb. rozh. tr.).
10. Argumentaci obviněného, že dobrovolně upustil od dalšího útoku na poškozeného, státní zástupce nepřisvědčil. Poznamenal, že v případě ukončeného pokusu obvykle nestačí k zániku jeho trestnosti pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu (nebo je třeba dobrovolně učinit oznámení o pokusu v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem). Trestnost již ukončeného pokusu nemůže zaniknout jen v důsledku upuštění od opakování pokusu, a to ani tehdy, jestliže pachatel mohl bez obtíží tento pokus opakovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, uveřejněné pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr.).
11. Co se týče poukazu obviněného na judikaturu Nejvyššího soudu, státní zástupce se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, který uvedl, že zmiňované případy neodpovídají skutkové situaci projednávané věci, neboť se jednalo o tzv. „hospodské rvačky“, kdy se obě strany mohly vzájemně bránit i napadat. V posuzované věci byl však poškozený v takovém stavu, že žádné obrany vůči obviněnému nebyl schopen. Situační postavení obviněného a poškozeného v konfliktu, opakovanost úderů a intenzita agrese proto přijmutí závěrů z popsaných rozhodnutí neumožňují.
12. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, čehož též využil. Obviněný se s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neztotožnil. V podané replice odmítl jeho názor, že dovolacími námitkami usiloval o zásah do skutkových zjištění. Dále uvedl, že nesouhlasí s tvrzením, podle nějž rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která v dovolání poukazoval, skutkově neodpovídají projednávanému případu, a podle nějž se odvolací soud s citovanou judikaturou dostatečně vypořádal. Obviněný je nadále přesvědčen, že nelze konstatovat, že s ohledem na směřování útoku na životně důležité části lidského těla poškozeného byl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, a současně při tom vyloučit podobnost s poukazovanou judikaturou. Zmiňovaná rozhodnutí totiž pojednávají právě o těch případech, kdy došlo k útokům na životně důležité části těla majícím život ohrožující následky. Ve věci sp. zn. 4 Tdo 1174/2014 způsobil pachatel poškozenému mimo jiné mnohočetné řezné rány měkkých tkání obličeje či řeznou ránu před levým uchem s otevřením podkožní žíly. Ve věci sp. zn. 6 Tdo 1154/2009 šlo o četné řezné rány v temenní krajině, a to i s poraněním tepny, i o řeznou ránu o délce 12 cm jdoucí z levé tváře přes chrupavku ušního boltce k výběžku spánkové kosti. Ve věci sp. zn. 7 Tdo 1169/2011 způsobil pachatel poškozenému tři řezné rány na pravé tváři při přechodu v pravý spánek s protnutím povrchní spánkové tepny, přičemž – jak stojí v samotném rozhodnutí – toto zranění by bez včasného lékařského operačního zákroku mohlo ohrozit život poškozeného až jeho smrt. Ve věci sp. zn. 7 Tdo 665/2014 napadl pachatel poškozeného tak, že ho pořezal do oblasti krku a spánku, přičemž v dalším napadání poškozeného zabránily pachateli třetí osoby, které jej od něj odtrhly. Ve většině případů byly útoky sto způsobit i závažnější následky pro lidské zdraví, a to i trvalého charakteru, což je v citovaných rozhodnutích výslovně uvedeno (v usnesení sp. zn. 7 Tdo 1169/2011 je zmíněna hrozba smrtelného následku, v usnesení sp. zn. 7 Tdo 665/2014 je konstatováno, že pachatel od útočení na životně důležité části těla dobrovolně neustal). Navzdory tomu, že je trestní věc obviněného popsaným případům skutkově podobná, místy je s nimi snad i totožná, byl obviněný potrestán trestem mnohonásobně přísnějším. To pouze vzhledem k odlišné právní kvalifikaci, než která je orgány činnými v trestním řízení v ostatních skutkově obdobných případech používána. Obviněný zdůraznil, že i v poukazovaných rozhodnutích se jednalo o útoky na životně důležité části lidského těla, navíc poznamenal, že nelze rozlišovat útoky na životně a neživotně důležité části těla - útok vedený na kteroukoliv část těla je způsobilý buď sám o sobě, anebo ve svých důsledcích přivodit smrt člověka (vyjma velmi úzké a uzavřené skupiny takových částí těla, které lze označit jako životu nepotřebné, a to např. zub moudrosti či slepé střevo). Rozlišovat mezi krkem na straně jedné a temenem, spánkem, případně končetinami či trupem na straně druhé je irelevantní. Setrval na svém návrhu uvedeném v mimořádném opravném prostředku.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal ovšem, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Obviněný vytkl, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Byl přesvědčen, že měl být uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Vůči právnímu posouzení skutku též jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku žádnou výhradu neuplatnil a dovolací soud se tudíž touto otázkou nezabýval.
18. Trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozhodnutí č. 20/1969 Sb. rozh. tr.).
19. Trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
20. Trestný čin vraždy se od trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku liší jen formou zavinění. Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy nebo o dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví, popř. ublížení na zdraví, je rozhodující subjektivní stránka – to, k jakému následku směřoval úmysl pachatele (srov. č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Zjišťování zavinění je obtížnější a náročnější již proto, že předmětem dokazování je psychický vztah pachatele k následku (účinku) jeho jednání, který lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností, z nichž je možno podle zásad správného myšlení a uvažování usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení zájmu chráněného trestním zákonem. U trestného činu vraždy musí být následek (účinek) zaviněn úmyslně (§15 tr. zákoníku). To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Srozuměním se ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Pro obě formy úmyslného zavinění je pak společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky (srov. například V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218) představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je v podstatě formou chtění (srov. SOLNAŘ V., FENYK J., CÍSAŘOVÁ D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003). I eventuální úmysl tedy vždy obsahuje prvek vůle.
21. Ve výše uvedených souvislostech je dále nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Jedná se tedy o aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku (srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221 až 223).
22. Jak je zřejmé z provedených důkazů - obviněný popřel úmysl způsobit jiné osobě smrt. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit smrt pak lze usuzovat zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz přiměřeně zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003 aj.). Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu. V posuzovaném případě byly všechny tyto předpoklady splněny.
23. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný útočil vůči tělesné integritě poškozeného L. Ch. Nejprve jej bil pěstmi do obličeje, poté jej chytil za hlavu, udeřil mu s ní o stůl a následně položil poškozeného na sedačku boxu a půllitrovou sklenicí, kterou držel v pravé ruce za dno, jej opakovaně uhodil do temene. V ataku neustal ani poté, co se sklenice v důsledku popsaných úderů rozbila a její dno se proměnilo ve střep. Naopak – svoje jednání zintenzivnil, poněvadž střep ze sklenice použil jako nebezpečnou zbraň a přidržuje ležícího poškozeného levou rukou, začal jím útočit nejen na hlavu poškozeného, ale rovněž na jeho krk, a to tlakem a tahem vedenými shora dolů. O razanci útoku, o jeho vysoké intenzitě, svědčí zranění, jež poškozený utrpěl, tj. dilacerace (vícenásobné rozřezání) levého ušního boltce s defektem části kůže i chrupavky, minimálně pět řezných ran vlasaté části hlavy a především silně krvácivá a potencionálně smrtelná bodněřezná poranění krku.
24. O tom, že úmysl obviněného směřoval k usmrcení poškozeného a nikoliv ke způsobení těžké újmy na zdraví, není rozumného důvodu pochybovat. Soudy nižších stupňů jednání obviněného správně kvalifikovaly jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku; s odůvodněním právního závěru učiněným na str. 8 a 9 rozsudku nalézacího soudu a na str. 6 a 7 usnesení odvolacího soudu se lze plně ztotožnit. Soudy přiléhavě akcentovaly, že útok obviněného měl co do razance vzestupnou tendenci. Počáteční údery pěstí přerostly v údery půllitrovou sklenicí a posléze i v údery střepem z této sklenice. Všechny rány byly navíc zacíleny na hlavu a krk poškozeného, tj. na životně důležité části lidského těla, přičemž jak vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaném znalcem MUDr. Janem Krajsou, Ph.D., intenzita úderu sklenice do krku byla vyšší než intenzita úderu do vlasaté části hlavy (viz zejména č. listu 200 až 203, 362, 363). Obviněný poškozeného, který byl opilý a na útok nereagoval, resp. se mu nikterak nebránil, povalil na sedačku boxu a na této jej ležícího v průběhu následného útoku pomocí sklenice a posléze i pomocí jejího střepu přidržoval. Ač viděl, že je poškozený v důsledku opilosti a opakovaného bití v podstatě paralyzován, není schopen žádného odporu a je vydán napospas jeho vůli, přesto jej ještě znehybnil, a vytvořil si tak příznivější podmínky pro své brutální údery sklenicí a jejím střepem. Obviněný nedbal, že je poškozený zraněný; navzdory tomu, že viděl, že silně krvácí, bodal jej v rychlém sledu do krku, přičemž jakmile svůj útok ukončil, ponechal jej napospas osudu. Nestaral se o jeho zdravotní stav, nepokusil se mu pomoci, nepřivolal lékaře a z místa činu rychle odešel. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že jednal úmyslně, a to minimálně v úmyslu nepřímém. Věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu na ochraně lidského života, a byl s tím pro ten případ srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. S ohledem na způsob provedení útoku, jeho intenzitu, charakter zbraně, místo na těle poškozeného, do kterého byl útok veden, jakož i na zjištění, že obviněný nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla smrtelnému následku zabránit, vyjadřoval stav lhostejnosti obviněného k usmrcení poškozeného jeho kladné stanovisko k této možnosti, jeho aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku a tedy srozumění s tímto následkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 11 Tdo 743/2002).
25. Že nebyl čin dokonán a poškozený v důsledku vykrvácení nezemřel, zánik trestnosti pokusu nezpůsobuje. Podle §21 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému. V posuzované věci sice obviněný dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu vraždy, neodstranil však nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Poškozenému se nepokusil poskytnout pomoc, tuto pomoc se mu ani nepokusil zajistit. Z místa činu poté, co svůj útok ukončil, bez dalšího kvapně odešel. Jeho trestní odpovědnost proto nezanikla. Učinil vše, co považoval za nezbytné k úspěšnému provedení trestného činu; pouze v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých k jeho dokonání nedošlo.
26. Výtku, že došlo k odchýlení od ustálené judikatury a v návaznosti na to k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neshledal dovolací soud důvodnou. Obviněným zmiňované případy kvalifikované jako ublížení na zdraví či těžké ublížení na zdraví (resp. pokus těchto trestných činů) mají se stíhaným jednáním podobnost čistě vzdálenou. Byť se shodně odehrávají v restauračním zařízení a pojednávají o útocích, při nichž byla užita půllitrová pivní sklenice, skutkově se významně liší. V posuzované věci, na rozdíl od kauz, jimiž se Nejvyšší soud zabýval ve věcech sp. zn. 4 Tdo 1174/2014, 7 Tdo 1169/2011 a 6 Tdo 1154/2009, byl úder (celistvou či rozbitou) sklenicí do hlavy toliko jednorázový a nedošlo při něm k záměrnému znehybnění poškozeného a k opakovanému bodání střepem do jeho krku. K záměrnému znehybnění poškozeného a k bodání do krku střepem ze sklenice nedošlo ani v případě, jímž se Nejvyšší soud zabýval ve věci sp. zn. 7 Tdo 665/2014. Ačkoliv pachatel v citované kauze napadl poškozeného střepy ze sklenice a cíleně jej jimi několikrát pořezal na těle, intenzita útoku byla v porovnání s posuzovanou věcí podstatně nižší. Poškozený navíc na první útok na tělo reagoval – k dalším útokům střepem došlo až po vzájemném konfliktu mezi ním a pachatelem. Poškozený L. Ch. byl naproti tomu od počátku zcela ve vleku událostí řízených obviněným. Žádných reakcí nebyl schopen a proti napadení se nijak nebránil. Obviněný svůj útok zintenzivňoval nikoliv s ohledem na verbální či fyzickou reakci poškozeného, nýbrž s ohledem na svůj úmysl poškozeného usmrtit. Dovozoval-li tedy obviněný, že na odlišné zhodnocení situace v jeho případě vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a v důsledku toho k nepřípustnému exemplárnímu potrestání, jde o mylný a ničím nepodložený úsudek. V této souvislosti nutno též podotknout, že není na dovolacím soudu, aby podrobil zevrubnému přezkumu již pravomocná rozhodnutí, na něž obviněný poukazuje; jeho prvořadou úlohou je, aby ve světle obviněným vytknutých vad posoudil správnost závěrů o jeho vině v této konkrétní věci.
27. Námitce obviněného, že rozhodovací činností soudů došlo k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. nepřípustnému vydání překvapivého rozhodnutí, což představuje porušení jednoho ze základních postulátů spravedlivého procesu, nelze přisvědčit. Dovolací soud nezpochybňuje, že jedním ze základních postulátů spravedlivého procesu, jež vyplývají z ústavního pořádku, je princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí, jak to dovolatel zdůrazňuje též s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2388/10. Dovolací soud si je vědom, že Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně akcentuje, že ke znakům právního státu patří zásada právní jistoty, jejíž nedílnou součástí je jak požadavek předvídatelnosti práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky (viz např. nálezy ze dne 5. 5. 1997, sp. zn. IV. ÚS 34/97, ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2127/12 aj.). Nedistancuje se ani od jeho požadavku, aby ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané ke sjednocování judikatury nižších soudů, bylo přistupováno opatrně s tím, že při posuzování jednotlivých případů je nezbytné hledět na skutečnost, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení, jak na to taktéž upozorňuje dovolatel s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 (v dovolání nepřesně uvedeno 8. 2. 2015), sp. zn. II. ÚS 1955/15. O nic takového se ovšem v posuzovaném případě nejednalo a výhrady obviněného v jím označených rozhodnutích Ústavního soudu žádnou oporu nemají. Situace, jichž se jím označená rozhodnutí týkala, jsou zcela jiné povahy. Podstata právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu spočívá v tom, že každý může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit, a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou, ale žádnou jinou než předvídanou sankcí za to, že porušil právní předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní předpis neporušil (viz KNAPP, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 1995, s. 205 a násl.). Nedílnou součástí zásady právní jistoty je již zmiňovaný požadavek předvídatelnosti práva. V posuzovaném případě nelze reálně uvažovat ani o porušení požadavku právní jistoty, předvídatelnosti práva, o překvapivém rozhodnutí a zcela mimoběžné jsou úvahy související s požadavky na změnu rozhodovací praxe a jejími důsledky. Jak přiléhavě poznamenal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, obviněný od oznámení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. až do rozhodnutí odvolacího soudu měl možnost použít efektivní obhajobu, poněvadž po celou dobu trestního stíhání si byl vědom, jaké jednání je mu kladeno za vinu a jak je právně kvalifikováno. Rozhodnutí nelze považovat za překvapivé pouze proto, že hmotněprávní závěr soudů o naplnění subjektivní stránky zločinu vraždy, resp. jeho vývojového stadia pokusu, nekoresponduje s obhajobou obviněného, podle níž jeho úmysl nesměřoval k usmrcení jiného, s níž se soudy přesvědčivě a logicky vypořádaly.
28. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu