ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.768.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 768/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání obviněného R. D. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 83/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný R. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2015, sp. zn. 16 T 83/2015, uznán vinným, že
nejméně od 31. 8. 2014 do 8. 12. 2014 na blíže nezjištěných místech, naposledy v P., pro svou potřebu užíval osobní motorové vozidlo Škoda Octavia, které si pronajal na základě smlouvy o nájmu vozidla ze dne 1. 4. 2014 v P., ul. K. od společnosti Right Cars Czech, s. r. o., na dobu od 1. 4. 2014 do 30. 4. 2014 a dále po prodloužení doby pronájmu na dobu do 30. 8. 2014, nájem za zapůjčení vozidla ve výši 671,10 Kč denně nehradil, ačkoliv dostával faktury za pronájem a jejich zaplacení bylo poškozeným opakovaně urgováno a vozidlo dále užíval i poté, co dne 30. 8. 2014 uplynulo poslední měsíční prodloužení pronájmu a ze strany společnosti Right Cars Czech, s. r. o., nebyla smlouva již dále prodloužena a nejpozději dne 26. 9. 2014 došlo k zaslání odstoupení od smlouvy o nájmu vozidla a obviněný byl vyzván k neprodlenému vrácení vozidla, vrácení vozidla oddaloval tím, že zasílal nepravdivé zprávy o úhradě nájemného a opakovaně žádal o prodloužení doby nájmu, čemuž poškozený nevyhověl, vozidlo nevrátil a užíval je až do 8. 12. 2015, kdy bylo zajištěno Policií ČR, čímž poškozenému společnosti Right Cars Czech, s. r. o., se sídlem Svitákova 2790/3, Praha 5 – Stodůlky, IČ: 01667483, způsobil neoprávněným užíváním vozidla škodu ve výši ušlého nájmu, tedy 61 710 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a uložil mu podle §207 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti Right Cars Czech, s. r. o., se sídlem Svitákova 2790/3, Praha 5 – Stodůlky, IČ: 01667483, částku 61 710 Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou společnost odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným shodným přečinem, přičemž v popisu skutku (v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku) uvedl správně datum, do kterého obviněný dané vozidlo užíval, a to 8. 12. 2014 (jinak zůstal popis skutku nezměněn), čímž napravil nepřesnost v rozsudku nalézacího soudu převzatou z obžaloby podané v této věci (a v tomto směru shledal odvolání obviněného důvodným). Následně obviněnému uložil shodný trest odnětí svobody a zařadil jej do shodného typu věznice jako soud prvního stupně s tím, že ohledně jeho zařazení do věznice s dozorem rozhodl oproti nalézacímu soudu podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když soud prvního stupně jej zařadil do tohoto typu věznice nesprávně podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (toto zákonné ustanovení pouze specifikuje typy věznic).
4. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Kozáka, Ph. D., proti němu podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. s tím, že jednak byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení, a jednak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel uvedl, že nebyla dodržena jeho práva na řádnou obhajobu, neboť v řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodováno v jeho nepřítomnosti přesto, že v den konání hlavního líčení se telefonicky omluvil z důvodu dopravní situace a žádal soud, aby na něj se zahájením hlavního líčení počkal; soud však jeho žádosti nevyhověl a v odůvodnění svého rozsudku konstatoval pouze to, že se omluvil a o odročení hlavního líčení nežádal. Uvedené skutečnosti pak vedly k tomu, že jeho jednání bylo posouzeno jednostranně, a to především na základě listinných důkazů a svědeckých výpovědí osob zaměstnaných v dané společnosti.
6. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytkl orgánům činným v trestním řízení, že nezjišťovaly důkazy vztahující se k prokázání subjektivní stránky daného trestného činu. Tvrdil, že neměl v úmyslu poškodit společnost Right Cars Czech, s. r. o., neboť neměl v úmyslu ponechat si předmětné vozidlo za účelem jeho přechodného užívání a tím způsobit škodu nikoli malou, naopak měl v úmyslu ponechat si je trvale jako budoucí vlastník na základě kupní smlouvy po zaplacení kupní ceny, přičemž jednal na základě ústní dohody, kdy měl (po uplynutí doby nájmu) přislíben odkup vozidla, a proto je pronajímateli nevrátil. Dále uvedl, že i v případě, že by skutečně užíval vozidlo úmyslně neoprávněně, což však popřel, nezpůsobil tím úmyslně žádnou škodu ve smyslu §207 tr. zákoníku, neboť závěr soudů o jím způsobené škodě v podobě ušlého nájmu ve výši 61 710 Kč je chybný a takto zjištěná škoda je fiktivní a pouze hypotetická; správně mělo být při určení škody zohledněno, že poškozený měl možnost vozidlo, pokud by mu jím bylo vráceno, skutečně pronajmout a za jaké nájemné. V této souvislosti vyjádřil rovněž přesvědčení, že škoda v podobě ušlého zisku nemohla vzniknout ani z toho důvodu, že i kdyby užíval vozidlo neoprávněně, po zrušení nájemní smlouvy by poškozenému vznikl vůči němu nárok na náhradu bezdůvodného obohacení z důvodu užívání bez právního důvodu s tím, že jeho výše odpovídá ekvivalentu obvyklého nájemného, a poškozený mohl takový nárok uplatnit v civilním řízení.
7. Dovolatel vyslovil rovněž názor, že i pokud by byly jeho jednáním naplněny formální znaky daného trestného činu včetně jeho subjektivní stránky, je třeba přihlédnout k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Domníval se, že by bylo postačující uplatnění jeho odpovědnosti podle předpisů občanského práva, kdy poškozený se mohl domáhat svých nároků prostřednictvím občanskoprávní žaloby, případně by též přicházelo v úvahu projednání a posouzení jeho jednání v přestupkovém řízení jako přestupku podle §50 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb. (obviněný zde zřejmě v důsledku písařského pochybení odkázal na zákon č. „2000/1990 Sb.“), neboť trestní stíhání má být ultima ratio majetkových sporů.
8. V závěru svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby podle §265m tr. ř. sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně věc postoupí k projednání příslušnému správnímu orgánu. Současně navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud rozhodl o odložení, případně přerušení výkonu rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, a to ve smyslu §265 o odst. 1 tr. ř.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření neshledal námitku dovolatele uplatněnou s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jako důvodnou, přičemž poukázal na to, že z dostupného spisového materiálu (zejména protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 12. 2015) vyplývá, že obviněný se z hlavního líčení sice telefonicky omluvil, avšak nežádal o jeho odročení. Za této situace nic nebránilo tomu, aby soud prvního stupně při splnění podmínek §202 odst. 2 tr. ř. konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (tento ostatně v podaném dovolání ani splnění podmínek citovaného zákonného ustanovení nezpochybňuje).
10. Ve vztahu k druhému dovolatelem tvrzenému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v nedostatku subjektivní stránky daného trestného činu, státní zástupce uvedl, že ani tuto výtku, nehledě na to, že ji staví v podstatě na jiném než soudy zjištěném skutkovém ději, nelze ani v obecné rovině mít za důvodnou. Státní zástupce zdůraznil, že tzv. skutková věta pojednává mimo jiné o tom, že doba pronájmu vozidla uplynula, čehož si obviněný musel být vědom, stejně jako toho, že za této situace automobil neužívá v souladu s právem (přestože mu byl znám obsah smluvního ujednání, poškozená společnost ho navíc vyzvala k vrácení vozidla a též mu bylo zasláno formální odstoupení od smlouvy, obviněný pod různými záminkami vrácení automobilu oddaloval); pokud přesto vozidlo nadále neoprávněně užíval, jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když srozuměn byl i s tím, že poškozené společnosti působí škodu, neboť částku za zapůjčení vozidla nehradil a bylo mu známo, že poškozená společnost toto vozidlo, které měl ve své moci, nemůže pronajmout další osobě, tedy i jeho námitka, že nezpůsobil škodu úmyslně, není důvodná. Obdobně jako nedůvodnou státní zástupce označil i jeho výhradu, že výše škody byla stanovena chybně; vyslovil názor, že soudy postupovaly správně, když při stanovení výše škody v podobě ušlého zisku vycházely z výše nájmu za vozidlo, které obviněný protiprávně užíval.
11. Státní zástupce vyjádřil nesouhlas rovněž s námitkou obviněného, že soudy měly přihlédnout k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, resp. že jeho jednání lze posoudit maximálně jako přestupek, a uvedl, že uplatnění trestní odpovědnosti je v této věci zcela namístě, protože jednání obviněného nevykazuje žádné výjimečné znaky, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti.
12. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce shrnul, že napadené rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami. Současně však vyslovil určité pochybnosti stran zvolené právní kvalifikace, když se domníval, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, a to zřejmě v kvalifikované formě podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1225/2003). Nicméně tento nedostatek je dán ve prospěch obviněného a jeho odstranění, resp. napravení by znamenalo v konečném důsledku zpřísnění právní kvalifikace, což je vzhledem k existující procesní situaci vyloučeno. Uzavřel proto, že v dané věci nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z odůvodnění dotčeného soudního rozhodnutí, resp. dostupného spisového materiálu naopak vyplývá, že soud postupoval v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 t. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky §125 odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného. Obviněný ve své replice k němu ze dne 8. 6. 2016 v podstatě zopakoval svou dovolací argumentaci, jejímž prostřednictvím jednak namítl, že v dané věci nebyla prokázána subjektivní stránka přečinu neoprávněného užívání cizí věci, a to ani ve formě nepřímého úmyslu, neboť si sice mohl být vědom toho, že nájemní doba uplynula, avšak jednal s poškozenou společností o odkupu předmětného vozidla, a dále uplatnil výhrady ke stanovení výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit, s tím, že bylo třeba prokázat, že poškozený měl jiného konkrétního zájemce o pronájem daného vozidla a že v důsledku užívání vozidla jím nebylo možné jeho pronájem umožnit tomuto zájemci. Závěrem pak dodal, že jednání, které je mu kladeno za vinu, vykazuje znaky menší společenské škodlivosti, než jak ji posoudily soudy obou stupňů.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
18. Provedení hlavního líčení nebo veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného v obecné rovině brání rovněž zásada vyjádřená v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána … v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
19. Podle §202 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom
a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1).
20. Podle §198 odst. 1 tr. ř. den hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obviněný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obviněného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá. U ostatních osob, které se k hlavnímu líčení předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla aspoň třídenní lhůtu.
21. Z obsahu spisového materiálu v dané věci je rovněž zřejmé, že zákonné podmínky §202 odst. 2 tr. ř. byly splněny. Obviněnému byla obžaloba s předvoláním k hlavnímu líčení nařízenému na den 7. 12. 2015 doručena prostřednictvím datové schránky dne 13. 10. 2015 (č. l. 298 spisu), tzn. že obžaloba mu byla řádně doručena a k hlavnímu líčení byl včas a řádně předvolán. K tomu je zapotřebí uvést, že pro toto doručení obžaloby a předvolání k hlavnímu líčení soud použil vzor „6a“ skupiny „tr. ř.“ – „doručení obžaloby obžalovanému a jeho předvolání k hlavnímu líčení v případech, v nichž lze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obžalovaného“ (jak je uvedeno na potvrzení o dodání a doručení této písemnosti obviněnému do datové schránky založeném na již zmíněném č. l. 298 spisu); seznam schválených vzorů je součástí sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř., doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení.
22. Rovněž usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 6. 2015 (č. l. 8 až 11 spisu) bylo obviněnému doručeno prostřednictvím datové schránky dne 11. 6. 2015 (č. l. 12 spisu), obviněný byl o skutku vyslechnut (protokol o výslechu obviněného ze dne 8. 7. 2015 je založen na č. l. 13 až 17 spisu) a byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (příslušné vyrozumění je založeno na č. l. 251 spisu včetně doručenky potvrzující jeho převzetí obviněným dne 8. 7. 2015). V protokole o hlavním líčení konaném dne 7. 12. 2015 (č. l. 302 až 307 spisu) je u jména obviněného uvedeno „nikdo, doručení vykázáno dne 13. 10. 2015, lhůta zachována, telefonická omluva“ a dále, že hlavní líčení se provede v jeho nepřítomnosti (soud zde nepřesně, zřejmě písařským pochybením, odkázal na odst. 5 §202 tr. ř., ačkoliv měl uvést odkaz na odst. 2 tohoto zákonného ustanovení). V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně pak úvodem uvedl, že „obžalovaný byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán, nedostavil se a svou neúčast telefonicky omluvil tím, že se po cestě dostal do zácpy. Nežádal o odročení hlavního líčení. Soud podle §202 odst. 2 tr. ř. tedy jednal v nepřítomnosti obžalovaného“ .
23. Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud hlavní líčení výše uvedeného dne konal v nepřítomnosti obviněného, neboť podmínky pro takové jeho konání podle §202 odst. 2 tr. ř. byly splněny. V této souvislosti je vhodné uvést, že obviněný jejich splnění ve svém dovolání ani nezpochybnil, tvrdil toliko, že soud nevyhověl jeho žádosti o posečkání se zahájením hlavního líčení do doby, než se k němu dostaví; o žádosti o odročení hlavního líčení však v předmětném protokole ani záznam není.
24. Další dovolací důvod, jenž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, byl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
25. Pod citovaný dovolací důvod obviněný podřadil jednak námitku nedostatku subjektivní stránky přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, a to rovněž ve vztahu k jím způsobené škodě, dále výhradu ke způsobu stanovení výše škody soudy obou stupňů, a rovněž výtku, že soudy nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil uvedené námitky především s poukazem na to, že jeho zavinění ve formě úmyslu nebylo soudy prokázáno (uvedl, že k této otázce nebylo prováděno žádné dokazování, ani žádné důkazy nebyly opakovány), přičemž v tomto směru předložil vlastní verzi skutkového děje (zejména pokud tvrdil, že neměl v úmyslu si vozidlo ponechat za účelem jeho přechodného užívání, nýbrž je od poškozeného odkoupit na základě příslibu mu daného poškozenou společností), jen se značnou mírou tolerance lze jeho dovolací argumentaci považovat za relevantně uplatněnou s tím, že jejím prostřednictvím vytkl rozhodnutím soudů nižších instancí, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
26. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené výhrady dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
27. Přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli malou tím, že neoprávněně věci (nikoli malé hodnoty nebo motorové vozidlo), které mu byly svěřeny, přechodně užívá.
28. Přechodně věc užívat znamená disponovat s ní dočasně a po relativně krátkou dobu. Jinak by nešlo o užívání přechodné, ale trvalejšího charakteru, které je příznačné pro užívání věci vlastníkem nebo oprávněným držitelem. Užívání věci po delší dobu by tedy bylo nutno považovat již za přisvojení ve smyslu krádeže nebo zpronevěry.
29. Škoda nikoli malá je škoda ve výši nejméně 25 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Jde o úmyslnou formu jednání, přičemž v případě motorového vozidla pachatel má úmysl užívat toto cizí vozidlo jen „přechodně“, tj. disponovat s ním jen relativně krátkou dobu, aniž by tím vyčerpal jeho podstatu nebo je podstatně opotřeboval, jinými slovy nesměřuje k trvalé dispozici s věcí, tj. k jejímu přisvojení (jak je tomu v případě krádeže nebo zpronevěry). Úmysl se zde musí vztahovat i na způsobení škody nikoli malé, neboť jde o znak základní skutkové podstaty a platí tu §13 odst. 2 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2030 až 2033).
30. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a rovněž státní zástupce ve svém výstižném vyjádření) je správná a zákonná.
31. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný nejméně od 31. 8. 2014 do 8. 12. 2014 … pro svou potřebu užíval osobní motorové vozidlo …, které si pronajal na základě smlouvy o nájmu vozidla, … nájem za zapůjčení vozidla … nehradil, ačkoliv dostával faktury za pronájem a jejich zaplacení bylo poškozeným opakovaně urgováno a vozidlo dále užíval i poté, co dne 30. 8. 2014 uplynulo poslední měsíční prodloužení pronájmu a ze strany společnosti Right cars Czech, s. r. o., nebyla smlouvy již dále prodloužena a nejpozději dne 26. 9. 2014 došlo k zaslání odstoupení od smlouvy o nájmu vozidla a obviněný byl vyzván k neprodlenému vrácení vozidla, vrácení vozidla oddaloval tím, že zasílal nepravdivé zprávy o úhradě nájemného a opakovaně žádal o prodloužení doby nájmu, čemuž poškozený nevyhověl, vozidlo nevrátil a užíval je až do 8. 12. 2014 (zde soud druhého stupně upravil popis skutku, kdy opravil nepřesnost v datu, do kterého obviněný dané vozidlo užíval, jak již bylo uvedeno výše) , kdy bylo zajištěno Policií ČR, čímž poškozené společnosti, … způsobil neoprávněným užíváním vozidla škodu ve výši ušlého nájmu, tedy 61 710 Kč .
32. Z tzv. právní věty výroku o vině se podává, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný popsaným jednáním na cizím majetku způsobil škodu nikoli malou tím, že neoprávněně přechodně užíval motorové vozidlo, které mu bylo svěřeno, a tento skutek právně posoudil jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, čemuž plně přisvědčil i soud odvolací. Takové závěry pak shledal správnými rovněž soud dovolací.
33. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. strany 2 a 3), z výpovědí svědků B. M. (provozní ředitelky společnosti Right Cars Czech, s. r. o.) a M. T. (obchodního zástupce ve jmenované společnosti) a dále listinných důkazů, a to smlouvy o nájmu vozidla č. 44 ze dne 1. 4. 2014 (č. l. 73 až 78 spisu), odstoupení od smlouvy o nájmu vozidla č. 44 ze dne 1. 10. 2014, jehož součástí byla výzva k okamžitému vrácení vozidla do provozovny na K. u. v P. (č. l. 85 spisu), a přípisu prostřednictvím e-mailu ze dne 26. 9. 2014 (č. l. 86 spisu), jehož obsahem bylo odstoupení od smlouvy a výzva k okamžitému přistavení vozu do provozovny společnosti na adrese K., P., bylo zjištěno, že poté, co si obviněný dané vozidlo pronajal nejprve u společnosti Autosalon K. Centrum, a. s., jež byla odkoupena společností Right Cars Czech, s. r. o., pronajímatel (jmenovaná společnost) přenechal nájemci (obviněnému) dané vozidlo do dočasného užívání, a to od 1. 4. 2014 do 30. 4. 2014, přičemž nájemné bylo stranami sjednáno ve výši 510 Kč za den + DPH ve výši 21%. Před ukončením této doby byla daná smlouva na žádost obviněného prodloužena, avšak tento ke dni 20. 5. 2014 (poprvé) nezaplatil fakturu vystavenou poškozenou společností za pronájem vozidla, a faktury, resp. nájemné nehradil ani v následujících měsících, a proto po opakovaných urgencích a poté, co mu byla jako poslední vystavena faktura za měsíc srpen 2014, pronajímatel (poškozená společnost) v září 2014 od smlouvy odstoupil; současně obviněného vyzval k vrácení vozidla, což však tento dobrovolně neučinil, a vozidlo užíval až do 8. 12. 2014, kdy je vydal Policii České republiky (protokol o vydání věci z uvedeného dne je založen na č. l. 103 spisu). Z těchto skutečností je nade vší pochybnost zřejmé, že za takové situace obviněný věděl, že po uplynutí doby nájmu dané vozidlo užíval neoprávněně, přičemž jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to též ve vztahu ke způsobené škodě, neboť si musel být vědom rovněž toho, že svým neoprávněným užíváním znemožňuje poškozené společnosti toto vozidlo pronajmout jinému zájemci. Jestliže přitom argumentoval tím, že takový jeho úmysl nebyl dán, neboť s poškozenou společností jednal o odkupu vozidla na podkladě předchozí ústní dohody, je třeba tuto argumentaci označit za zcela účelovou; jak vyplývá z výpovědi svědka M. T., jenž uvedl: „…to, že bych mu slíbil, že mu vozidlo odprodáme, není pravdou …“ (č. l. 90 spisu), k takové dohodě mezi poškozenou společností a obviněným nikdy nedošlo.
34. Obdobně nedůvodnou shledal Nejvyšší soud i výhradu dovolatele ke způsobu stanovení výše škody, již svým jednáním způsobil. Soud prvního stupně postupoval správně, když výši způsobené škody stanovil jako ušlý zisk odpovídající dlužnému nájemnému (510 Kč + DPH 21% za den, tj. 617,10 Kč za den) za období od 31. 8. 2014 do 8. 12. 2014 (100 dní) ve výši 61 710 Kč. Tento zisk totiž pronajímateli ušel v důsledku trestné činnosti obviněného, který neoprávněným užíváním vozidla znemožnil poškozené společnosti přenechat jej za úplatu k dočasnému užívání jinému zájemci.
35. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti tudíž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami. Pokud jde o soudy zvolenou právní kvalifikaci jednání obviněného, i této je třeba přisvědčit; jakkoli by totiž bylo možné zvažovat právní posouzení daného skutku jako trestného činu zpronevěry, a to podle §206 odst. 3 tr. zákoníku (jak na to upozornil státní zástupce), jednalo by se o přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného a takové zpřísnění by s ohledem na zákaz reformace in peius bylo v posuzované věci vyloučeno.
36. Jestliže se dovolatel ve svém podání dovolával aplikace zásady subsidiarity trestní represe, je třeba uvést, že tato zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
37. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
38. Takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio však jednání obviněného neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem státního zástupce v jeho přiléhavém vyjádření, že jednání obviněného nevykazovalo žádné výjimečné znaky tak, že by jej bylo možné posoudit toliko jako přestupek podle §50 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a to především vzhledem k subjektivní stránce daného trestného činu, tj. k úmyslné formě zavinění, ale i k celkové délce doby, po kterou vozidlo neoprávněně užíval, a k výši způsobené škody. V této souvislosti není zcela bez významu ani skutečnost, že posuzované trestné činnosti se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, a to velmi krátce poté, co byl pravomocně odsouzen (za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 24 T 36/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 To 235/2014.
39. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
40. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně učinil návrh na odložení nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle §265 o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu však zákonné podmínky pro takové rozhodnutí – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu