ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.782.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 782/2016-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání obviněného V. B. a obviněného D. E. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 5 To 489/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 44/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. B. a D. E. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 6 T 44/2015, byl obviněný V. B. uznán vinným pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonanému, dílem nedokonanému podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný D. E. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný V. B. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Obviněný D. E. byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného F. Š. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným V. B. a D. E. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozeným Okresní správě sociálního zabezpečení Frýdek-Místek, IČ: 00006963, se sídlem Frýdek-Místek, Palackého 115, škodu ve výši 477 024 Kč a České republice – Úřadu práce ČR, Krajské pobočce v Ostravě, IČ: 72496991, se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, 30. dubna 3130/2c, škodu ve výši 63 022 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným V. B. a F. Š. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené Okresní správě sociálního zabezpečení Frýdek-Místek, IČ: 00006963, se sídlem Frýdek-Místek, Palackého 115, škodu ve výši 47 880 Kč.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění V. B. a D. E. společně uvedených trestných činů dopustili tím, že
1/ že v období od 19. 7. 2011 do 22. 8. 2014 ve F.-M. a jinde obviněný V. B. jako podnikající fyzická osoba pod jménem V. B., s místem podnikání N. R., F.-M., se společným úmyslem s obviněným D. E. vylákat dávky nemocenského pojištění a podpory v nezaměstnanosti předstírali pracovní poměr obviněného D. E. jako zaměstnance na pozici manažer u obviněného V. B. jako zaměstnavatele v období od 19. 7. 2011 do 26. 6. 2012 se stanovenou čistou mzdou, od 12. 9. 2012 do 30. 5. 2013 se stanovenou mzdou čistého a od 1. 9. 2013 do 1. 10. 2014 se stanovenou mzdou, bez skutečného úmyslu výkonu pracovněprávního poměru, když za tímto účelem předstírali uzavření pracovních smluv, které sepsali pouze fiktivně, ačkoliv obviněný V. B. nevykonával podnikatelskou činnost,
obviněný D. E. v období od 26. 7. 2011 do 24. 6. 2012, od 3. 10. 2012 do 21. 12. 2012 a od 10. 9. 2013 do 22. 8. 2014 nastoupil na dočasnou pracovní neschopnost a podával žádosti o dávky nemocenského pojištění u Okresní správy sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku, na základě toho byly Okresní správou sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku obviněnému D. E. za období od 26. 7. 2011 do 22. 4. 2014 vyplaceny dávky nemocenského pojištění a od 23. 4. 2014 do 22. 8. 2014 mu byla výplata dávek nemocenského pojištění pozastavena, a dále od 31. 5. 2013 do 13. 10. 2013 se zaregistroval do evidence nezaměstnaných a podal dne 3. 6. 2013 žádost o podporu v nezaměstnanosti u Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Ostravě, na základě které mu byla přiznána a vyplacena podpora v nezaměstnanosti v celkové výši 63 022 Kč,
když zároveň takto obviněný V. B.
- opatřil svým podpisem a dne 31. 8. 2011 doručil, případně nechal doručit Okresní správě sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku Přílohu k žádosti Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, díl IV. – žádost o nemocenské, k osobě D. E., s vyměřovacím základem za období od 19. 7. 2011 do 25. 7. 2011, na základě čehož byla obviněnému D. E. za období od 26. 7. 2011 do 24. 6. 2012 přiznána a vyplacena dávka nemocenského pojištění,
- opatřil svým podpisem a dne 1. 11. 2012 a dne 5. 11. 2012 doručil, případně nechal doručit Okresní správě sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku Přílohu k žádosti Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, díl IV. – žádost o nemocenské, k osobě D. E., s vyměřovacím základem za období od 12. 9. 2012 do 30. 9. 2012, na základě čehož byla obviněnému D. E. za období od 3. 10. 2012 do 21. 12. 2012 přiznána a vyplacena dávka nemocenského pojištění,
- dne 30. 5. 2013 opatřil svým podpisem a razítkem Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Ostravě Potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti k osobě D. E., s průměrným měsíčním výdělkem za období od 12. 9. 2012 do 30. 5. 2013, na základě čehož byla obviněnému D. E. za období od 31. 5. 2013 do 13. 10. 2013 přiznána a vyplacena podpora v nezaměstnanosti,
- opatřil svým podpisem a razítkem a doručil dne 11. 11. 2013, případně nechal doručit Okresní správě sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku Přílohu k žádosti Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, díl IV. – žádost o nemocenské, k osobě D. E., s vyměřovacím základem za období od 12. 9. 2012 do 31. 8. 2013, na základě čehož obviněnému D. E. byla za období od 10. 9. 2013 do 22. 4. 2014 přiznána a vyplacena dávka nemocenského pojištění a za období od 23. 4. 2014 do 22. 8. 2014 mu byla přiznána dávka v celkové výši, ale nebyla mu vyplacena,
čímž Okresní správě sociálního zabezpečení Frýdek-Místek, IČ: 00006963, se sídlem Frýdek-Místek, Palackého 115, způsobil škodu ve výši nejméně 477 024 Kč a mohl způsobit další škodu v celkové výši 83 000 Kč, a České republice – Úřadu práce ČR, Krajské pobočce v Ostravě, IČ: 72496991, se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, 30. dubna 3130/2c, způsobil škodu ve výši nejméně 63 022 Kč;
obvinění V. B. a F. Š. se společně označených trestných činů měli dopustit tím, že
2/ v období od 13. 8. 2013 do 12. 8. 2014 ve F.-M. a jinde obviněný V. B. jako podnikající fyzická osoba pod jménem V. B., s místem podnikání N. R., F.-M., se společným úmyslem s obviněným F. Š., vylákat dávky nemocenského pojištění předstírali pracovní poměr obviněného F. Š. jako zaměstnance na pozici manažer u obviněného V. B. jako zaměstnavatele v období od 13. 8. 2013 do 30. 8. 2014 se stanovenou měsíční čistou mzdou bez skutečného úmyslu výkonu pracovněprávního poměru, když za tímto účelem předstírali uzavření pracovní smlouvy, kterou sepsali pouze fiktivně, ačkoliv obviněný V. B. nevykonával podnikatelskou činnost,
obviněný F. Š. v období od 29. 8. 2013 do 13. 11. 2013 a od 17. 1. 2014 do 12. 8. 2014 nastoupil na dočasnou pracovní neschopnost a podal žádosti o dávky nemocenského pojištění u Okresní správy sociální zabezpečení ve Frýdku-Místku, na základě toho byly Okresní správou sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku obviněnému F. Š. za období od 29. 8. 2013 do 12. 8. 2014 přiznány dávky nemocenského pojištění, ale dosud vyplaceny jen,
když takto obviněný V. B.
- opatřil svým podpisem a razítkem dne 22. 10. 2013 a 11. 11. 2013 doručil, případně nechal doručit Okresní správě sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku Přílohu k žádosti Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, díl IV. – žádost o nemocenské, k osobě F. Š., s vyměřovacím základem 7 za období od 13. 8. 2013 do 31. 8. 2013, na základě čehož byla obviněnému F. Š. za období od 29. 8. 2013 do 11. 11. 2013 přiznána a vyplacena dávka nemocenského pojištění,
- opatřil svým podpisem a razítkem dne 26. 2. 2014 a 31. 3. 2014 doručil, případně nechal doručit Okresní správě sociálního zabezpečení ve Frýdku -Místku Přílohu k žádosti Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, díl IV. – žádost o nemocenské, k osobě F. Š., na základě čehož byla obviněnému F. Š. za období od 17. 1. 2014 do 12. 8. 2014 přiznána, ale dosud nevyplacena dávka nemocenského pojištění,
čímž Okresní správě sociálního zabezpečení Frýdek-Místek, IČ: 00006963, se sídlem Frýdek-Místek, Palackého 115, způsobil škodu ve výši 47 880 Kč a mohl způsobit škodu v celkové výši 194 572 Kč.
3. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění V. B. a D. E. odvoláními směřujícími proti všem výrokům rozhodnutí. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 5 To 489/2015, byla podle §256 tr. ř. odvolání obviněných jako nedůvodná zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění V. B. a D. E. prostřednictvím svého společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřili je proti všem výrokům rozhodnutí, odkázali v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Ve společně odůvodněném dovolání shodně vytkli, že přestože jsou si vědomi toho, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založené, může Nejvyšší soud za určitých výjimečných okolností do skutkových zjištění soudů zasáhnout. Dovolatelé měli za to, že v jejich věci jde právě o takový případ, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
6. Nesouhlasili s tím, že pracovní smlouva uzavřená mezi D. E. jako zaměstnancem a V. B. jako zaměstnavatelem byla označena za smlouvu fiktivní. V této souvislosti poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1120/2015, ze kterého vyplývá, že fiktivnost pracovní smlouvy musí být v řízení jednoznačně prokázána. Fiktivnost pracovní smlouvy však v daném trestním řízení nade vší pochybnost prokázána nebyla, naopak z dokazování vyplynulo, že sjednané zaměstnání bylo ze strany D. E. vykonáváno, což potvrzují i výpovědi svědků a obsah účetních dokladů. Na fiktivnost uzavřených pracovních smluv nelze usuzovat pouze z toho, že nebylo nakoupeno větší množství zboží.
7. Stejně tak nebylo soudy prokázáno, že by obviněný V. B. nevykonával podnikatelskou činnost. Soudy provedly listinné důkazy dokládající obchody mezi obviněným V. B. a třetími subjekty, které svědčí o tom, že obviněný V. B. vyvíjel podnikatelskou činnost. K tomu navíc obviněný dodal, že je pouze na jeho úvaze, jakým způsobem a v jakém rozsahu ji bude provádět, a nelze mu žádným způsobem diktovat, jakého má v daném období dosáhnout obratu.
8. Pokud pak soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že pracovní neschopnosti u obou zaměstnanců V. B., tj. u F. Š. i D. E., byly vystavovány neoprávněně, dovolatelé poznamenali, že nikdo ze spoluobviněných nemá lékařské vzdělání, aby byli schopni odhadnout blížící se zdravotní potíže. V době uzavírání pracovních smluv nic nenasvědčovalo tomu, že by se zaměstnanci V. B. mohli dostat do dlouhodobé pracovní neschopnosti. To, že tato situace následně nastala u obou zaměstnanců V. B., tak není ničím výjimečným, V. B. jakožto zaměstnavatel měl pouze při výběru svých zaměstnanců „špatnou ruku“. Skutečnost, že oba zaměstnanci – D. E. i F. Š. objektivně v době dlouhodobé pracovní neschopnosti trpěli zdravotními potížemi, dokládá rozsáhlá zdravotní dokumentace.
9. Dovolatelé uzavřeli, že pracovní smlouvy nebyly sjednány s podvodným úmyslem, a proto není vůbec zřejmé, jakým způsobem měli uvést kohokoliv v omyl. Obvinění D. E. a F. Š. byli řádně zaměstnaní u V. B., v rámci pracovního poměru vykonávali sjednanou práci a z nepředvídatelných zdravotních důvodů byli v průběhu zaměstnání nuceni nastoupit na dočasnou pracovní neschopnost. V této souvislosti V. B. jakožto zaměstnavatel plnil svoje zákonné povinnosti a okresní správě sociálního zabezpečení, popř. úřadu práce ČR, předával dokumenty dokládající pracovní neschopnost svých zaměstnanců. Soudům se nepodařilo prokázat, že by obvinění uvedli kohokoliv v omyl, a tedy že by byla naplněna subjektivní stránka obviněným vytýkaných trestných činů.
10. Shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušil a aby Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných předeslal, že oba dovolatelé sice formálně namítají absenci subjektivní stránky trestného činu a absenci znaku uvedení v omyl, jejich argumentace je však založena na odmítnutí všech rozhodných skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí, když dovolatelé opakovaně uvádějí, že skutečnosti tam uvedené nebyly prokázány. Navíc jsou dovoláním fakticky zpochybňována skutková zjištění též ve vztahu k obviněnému F. Š., který sám dovolání a dokonce ani odvolání proti rozsudku prvního stupně nepodal. Za této situace lze uplatněné námitky pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance.
12. Ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že obviněný V. B. uzavřel s dalšími obviněnými pracovní smlouvy na pozici manažer s vysoce nadstandardním příjmem (obviněný D. E. měl dokonce v období od 19. 7. 2011 do 26. 6. 2012 pobírat čistou mzdu 132.900 Kč), přičemž s ohledem na minimální rozsah podnikatelských aktivit a zanedbatelný dosahovaný zisk obviněného V. B. postrádalo navázání takovýchto pracovních poměrů jakýkoli ekonomický smysl. Obvinění D. E. i F. Š. po uplynutí několika dnů od uzavření pracovní smlouvy nastoupili dlouhodobou pracovní neschopnost, která s krátkými přestávkami trvala po většinu trvání údajného pracovního poměru; žádné pracovní povinnosti neplnili ani v době, kdy v pracovní neschopnosti nebyli. Obviněný V. B. ani neměl dostatečné finanční prostředky k tomu, aby vyplácel mzdy ve výši uvedené v pracovních smlouvách. Za této situace nebyl závěr soudů o tom, že pracovní smlouvy byly pouze fiktivní a směřovaly pouze k vylákání dávek ve výroku o vině uvedených, v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy, ale naopak z nich logicky vyplýval. Fiktivnost sjednaných pracovních smluv spočívala v tom, že tyto smlouvy směřovaly nikoli k tomu, aby obvinění D. E. a F. Š. vykonávali v nich sjednané práce pro obviněného V. B., ale výlučně k vylákání dávek nemocenského pojištění, popř. podpory v nezaměstnanosti; je irelevantní, že písemná vyhotovení pracovních smluv splňovala formální náležitosti zákoníkem práce stanovené. Ze samotného charakteru předmětného jednání, tj. sjednání fiktivních pracovních smluv, vyplývá, že šlo o jednání úmyslné, a to ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
13. Pokud se týká zákonného znaku „uvedení v omyl“, ten byl naplněn u institucí rozhodujících o výplatě předmětných dávek, resp. u jejich pracovníků. Tyto osoby rozhodovaly o výplatě dávek se skutečnosti neodpovídající představou, že obvinění jsou řádně zaměstnáni v pracovním poměru a dosahují tam průměrných výdělků, resp. vyměřovacích základů uvedených v dokladech, které obviněný V. B. těmto institucím předkládal.
14. Závěry dovolateli citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci
sp. zn. 6 Tdo 1120/2015 na danou trestní věc nedoléhají. Tato věc sice byla do určité míry skutkově obdobná posuzované trestní věci, rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci však byla vnitřně rozporná. Ve výroku o vině bylo totiž tvrzeno, že obvinění uzavřeli pracovní smlouvu „po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vlastního obohacení“, v odůvodnění rozhodnutí však bylo uvedeno, že obviněným „nebylo prokázáno, že pracovní smlouvu uzavírali s podvodným úmyslem“. Skutková zjištění o fiktivnosti pracovních smluv učiněná v trestní věci obviněných V. B. a D. E. jsou však jednoznačná a žádný takovýto vnitřní rozpor neobsahují.
15. Zmínil také, že jednání obviněného V. B. bylo nesprávně posouzeno jako jeden pokračující čin, když účastenství na trestných činech různých hlavních pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení uvedené v §116 tr. zákoníku. Na tuto vadu však dovolatel nepoukazuje a s ohledem na omezený rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu se proto touto problematikou nelze v dovolacím řízení zabývat. Změna soudních rozhodnutí v tomto směru by navíc byla změnou v neprospěch obviněného V. B., když by mu musel být ukládán úhrnný trest za dvojnásobné účastenství na trestném činu, přičemž kvalifikace v kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku by u skutku pod bodem 1. výroku o vině zůstala zachována.
16. Navrhl proto, aby byla dovolání obviněných V. B. a D. E. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání byla zčásti podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
21. Dovolací soud v projednávané věci neshledal pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady zpochybňující spravedlivý proces. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi výsledky dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Námitky obsažené v dovolání jsou v převážné míře obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz strany 7 až 11 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4 až 6 usnesení odvolacího soudu).
22. Dovolatelé znovu opakovali svoji obhajobu, že se trestné činnosti nedopustili, resp. že pracovní smlouvy byly uzavírány v úmyslu plnit jejich účel a řádně vykonávat v nich stanovenou práci, a rovněž podnikatelská činnost obviněného V. B. byla reálnou, soustavnou a výdělečnou činností tohoto obviněného. V době ekonomické krize se však podnikání V. B. nedařilo tolik, jak očekával, to však není důvodem pro označení jeho podnikatelské činnosti jako fiktivní. Oba soudy však srozumitelně vysvětlily, proč výpovědím obviněných neuvěřily. Obviněný V. B. měl sice živnostenský list, jeho podnikatelská činnost však neprobíhala soustavně a v takovém objemu, aby bylo logicky obhajitelné a ekonomicky rentabilní zaměstnat postupně spoluobviněného D. E. se mzdou několikanásobně přesahující průměrnou mzdu v České republice a následně na stejnou pozici a za obdobně nadstandardních mzdových podmínek zaměstnat i spoluobviněného F. Š. Přitom tito zaměstnanci podle účetní dokumentace a vyžádaných dokladů od společností Auto Kelly, s. r. o. (č. listu 580 až 596), Rall, s. r. o. (č. listu 599 až 601), DETKO CZ, s. r. o. (č. listu 524 až 529), MPL Kauf, spol. s r. o. (č. listu 530 až 554) negenerovali pro svého zaměstnavatele prakticky žádný zisk. Odvolací soud výstižně shrnul, že obviněný D. E. (jakož ani obviněný F. Š.) neměl žádné odborné a ani praktické předpoklady pro výkon sjednaného druhu práce při stanovení nadstandardního měsíčního příjmu, a to v krátké době po zahájení podnikání obviněného V. B., které od samého počátku nebylo ziskové. Tento obviněný vůbec neplnil své platební povinnosti ve vztahu k finančnímu úřadu a okresní správě sociálního zabezpečení. Jestliže pak dovolatelé namítají, že D. E. sjednanou práci podle pracovní smlouvy skutečně vykonával, což mají potvrzovat i výpovědi svědků, tak k tomu Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že svědci T. F. a M. S., zaměstnanci společnosti Auto Kelly, s. r. o., si ani jednoho z obviněných nevybavili (č. listu 659 až 661), svědkyně D. K., rovněž zaměstnankyně společnosti Auto Kelly, s. r. o., si pak vybavila pouze obviněného V. B., na spoluobviněného D. E. si nevzpomněla. Tvrzení obviněných obsažené v dovolání, podle kterého výpovědi svědků potvrzují, že obviněný D. E. skutečně vykonával závislou práci pro V. B., nemá spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
23. Pakliže obviněný V. B. a spolu s ním i oba spoluobvinění tvrdili, že mzda jim byla vyplácena v hotovosti, a to z úspor V. B., neboť jeho podnikatelské činnosti se prokazatelně nedařilo, je potom zarážející, že člověk, který podle svých tvrzení musel mít několika statisícové úspory, aby dokázal uspokojit mzdové nároky svých zaměstnanců, si žádal o spotřebitelské úvěry v řádech několika tisíc korun (č. listu 314, 316) a měl dluh na svém osobním účtu a debetní kartě (č. listu 229 – 230). S ohledem na to, že oba zaměstnanci, tedy D. E. i F. Š., krátce po uzavření pracovní smlouvy a údajného nástupu do zaměstnání nastoupili na nemocenskou, soudy důvodně usuzovaly na účelovost jejich jednání. Výše jejich mzdy stanovená v pracovních smlouvách byla záměrně nadhodnocena tak, aby následně ze sociálního systému oba mohli čerpat vysoké dávky.
24. V souvislosti s námitkami ohledně údajné fiktivnosti uzavřených pracovních smluv i podnikatelské činnosti obviněného V. B. dovolatelé odkazují na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1120/2015, avšak tento argument je lichý. Typově se jedná sice o podobný případ, vyznačující se podle skutkových zjištění nalézacího soudu tím, že zaměstnavatel se zaměstnancem po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vlastního obohacení měli uzavřít pracovní smlouvu, práce byla honorována nad rámec ekonomických možností zaměstnavatele, zaměstnanec krátce po začátku pracovního poměru nastoupil na nemocenskou. Nejvyšší soud rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu zrušil, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci byla vnitřně rozporná (v podrobnostech viz str. 8 až 10 usnesení). Vnitřní rozpornost napadených rozhodnutí se projevila podle dovolacího soudu v tom, že soud prvního stupně na straně jedné uzavřel, že obvinění (stručně shrnuto) po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vlastního obohacení, přičemž obviněná jako jednatel a společník obchodní společnosti uzavřela pracovní smlouvu s obviněným, svým manželem, který měl pracovat na nově vytvořené pozici s názvem ředitel, s hrubým měsíčním příjmem …, na straně druhé konstatoval, že nebylo prokázáno, že pracovní smlouvu uzavírali s podvodným úmyslem, neboť nebylo prokázáno, že mohli předpokládat pracovní neschopnost obviněného…. Vnitřní rozpor byl shledáván nejen u rozsudku soudu prvního stupně (skutkové vyjádření tohoto, že obvinění „po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vlastního obohacení“ uzavřeli pracovní smlouvu, ač při jejím sepisu a uzavření nejednali v podvodném úmyslu), ale i mezi tímto rozsudkem a usnesením soudu odvolacího. Dovolací soud zde také v podrobnostech vyložil, proč zůstala nevyjasněna otázka, zda se jednalo o tzv. fiktivní pracovní smlouvu uzavřenou s podvodným úmyslem čerpání sociálních dávek. V posuzovaném případě obviněných V. B. a D. E. je však situace podstatně rozdílná. Závěr soudů o fiktivnosti jak podnikatelské činnosti obviněného V. B., tak především fiktivnosti pracovních smluv obviněných D. E. i F. Š. je spolehlivě podložen výsledky provedeného dokazování, skutková zjištění nalézacího soudu, jakož i odvolacího soudu jsou jednoznačná a žádný vnitřní rozpor neobsahují.
25. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
26. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významná otázka, zda zjištěné jednání obviněných popsané ve výroku o vině v tzv. skutkové větě v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající části odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (v případě obviněného V. B. znaky pomoci k tomuto trestnému činu), konkrétně zda je naplněna jeho subjektivní stránka. V těchto bodech obvinění dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili – posuzováno s notnou dávkou benevolence – relevantně, byť i u této hmotněprávní námitky se ze strany obviněných jedná spíše o polemiku se skutkovými zjištěními soudů. Ani této námitce však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
27. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
28. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
29. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností nemusí být subjekty totožné.
30. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval u obviněného D. E. za naplněné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, dílem se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo (zkráceně) k dokonání takového činu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Obviněný V. B. úmyslně umožnil jinému dopustit se tohoto trestného činu, v důsledku čehož byl jeho čin právně posouzen jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonanému, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu dostatečně přiléhavě obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označených trestných činů. V tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižších stupňů ničeho vytknout.
31. S ohledem na argumentaci obviněných je nutno uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).
32. Obvinění konkrétně namítli, že se nepodařilo prokázat, že by uvedli kohokoliv v omyl, a tedy že by byla naplněna subjektivní stránka trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Tato výtka ale nemůže obstát. Oba soudy opodstatněně uzavřely, že podvodné jednání všech obviněných a na to navazující uvedení v omyl okresní správy sociálního zabezpečení, resp. úřadu práce, což představuje uvedení v omyl její odpovědné pracovníky, bylo bezezbytku prokázáno. Podvodné jednání D. E. spočívalo v tom, že v žádosti o poskytnutí dávek nemocenského pojištění a následně i v žádosti o podporu v nezaměstnanosti uvedl nepravdivé skutečnosti ohledně pracovního poměru ke spoluobviněnému V. B. Tento pracovní poměr sice formálně existoval a pracovní smlouva z pohledu norem pracovního práva netrpí vadami, avšak materiálně tento pracovní poměr neexistoval a byl pouze fiktivní. V důsledku uvedení nepravdivých údajů ohledně fiktivního pracovního poměru byly obviněnému D. E. následně vypláceny dávky nemocenského pojištění, popř. podpora v nezaměstnanosti. Nalézací soud v této souvislosti ještě dodává, že z hlediska dokonání trestného činu podvodu bylo podstatné, že žádost o vyplacení dávek nemocenského pojištění, eventuálně žádost o podporu v nezaměstnanosti se opírala o fiktivní pracovní smlouvu. Nebýt této pracovní smlouvy, bez ohledu na zdravotní potíže obviněného, by obviněný D. E. na dávky nemocenského pojištění a podporu v nezaměstnanosti nedosáhl. Nejvyšší soud se se závěry obou soudů plně ztotožňuje a uzavírá, že u obviněných byl prokázán podvodný úmysl již při uzavírání pracovní smlouvy, kdy následně obviněný D. E. této pracovní smlouvy účelově využil a na jejím základě neoprávněně čerpal sociální dávku, k čemuž mu svým jednáním dopomohl právě jeho fiktivní zaměstnavatel a spoluobviněný V. B., když na Okresní správu sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku a následně i na Úřad práce ČR, Krajská pobočka v Ostravě zasílal vlastnoručně podepsané a razítkem opatřené Přílohy k žádosti Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti blíže specifikované v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Podvodné jednání obviněného D. E. (jakož i F. Š.) bylo podmíněno a umožněno již specifikovaným jednáním obviněného V. B. osvědčujícím jejich údajný pracovní poměr v Přílohách k žádosti Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti či v Potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti (obviněný D. E.). Nelze též než souhlasit se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, že zákonný znak „uvedení v omyl“ byl naplněn u institucí rozhodujících o výplatě předmětných dávek, konkrétně u jejich pracovníků. Tyto osoby rozhodovaly o výplatě dávek se skutečnosti neodpovídající představou, že obvinění jsou řádně zaměstnáni v pracovním poměru a dosahují tam průměrných výdělků, resp. vyměřovacích základů uvedených v dokladech, které obviněný V. B. těmto institucím předkládal.
33. Jednání, jehož se obvinění dopustili, bylo jednáním úmyslným, přičemž nalézací soud, s jehož rozhodnutím se soud odvolací ztotožnil, správně vyvodil, že se ho obvinění dopustili v úmyslu přímém. V této souvislosti případně akcentoval, že obviněný V. B. si musel být vědom, že pro okresní správu sociálního zabezpečení, eventuálně úřad práce, vystavuje fiktivní doklady o neexistujícím pracovním poměru obviněných D. E. i F. Š. (oběma tudíž umožnil spáchání podvodného jednání opatřením příslušných podstatných dokladů) a oba tito spoluobvinění zase museli dobře vědět o tom, že předmětné doklady slouží k žádosti o přiznání dávek nemocenského pojištění či nároku na podporu v nezaměstnanosti, přičemž účel jejich jednání v podobě neoprávněného obohacení minimálně obviněných D. E. a F. Š. musel být všemi obviněnými od počátku sledován. Úmysl všech obviněných tedy směřoval ke způsobení majetkové újmy. Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obvinění odpovídají za následek, který z předmětného jednání vzešel.
34. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud upozorňuje (ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství) na vadu v právním posouzení jednání obviněného, jež je však ve prospěch obviněného V. B., tudíž ji nebylo možné odstranit ani v odvolacím a ani v dovolacím řízení. Nalézací soud v kolizi s ustálenou judikaturou soudů posoudil jednání obviněného jako pokračování v pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonanému, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv je měl posoudit jednat jako tento trestný čin a jednak jako pomoc k pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Závěru o pokračování v trestném činu totiž bránila skutečnost, že se jednalo o pomoc na trestných činech různých pachatelů. Důsledkem zásady akcesority účastenství však je, že účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v §116 tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1994, sp. zn. 5 To 25/94, uveřejněné pod č. 61/1994 Sb. rozh. tr.).
35. Protože dovolání obviněných V. B. a D. E. byla dílem opřena o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze a v relevantně uplatněné části nebyla shledána opodstatněnými, Nejvyšší soud je (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu