ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.872.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 872/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 1 To 2/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 5/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 45 T 5/2015, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická 108, Slezská Ostrava, částku 202 261 Kč a V. K., bytem Č. a., B.– N. B., částku 634 605 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. K. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. K. zločinu znásilnění a přečinu ohrožování výchovy dítěte dopustil tím, že v době od roku 2008 do ledna roku 2014 v bytě v O. na ul. K.. J. a v rodinném domě v D. L. na ul. L., tedy na místech, kde společně žil se svou manželkou a jejich šesti dětmi, ve snaze po nízkém ukájení sexuálního pudu, využil svého nadřazeného postavení a autority otce vůči poškozené V. K., a tuto přes její výslovný nesouhlas opakovaně, v intervalech jednou až čtyřikrát za měsíc, přiměl, nejprve pod záminkou, že dané jednání je zcela normální a běžné, později využívaje toho, že se jedná o osobu, která byla v péči psychiatra, tvrzením, že pokud se někomu svěří, tak jí stejně jako duševně nemocné nikdo neuvěří, a navíc ještě od něho dostane, k tomu, aby s ním sledovala pornografické filmy, svlékala se před ním, obnaženou ji pak osahával na intimních místech, zasouval jí penis mezi prsa, kdy takto u něho opakovaně došlo k vyvrcholení, na základě jeho požadavku se ho poškozená dotýkala na obnaženém těle, ve třech případech mu provedla felaci pohlavního údu a opakovaně mu třela pohlavní úd až do jeho vyvrcholení, přičemž tomuto se podvolila pouze z toho důvodu, že měla obavy, že se v případě odmítnutí začne obžalovaný dopouštět stejného sexuálně motivovaného jednání vůči jejím mladším sestrám, současně i přes svůj věk a povědomost o sexuálním životě nebyla schopna se jeho jednání účinně bránit, když byla vůči jeho osobě, jakožto otci, v podřízeném postavení, byla na něm finančně závislá, což bylo umocněno tím, že neměla možnost faktického řešení dané situace, když ji obviněný přesvědčil o tom, že jí nikdo pro její předchozí psychické problémy neuvěří, zvláště v rodině silně věřících praktikujících katolíků, kde se předpokládá dodržování striktních pravidel v sexuální oblasti všech jejich členů, tedy i obviněného, který se sexuálně motivovaného jednání vůči své dceři dopustil přesto, že si byl vědom svých povinností plynoucích mu ze závazků, které mu vyplývaly z postavení otce žijícího s poškozenou ve společné domácnosti, zahrnujících rovněž péči o její citový a mravní vývoj, jakožto i možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti sexuální, přičemž fakticky v důsledku jeho jednání došlo u poškozené V. K. k trvalé změně osobnosti po posttraumatické stresové poruše projevující se depresemi, sebepoškozováním, poruchami soustředění, poruchami sebepojetí, sociálním stažením a neschopností vytvářet vazby s osobami opačného pohlaví, přetrvávající přes vyhledanou odbornou psychiatrickou a psychologickou pomoc do současnosti, což vedlo k významnému zhoršení kvality jejího života.
3. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícímu proti všem výrokům rozhodnutí. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 1 To 2/2016, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výrokům o vině a trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný byl přesvědčen, že všechny provedené důkazy měly vést k jinému závěru, než jen k závěru o jeho vině tak, jak jej učinily oba soudy. Oběma soudům vytkl nesprávnost právních závěrů a s tím související nesprávnost závěrů o jeho vině a uloženém trestu.
6. Nesprávnost právního posouzení skutku obviněný spatřoval v tom, že soudy se špatně vypořádaly s jeho obhajobou, že se protiprávního jednání nedopouštěl vůči osobě mladší 18 let, neboť poškozená v inkriminované době již dovršila 18. roku života. Objektivně poškozená zletilosti dosáhla dne 4. 11. 2009. Z provedených důkazů vyplývá, že poškozená byla poprvé školní psycholožkou přivedena k psychiatrovi dne 14. 6. 2010, jedná se o prokazatelně první psychiatrické vyšetření poškozené, které je v této době 18 let a 7 měsíců. Poškozená sice neustále vypovídala, že vše začalo kolem 17. roku jejího života, kdy navštěvovala druhý ročník střední školy, a že za psycholožkou začala docházet až později, v rámci přípravného řízení ani v řízení před soudy však nebylo zjišťováno, jak skutečně dlouhá doba uběhla, než poškozená vyhledala prvotní pomoc školní psycholožky, která ji následně poslala k psychiatrovi, a ten nařídil její hospitalizaci. Z popisovaných projevů z tohoto období podle názoru obviněného vyplývá, že psychické problémy v souvislosti s inkriminovaným jednáním z prvotního vyšetření v červnu 2010 jsou čerstvé a nemohou se týkat doby před 1,5 rokem, nemohou se tedy vztahovat k období, kdy poškozená ještě nebyla zletilá, jak opakovaně poškozená nesprávně popisuje a jak nesprávně tuto okolnost posoudily oba soudy. Podle obviněného je z projevů poškozené vyloučeno, aby pomoc školní psycholožky vyhledala až s více jak ročním odstupem od počátku jednání, jež je mu kladeno za vinu.
7. Tvrzení obviněného o tom, že se inkriminovaného jednání dopouštěl až v době, kdy byla poškozená zletilá, odpovídá i vyjádření poškozené při psychologickém vyšetření dne 7. 12. 2010. Zde se poškozená psycholožce Mgr. M. P. zmiňuje o tom, že před rokem měla pocity úzkosti, špatné myšlenky a k tomuto období datuje i začátek sebepoškozování řezáním na předloktí. V tomto směru odvolací soud poukazuje na skutečnost, že nikdy nebylo prokázáno ani řečeno, že by hospitalizace poškozené následovala bezprostředně prvnímu sexuálnímu kontaktu. Toto však obviněný nikdy ani netvrdil, pouze uváděl, a na této své obhajobě nadále trvá, že k prvnímu sexuálnímu kontaktu došlo nejdříve koncem roku 2009, tj. více než půl roku před hospitalizací poškozené, avšak již v době její zletilosti.
8. Současně namítal, že soudy se vůbec nezabývaly tím, v jakém období matka poškozené navštěvovala školu, přičemž k inkriminovanému jednání mělo docházet právě v době, kdy matka byla ve škole a obviněný byl s poškozenou sám doma.
9. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. žádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu na potřebnou dobu odložil výkon rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 45 T 5/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 1 To 2/2016.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného po rekapitulaci obsahu dovolání a průběhu předchozího řízení konstatovala, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek odůvodnil toliko tím, že se protiprávního jednání nedopouštěl vůči osobě mladší 18 let, neboť je přesvědčen, že poškozená již v inkriminovaném období nabyla zletilosti. Tyto námitky obviněný však uplatňoval v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení, takže se jimi soudy obou stupňů již náležitě zabývaly.
11. Státní zástupkyně přisvědčila názoru odvolacího soudu, podle kterého poškozená vypovídala jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem vždy konstantně. Zcela jednoznačně a opakovaně stanovila dobu, od níž docházelo k vytýkanému jednání obviněného, tedy období roku 2008. Uvedla, že si to pamatuje přesně, neboť v té době navštěvovala druhý ročník střední školy, z toho také dovozuje, že jí v té době bylo 17 let. Tvrzení poškozené v tomto směru není vyvráceno ani tou skutečností, že k její hospitalizaci na psychiatrii došlo až v polovině roku 2010, kdy poškozená již byla zletilá. V tomto ohledu státní zástupkyně souhlasila se závěry soudů, podle nichž nebylo prokázáno ani řečeno, že by hospitalizace poškozené bezprostředně následovala prvnímu sexuálnímu kontaktu s jejím otcem – obviněným. Naopak poškozená sama během hlavního líčení opakovaně uváděla, že odbornou pomoc vyhledala až po delší době, kdy se u ní začaly psychické problémy hromadit.
12. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce k případné replice, do data projednání dovolání však Nejvyšší soud repliku k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
18. Dovolací soud v projednávané věci neshledal pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady zpochybňující spravedlivý proces. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi výsledky dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Námitky obsažené v dovolání jsou v převážné míře obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz strany 15, 16 rozsudku soudu prvního stupně, strany 7, 8 usnesení odvolacího soudu).
19. K námitce obviněného, že soudy obou stupňů nevedly dokazování tím směrem, aby přesně určily období, ve kterém matka poškozené P. K. navštěvovala školu, přestože podle tvrzení poškozené právě v těchto časových úsecích docházelo ze strany obviněného k inkriminovanému jednání, kterého se dopouštěl na poškozené (uplatňované též v řízení o odvolání), je vhodné dodat, že pokud soudy podle konkrétní důkazní situace dospěly ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, nebylo třeba dokazování vést tímto směrem. K této námitce obviněného stran neprovedeného dokazování je možné (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
20. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že považovaly již provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Zásadně oba soudy ve věci činné odůvodnily, jaké skutečnosti je vedly k neprovedení dalších – obhajobou navržených – důkazů. Podstatné je, že i odvolací soud (viz str. 6 jeho usnesení), stejně jako soud prvního stupně, vyložil, že dosavadní důkazní řízení bylo úplné, dostatečné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, čímž dal jasně najevo, že další dokazování shledal nadbytečným. Nejvyšší soud pak konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
21. Obviněný nepopíral, že se trestné činnosti dopustil, znovu však opakoval svoji obhajobu, že se vytýkaného jednání dopustil až v době, kdy byla poškozená zletilá, respektive že se trestné činnosti nedopustil na dítěti (čímž ve svých důsledcích zpochybnil právní kvalifikaci jednání kladeného mu za vinu). Ve vztahu ke skutku popsanému ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu argumentoval nepřesností ve výpovědi poškozené V. K. a uvedl, že poškozená nevypovídala ve shodě s tím, jak se děj skutečně odehrál. Námitky obviněného však nemohou obstát. Oba soudy srozumitelně vysvětlily, proč naopak výpovědi poškozené uvěřily a proč ji považovaly za spolehlivý důkaz (viz zejména str. 16 rozsudku soudu prvního stupně, str. 7, 8 usnesení odvolacího soudu). Poškozená V. K., slyšena jako svědkyně, věrohodně popsala, z jakých důvodů je třeba identifikovat počátek páchání trestné činnosti obviněného rokem 2008 a tedy dobou, kdy navštěvovala 2. ročník střední školy a bylo jí 17 let. Oba soudy také logicky vysvětlily, proč nelze akutní psychické problémy poškozené spojené s její hospitalizací v Psychiatrické léčebně O., k níž došlo až 14. 6. 2010, bezprostředně spojovat s počátkem páchání trestné činnosti obviněného, a přesvědčivě argumentovaly, že psychické problémy, v jejichž důsledku poškozená navštěvovala i školního psychologa, se dlouhodobě kumulovaly, jak též vyplývá z výpovědi poškozené. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých, PhDr. Ludmila Mrkvicová shodně se znalkyní MUDr. Marií Foltýnovou z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie pro děti a dorost, uvedly, že u poškozené nebyla pozorována patologická lhavost a poškozená nemá zvýšenou fantazijní produkci, proto lze výpovědi poškozené ve věci považovat za popis skutečně prožitých událostí. Znalkyně mimo jiné také zmínily, že poškozená má k otci aktuálně negativní postoj, nemá však tendenci se mu mstít (v podrobnostech č. listu 100 až 102, 260 až 263). Poškozená během přípravného řízení i v řízení před soudem shodně opakovala, že vše začalo v 17. roku jejího života (č. listu 265), toto své tvrzení udávala i při vyšetření za účelem zpracování znaleckého posudku (č. listu 96) a nebyly zjištěny žádné relevantní okolnosti, které by je zpochybnily. Ostatně rovněž matka poškozené P. K. vypověděla, že chování dcery se začalo pozorovatelně měnit v jejích 17 letech, ve druhém ročníku střední školy, poněvadž se přestala věnovat svým kroužkům, byla uzavřená, uplakaná (č. listu 51). Nejvyšší soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že o pravdivosti výpovědi poškozené nevznikají žádné pochybnosti, a to jednak s ohledem na její celkové vyznění, jednat také s ohledem na závěry již zmiňovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, týkající se vztahu poškozené k jejímu otci a její celkové věrohodnosti. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Z obsahu dovolacích námitek je zjevné, že ačkoliv obviněný vytkl též nesprávnost právního posouzení skutku, ve skutečnosti ji podmínil odlišným stanovením počátku páchání trestné činnosti, a tedy změnou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně, s nimiž se ztotožnil odvolací soud a ani dovolací soud neshledal důvod pro jejich případnou změnu. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dítětem se podle §126 tr. zákoníku rozumí osoba mladší osmnácti let, pokud trestní zákoník nestanoví jinak. Při aplikaci tohoto ustanovení na posuzovaný případ a při zohlednění výpovědi poškozené, která byla po celou dobu trestního stíhání stálá a neměnná, a proto soudy neshledaly důvody jí neuvěřit, nelze než se ztotožnit s právním závěrem soudů, že zjištěné jednání obviněného podrobně popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, které má ve výsledcích provedeného dokazování spolehlivou oporu, naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestných činů znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku.
23. Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
24. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu dovoláním napadeným rozhodnutím. Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. též s ohledem na výsledek řízení o dovolání neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu