ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.898.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 898/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání obviněného L. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 2 To 64/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 9/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 52 T 9/2014, byl obviněný L. M. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 7. 7. 2014 v L. na pobočce České pošty, s. p., v době okolo 10.20 hodin si vyhlédl poškozeného Z. T., který si zde převzal svůj důchod, a v úmyslu se této finanční hotovosti zmocnit, poškozeného sledoval od budovy pošty po celé cestě k domovu poškozeného v ulici A. V., kde jej ve vchodu domu u poštovních schránek v době kolem 11.30 hod. fyzicky napadl tak, že mu vytrhl příruční látkovou tašku, kterou svíral v levé ruce, s takovou intenzitou, že poškozeného strhl na zem na záda, a poté z místa činu utekl spolu s vytrženou látkovou taškou poškozeného přesně nezjištěné hodnoty, ve které se nacházela peněženka s finanční hotovostí ve výši nejméně 10.100 Kč, občanský průkaz, kartička pojištěnce zdravotní pojišťovny, karta Clubcard Tesco, látková taška béžové barvy s kapsičkou, čínská propisovací tužka červenozelené barvy, kostkovaný textilní kapesník, jízdní řád MHD autobusu č. 21 v plastovém pouzdře, kapesní zavírací nůž zn. MIKOV červené barvy v koženém pouzdře a kovový šroubováček, vše v celkové hodnotě nejméně 10.100 Kč, když v důsledku pádu poškozený utrpěl tržnou ránu na hlavě, otřes mozku, krvácení pod měkké pleny mozkové ve spánkově-temenně-týlní krajině hlavy vlevo, tříštivou zlomeninu kyčelní jamky vlevo, zasahující do levé lopaty kyčelní, zlomeninu dolního raménka kosti stydké vlevo bez posunu, zlomeninu kosti křížové vlevo bez posunu, zlomeninu těla 12. hrudního obratle se snížením o polovinu své výšky, výrazný krevní výron v zapobřišnicovém prostoru malé pánve vlevo s posunem močového měchýře doprava, když v důsledku připoutání poškozeného na nemocniční lůžko po vzniklých poraněních došlo u něj k rozvoji oboustranného zápalu plic, jemuž nebylo možno ani při nejlepší zdravotnické péči zabránit, a na tyto následky poškozený Z. T. dne 19. 10. 2014 zemřel.
2. Za tento zločin byl obviněný L. M. odsouzen podle §173 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí, a to věcí ve výroku o trestu konkretizovaných. Výroky podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o nárocích na náhradu škody E. T. a Všeobecné zdravotní pojišťovny.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 2 To 64/2015, k odvoláním obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podaného v neprospěch obviněného, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že
A) rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené E. T. nemajetkovou újmu ve výši 250.000 Kč, a s nárokem na náhradu škody ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
B) K odvolání státního zástupce podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně doplnil tak, že obviněnému podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutek, jak byl soudem prvního stupně zjištěn, byl neprávně právně posouzen jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku, což je trestný čin přísnější než mírnější trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, podle něhož měl být čin kvalifikován. Uvedenou nesprávnost použité právní kvalifikace spatřoval v tom, že nebylo bez pochybností prokázáno použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, neboť nebylo kryto jeho zaviněním, pokud jen tašku vytrhl prudce z ruky poškozeného. I když šlo o prudké vytržení, nemusel překonávat jakýkoliv odpor poškozeného, a ani žádné násilí v podobě užití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu proti němu také neužil. Podle dovolatele, který odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 9. 1971, sp. zn. 1 To 121/71, a zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79, uveřejněnou pod č. 19/1972 a 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neočekávané vytržení věci z ruky ještě není násilím ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku, ale jedná se o trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli poškozeného a musí směřovat proti osobě poškozeného. Obviněný zdůraznil, že ani podle skutkových zjištění nesvědčí nic o tom, že by poškozený věc pevně svíral a snažil se klást odpor, který by musel obviněný násilně překonat, např. tím, že by taškou cloumal. Mohlo by se o loupež jednat, avšak v jeho případě násilí směřovalo pouze proti tašce, nikoli vůči osobě poškozeného. Jelikož o násilí se nejednalo a nebylo ani dostatečně a bez důvodných pochybností prokázáno, mělo být jeho jednání v duchu zásady in dubio pro reo posouzeno jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
5. K subjektivní stránce obviněný namítl, že jeho záměrem nebylo překonat odpor poškozeného, nýbrž vytrhnout mu tašku z ruky a odcizit ji. Obviněný uvedl, že si vzhledem ke svému nižšímu intelektu a onemocnění schizofrenií neuvědomoval, a ani nemohl uvědomit, že svým jednáním může ohrozit život a zdraví jiné osoby. Nepředpokládal, že by mohl poškozeného strhnout na zem nebo jej vytržením tašky z ruky vychýlit z rovnováhy, a takové úvahy podle znaleckého posudku z odvětví zdravotnictví, oboru psychiatrie MUDr. Ladislava Hnídka ani nebyl schopen. I v případě, že by objektivně vůči poškozenému použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, což v řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, nemohl být vzniklý následek v podobě těžké újmy na zdraví nebo dokonce smrti s ohledem na onemocnění schizofrenií a nízký intelekt obviněného kryt jeho zaviněním, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti, a proto měl být uznán vinným nanejvýš trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Obviněný ze všech jím uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 2 To 64/2015, i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 52 T 9/2014, a přikázal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby sám ve věci rozhodl rozsudkem podle §265m tr. ř.
7. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který s konstatováním, že námitky v něm uplatněné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze sice podřadit, avšak nelze je považovat za důvodné, v obecné rovině přisvědčil obviněnému, že neočekávané vytržení věci z ruky samo o sobě ještě nenaplňuje znaky násilí ve smyslu ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku. Na druhé straně však násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku nelze omezovat pouze na jednání, kterým pachatel reaguje na určitý fyzický projev napadené osoby věc nevydat (např. ohledně věci dojde k přetahování, cloumání). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002, což byla věc skutkově obdobná, zdůraznil, že za akt takového násilí je nutno považovat i případ, kdy poškozená osoba má věc ve své moci a pachatel při zmocnění se věci překonává vůli této osoby věc nevydat, k čemuž dochází, např. pokud poškozená osoba věc pevně drží, popř. pevně svírá (za ucha tašky, držadlo kufru apod.) a pachatel v úmyslu zmocnit se této věci musí zmíněné držení překonat. Rozhodné jsou pak konkrétní okolnosti každého případu, zejména fyzické dispozice pachatele a poškozeného, reakce na útok fyzicky vyspělého pachatele, apod.
8. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že učiněná a popsaná zjištění nalézacího soudu svědčí o tom, že poškozený bránil obviněnému ve zmocnění se tašky s penězi přinejmenším pevným držením tašky, a proto vůli poškozeného tašku nevydat, překonal tím, že ji „vyrval“ z ruky za použití síly o tak velké intenzitě, že došlo ke stržení poškozeného na zem. Použití takového násilí je násilím ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku. Ze samotného charakteru takového jednání při tom vyplývá, že šlo o úmyslné násilné jednání směřující ke zmocnění se cizí věci.
9. K následku smrti poškozeného ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle §173 odst. 4 tr. zákoníku státní zástupce připomenul, že zde postačuje zavinění z nedbalosti, a to i nevědomé. Obviněný si i jako osoba s podprůměrným intelektem měl a mohl být vědom, že poškozený je velmi starý člověk (právě pro tuto fyzickou indispozici si poškozeného vybral pro přepadení), který může při pádu na zem utrpět závažná až smrtelná zranění, jakož i to, že léčba jakéhokoli úrazu je v případě velmi staré osoby komplikovanější a má menší naději na úspěch než u osoby v aktivním věku. Na straně obviněného podle názoru státního zástupce lze ve vztahu ke smrtelnému následku dovodit zavinění minimálně ve formě výše uvedené nevědomé nedbalosti.
10. Státní zástupce zdůraznil racionalitu chování obviněného, protože si poškozeného jako důchodce nejprve vytipoval v době výplaty jeho důchodu na poště, sledoval ho při návštěvě dvou nákupních center i při cestě hromadnou dopravou. Napadl ho na místě, kde předpokládal, že nebude přistižen jinou osobou, což nesvědčí o zdůrazňovaném inteligenčním deficitu, a proto právní kvalifikaci zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku označil za správnou. Vyloučil tím právní posouzení popsaného činu jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jenž nepostihuje použití násilí ani způsobení smrti poškozeného, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
11. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k případné reakci, kterou však do okamžiku konání neveřejného zasedání o dovolání Nejvyšší soud neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
12. Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky obsahově korespondují s označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonem v §265b tr. ř. taxativně vymezených dovolacích důvodů lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné zásadně namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek Nejvyšším soudem na podkladě citovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Současně je však třeba mít na paměti, že „názor Ústavního soudu uvedený v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) ze dne 23. 3. 2004 (podle kterého nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné) však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v §265b odst. 1 tr. ř., je na základě článku 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížností 12579/06, 19007/10 a 34812/10)“ [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
IV. Právní posouzení
a) Ze závěrů soudů nižších stupňů
15. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že se jím obviněný především domáhal změny použité právní kvalifikace, protože svou výhradu o neexistenci násilí jako znaku skutkové podstaty loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odvíjel od skutku tak, jak byl soudem zjištěn. Podstatou jeho dovolání bylo zpochybnění předmětného znaku násilí v té podobě, jak bylo soudy zjištěno a ve skutkových zjištěních popsáno. Při tom minimalizoval vliv svého chování vůči poškozenému, resp. intenzitu, jíž na poškozeného, byť prostřednictvím vytržení tašky, působil. Z hlediska tohoto svého pohledu požadoval změnu právní kvalifikace na přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť ve svém jednání, jak bylo soudy popsáno ve skutkové větě výroku o vině, nespatřoval nejen znak násilí, ale poukazoval i na nedostatek zavinění potřebného z hlediska jak základní právní kvalifikace podle §173 odst. 1, tak i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 4 §173 tr. zákoníku. Takto podaným dovoláním obviněný vytýkal vady právní, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou tyto námitky opodstatněné.
16. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů věnovaly právě otázce naplnění znaků použité právní kvalifikace pozornost a vypořádávaly se s okolnostmi již dříve obviněným shodně namítanými. Proto soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku se na stranách 7 až 14 zejména posuzoval intenzitu vytržení tašky z ruky poškozeného s tím, že vytržení tašky nemusí samo o sobě naplňovat znaky užití násilí, ale že k násilí dojde tehdy, když jsou zjištěny další okolnosti o násilí svědčící, jejichž existenci právě v této věci shledal. Na základě výsledků provedeného dokazování (v němž pečlivě dodržel princip in dubio pro reo, neboť neprokázané okolnosti, byť by se i z části důkazů nabízely, vyhodnotil ve prospěch obviněného) konstatoval, že obviněný „trhnutím za tašku vyvolal u poškozeného akcelerovaný pád na zem na záda a levou část těla, kdy poškozený upadl do prostoru mezi schránkami a vstupními dveřmi do domu“. Pro tento závěr vycházel z výpovědi svědkyně V. M. a dovodil ho i z dalších okolností, zejména z intenzity, s jakou se obviněný tašky zmocnil, neboť touto silou působil i na tělo poškozeného při běhu, v důsledku čehož mu přivodil pád. Soud vysvětlil, že „v tu chvíli působil přes tašku na poškozeného celou vahou svého těla, které bylo v pohybu“. K síle, jíž obviněný na tělo poškozeného v daném momentu vyvinul, soud usuzoval i z toho, že obviněný se tašky zmocnil, při vlastním rychlém pohybu, který potencoval to, že při běhu ji vytrhl z ruky poškozeného.
17. Pro tento závěr soud vycházel nejen z výpovědi svědkyně V. M., která viděla obviněného z místa činu ve velké rychlosti utíkat, ale rovněž i z toho, že v témže okamžiku nalezla tělo poškozeného, v zádveří bytového domu, kde jsou umístěny poštovní schránky, který dopadl až na podestu schodiště před hlavním vchodem. Rovněž soud závěr o velké intenzitě síly na tašku a tah za ni, a v důsledku toho i na tělo poškozeného, opřel o závěr znalců z oboru soudního lékařství, že pád poškozeného byl akcelerovaný, tzn. způsobený zrychlením, v daném případě během obviněného. Intenzitě útoku nasvědčuje i natažená levá ruka poškozeného a skutečnost, že poškozený upadl na záda, což svědčí o tom, že obviněný „musel při zatažení za tašku přetočit poškozeného v pád na záda a levý bok. Aby došlo ke stržení poškozeného na zem dozadu a k jeho „vytažení“ na podestu schodiště před domem, musel jednak poškozený tašku pevně svírat, a jednak obviněný užil k vytržení tašky větší sílu, jak ostatně doznal v přípravné fázi řízení“.
18. Kromě těchto závěrů vztahujících se k povaze a intenzitě obviněným vůči poškozenému vyvinutého násilí, se soud prvního stupně zabýval i motivací a úmyslem obviněného, když vycházel z jeho doznání, neboť obviněný neskrýval, že chtěl poškozenému tašku vzít, protože věděl, že v ní poškozený má větší obnos peněz. Proto jej sledoval do příhodného místa, kde by mu nikdo ve skutku nemohl bránit či jej odhalit. Soud prvního stupně v souvislosti s tím poukázal též na předchozí zkušenost obviněného s obdobnou trestnou činností a dovodil, že musel vědět, že svým jednáním může docílit svého závěru. Jednal tak „v intencích přímého úmyslu vymezeného §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku“. Nepřisvědčil obhajobě obviněného o výrazně zmenšené příčetnosti, neboť znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Ladislav Hnídek u obviněného diagnostikoval sice schizofrenii, ale toto duševní onemocnění u něj nemělo žádný vliv na rozpoznávací schopnosti, toliko ovládací schopnosti byly u něj sníženy měrou málo podstatnou. Soud prvního stupně reagoval i na požadavek obviněného o posouzení jeho jednání jako přečinu krádeže, který s ohledem na zjištěné násilí neshledal důvodným.
19. Soud prvního stupně se věnoval i těžšímu následku v podobě smrti poškozeného a vysvětlil, že obviněný měl v obecné rovině dostatečné inteligenční a osobnostní předpoklady pro uvědomění si, k jakým následkům na zdraví může u velmi starého člověka dojít v případě jeho napadení, a zdůraznil i to, že obviněný si i podle obhajoby poškozeného vybral kvůli jeho fyzické indispozici, a to zjevně pro jeho pokročilý věk (83 let). Úmysl obviněného ke vzniku smrti soud prvního stupně dovodil právě z těchto okolností, neboť mu bylo známo, že jde o velmi starého člověka, u něhož byly patrné fyzické projevy spojené s pokročilým stářím. Tedy byl si vědom možnosti těžkých následků na zdraví poškozeného v případě pádu po sražení na zem, a to i v podobě smrti, protože je obecně známou skutečností, že zdraví starých lidí je chatrnější než zdraví mladého člověka, že ve stáří je lidské tělo náchylnější k poruchám nosného aparátu a že starý člověk má značně limitovanou schopnost a možnost uzdravení úrazových změn. Tyto skutečnosti musely být známy i obviněnému, který si se zřetelem na všechny uvedené skutečnosti vybral místo, kde se skutek stane. Soud po provedeném dokazování vyloučil, že by příčina úmrtí poškozeného (oboustranný zápal plic) s činem obviněného nesouvisela.
20. Odvolací soud přezkoumávající z podnětu v zásadě shodných výhrad shledal po skutkové i právní stránce výroky o vině a trestu správnými. Rozvedl i úvahu směřující k naplnění subjektivní stránky u zvlášť těžkého následku smrti podle §173 odst. 4 tr. zákoníku a vysvětlil, že obviněný smrtelný následek zavinil z nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to zásadně z důvodů, o něž své závěry opřel i soud prvního stupně (viz strany 4, 5 napadeného rozsudku).
b) Ke znaku násilí
21. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudu obou stupňů ztotožnil, a jen nad rámec jinak správných úvah těchto soudů považuje za vhodné zdůraznit k námitce obviněného, že v činu mu kladeném za vinu nelze spatřovat naplnění znaku „násilí“ podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a nenese odpovědnost za následek smrti podle odstavce 4 §173 tr. zákoníku, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li tímto činem smrt.
22. Násilím ve smyslu ustanovení §173 tr. zákoníku se rozumí použití fyzické síly ze strany pachatele k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby za účelem zmocnění se její (cizí) věci, jež je tak prostředkem nátlaku na její vůli. Takové násilí však nelze omezovat pouze na jednání, kterým pachatel reaguje na určitý fyzický projev napadené osoby věc nevydat (např. ohledně věci dojde k přetahování, cloumání), nýbrž za akt násilí je nutno považovat i jednání pachatele v případě, kdy napadená osoba má věc ve své moci a pachatel při zmocnění se věci překonává vůli této osoby věc nevydat. O takovou situaci jde např. tehdy, pokud napadená osoba věc pevně drží, popřípadě pevně svírá (za ucha tašky, držadlo kufru apod.) a pachatel v úmyslu zmocnit se této věci musí za použití síly toto držení (sevření) překonat. V tomto případě již nejde o pouhé vytržení věci z ruky, ale o násilí vůči napadené osobě ve smyslu §173 tr. zákoníku, neboť pachatel překonává její vůli věc nevydat. Každou trestní věc je přitom nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, včetně fyzických a dalších dispozic pachatele a poškozené osoby (např. u menších dětí, starších a zdravotně handicapovaných osob a invalidů může být schopnost aktivní reakce na útok fyzicky vyspělého pachatele podstatně ztížena nebo dokonce i vyloučena) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 25 pod č. T 596)].
23. Soudy obou stupňů právě v souladu s těmito hledisky v přezkoumávané věci čin obviněného ve směru vyřešení otázky, zda užil vůči poškozenému či tašce, již nesl, násilí, uvedené skutkové okolnosti posuzovaly a zcela správně dospěly k závěru, že v této věci se o násilí vůči poškozenému jednalo, protože obviněný poškozenému příruční tašku z ruky vytrhl při prudkém běhu, který umocnil intenzitu síly, jíž obviněný při zmocnění se tašky nejen na tašku, ale i na tělo poškozeného působil tak, že mu ji vytrhl z ruky, až poškozený upadl na zem na záda a způsobil mu tak při pádu závažná zranění.
24. V této souvislosti nelze odmyslet obsah výpovědi poškozeného, který ještě před svou smrtí popsal chování pachatele, byť ne zcela shodně, a proto z této výpovědi soudy skutkové zjištění nedovodily, ale z hlediska stanovení intenzity s jakou obviněný se tašky v ruce poškozeného zmocnil, lze zvažovat subjektivní pocit poškozeného, který uvedl, že do „něj nějaký mladík strčil, přímo do něj naletěl…“, který nasvědčuje, že jeho pád byl důsledkem velké síly, s jakou obviněný při běhu na stojícího poškozeného působil, až tento upadl.
25. Za násilí je proto podle názoru Nejvyššího soudu nutné považovat ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku i takové jednání pachatele, při kterém ve snaze se zmocnit cizí věci, jíž poškozený drží v ruce, umocní intenzitu odejmutí této věci tím, že v běhu věc poškozenému z ruky vytrhne s takovou prudkostí, že mu přitom přivodí pád, tzn., že ho srazí na zem.
26. K tomu je též potřeba zdůraznit, že „strhnutí“ poškozeného na zem, je aktivní jednání útočníka, při kterém na tělo stojícího útočník působí vědomým a chtěným útokem (i během), jímž jeho tělo ze vzpřímené polohy silou sesune či svalí na zem. Nejednalo se tedy o neočekávané vytrhnutí věci z ruky, které by samo o sobě násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku nepředstavovalo, ale šlo o takové počínání pachatele, při kterém pachatel překonal odpor poškozeného, který věc pevně svíral [srov. zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79 (uveřejněnou pod č. 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1971, sp. zn. 1 To 121/71 (uveřejněné pod č. 19/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], k čemuž mu napomohl rychlý běh, který potencoval nejen sílu, jíž obviněný vyvinul, ale jeho intenzita vycházela i z momentu překvapení, neboť poškozený takový rychlý útok nečekal, ale i přesto se snažil nevydat tašku s penězi (důchodem), jež si před tím na poště vyzvedl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 422/2015). Obviněný překonával odpor poškozeného, protože ten, ve snaze si důchod uchránit, tašku, v níž měl uschovánu nemalou finanční částku, „svíral v levé ruce“, avšak zcela reálně nebyl schopen se fyzické převaze obviněného, který svůj čin uskutečnil v běhu a byl o 50 let mladší, ubránit.
c) K subjektivní stránce
27. Soudy, jak bylo výše uvedeno, zkoumaly zavinění obviněného ke znakům základní skutkové podstaty podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, tak i k těžkému následku podle §173 odst. 4 tr. zákoníku a nepochybily, jestliže shledaly, že obviněný se tohoto činu dopustil zaviněně, k zmocnění se cizí věci násilím ve formě úmyslu, a že za následek v podobě smrti obviněný odpovídá jen v nevědomé nedbalosti [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 927/2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 1 pod č. T 647)].
28. Nejvyšší soud připomíná, že v přezkoumávaných rozsudcích je dostatek podkladů pro vyloučení výhrad obviněného, že jeho zavinění se k násilí nevztahovalo. S odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů lze uvést, že soudy pro závěr, že obviněný jednal k §173 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, správně pro tyto závěry vycházely z toho, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, na které usuzovaly ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Závěr o zavinění byl podložen výsledky dokazování, z nichž logicky vyplynul [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, či ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Přičemž soudy z hlediska subjektivní stránky přímý úmysl obviněného podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vztahovaly jak k násilnému jednání, jímž chtěl překonat odpor poškozeného spočívající ve snaze tašku pevně držet a nevydat ji, tak k tomu, aby se tašky zmocnil, což zcela dostatečně v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily.
29. Soudy se zabývaly i výhradou obviněného směřující proti závěru o jeho zavinění k následku smrti, pro který si rovněž učinily dostatek skutkových podkladů a z nich dovozovaly subjektivní vztah obviněného i k tomu těžkému následku podmiňujícímu použití §4 odst. 1 §173 tr. zákoníku. Je třeba upozornit na to, že ke kvalifikované skutkové podstatě zásadně postačí zavinění z nedbalosti [§16 tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku]. Skutkové závěry v projednávané věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně dávají dostatečný podklad pro závěr o jejím naplnění, neboť soudy vycházely nejen ze způsobu útoku obviněného na poškozeného, ale i ze vzniklých následků představovaných tržnou ránu na hlavě, otřesem mozku, krvácením pod měkké pleny mozkové ve spánkově-temenně-týlní krajině hlavy vlevo, tříštivou zlomeninou kyčelní jamky vlevo, zasahující do levé lopaty kyčelní, zlomeninou dolního raménka kosti stydké vlevo bez posunu, zlomeninu kosti křížové vlevo bez posunu, zlomeninou těla 12. hrudního obratle se snížením o polovinu své výšky, výrazným krevním výronem v zapobřišnicovém prostoru malé pánve vlevo s posunem močového měchýře doprava. Smrt nenastala přímo v důsledku těchto zranění, ale až od nich se rozvinutého zápalu plic v důsledku připoutání poškozeného na nemocniční lůžko, jemuž nebylo možno ani při nejlepší zdravotnické péči zabránit, a na tyto následky poškozený Z. T. dne 19. 10. 2014 zemřel. Smrt poškozeného je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, což soudy obou stupňů v souladu se všemi učiněnými zjištěními řádně vyložily, jakož i to, že za ni v nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku odpovědnost nese obviněný, který sice nevěděl, že svým jednáním může takový těžký následek způsobit, ale měl a mohl to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět. Přitom soudy vycházely ze zásady rozvedené v §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
30. Soudy zavinění obviněného k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby dovozovaly z dosavadních zkušeností obviněného a opíraly se i o závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a psychiatrie, MUDr. Ladislava Hnídka a Mgr. Nadi Kravcivové, kteří schizofrenii, jíž obviněný trpí, nepovažovali při spáchaní činu za podstatnou, a vyloučili, že by obviněný nebyl schopen pochopit a dovodit důsledky svého trestného jednání, protože shledali (strana 11 písemného posudku, strana 98 spisu), že „vnější charakteristiky trestného činu nijak nevybočují z trestné činnosti pachatelů, kteří schizofrenií netrpí“. Při zachování rozpoznávacích schopností, které shledali zcela zachovalé, byl obviněný schopen rozpoznat, a tedy i předpokládat všechny důsledky, jež mohou při jeho činu nastat, a tedy i to, že může dojít ke smrti poškozeného. Tato v zásadě úvahová otázka, která se odvíjí od povahy spáchaného jednání, rovněž nepřesáhla emoční ani inteligenční rovinu osobnosti obviněného, protože obviněný zcela logicky, promyšleně a důmyslně promýšlel své chování od počátku až do doby, než s vytrženou taškou a na zemi ležícím poškozeným uprchl (zejména svědkyně V. M. jeho úprk podrobně popsala).
31. Subjektivní vztah obviněného k tomu, že následek smrti může u poškozeného nastat ve smyslu podmínek §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, soudy dovodily zejména z jednání obviněného a podmíněně rovněž z jeho doznání, že si poškozeného vybral jednak kvůli vyšší finanční hotovosti, kterou na poště přebíral, a jednak kvůli jeho fyzické indispozici, neboť počítal s tím, že nebude problém mu tašku s penězi odcizit, což dovodil především ze vzezření poškozeného, na němž byl patrný pokročilý důchodový věk. Právě tato skutečnost je tou, z níž obviněný mohl a měl vědět, že pád na zem u takto starého a vetchého člověka vede nejen k lehkým zraněním, ale zejména při křehkosti kostí a nedostatečné stabilitě k vážným úrazům, které když nepřímo svými důsledky, ale odvozeně dlouhodobou léčbou a nehybností na lůžku způsobují u takto starých lidí obvykle smrt. Přitom právě velmi pokročilý věk poškozeného byl tou okolností, která rozhodla pro jeho výběr jako oběti jeho útoku. Takže i nutně nastalé důsledky celého velmi agresivního, byť krátkého, avšak o to údernějšího útoku obviněného na celkovou integritu tohoto starého muže, byly zapříčiněny vědomým chováním obviněného, které vyvolalo nastalé následky, a to i ten nejzávažnější, k němuž obviněný vědomě nesměřoval, a ani nevěděl, že nastane, ale že se tak může stát a že ke smrti poškozeného může dojít, to obviněný vědět měl a mohl. Mimo jiné i proto, že věděl, do jakého prostoru poškozeného strhává a že poškozený padá v místech, kde se může vážně zranit (podle fotodokumentace na č. l. 250 spisu např. o schody, rámy dveří, zábradlí apod.), závěr o konstatované nevědomé nedbalosti k následku smrti přispívá. Tyto okolnosti běžně známé byl schopen dovodit i obviněný, jehož intelekt je podle znalců z oboru psychiatrie v pásmu normy a jeho osobnost integrovaná, a to i při schopnosti vyšších myšlenkových operací jako je indukce a dedukce, analýza a syntéza, jakož i schopnost abstrakce a anticipace. Z uvedeného lze proto uzavřít a v souladu s názory soudů nižších stupňů shrnout, že pokud však jde o řešenou otázku možných důsledků jednání obviněného ve vztahu ke smrti poškozeného, nebyl obviněný jakkoliv svou osobností limitován.
32. Po posouzení všech uvedených okolností, za nichž byl čin spáchán, jakož i výhrad obviněným uplatněných v dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se soudy obou stupňů řádně vypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi určujícími podmínky, za nichž jsou naplněny jednotlivé znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
33. Při správnosti tohoto právního závěru jsou námitky dovolatele o tom, že měl být jeho čin posouzen jako jiný trestný čin, konkrétně jako krádež podle §205 tr. zákoníku, neopodstatněné, protože každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a to tím, jehož znaky byly zjištěným a popsaným jednáním naplněny. Proto ho obecně nelze považovat za trestný čin jiný, jehož znaky prokázány a naplněny nebyly (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
34. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí, zejména jejich odůvodnění a obsahu předloženého spisu, z nichž dostatečně správnost skutkových i právních závěrů vyplynula. Protože nebylo třeba provádět další dokazování, při splnění všech zákonných podmínek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. při zachování v něm stanovených zásad dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu