ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.924.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 924/2016 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání obviněného M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 13 To 23/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 267/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 1 T 267/2013, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 51 T 133/2012, který mu byl doručen dne 24. 10. 2012, byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši sto celých denních sazeb, přičemž denní sazba činila 100 Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 51 T 133/2012, který nabyl právní moci dne 2. 11. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného T. M., o tom, že se oběma obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. ukládá povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené České pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, způsobenou škodu ve výši 446 276 Kč, a o tom, že se poškozená ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem Praha 5, Pekařská 6, podle §229 odst. 1 tr. ř. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podali obviněný M. M. a spoluobviněný T. M. odvolání zaměřené na všechny výroky. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 13 To 23/2015, bylo odvolání obviněného M. M. podle §256 tr. ř. zamítnuto. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 13 To 23/2015, bylo odvolání spoluobviněného T. M. podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný M. M. přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že se spoluobviněným T. M. jako jednatelé společnosti Tectum Vitae, s. r. o., v období od září 2011 do poloviny května 2012 v P. v rozporu se smlouvou o úvěru uzavřenou dne 29. 6. 2011 v P. za účelem financování vozidla Volkswagen Transporter kombi 2.0 TDI, uzavřenou mezi společností ŠkoFIN, s. r. o., jako věřitelem a společností Tectum Vitae, s. r. o., jako dlužníkem, přičemž součástí protokolu o převzetí předmětu financování k úvěrové smlouvě bylo ujednání o zajišťovacím převodu práva s tím, že klient k zajištění pohledávky společnosti na vrácení poskytnutého úvěru dle uvedené smlouvy o úvěru a k zajištění zaplacení příslušenství a dalších pohledávek vyplývajících ze smlouvy převádí na věřitele vlastnické právo k vozidlu, které je předmětem financování, ke dni, ke kterému společnost toto právo uplatní v případě porušení obchodních podmínek, přičemž společnost Tectum Vitae, s. r. o., porušila obchodní podmínky smlouvy o úvěru, protože nesplácela řádně splátky úvěru, respektive měsíční splátky pojistného, zajišťovací převod práva byl uplatněn a oba jednatelé předali předmět financování další osobě, ačkoliv věděli, že vozidlo mají neprodleně vrátit společnosti ŠkoFIN, s. r. o., o čemž byli opakovaně vyrozuměni, na výzvy k vrácení předmětu financování nereagovali a vozidlo nevrátili, čímž způsobili poškozenému majiteli vozidla, společnosti ŠkoFIN, s. r. o., Praha, škodu ve výši 477 000 Kč.
4. Pro úplnost je zapotřebí doplnit, že oba soudy v posuzované věci již rozhodovaly. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 1 T 267/2013, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 51 T 133/2012, který mu byl doručen dne 24. 10. 2012, byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 51 T 133/2012, který nabyl právní moci dne 2. 11. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného T. M., o tom, že se oběma obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. ukládá povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené České pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, způsobenou škodu ve výši 446 276 Kč, a o tom, že se poškozená ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem Praha 5, Pekařská 6, podle §229 odst. 1 tr. ř. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání obou obviněných byl citovaný rozsudek usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 13 To 314/2014, podle §258 odst. 1 písm. b, c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Okresnímu soudu v Pardubicích.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 13 To 23/2015, podal obviněný M. M. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Odmítl, že by spáchal přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Během celého trestního řízení setrval na své výpovědi, v níž se snažil podrobně vysvětlit, že svým jednáním nemohl znaky označeného přečinu naplnit. Je přesvědčen, že oba soudy postupovaly nesprávně při aplikaci občanskoprávních norem, které se na daný skutkový stav vztahují. Nalézací soud a následně ani soud odvolací se vůbec nezabývaly otázkou, jestli vůbec a případně s jakými důsledky podle občanskoprávní úpravy porušil konkrétní občanskoprávní povinnost, na základě čehož by pak mohla být dovozována jeho trestní odpovědnost. Podle jeho názoru byla porušena zásada subsidiarity trestní represe.
7. Uvedl, že nebylo prokázáno, že společně s odsouzeným T. M. předali předmět financování, tj. vozidlo Volkswagen Transporter kombi 2.0 TDI, třetí osobě. Bylo naopak prokázáno, že se zmíněné vozidlo pokusil poškozené ŠkoFIN, s. r. o., dvakrát vrátit. Uvedené vozidlo bylo ve vlastnictví Tectum Vitae, s. r. o., jejímiž jednateli byli v době uzavření smlouvy o úvěru on a odsouzený T. M., a v jejím vlastnictví zůstalo po celou dobu. Ke dni 1. 2. 2012 došlo k převodu obchodních podílů Tectum Vitae, s. r. o., na J. K. Následně byla změněna obchodní firma (název) společnosti na BASTAV, s. r. o., a změněno bylo i sídlo společnosti. Obchodní podíly byly převedeny zcela legálně a dovolatel ani odsouzený T. M. skutečnost, že podíly převedli, před poškozenou ŠkoFIN, s. r. o., nikterak netajili. S ohledem na charakter obchodního rejstříku, který je veřejně přístupný, by to ostatně nebylo ani logické. Je zcela v souladu s občanskoprávními předpisy, že s převodem obchodních podílů nabývá nový společník celý majetek společnosti; v tomto případě i vozidlo Volkswagen Transporter. Dovolatel společně se svým společníkem převedli společnost, která byla majitelem předmětného vozidla, na třetí osobu. Na třetí osobu tedy nepřevedli samotné vozidlo. Skutečnost, že dovolatel vozidlo užíval i po převodu obchodního podílu a rovněž poté, co přestal být statutárním orgánem Tectum Vitae, s. r. o., resp. BASTAV, s. r. o., nemůže zakládat jeho trestní odpovědnost. V obchodní praxi je zcela běžné, že statutární orgán jedné společnosti, v tomto případě J. K. jako statutární orgán BASTAV, s. r. o., dá vozidlo této společnosti do užívání jiné fyzické či právnické osobě.
8. Dovolatel měl za to, že datum odstoupení od smlouvy není zcela jednoznačné. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je uveden den 18. 11. 2011, svědci se ale na přesném datu neshodli. Je pravdou, že dovolatel a odsouzený T. M. si na podzim roku 2011 nepřebírali v sídle Tectum Vitae, s. r. o., poštu, ke dni 9. 2. 2012 však chtěl dovolatel předmětné vozidlo ŠkoFIN, s. r. o., vrátit. Poté, co ŠkoFIN, s. r. o., obnovila jednání se statutárním orgánem Tectum Vitae, s. r. o., tj. v období od prosince 2011 do 31. 1. 2012, nevyzvala statutární orgán, aby vozidlo vrátil. Podle názoru dovolatele by předmětem trestního řízení nemělo být posuzování standardnosti převodu obchodních podílů. Nemůže jít k jeho tíži, že J. K., nový společník, změnil sídlo na tzv. „garážové“ a že jako jednatel byl nekontaktní. V době, kdy byl jedním ze společníků a jedním z jednatelů dovolatel, měla společnost sídlo v domě rodičů druhého společníka, tj. odsouzeného T. M. Dne 9. 2. 2012, tedy v době, kdy měl dovolatel a odsouzený T. M. vozidlo od J. K. zapůjčené, se dovolatel dostavil na schůzku se zástupci společnosti D.I.S. – FIN, s. r. o., a na této byl připraven vozidlo zanechat. Zástupci D.I.S. – FIN, s. r. o., to však odmítli s tím, že budou s dovolatelem dále jednat o možnosti podpisu nové úvěrové smlouvy na vozidlo. Později se dovolatel dostavil s vozidlem do sídla ŠkoFIN, s. r. o., aby se pokusil celou situaci vyřešit - buď podpisem nové smlouvy či ponecháním vozidla v sídle společnosti. V sídle ŠkoFIN, s. r. o., hovořil s Ing. J. S., který si vozidlo odmítl převzít.
9. Z výše popsaného podle dovolatele vyplývá, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu zpronevěry. Nepřisvojil si cizí věc, neboť vozidlo zůstalo po celou dobu v majetku stejné společnosti, která nebyla ze strany ŠkoFIN, s. r. o., nikdy žalována o vydání věci. V konkrétním případě absentuje i subjektivní stránka přečinu, poněvadž nikdy nejednal v úmyslu si vozidlo ponechat, aniž by za něj zaplatil kupní cenu. Uvedené je podporováno jeho kroky, tím, že se vozidlo pokoušel ŠkoFIN, s. r. o., opakovaně vrátit. Dovolatel postupoval v souladu s občanskoprávními normami a v květnu roku 2012 vozidlo fyzicky předal statutárnímu orgánu společnosti BASTAV, s. r. o. Je evidentní, proč J. K., jediný společník a statutární orgán BASTAV, s. r. o., tvrdí, že o žádném převodu obchodních podílů na svoji osobu nic neví a že už vůbec nic netuší o předmětném vozidle. Kdyby vypověděl opak, vystavil by se možnosti trestního stíhání pro trestný čin zpronevěry, neboť vozidlo bylo v době, kdy byl statutárním orgánem BASTAV, s. r. o., prodáno do autobazaru. Tvrzení J. K., že mu byl odcizen občanský průkaz, nemůže obstát. Notář JUDr. Josef Lát by si jistě povšiml odlišnosti vzhledu osoby, která se nacházela v notářské kanceláři, a osoby na fotografii v občanském průkazu. Dovolatel uzavřel, že vzhledem k tomu, že přečin zpronevěry je úmyslným trestným činem, musí být orgány činnými v trestním řízeni zjištěno takové úmyslné jednání, jež vede ke zmaření základního účelu svěření. V této souvislosti odkázal též na judikaturu Ústavního soudu (viz př. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 38/98, aj.)
10. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 13 To 23/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 1 T 267/2013, zrušil a aby poté ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a v celém rozsahu jej zprostil obžaloby, popřípadě aby věc přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat (srov. č. listu 432).
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
16. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Obviněný je ze stíhaného jednání usvědčován výpověďmi svědků J. M. (č. listu 250-252), L. L. (č. listu 252-254), O. P. (č. listu 254-257), Ing. J. S. (č. listu 265 a 266), Ing. M. N. (č. listu 267 a 268) a P. S. (č. listu 321-323) a listinnými důkazy, zejména smlouvou o úvěru, jejím dodatkem a splátkovým kalendářem (č. listu 6-9), protokolem o převzetí vozidla (č. listu 10), obchodními podmínkami (č. listu 11-13), všeobecnými obchodními podmínkami (č. listu 14-24), oznámením o využití práva na převod vlastnictví (č. listu 25), odstoupením od smlouvy o úvěru (č. listu 28), předávacím protokolem (č. listu 54 a 55), e-mailovou komunikací (č. listu 103-109), sdělením ŠkoFIN, s. r. o., (č. listu 110), výpisem z obchodního rejstříku (č. listu 162-165), notářským zápisem a smlouvou o převodu obchodních podílů (č. listu 175-183). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.
17. K dílčím námitkám obviněného, jimiž rozporuje správnost skutkových zjištění, lze poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (viz zejména str. 8-10 rozsudku), s nímž se soud odvolací plně ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázkou, zda obviněný svým jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu naplnil skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
19. Označeného přečinu se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci. Větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Podle ustálené praxe soudů pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.). Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl (§15 tr. zákoníku), který se musí vztahovat k přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku.
20. Obviněný M. M. jednáním, jehož podstata spočívala v tom, že se spoluobviněným T. M., ačkoliv věděli, že mají vozidlo Volkswagen Transporter kombi 2.0 TDI neprodleně vrátit jeho majiteli - společnosti ŠkoFIN, s. r. o., nadále je užívali a posléze je dokonce předali další osobě, čímž způsobili ŠkoFIN, s. r. o., škodu ve výši 477 000 Kč, přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. Nejvyšší soud se ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, podle níž uplatněním zajišťovacího převodu práva došlo k obnovení vlastnictví vozidla společnosti ŠkoFIN, s. r. o. Z protokolu o převzetí předmětu financování (tj. vozidla Volkswagen Transporter kombi 2.0 TDI) ze dne 30. 6. 2011 vyplývá, že se Tectum Vitae, s. r. o., jejímiž jednateli byli toho času obviněný M. M. a spoluobviněný T. M., a ŠkoFIN, s. r. o., v souladu s §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 31. 12. 2013), dohodli, že Tectum Vitae, s. r. o., k zajištění pohledávky ŠkoFIN, s. r. o., na vrácení poskytnutého úvěru a k zajištění zaplacení příslušenství a případných dalších pohledávek ze smlouvy o úvěru převádí na ŠkoFIN, s. r. o., vlastnické právo k předmětu financování (tj. k vozidlu Volkswagen Transporter kombi 2.0 TDI), a to ke dni, ke kterému ŠkoFIN, s. r. o., své právo na nabytí vlastnického práva uplatní v případě porušení obchodních podmínek (srov. č. listu 10). Tím, že Tectum Vitae, s. r. o., nehradila měsíční pojistné (viz č. listu 9), porušila obchodní podmínky úvěrové smlouvy (viz č. listu 12). Byť písemné oznámení o uplatnění vlastnického práva ze dne 12. 9. 2011 (viz č. listu 25) nebylo Tectum Vitae, s. r. o., doručeno a byť jí nebylo doručeno ani následné odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 18. 11. 2011 (viz č. listu 28), její jednatelé, kteří, jak obviněný M. M. připustil (srov. č. listu 248), si na podzim roku 2011 nevyzvedávali v jejím sídle poštu, se o tom, že ŠkoFIN, s. r. o., uplatnila zajišťovací převod práva a požaduje vrácení vozidla Volkswagen Transporter kombi 2.0 TDI, přesto dozvěděli. Svědkyně O. P., pracovnice D.I.S. – FIN, s. r. o., která byla pověřena vymáháním pohledávky ŠkoFIN, s. r. o., potvrdila, že v průběhu ledna 2012 telefonicky jednala se spoluobviněným T. M. a že před osobní schůzkou dne 9. 2. 2012 hovořila telefonicky i s obviněným M. M. a informovala ho o odstoupení od úvěrové smlouvy ze strany ŠkoFIN, s. r. o., a o tom, že Tectum Vitae, s. r. o., buď doplatí dlužnou částku, anebo vozidlo odevzdá ŠkoFIN, s. r. o. Uvedené potvrdil i svědek P. S., spolupracovník svědkyně O. P., který vypověděl, že obviněný M. M. byl v souvislosti s vymáháním pohledávky ŠkoFIN, s. r. o., vždy upozorněn na následky vypovězení úvěrové smlouvy a na to, že vozidlo může odevzdat buď přímo ŠkoFIN, s. r. o., případně D.I.S. – FIN, s. r. o., jako jí zplnomocněnému zástupci. Že obvinění o povinnosti předat vozidlo ŠkoFIN, s. r. o., věděli, dokládá konečně i výpověď svědka L. L., představitele společnosti CORVINUS, s. r. o., která jednala za ŠkoFIN, s. r. o., poté, co D.I.S. – FIN, s. r. o., skončila vymáhání pohledávky neúspěchem. V daných souvislostech nelze rovněž přehlédnout výpověď obviněného M. M., podle níž si se spoluobviněným T. M. byli vědomi dluhu, který v důsledku neplacení pojistného vznikl; nelze opomenout ani jeho e-mailovou komunikaci se ŠkoFIN, s. r. o., z prosince 2011 vztahující se k výši pohledávky (viz č. listu 103), jeho jednání spojená s uzavřením nové úvěrové smlouvy na vozidlo (viz č. listu 104 a násl.) a také fakt, že dne 11. 10. 2011, tj. bezprostředně po uplatnění vlastnického práva k vozidlu ze strany ŠkoFIN, s. r. o., založili se spoluobviněným T. M. novou společnost Tectum Vitae CZ, s. r. o.
21. Tím, že obviněný M. M. vozidlo Volkswagen Transporter kombi 2.0 TDI užíval i poté, co došlo k obnovení vlastnického práva k vozidlu společnosti ŠkoFIN, s. r. o., tedy poté, co se pro něj vozidlo stalo věcí cizí, a tím, že uvedené cizí vozidlo, ačkoliv je měl bezodkladně ŠkoFIN, s. r. o., vrátit, předal třetí osobě, naložil s ním v rozporu s účelem, k němuž mu bylo dáno do dispozice, a to způsobem, který zmařil základní účel svěření. V důsledku jednání obviněného, který vozidlo, jež mu nepatřilo, nevrátil jeho majiteli a naopak je předal třetí osobě, došlo ke zmenšení majetku na straně majitele vozidla. Úbytek přesahuje částku 50 000 Kč, o pochybnostech stran kvalifikace škody jako větší proto nelze hovořit. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného přečinu, skutková zjištění soudů poskytují oporu pro závěr, že obviněný jednal v úmyslu přímém. Tím, že proti vůli ŠkoFIN, s. r. o., vozidlo Volkswagen Transporter kombi 2.0 TDI nadále užíval, navzdory opakovaným výzvám k vrácení je ŠkoFIN, s. r. o., neodevzdal, naopak je dal do dispozice třetí osobě, jednal s vědomím, že porušuje zájem na ochraně majetku ŠkoFIN, s. r. o. Věděl-li, že tím, že vozidlo neodevzdá jeho majiteli, naopak je předá třetí osobě, poruší zájem na ochraně majetku ŠkoFIN, s. r. o., a přesto tak učinil zejména za situace, kdy ona třetí osoba, jíž vozidlo předal, figurovala v celé záležitosti jako tzv. bílý kůň, chtěl uvedený zájem zcela evidentně porušit [srov. §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
22. Pokud jde o námitku stran případné aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.
23. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu.
24. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (v podrobnostech viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
25. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
26. Jednání obviněného, který navzdory explicitně vyjádřenému nesouhlasu ŠkoFIN, s. r. o., užíval vozidlo Volkswagen Transporter kombi 2.0 TDI i poté, co přestalo být majetkem Tectum Vitae, s. r. o., přes opakované výzvy toto vozidlo ŠkoFIN, s. r. o., nevrátil a naopak je předal třetí osobě, lze označit za zcela typický, běžný případ trestného činu zpronevěry. S ohledem na dobu, po kterou se vrácení vozidla oprávněnému majiteli vyhýbal, vzhledem k účelovosti převodu obchodních podílů na svědka J. K., s tím spojeného převodu vozidla na jiný subjekt a se zřetelem na výši způsobené škody a na zavinění ve formě přímého úmyslu nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem.
27. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tudíž Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu