ECLI:CZ:NS:2017:11.TCU.22.2017.1
sp. zn. 11 Tcu 22/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 26. 10. 2017 v neveřejném zasedání návrh ministra spravedlnosti podaný podle §95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, na přezkoumání usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 11 Nt 51/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 14 To 72/2017, o přípustnosti vydání V. V. K. , k trestnímu stíhání na Ukrajinu, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2017, č. j. 11 Nt 51/2016-195, ve výroku pod bodem II, jímž bylo rozhodnuto, že žádost o vydání k trestnímu stíhání pro spáchání trestného činu úředního padělání dle článku 366 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny za použití článku 27 odst. 3, článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny se zamítá, se zrušuje .
Odůvodnění:
I.
Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové byla dne 13. 9. 2016 prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti České republiky doručena žádost Ministerstva spravedlnosti Ukrajiny ze dne 11. 8. 2016, č. 17030-0-32-16-12.1/3, o vydání V. V. K. (dále též „vyžádaného“), k trestnímu stíhání vedenému proti jeho osobě u Obvodního soudu pro městskou část Podilskyj v Kyjevě, Ukrajina, pro trestný čin přivlastnění, zpronevěra nebo ovládnutí majetku v důsledku zneužití úředního postavení spáchaného ve velkém rozsahu nebo organizovanou skupinou podle článku 191 odst. 5 tr. zákoníku Ukrajiny, za použití článku 27 odst. 2, 3 tr. zákoníku Ukrajiny, pro trestný čin podvodu spáchaný ve velkém rozsahu nebo organizovanou skupinou podle článku 190 odst. 4 tr. zákoníku Ukrajiny a trestný čin úředního padělání podle článku 366 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny za použití článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny.
Trestného činu přivlastnění, zpronevěra nebo ovládnutí majetku v důsledku zneužití úředního postavení spáchaného ve velkém rozsahu nebo organizovanou skupinou podle článku 191 odst. 5 tr. zákoníku Ukrajiny za použití článku 27 odst. 2, odst. 3, článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny se měl vyžádaný dopustit v podstatě tím, že:
jako hlavní akcionář a předseda správní rady společnosti ZAT „SK „Osnova“ dospěl cca v srpnu 2008 k úmyslu ovládnout prostředky této společnosti ve velkém rozsahu, kdy do tohoto zločinného plánu zahrnul předsedkyni představenstva této společnosti T. V. T. a některý další podnikatelský subjekt, podnikatel - fyzická osoba (dále jen PS - PFO) za účelem uzavření fiktivní dohody o poskytování služeb, za které měla společnosti ZAT „SK „Osnova“ zaplatit prostředky ve výši cca 500.000 hřiven s tím, že PS - PFO měl pouze poskytnout své listiny, podepsat fiktivní (padělané) doklady a obdržet za to odměny, kdy získaných prostředků se měl zmocnit V. V. K. Na základě tohoto plánu vyhledala T. V. T. osobu J. V. Z., který byl u společnosti ZAT „SK „Osnova“ zaměstnán jako řidič a zároveň byl zapsán jako PS -PFO, následně ho koncem srpna 2008 představila V. V. K., a poté mu nabídli odměnu, pokud on jako PS - PFO uzavře fiktivní dohodu se společností ZAT „SK „Osnova“ o poskytnutí služeb, podepíše protokoly o provedených pracích a výdajové pokladní doklady, aniž by ve skutečnosti jakékoli služby byly poskytnuty. J. V. Z. s tímto souhlasil a následně dne 3. 10. 2008 uzavřel v kanceláři T. V. T. výše zmiňovanou dohodu o poskytování poradenských služeb společnosti ZAT „SK „Osnova“. Následně došlo k vyhotovení čtyř protokolů o provedených pracích ze dne 30. 11. 2008 v hodnotě 140.000 hřiven, ze dne 30. 12. 2008 v hodnotě 60.000 hřiven, ze dne 1. 4. 2009 v hodnotě 190.000 hřiven a ze dne 2. 4. 2009 v hodnotě 140. 000 hřiven, které T. V. T. převzala, a ve dnech 11. 11. 2008 až 19. 2. 2009, vydala pokyn pokladní účetní společnosti ZAT „SK „Osnova“, aby vyhotovila 53 výdajových pokladních dokladů (každý v hodnotě 10.000 hřiven) o výplatě prostředků J. V. Z., aniž by tyto prostředky byly této osobě vyplaceny, neboť si je T. V. T. a V. V. K. ponechali pro vlastní potřebu.
Trestného činu podvodu spáchaného ve velkém rozsahu nebo organizovanou skupinou podle článku 190 odst. 4 tr. zákoníku Ukrajiny se vyžádaný měl dopustit tím, že:
poté, co se v červnu 2009 dostala společnost ZAT „SK „Osnova“ do finanční nouze, a V. V. K. prodal svůj balík akcií I. L. a K. S. V., které ujistil, že je nákup akcií výhodný. Poté, co V. V. K. získal důvěru nových akcionářů a zůstal neoficiálním manažerem společnosti, dospěl ke zločinnému úmyslu ovládnout další prostředky společnosti. Vůči předsedkyni představenstva T. V. T., která neměla žádné styky s novými akcionáři, a dalším zaměstnancům vystupoval jako stávající vlastník společnosti, kdy noví akcionáři jsou dle jeho slov akcionáři jen formálně. Proto T. V. T. z podnětu V. V. K. dne 2. 9. 2009 uzavřela se společností SKB Development Limited (Spojené království Velké Británie a Severního Irska) smlouvu o půjčce č. 1/2009, na základě které tato společnost poskytla společnosti ZAT „SK „Osnova“ úročenou půjčku ve výši 2,5 mil. USD, kterou se společnost zavázala účelově využít (jako provozní prostředky pro hospodaření společnosti) a splatit ve sjednané lhůtě. Ve dnech 23. 9. až 7. 10. 2009 byly na účet společnosti ZAT „SK „Osnova“ převedeny dle výše uvedené smlouvy prostředky ve výši 1,130.000,- USD. Ve stejném období zneužil V. V. K. důvěry T. V. T. a udělil jí pokyn uzavřít s ním za společnost ZAT „SK „Osnova“ smlouvy o bezúročné půjče, na jejichž základě přecházela do jeho držení část poskytnutých úvěrových prostředků. Takto s ním uzavřela dne 5. 11. 2009 smlouvu o bezúročné půjčce na dobu neurčitou částku ve výši 5,600.000,- hřiven a dne 16. 3. 2010 další smlouvu na částku ve výši 1,980.000,- hřiven, aniž by měl V. V. K. v úmyslu půjčené prostředky vrátit, když do dne sdělení obvinění tyto prostředky nevrátil.
Trestného činu úředního padělání podle článku 366 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny za použití článku 27 odst. 3, článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny , se vyžádaný měl dopustit tím, že:
v období od srpna 2008 až do dne 19. 2. 2009 V. V. K., který jednal po předchozí domluvě s T. V. T. s úmyslem zatajit společně spáchaný trestný čin, který shora jmenovaný V. V. K. zorganizoval a jehož účelem bylo ovládnutí prostředků společnosti ZAT „SK „Osnova“ ve velkém rozsahu, zorganizoval spáchání úředního padělání veřejných listin shora jmenovanou T. V. T. a J. V. Z. Zejména za účelem zorganizování ovládnutí prostředků společnosti ZAT „SK „Osnova" během dne 3. 10. 2008 v době vyšetřováním přesně nezjištěné předsedkyně představenstva společnosti ZAT „SK „Osnova“ T. V. T., která se nacházela v kanceláři společnosti v K., jako úřední osoba ze zištných pohnutek uzavřela za shora uvedenou společnost fiktivní smlouvu s podnikatelským subjektem, podnikatelem - fyzickou osobou (dále jen PS-PFO) J. V. Z. o poskytování poradenských služeb, na jejímž základě se J. V. Z. údajně zavázal poskytovat shora uvedené společnosti poradenské služby ve věcech obchodní činnosti, řízení společnosti apod., a společnost se zavázala poskytnuté služby převzít podpisem protokolů o provedených pracích a tyto služby zaplatit s tím, že s jistotou věděla, že k plnění ujednání předmětné smlouvy nikdy nedojde. Následně osoby vyšetřováním nezjištěné, v nezjištěné době na neznámém místě na pokyn T. V. T., která jednala po předchozí domluvě s V. V. K. a J. V. Z., vyhotovily čtyři nečíslované protokoly o provedených pracích, a to ze dne 30. 11. 2008 v hodnotě 140.000 hřiven, ze dne 30. 12. 2008 v hodnotě 60.000 hřiven, ze dne 1. 4. 2009 v hodnotě 190.000 hřiven a ze dne 2. 4. 2009 v hodnotě 140.000 hřiven ke shora uvedené smlouvě, v nichž byly vědomě uvedeny nepravdivé informace, že J. V. Z. údajně poskytl předmětné služby a společnost ZAT „SK „Osnova" je v zastoupení předsedkyně představenstva T. V. T. převzala. S vědomím skutečnosti, že jde o fiktivní listiny, T. V. T. a J. V. Z. v časovém období cca od 30. 11. 2008 až do dne 2. 4. 2009 tyto listiny v kanceláři společnosti v K., ul. Ch., vlastnoručně podepsali. Tyto listiny pak T. V. T. následně předala účtárně společnosti ZAT „SK „Osnova", kde vyšetřováním dosud nezjištěná osoba, aniž by věděla, že jde o fiktivní listiny, tyto stvrdila razítkem společnosti. Dále v období 11. 11. 2008 až 19. 2. 2009 pokladní účetní společnosti ZAT „SK „Osnova" J. P. H. v kanceláři společnosti v K., ul. Ch., na pokyn T. V. T., která jednala v rámci společného zločinného úmyslu s V. V. K. a J. V. Z., vyhotovila 53 výdajových pokladních dokladů (každý na částku 10.000 hřiven): č. 421 ze dne 11. 11. 2008, č. 426 ze dne 12. 11. 2008, č. 427 ze dne 13. 11. 2008, č. 431 ze dne 14. 11. 2008, č. 437 ze dne 17. 11. 2008, č. 440 ze dne 18. 11. 2008, č. 446 ze dne 19. 11. 2008, č. 451 ze dne 20. 11. 2008, č. 452 ze dne 2l. 11. 2008, č. 456 ze dne 24. 11. 2008, č. 459 ze dne 25. 11. 2008, č. 465 ze dne 26. 11. 2008, č. 470 ze dne 27. 11. 008, č. 473 ze dne 28. 11. 2008, č. 479 ze dne 1. 12. 2008, č. 484 ze dne 2. 12. 2008, č. 486 ze dne 3. 12. 2008, č. 489 ze dne 4. 12. 2008, č. 497 ze dne 5. 12. 2008, č. 501 ze dne 8. 12. 2008, č. 3 ze dne 8. 1. 2009, č. 8 ze dne 9. 1. 2009, č. 11 ze dne 10. 1. 2009, č. 15 ze dne 12. 1. 2009, č. 18 ze dne 13. 11. 2009, č. 22 ze dne 14. 1. 2009, č. 25 ze dne 15. 1. 2009, č. 27 ze dne 16. 1. 2009, č. 32 ze dne 19. 1. 2009, č. 33 ze dne 20. 1. 2009, č. 36 ze dne 21. 1. 2009, č. 37 ze dne 22. 1. 2009, č. 38 ze dne 23. 1. 2009, č. 39 ze dne 24. 1. 2009, č. 40 ze dne 26. 1. 2009, č. 44 ze dne 27. 1. 2009, č. 45 ze dne 28. 1. 2009, č. 47 ze dne 29. 1. 2009, č. 49 ze dne 30. 1. 2009, č. 50 ze dne 2. 2. 2009, č. 53 ze dne 3. 2. 2009, č. 55 ze dne 4. 2. 2009, č. 61 ze dne 5. 2. 2009, č. 63 ze dne 6. 2. 2009, č. 65 ze dne 9. 2. 2009, č. 67 ze dne 10. 2. 2009, č. 68 ze dne 11. 2. 2009, č. 70 ze dne 12. 2. 2009, č. 71 ze dne 13. 2. 2009, č. 76 ze dne 16. 2. 2009, č. 78 ze dne 17. 2. 2009, č. 80 ze dne 18. 2. 2009 a č. 81 ze dne 19. 2. 2009 o výplatě prostředků J. V. Z. za služby, které údajně poskytl v celkové výši 530.000 hřiven s tím, že ve skutečnosti tyto služby nikdo neposkytl a J. V. Z. žádné prostředky vyplaceny nebyly. S vědomím skutečnosti, že výdajové pokladní doklady obsahují nepravdivé údaje, T. V. T. a J. V. Z., kteří se ve shora uvedeném období nacházeli v kanceláři ZAT „SK „Osnova" v K., ul. Ch., tyto doklady vlastnoručně podepsali. Shora uvedenou peněžní částku ve výši 530.000 hřiven si T. V. T. a V. V. K. nechali vyplácet z pokladny společnosti v období cca 11. 11. 2008 až 19. 2. 2009 na základě shora uvedených zfalšovaných listin a využili je pro svou osobní potřebu.
Po provedení předběžného šetření podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové dne 11. 1. 2017, pod č. j. 1 KZM 701/2016-56, u Krajského soudu v Hradci Králové návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání V. V. K. podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále též z. m. j. s.), a to pro účely trestního stíhání na Ukrajinu. Tento návrh byl státním zástupcem doplněn jednak přípisem ze dne 8. 3. 2017, pod č. j. 1 KZM 701/2016-72, jednak ústně při veřejném zasedání před Krajským soudem v Hradci Králové konaném dne 7. 4. 2017. O tomto návrhu rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 4. 2017, č. j. 11 Nt 51/2016-195, tak, že ve výroku pod bodem I. usnesení vyslovil podle §95 odst. 1 z. m. j. s. přípustnost vydání V. V. K. pro skutky v tomto výroku podrobně popsané a kvalifikované jako trestný čin dle článku 191 odst. 5 tr. zákoníku Ukrajiny - přivlastnění, zpronevěra nebo ovládnutí majetku v důsledku zneužití úředního postavení spáchaného ve velkém rozsahu nebo organizovanou skupinou za použití článku 27 odst. 2, 3, článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny ( pozn.: v usnesení o sdělení obvinění vyšetřovatele Prokuratury pro městskou část Podilskij v Kyjevě ze dne 29. 10. 202, č. 57 – 2381, je předmětný skutek kvalifikován jako trestný čin přivlastnění, zpronevěra nebo ovládnutí majetku v důsledku zneužití úředního postavení spáchaného ve velkém rozsahu nebo organizovanou skupinou článku 191 odst. 5 tr. zákoníku Ukrajiny za užití článku 27 odst. 2, 3 tr. zákoníku Ukrajiny – č. l. 18 - 20 spisu), a trestný čin podvodu spáchaný ve velkém rozsahu nebo organizovanou skupinou podle článku 190 odst. 4 tr. zákoníku Ukrajiny.
Současně pod bodem II. téhož usnesení rozhodl, že se zamítá žádost o vydání vyžádaného k trestnímu stíhání pro spáchání trestného činu úředního padělání podle článku 366 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny za použití článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny.
O podané stížnosti V. V. K., směřované pouze do výroku pod bodem I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2017, jímž byla vyslovena přípustnost jeho vydání na Ukrajinu k trestnímu stíhání pro skutky s výše uvedenou právní kvalifikací, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 14 To 72/2017 tak, že stížnost vyžádaného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
II.
Dne 11. 7. 2017 předložil Krajský soud v Hradci Králové v souladu s ustanovením §95 odst. 5 věty první z. m. j. s. věc Ministerstvu spravedlnosti. Ministr spravedlnosti (dále též „navrhovatel“) podal dne 7. 9. 2017, pod č. j. MSP-666/2016-MOT-T/22, podle §95 odst. 5 z. m. j. s. k Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 11 Nt 51/2016, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 14 To 72/2017, s tím, aby usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2017, č. j. 11 Nt 51/2016-195, ve výroku uvedeném pod bodem II. zrušil, a ve výroku uvedeném pod bodem I. toto doplnil tak, že podle 95 odst. 1 z. m. j. s., je přípustné vydání osoby jménem V. V. K., pro spáchání trestného činu úředního padělání podle článku 366 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny za užití článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny, kterého se měl jmenovaný dopustit jednáním v tomto usnesení shora blíže již popsaným.
V návrhu na přezkum uvedených rozhodnutí ministr spravedlnosti vyslovil názor, že Krajský soud v Hradci Králové pochybil, pokud ve výroku pod bodem II. usnesení ze dne 7. 4. 2017 zamítl žádost o vydání V. V. K. k trestnímu stíhání pro spáchání trestného činu úředního padělání dle článku 366 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny za užití článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny. Poukázal na to, že již Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého usnesení ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 14 To 72/2017, uvedl, že krajskému soudu nepřísluší zamítat žádost dožadujícího státu (Ukrajiny) o vydání. Takovým postupem se dostal do konfliktu jednak s pravomocí ministerstva spravedlnosti odmítnout žádost cizího státu o vydání podle §89 z. m. j. s., která v nyní posuzovaném případě nebyla využita, ale především s pravomocí ministra spravedlnosti vydání povolit (§97 odst. 1 z. m. j. s.) či nikoliv (§97 odst. 2 z. m. j. s.).
Podle ministra spravedlnosti není z předmětného výroku nebo jeho odůvodnění zřejmé, podle jakého zákonného ustanovení krajský soud postupoval, a zda, a jaké procesní důsledky z takového výroku odvozuje. Pokud tedy krajský soud neshledal ve skutku, pro který se žádá o vydání, žádný trestný čin, nebo trestný čin, který podléhá vydání, měl podle jeho názoru postupovat podle §91 odst. 1 písm. c) z. m. j. s. /správně patří §91 odst. 1 písm. e) tr. ř./, a podle §95 odst. 1 věty první z. m. j. s. rozhodnout, že vydání není přípustné.
Ministr spravedlnosti zdůrazňuje, že pokud krajský soud skutečně zamýšlel vyslovit nepřípustnost vydání vyžádaného pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin úředního padělání dle článku 366 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny za použití článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení ze dne 7. 4. 2017, na str. 6, nelze se s takovým právním názorem ztotožnit.
Podle navrhovatele krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu [srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu z 1. 12. 1995, sp. zn. Tcnu 18/95 (R 25/1996), dále usnesení Ústavního soudu z 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 427/05 (publ. v aplikaci http://nalus.usoud.cz/Search/Results.aspx ), že řízení o vydání do ciziny se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin, nikoliv o jeho právním posouzení. Rozhodujícím pro naplnění podmínky oboustranné trestnosti je, zda předmětný skutek je extradičním trestným činem podle českého trestního práva. Není přitom relevantní, zda jednotlivým skutkovým podstatám dle českého trestního práva odpovídají skutkové podstaty trestných činů, pro něž je vůči vyžádanému vedeno v dožadujícím státě trestní řízení. Jestliže je skutek trestný i podle některého ustanovení trestního zákona České republiky, nemůže již, pokud jde o skutek, na nějž se vyslovení přípustnosti vztahuje, vyvstat právní překážka záležející v tom, že by podle zákona dožádané strany (zde Česká republika) nebyl splněn požadavek trestnosti. V takovém případě pak nepřipadá v úvahu vyslovení dalšího výroku, že pro takovou překážku je ohledně určité kvalifikace, kterou trestní zákon České republiky nezná, vydání nepřípustné.
Navrhovatel poukazuje, že porovnáním popisu skutku, jak je uveden ve výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2017, v němž je spatřován trestný čin přivlastnění, zpronevěra nebo ovládnutí majetku v důsledku zneužití úředního postavení ve velkém rozsahu nebo organizovanou skupinou podle článku 191 odst. 5 tr. zákoníku Ukrajiny za použití článku 27 odst. 2, 3, článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny, s popisem skutku, jak je uveden ve výroku II. téhož usnesení, v němž je spatřován trestný čin úředního padělání dle článku 366 odst. tr. zákoníku Ukrajiny za použití článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny, vyplývá, že se jedná o totožný skutek.
Popis skutku pod bodem II. citovaného usnesení je pouze precizován, pokud jde o výčet a přesné určení listin, jež měly být padělány, když i ostatní okolnosti spáchání trestné činnosti, tj. její časové rozmezí, okruh osob, které se měly trestné činnosti dopouštět, i způsob jejího spáchání, jsou v obou popisech skutku v podstatě totožné. Pokud tedy krajský soud pro skutek specifikovaný pod bodem I. usnesení ze dne 7. 4. 2017, nejprve vyslovil přípustnost vydání V. V. K. k trestnímu stíhání na Ukrajinu, protože uvedený skutek by bylo možno podle české právní úpravy posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zák. č. 40/2009 Sb., tr. zákoník, nemohl už dalším výrokem vyslovit pro tentýž skutek nepřípustnost vydání pro nedostatek oboustranné trestnosti, resp. zamítnout extradiční žádost jen proto, že česká právní úprava nezná stejnou skutkovou podstatu trestného činu, pro nějž je v dožadujícím státě (Ukrajině) vedeno trestní stíhání vyžádané osoby (zde konkrétně trestný čin úředního padělání podle článku 366 tr. zákoníku Ukrajiny).
Z uvedených důvodů vyslovil ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2017, č. j. 11 Nt 51/2016-195, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 14 To 72/2017, a v souladu s ustanovením §95 odst. 5 z. m. j. s. navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2017, č. j. 11 Nt 51/2016-195, ve výroku uvedeném pod bodem II. zrušil, a dále aby usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2017, č. j. 11 Nt 51/2016-195, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 14 To 72/2017, ve výroku uvedeném pod bodem I. ve shora naznačeném směru doplnil tak, že podle 95 odst. 1 z. m. j. s. je přípustné vydání osoby jménem V. V. K., pro spáchání trestného činu úředního padělání podle článku 366 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny za užití článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny, kterého se měl jmenovaný dopustit v období od srpna 2008 až do dne 19. 2. 2009 jednáním v tomto usnesení shora blíže popsaným.
III.
Na základě podaného návrhu Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí obou soudů v rozsahu jejich napadení a z hlediska vytýkaných vad, a poté dospěl k následujícímu závěru.
Podle §90 odst. 1 z. m. j. s. vydání osoby do cizího státu je přípustné, jestliže skutek, pro který se o vydání žádá, by byl podle práva České republiky trestným činem s horní hranicí trestu odnětí svobody nejméně 1 rok.
Podle §91 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud skutek, pro který se o vydání žádá, není trestným činem podléhajícím vydání.
Podle §92 odst. 1 a násl. z. m. j. s. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v §91 odst. 1 z. m. j. s.
Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§95 odst. 1 z. m. j. s.). V obecné rovině je nutno konstatovat, že v rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících ze zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (§91 odst. 1 z. m. j. s.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno, avšak rovněž tak se musí zabývat splněním právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky. Jde zejména o závazky České republiky vyplývající ze smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat a v případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).
Jak Nejvyšší soud zdůraznil ve svém usnesení ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012 „ rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv, nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné. Rozhodnutí soudu o vydání nemá a s ohledem na mezinárodní závazky v této oblasti ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu “ (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tcu 19/2010).
Podle §95 odst. 5 z. m. j. s. po právní moci rozhodnutí o tom, zda je vydání přípustné, předseda senátu předloží věc ministerstvu. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy byla věc ministerstvu předložena, podat Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání takového rozhodnutí.
Podle §97 odst. 1 z. m. j. s. vydání do cizího státu povoluje ministr spravedlnosti. Může tak učinit pouze po právní moci rozhodnutí, že vydání je přípustné.
Podle §97 odst. 2 z. m. j. s., i když bylo pravomocně rozhodnuto, že vydání je přípustné, může ministr spravedlnosti rozhodnout, že vydání nepovolí. Vydání nepovolí, jestliže rozhodl o přednosti vykonání evropského zatýkacího rozkazu.
Nejvyšší soud po tomto připomenutí obecných zásad, postupů a požadavků v extradičním řízení se zabýval námitkami ministra spravedlnosti. V tomto směru je třeba zdůraznit, že návrh ministra spravedlnosti na přezkoumání rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do ciziny představuje specifický mimořádný opravný prostředek. V tomto zvláštním přezkumném řízení je Nejvyšší soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném opravném prostředku, a tedy neuplatňuje se zde tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo povinností přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností napadeného rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v opravném prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004).
Pokud jde o skutky popsané pod bodem I. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kvalifikované jako trestný čin přivlastnění, zpronevěra nebo ovládnutí majetku v důsledku zneužití úředního postavení spáchaného ve velkém rozsahu nebo organizovanou skupinou podle článku 191 odst. 5 tr. zákoníku Ukrajiny za užití článku 27 odst. 2, 3, článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny a trestný čin podvodu spáchaný ve velkém rozsahu nebo organizovanou skupinou podle článku 190 odst. 4 tr. zákoníku Ukrajiny, krajský soud shledal, že jsou splněny všechny zákonné podmínky přípustnosti vydání vyžádaného na Ukrajinu. Jak se z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu podává, neshledal u zmíněných dvou skutků okolnosti bránící vydání, jak má na mysli ustanovení §91 odst. 1 písm. a - p) z. m. j. s. Z těchto jeho závěrů, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, vyplývá, že trestní stíhání vyžádaného není v České republice promlčeno, nejedná se o trestný čin vojenský, politický ani fiskální a za předmětná jednání nelze pachateli uložit na Ukrajině trest smrti či výjimečný trest ani trest nepřiměřeně přísný. Vyžádaný sice požádal o udělení azylu v České republice, jak vyplývá ze zprávy ministerstva vnitra České republiky, toto však samo o sobě nebrání soudu v rozhodnutí o žádosti cizího státu. Rovněž pokud jde o stav lidských práv a svobod na Ukrajině, opřel krajský soud své závěry o podrobné zprávy ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, vyjádření ministerstva zahraničních věcí České republiky, ale i stanovisko ministerstva spravedlnosti České republiky k situaci na Ukrajině z hlediska možnosti vydávání. Je sice zřejmé, že situace se na Ukrajinou kontrolovaném a nekontrolovaném území radikálně liší, nicméně se Ukrajina v reformě justice posunula a je sledováno i mírné zlepšení, pokud se týká dodržování lidských práv v místech vazby. Ministerstvo spravedlnosti České republiky rovněž zdůraznilo, že členské státy Evropské unie nezaujímají ve věci extradice osob na Ukrajinu obecně negativní postoj. Není proto dána důvodná obava, že by obecně vydání osoby k trestnímu stíhání či výkonu trestu na Ukrajinu bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky v oblasti lidských práv a základních svobod, vnitrostátními předpisy a platnou judikaturou. Jak krajský soud připomněl, protože trestní stíhání vyžádaného je vedeno a bude probíhat v Kyjevě, tedy centrální části země, přímo nezasažené vojenským konfliktem na východní části, nelze ani v tomto směru shledat překážky k vydání.
Tyto závěry, pokud jde o přípustnost vydání, lze podle Nejvyššího soudu v podstatě akceptovat.
Naproti tomu podle Nejvyššího soudu krajský soud pochybil, pokud za situace, kdy se neztotožnil s žádostí o vydání V. V. K. k trestnímu stíhání též pro jednání kvalifikované jako trestný čin úředního padělání podle příslušných článků tr. zákoníku Ukrajiny, zamítl žádost o vydání v bodě II. napadeného usnesení, s odůvodněním, že u tohoto skutku neshledal splnění podmínky oboustranné trestnosti činu.
V tomto směru nutno předně připomenout, že při rozhodování o přípustnosti vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny podle §95 odst. 1 z. m. j. s. příslušný soud pouze posuzuje otázku, zda je vydání přípustné z hlediska splnění právních podmínek a ministr spravedlnosti České republiky poté rozhoduje o povolení vydání podle §97 odst. 1, 2 z. m. j. s.
Soudu tedy nepřísluší zamítat žádost dožadujícího státu o vydání, neboť tímto postupem by zasahoval do pravomocí ministerstva spravedlnosti odmítnout žádost cizího státu o vydání podle §89 z. m. j. s., ale především do pravomocí ministra spravedlnosti, jemuž je svěřeno vlastní rozhodnutí vydání povolit (§97 odst. 1 z. m. j. s.) či nikoliv (§97 odst. 2 z. m. j. s.). Toto rozdělení úloh je třeba chápat tak, že soud pouze zjišťuje, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, je povinen rozhodnout, že vydání je přípustné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 1998, sp. zn. I. ÚS 507/98). Krajský soud v Hradci Králové tak měl tedy toliko rozhodnout o tom, zda vydání je buď přípustné, anebo nepřípustné.
Nejvyšší soud ve shodě s argumentací navrhovatele musí konstatovat další nedostatek rozhodnutí krajského soudu spočívající v tom, že se náležitě nezabýval otázkou přípustnosti vydání V. V. K. k trestnímu stíhání na Ukrajinu pro jednání kvalifikované jako trestný čin úředního padělání podle článku 366 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny, za užití článku 27 odst. 2 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny, jednak z pohledu usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 427/05, tak i z hlediska závěrů Nejvyššího soudu vyslovených v jeho usnesení ze dne 1. 12. 1995, sp. zn. Tcnu 18/1995, publikovaném pod č. 25/1996 Sb. rozh. tr.
Lze připomenout, že ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud v souvislosti s řízením o vydání do ciziny judikoval, že „Řízení o vydání do ciziny podle §379 a násl. tr. ř. se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin, nikoli o jeho právním posouzení. Jestliže je skutek trestný i podle některého ustanovení trestního zákona České republiky, nemůže již, pokud jde o skutek, na nějž se vyslovení přípustnosti vztahuje, vyvstat právní překážka záležející v tom, že by podle zákona dožádané strany nebyl splněn požadavek oboustranné trestnosti. V takovém případě pak nepřipadá v úvahu vyslovení dalšího výroku, že pro takovou překážku je ohledně určité kvalifikace, kterou trestní zákon České republiky nezná, vydání nepřípustné“.
Porovnáním skutku popsaného v usnesení o sdělení obvinění vyšetřovatele Prokuratury pro městskou část Podilskij v Kyjevě, ze dne 29. 10. 2012, č. 57 – 2381, v němž je spatřován trestný čin přivlastnění, zpronevěra nebo ovládnutí majetku v důsledku zneužití úředního postavení spáchaného ve velkém rozsahu nebo organizovanou skupinou podle článku 27 odst. 2, odst. 3 a článku 191 odst. 5 tr. zákoníku Ukrajiny (č. l. 18 – 20 spisu), uvedený ve výroku I. usnesení krajského soudu ze dne 7. 4. 2017, č. j. 11 Nt 51/2016 - 195 (pozn.: zde je skutek kvalifikován podle článku 191 odst. 5 tr. zákoníku Ukrajiny za použití článku 27 odst. 2, odst. 3, článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny), se skutkem popsaným ve výroku II. citovaného usnesení, v němž je spatřován trestný čin úředního padělání podle článku 366 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny, za užití článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny (č. l. 21 – 22 spisu), je zjevné, že se jedná o totožný skutek. V tomto ohledu tedy není namístě argumentace krajského soudu, že není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu.
Totožnost skutku je v českém trestním řízení zachována nejen tehdy, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale také tehdy, je-li jednání či následek v obou případech alespoň částečně shodný v podstatných rysech (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Jak již výše uvedeno, řízení o vydání do ciziny se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin, nikoli o jeho právním posouzení. Pro naplnění podmínky oboustranné trestnosti je rozhodující, zda předmětný skutek je extradičním trestným činem podle českého trestního práva, přičemž není relevantní, zda jednotlivým skutkovým podstatám podle českého trestního práva odpovídají skutkové podstaty trestných činů, pro něž je vůči vyžádanému vedeno v dožadujícím státě trestní řízení. Za tohoto stavu je nesprávný, a výše citované judikatuře neodpovídající, závěr krajského soudu, že u skutku, v němž je spatřován trestný čin úředního padělání podle článku 366 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny za použití článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny neshledal trestnost vyžadovanou ustanovením §90 odst. 1 z. m. j. s., s tím, že pojetí předmětného trestného činu nekoresponduje se zákonnými znaky v úvahu přicházejícího trestného činu v České republice, tj. trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku České republiky, když výklad pojmu „veřejná listina“ v trestním zákoníku České republiky je užší, než v trestním zákoníku Ukrajiny. Ostatně i Vrchní soud v Praze, byť s ohledem na rozsah své přezkumné činnosti nebyl oprávněn zabývat se výrokem pod bodem II., obiter dictum vyslovil své pochybnosti o správnosti tohoto výroku (srov. str. 4 usnesení vrchního soudu).
Naopak je zřejmé, že popis jednání vyžadovaného v bodě II. usnesení krajského soudu je toliko upřesněním či rozvedením skutku popsaného již v bodě I. citovaného usnesení, neboť zde byl jen podrobně specifikován výčet a přesné určení listin, jež měly být padělány, když se mělo jednat o vyhotovení fiktivní smlouvy mezi společností ZAT „SK „Osnova“ se společností PS-PFO J. V. Z., o vyhotovení čtyř nečíslovaných protokolů o provedených pracích, a to ze dne 30. 11. 2008 v hodnotě 140.000 hřiven, ze dne 30. 12. 2008 v hodnotě 60.000 hřiven, ze dne 1. 4. 2009 v hodnotě 190.000 hřiven a ze dne 2. 4. 2009 v hodnotě 140.000 hřiven, ke shora uvedené smlouvě, v nichž byly vědomě uvedeny nepravdivé informace, a vyhotovení 53 konkrétně označených výdajových pokladních dokladů, každý v hodnotě 10.000 hřiven, když i jinak všechny ostatní okolnosti předmětné trestné činnosti, tj. její časové rozmezí (období srpen 2008 až 19. 2. 2009), chronologický průběh děje, okruh osob, které se měly trestné činnosti dopouštět (vyžádaný V. V. K., J. V. Z. a T. V. T.), i způsob jejího spáchání včetně výše způsobené škody (vzniklé v podstatě tím, že pokladní účetní J. P. H. na pokyn T. V. T., která jednala v rámci společného zločinného úmyslu s V. V. K. a J. V. Z., vyhotovila 53 výdajových pokladních dokladů, které vlastnoručně podepsali, ač věděli, že J. V. Z. proplacené služby nevykonal, na jejichž základě došlo k výplatě 530.000 hřiven), jsou v popisech obou skutků shodné.
Je zřejmé, že všechny listiny uvedené pod bodem II. usnesení krajského soudu byly jen prostředkem k vylákání peněžních prostředků ze společnosti ZAT „SK „Osnova“ a k obohacení pachatelů trestného činu přivlastnění, zpronevěra nebo ovládnutí majetku v důsledku zneužití úředního postavení spáchaného ve velkém rozsahu nebo organizovanou skupinou podle článku 191 odst. 5 tr. zákoníku Ukrajiny za použití článku 27 odst. 2, odst. 3, článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 tr. zákoníku Ukrajiny, uvedeného v bodě I. usnesení krajského soudu. Byly tak evidentně součástí tohoto skutkového děje uvedeného v bodě I. usnesení krajského soudu. Lze tedy dovodit, že podle zásad trestního práva České republiky byla trestná činnost vyžádaného spáchána jedním skutkem, který jako celek je trestný i podle trestního zákona České republiky, přičemž je zřejmé, že tento odpovídá skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Byla tak splněna podmínka oboustranné trestnosti činu i ohledně jednání, jež je součástí uvedeného skutku, a v němž byl spatřován též trestný čin úředního padělání dle článku 366 odst. 2 trestního zákoníku Ukrajiny, za použití článku 27 odst. 3 a článku 28 odst. 2 trestního zákoníku Ukrajiny.
S odkazem na již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1995, sp. zn. Tcnu 18/95 lze uzavřít, že pokud krajský soud pro skutek specifikovaný pod bodem I. usnesení ze dne 7. 4. 2017, nejprve vyslovil přípustnost vydání V. V. K. k trestnímu stíhání na Ukrajinu, protože uvedený skutek by bylo možno podle české právní úpravy posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nemohl už dalším výrokem vyslovit pro tentýž skutek nepřípustnost vydání pro nedostatek oboustranné trestnosti, resp. extradiční žádost zamítnout.
IV.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud v rámci přezkoumání předložené věci dospěl k závěru, že důvodně vytýkané nedostatky usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2017, č. j. 11 Nt 51/2016-195, lze napravit tak, že toto usnesení pouze zrušil ve výroku uvedeném pod bodem II., když ohledně skutku, jehož součástí bylo též jednání spočívající v padělání tam uvedených listin, bylo již pravomocně rozhodnuto o přípustnosti vydání V. V. K. k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Tímto postupem odstranil namítanou vadu a jinak ponechal napadené usnesení beze změn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu