ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1230.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 1230/2017-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2017 dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 1 To 35/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 4/2016 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 34 T 4/2016, byl M. P. uznán vinným v bodě 1 zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 3 T 178/2016, který nabyl právní moci dne 22. 10. 2016, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, k peněžitému trestu ve výši padesáti denních sazeb, přičemž jedna sazba činí 300 Kč, pro případ jehož nevykonání byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných. Byl také zrušen výrok o trestu z citovaného trestního příkazu.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že se spoluobviněným P. H. od blíže nezjištěné doby, nejméně však od 14. dubna 2014 do 5. září 2014, v České republice na území Moravskoslezského kraje a v Panamě po předchozí dohodě s dalšími osobami, nejméně neztotožněným P., zdržujícím se v P., a E. S. G. M., zdržujícím se v Panamě, neoprávněně organizovali dovoz kokainu do České republiky za účelem jeho další distribuce tak, že na základě objednávek M. P. a dle jeho dispozic po zaplacení příslušné zálohy cestou Western Union, E. S. G. M. kokain nezjištěným způsobem opatřoval a ukrýval do zásilek, které následně prostřednictvím nastrčených osob, které zásilky podávaly u spedičních společností OHL a FedEx, posílal na adresy v Moravskoslezském kraji, zejména v H., které mu sdělil M. P., a to jednak na adresu M. P., jednak na adresu babičky P. H. B. Z., jednak na adresu P. H., o doručení těchto zásilek se u spedičních společností informoval M. P. společně s P. H., přičemž takovýmto způsobem do České republiky dopravili dne 16. 4. 2014 v zásilce odesílatele C. Y. C. (kontaktní osoba D. R.) pro adresáta M. P. nejméně 1 kg kokainu, za který společně, případně prostřednictvím dalších osob, zaplatili cestou Western Union celkem nejméně 725 957,37 Kč, takto doručený kokain M. P. předal dosud neztotožněnému P. z P., od něhož pak pro P. H. převzal 370 g kokainu, které P. H. předal, a toto množství P. H. po nezjištěnou dobu přechovával ve svém bytě ve IV. patře domu na ul. U S. v H., okres K., načež z tohoto množství P. H. prodal 2 g kokainu M. J. a 1 g kokainu L. N., a M. P. postupně zpět předal neztotožněnému P. z P. 350 g kokainu a dále prodal dosud neztotožněnému S. 40 g ředěného kokainu za cenu 1 200 Kč za 1 gram,
další zásilky kokainu, které po předchozí vzájemné dohodě s P. z P. a P. H. objednal u E. S. G. M. M. P., však obviněným doručeny nebyly, neboť:
- dne 20. srpna 2014 na mezinárodním letišti G. ve Velké Británii byla zadržena pracovníky britské policie zásilka odesílatelky M. R., přepravovaná společností DHL, adresovaná příjemci B. Z., H.-m., Czech Republic, babičce P. H., s 1 003,38 g hydrochloridu kokainu o obsahu 717,85 g kokainu base,
- dne 3. září 2014 v P. v Cargo skladu společnosti Federal Express Czech, společnost s ručením omezeným, na ulici K L., P., byla dle ustanovení §86 odstavec 1 tr. ř. zadržena zásilka odesílatelky M. R., přepravovaná společností FedEx, která byla adresovaná příjemci P. H., U S., H.-m., která byla dle ustanovení §87 odstavec 1 tr. ř. otevřena a ve které bylo nalezeno 978,58 g bílé látky obsahující 89 % kokainu, tedy 864,7 gramů kokainu báze, přičemž tato látka byla dle ustanovení §87a odstavec 1 tr. ř. zaměněna a zásilka byla doručena do H. P. H., který ji předal M. P., načež oba byli po vyjmutí zaměněné látky ze zásilky zadrženi v místě bydliště M. P.,
přičemž kokain je uveden v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako omamná látka zařazená do seznamu l podle Jednotné úmluvy o omamných látkách,
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 1 To 35/2017, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Matijaševiče dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy že čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Nebylo totiž prokázáno, že by existovala organizovaná skupina působící ve více státech.
Podle obviněného nebylo v řízení prokázáno, že by on a spoluobviněný P. H. byli členy organizované skupiny působící ve více státech. Prokázáno pak nebylo ani to, že by se oba spoluobvinění trestné činnosti dopustili ve spojení se sdružením nejméně tří trestně odpovědných osob. V případě neztotožněné osoby P. z P. a E. S. G. M. totiž není možné učinit závěr o jejich trestní odpovědnosti. Zcela pak absentuje ona třetí trestně odpovědná osoba. Své dovolání pak obviněný doplnil citacemi z judikatury věnující se výkladu citovaného znaku kvalifikované skutkové podstaty vždy s názorem, že naplnění zde popsaných kritérií nebylo prokázáno.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 1 To 35/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 34 T 4/2016, zrušil a Vrchnímu soudu v Olomouci, resp. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve zrekapituloval průběh předchozího řízení a obsah dovolání obviněného a konstatoval, že námitky obviněného uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu odpovídají, avšak státní zástupce se s nimi neztotožňuje.
K namítanému znaku podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je třeba obecně uvést, že organizovaná skupina působí „ve více státech“, jestliže působí na území nejméně dvou států, přičemž postačí, že jedním z těchto dvou států je Česká republika (rozhodnutí č. 34/2005 Sb. rozh. tr.). Spáchání činu „ve spojení“ s organizovanou skupinou působící ve více státech předpokládá takový vztah mezi pachatelem a uvedenou skupinou, při kterém je pachatel sám přímo zapojen do činnosti takové skupiny nebo alespoň podporuje její činnost, těží z její činnosti, navazuje na její činnost apod. Zákonnou dikcí „ve spojení“ jsou postiženy i volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve skupině. Z toho pak lze a contrario dovodit, že takový znak naplní nejen osoba jednající ve vzdálenějším vztahu k organizované skupině, ale tím spíše i osoba, která přímo takovou organizovanou skupinu tvoří, což ostatně odpovídá i výkladovému argumentu a minori ad maius. O takový případ se přitom dle názoru státního zástupce jedná i v nyní předkládané věci. Obviněný totiž ve vzájemné součinnosti se spoluobviněným P. H. postupně financoval opakované dodávky kokainu z Jižní Ameriky, logisticky zajišťoval tyto dodávky a jejich rozvržení mezi další aktéry. Charakter vztahu mezi spoluobviněnými a neztotožněnou osobou „P. z P.“ na straně jedné a dodavatelem kokainu v Panamě na straně druhé přitom vykročil z rámce pouhého vztahu dodavatel-odběratel, jednalo se o koordinovanou a systematickou aktivitu za současné zjevné dělby úkolů jednotlivých aktérů. Nelze se proto ztotožnit s argumentací obviněného, pokud odděluje jednání své a spoluobviněného P. H. od jednání ostatních, byť neztotožněných osob (dodavatele E. S. G. M. a „P. z P.“) aby tak účelově dospěl k závěru, že se zde nejednalo o nejméně tři osoby, ale toliko o osoby dvě, které organizovanou skupinu tvořit nemohou. Ze skutkových zjištění soudů totiž nelze dovodit, že by obviněný M. P. stál „vně“ takové organizované skupiny, ale naopak byl jejím plnohodnotným aktérem. Za tohoto stavu se lze dle názoru státního zástupce plně ztotožnit se závěrem soudů, že v daném případě se jednalo o koordinovanou skupinu čtyř osob, a to obou spoluobviněných a neztotožněných osob S. G. M. a „P. z P.“, přičemž činnost této skupiny zahrnovala jak území České republiky, tak i Panamy, o čemž obviněný bezpečně věděl. Uvedené závěry pak lze bez zřejmých obtíží dovodit jak z popisu skutku, tak i z na to navazujících skutkových zjištění podrobněji rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Dle názoru státního zástupce neobstojí ani argument obviněného, že další osoby tvořící organizovanou skupinu nebyly ztotožněny. V tomto směru lze obviněnému oponovat přiměřeným poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 940/2010, podle něhož: „Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu.“ S tím pak souvisí i nastolená otázka trestní odpovědnosti takových dalších osob. Nutno zde zdůraznit, že soudy neposuzovaly u těchto dalších neztotožněných osob jejich vinu, proto nelze považovat za vadu, pokud trestní odpovědnost těchto dalších osob předpokládaly. K tomu pak lze jen dodat, že z žádného ve věci provedeného důkazu, a to ani z vlastní výpovědi obviněných nelze dovodit jakoukoli pochybnost o trestní odpovědnosti uvedených dvou neztotožněných osob.
Státní zástupce se pak neztotožňuje ani s poukazem obviněného na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09. Ve shodě se závěry soudů je třeba zdůraznit, že tato námitka se opírá o již neplatnou právní úpravu, neboť tento obviněným zdůrazňovaný nález vychází z právního stavu existujícího za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., který byl při stanovení trestnosti založen na zásadě materiálního pojetí trestného činu, jež byla pro případy použití kvalifikovaných skutkových podstat demonstrována v jeho ustanovení §88. Nyní posuzovaná trestná činnost obviněné však časově spadá do účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., jenž je však založen na odlišném, tzv. formálním pojetí trestného činu, z čehož (mj.) vyplývá, že ustanovení analogické dřívějšímu §88 trestního zákona č. 140/1961 Sb. v něm již obsaženo není. Takový závěr pak lze dle názoru státního zástupce vysledovat i z aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1508/2015, sp. zn. 11 Tdo 240/2016, sp. zn. 11 Tdo 930/2016 aj.). Tento aktuální výklad Nejvyššího soudu byl přitom Ústavním soudem shledán jako ústavně konformní, jak výslovně vyplývá z jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 1897/2016.
V současnosti tak lze případná individuální specifika trestné činnosti za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku zohlednit toliko při posuzování povahy a závažnosti jednání obviněného z hlediska výroku o trestu. Nutno přitom zdůraznit, že hlediska vyslovená v citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09 obviněnému M. P. nijak nesvědčí ani z věcného hlediska. Nelze totiž přehlédnout, že tento obviněný byl ústředním činitelem při organizaci opakovaného dovozu omamné látky kokainu, nejednal tedy v pozici pouhého „pěšáka“, ale jako plnohodnotný aktér drogového obchodu, přičemž do takového opakovaného obchodu zapojil i další osobu (spoluobviněného P. H.). Dojednávané obchody zároveň s vidinou zisku financoval a logisticky zajišťoval. Soudy pak zcela správně poukázaly i na skutečnost, že množství kokainu v podstatě třikrát překročilo judikatorně vymezenou kvantitativní hranici velkého rozsahu. Státní zástupce se tak neztotožňuje s námitkami obviněného, že by jeho jednání nenaplňovalo jím tvrzená „kritéria“ přisouzené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi napadá právě skutková zjištění. Přes značnou rozsáhlost svého dovolání totiž obviněný celou svou argumentaci zakládá na nijak blíže nezdůvodněném předpokladu, že on a spoluobviněný P. H. nebyli členy organizované skupiny působící ve více státech, ale byli s ní pouze „ve spojení“. To však neodpovídá ve věci učiněným skutkovým zjištěním, neboť soudy dospěly k opačnému závěru, jak plyne z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a také ze samotné výše citované skutkové věty výroku rozsudku, kde je obzvláště v případě obviněného dobře patrné výraznější zapojení do struktury organizované skupiny. Námitka týkající se absence oné třetí trestně odpovědné osoby je tak zcela bezpředmětná. Skutkové povahy jsou pak i námitky týkající se trestní odpovědnosti neztotožněného „P. z P.“ a E. S. G. M. Závěr o tom, že se muselo jednat o trestně odpovědné osoby lze totiž vyvodit i na základě povahy jimi páchané sofistikované trestné činnosti. V souvislosti s povahou trestné činnosti lze ostatně s velkou pravděpodobností předpokládat také zapojení dalších osob, zde je však třeba dát za pravdu obviněnému, že na takové domněnce by nebylo možné stavět závěr o naplnění uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty. Ač je zřejmé, že kokain musel někdo vyrobit a někdo také musel nejprve vypěstovat koku, při takových úvahách by bylo možné naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ přičítat každému pachateli, který by přišel do kontaktu s drogou, která nepochází z České republiky. Nic takového se však v projednávané věci nestalo, neboť zde byly popsány role konkrétních, i když částečně neztotožněných osob, které danou organizovanou skupiny tvořily. Námitky obviněného, přestože v textu dovolání velmi košatě vyjádřené, ve skutečnosti obsahují pouze jeho převážně blíže nezdůvodněný nesouhlas se skutkovými závěry soudu prvního stupně.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný odkázal na druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, která nemůže být naplněna za situace, kdy obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. P. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu