ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.351.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 351/2017-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 7. 2017 o dovolání, které podal obv. Mgr. J. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 5 To 193/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 21/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obv. Mgr. J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 1 T 21/2016, byl obv. Mgr. J. P. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to a dále za přečin zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 1 T 241/2013, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 306/2014, byl podle §329 odst. 1 a za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců s odkladem na zkušební dobu 2 (dvou) let. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 214, sp. zn. 1 T 241/2013 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 306/2014. Také byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozhodnutí obv. Mgr. J. P. podal odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 5 To 193/2016, a to tak, že odvolání obv. Mgr. J. P. podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Oba soudy ve věci rozhodovaly už podruhé. Původně státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Brně podal dne 13. 8. 2013 na obviněného Mgr. J. P. obžalobu sp. zn. 3 VZV 7/2012, a to i pro skutek, jehož se měl obviněný dopustit tím, že v období od 1. 1. 2010 do 22. 7. 2012 v B., v souvislosti s výkonem funkce soudce Městského soudu v B., v rámci rozhodování o ustanovování obhájců podle §39 odst. 1 tr. řádu ve svém senátu č. 99 T, ustanovil v rámci nutné obhajoby v převážné většině případů jako obhájce advokáta Mgr. M. K., na úkor ostatních advokátů, kdy v roce 2010 ustanovil Mgr. M. K. obhájcem ve 137 případech nutné obhajoby z celkového počtu 195 ustanovení obhájce, v roce 2011 ustanovil Mgr. M. K. ve 132 případech nutné obhajoby z celkového počtu 167 ustanovení obhájce a od 1. 1. 2012 do 22. 7. 2012 ustanovil Mgr. M. K. v 51 případech nutné obhajoby z celkového počtu 132 ustanovení obhájce, přičemž takto podle §39 odst. 1 tr. řádu rozhodoval za úmyslného porušování §39 odst. 3 tr. řádu, neboť věděl, že u Městského soudu v B. je v souladu s §39 odst. 2 tr. řádu veden pořadník advokátů, přičemž v období od roku 2007 do roku 2011 obsahoval tento pořadník 543 jmen advokátů a v roce 2012 534 jmen advokátů, jako ustanovených obhájců tohoto soudu, tímto jednáním vědomě a záměrně opatřil advokátu Mgr. M. K. neoprávněný prospěch vůči jiným advokátům, spočívající v zajištění nedůvodné a nezákonné výhody v oblasti poskytování právních služeb podle zákona číslo 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
4. Obžaloba ve smyslu podezření, že byl spáchán přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byla původně podána u Městského soudu v B.. Následně však bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 1 Ntd 20/2013 rozhodnuto, že věc obviněného Mgr. J. P. vedená u Městského soudu v B. pod sp.zn. 1T 108/2013 se podle §25 tr. ř. tomuto soudu odnímá a přikazuje se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku.
5. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 13. 6. 2014, sp. zn 1 T 241/2013, rozhodl podle §222 odst. 2 tr. ř. tak, že se věc obviněného pro předmětný skutek postupuje Nejvyššímu správnímu soudu, neboť nejde o trestný čin, avšak jde o skutek, který by mohl být příslušným orgánem posouzen jako kárné provinění. Soud provedl úpravu žalovaného skutku, z nějž vypustil závěrečnou pasáž popisující, že obviněný „tímto jednáním vědomě a záměrně opatřil advokátu Mgr. M. K. neoprávněný prospěch vůči jiným advokátům, spočívající v zajištění nedůvodné a nezákonné výhody v oblasti poskytování právních služeb podle zákona číslo 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů“.
Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v neprospěch obviněného stížnost. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 307/2014, stížnost státního zástupce podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou. Mimo jiné konstatoval, že závěr nalézacího soudu, že obviněný jako soudce při ustanovování advokáta Mgr. M. K. rozhodoval v rozporu s §39 odst. 3 tr. ř., je správný. Nicméně, ve shodě se soudem I. stupně dovodil, že jednání obviněného nebylo případem natolik společensky škodlivým, že by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného předpisu. Soud poukázal na to, že tato praxe obviněného byla vedení soudu, trestní kanceláři i intervenujícímu státnímu zástupci známá a byla tolerována, přičemž z provedeného dokazování nebylo možno dovodit, že by ustanovování advokáta Mgr. M. K. bylo úmyslně účelové k zajištění jeho finančního prospěchu, a proto lze uzavřít, že obviněný takto postupoval toliko se záměrem zjednodušit a ulehčit si práci.
7. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, a to v neprospěch obviněného Mgr. J. P. Uplatnil v něm dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265b odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., tedy že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Ve věci především namítl, že se neztotožňuje s právním závěrem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, který shledal, že shora popsané jednání není předmětným přečinem, což ve svém usnesení potvrdil rovněž Krajský soud v Ostravě.
8. Nejvyšší soud projednal toto dovolání a svým usnesením ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1224/2015, rozhodl tak, že v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 307/2014, i usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2014, sp. zn 1 T 241/2013, stejně jako i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující (§265k odst. 2 věta druhá tr. ř.), a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Obv. Mgr. J. P. podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 5 To 193/2016, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 1 T 21/2016 dovolání, a to proti výroku o vině i o trestu. Své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť má za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, a také podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože je přesvědčen o tom, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel nejprve odkázal na §10 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. c) tr. ř., a poté rovněž na čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy. Na jejich pozadí zdůraznil, že soudce je osobou, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Poté dovolatel odkázal na §79 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, podle kterého nikdo nesmí narušovat nebo ohrožovat nezávislost a nestrannost soudců a přísedících. K nezávislosti soudce obviněný rovněž odkázal na nálezy Pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 7/02 z 18. 6. 2002 Pl. ÚS 60/04.
11. Po tomto obecném úvodu dovolatel zdůraznil, že soudy I. a II. stupně nepochopily jeho argumentaci, v rámci které uvedl, že v jeho případě šlo o rozhodovací činnost o ustanovení obhájců ex offo, tedy výkon funkce soudce ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy a §2 zákona o soudech a soudcích. Dovolatel se tak výrazně ohradil proti výroku Krajského soudu v Ostravě, že „ze strany odsouzeného šlo o jednání spadající pod obecnou kriminalitu, a proto postih nemůže spadat pod ústavní ochranu“. Obv. Mgr. P. je přesvědčen o tom, že tento výrok je v příkrém rozporu se skutkovou větou, kde je výslovně uvedeno, že „se dopustil jednání v souvislosti s výkonem funkce soudce, v rámci rozhodování o ustanovování obhájců“. Na tomto základě pak zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení nejsou příslušné k tomu, aby posuzovaly rozhodnutí soudce a postihovaly ho za ně. Tato role přísluší Nejvyššímu správnímu soudu v rámci kárného řízení. Proto v jeho případě došlo k zásadnímu porušení Ústavy a trestního řádu, neboť je trestně stíhán za činnost, která bezprostředně souvisí s jeho rozhodovací činností, tedy za výkon funkce soudce, což považuje za nepřípustné.
12. Mimo to obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť při rozhodování soudů I. a II. stupně došlo i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby je úmyslným trestným činem. Soud I. stupně (s jehož závěrem vyjádřil souhlas i soud II. stupně) však dospěl s ohledem na četnost porušení §39 tr. ř. k závěru o úmyslném jednání obviněného, přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. Dovolatel má však za to, že jeho úmysl nebyl prokázán, už jen proto, že „nebyl proveden jediný důkaz k naplnění subjektivní stránky“.
13. Následně dovolatel zopakoval svoji obhajobu o tom, že obhájce pro zkrácená řízení se zadržením zajišťovala trestní kancelář, které dával obecný pokyn, aby na určitou dobu obhájce zajistila. Tuto skutečnost měli doložit jím navržení svědci, kteří však nebyli vyslechnuti. Obv. Mgr. P. zdůraznil, že v jeho případě tak zcela absentuje aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku. Z jeho strany nemohlo jít ani o nepřímý úmysl, ale pouze o vědomou nedbalost (resp. tzv. pravou lhostejnost), kdy pachatel s následkem není srozuměn, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného tr. zákoníkem nedojde. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby.
14. Mimo to dle dovolatele nebylo v průběhu trestního řízení postaveno najisto, zda z jeho strany při rozhodování o ustanovení obhájců ex offo ve zkrácených řízeních se zadržením došlo k porušení §39 odst. 3 tr. ř. Dovolatel opakovaně poukazoval na svědectví JUDr. D., který uvedl, že pro tyto případy nebyl stanoven pořadník advokátů. Dle Krajského soudu v Ostravě soudci, kteří byli rozvrhem práce zařazeni k vyřizování této agendy, nedodržovali tzv. kolečko advokátů, kteří byli pro účely ustanovení z důvodu nutné obhajoby u tohoto soudu vedeni, a pro tuto agendu další specielní kolečko zřízeno nebylo.
15. Na základě toho dovolatel tvrdí, že odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě obsahuje „značné mezery“, neboť to, zda u Městského soudu v B. skutečně existoval pořadník advokátů v průběhu řízení nebylo vůbec prověřováno. Jelikož ani ostatní soudci tohoto soudu dle obecného pořádníku nepostupovali, má obviněný za to, že soudy, které o tomto případu rozhodovaly, měly postupovat způsobem, který by vzniklou situaci odstranil. Proto obviněný navrhoval opětovný výslech JUDr. D., který byl na tomto soudu pověřen vedením trestního úseku, a dále výslechy svědků Mgr. D. O., J. M., J. K. a M. H. Tito svědci mohli osvětlit spornou otázku existence či neexistence pořadníku advokátů pro předmětnou agendu. Tyto návrhy však byly odmítnuty, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za tohoto stavu je zřejmé, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry vznikl extrémní rozpor, přičemž soudy obou stupňů také nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.
16. S ohledem na to obv. Mgr. P. Nejvyššímu soudu navrhl, aby o podaném dovolání rozhodl tak, že:
I. podle §256k odst. 1 tr. ř., z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 1 T 21/2016, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 5 To 193/2016, zrušuje,
II. podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zruší i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladů,
III. a podle §265m odst. 1 tr. ř. a podle §223 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání Mgr. J. P. zastavuje.
17. K výše uvedenému dovolání se vyjádřil státní zástupce , který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství, a to ve svém vyjádření sp. zn. 1 NZO 1/2017-13 ze dne 17. 3. 2017.
18. K námitce podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupce podotkl, že při respektování soudcovské nezávislosti a nestrannosti platí, že soudce může nést trestní odpovědnost za to, jakým způsobem vykonává svou funkci. Pokud tedy v rámci svých pravomocí obv. Mgr. P. dlouhodobě a masivně porušoval trestní řád, trestní stíhání jeho osoby nepochybně bylo přípustné.
19. K námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci kterých obviněný namítl nenaplnění subjektivní stránky, státní zástupce poznamenal, že považuje za nepochybné, že Mgr. P. jako soudce byl v postavení úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a z této pozice zjevně porušoval svou povinnost vyplývající z §39 odst. 3 tr. ř. Jeho protiprávní jednání trvalo dva a půl roku, a proto není pochyb o jeho úmyslu. To, že tato praxe byla po tak dlouhou dobu přehlížena, nemůže mít trestněprávní význam, který by svědčil v jeho prospěch.
20. Závěrem státní zástupce shrnul, že je ve shodě s oběma soudy přesvědčen, že jednání obviněného vykazuje všechny znaky skutkové podstaty zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vč. subjektivní stránky ve formě zjevného (minimálně nepřímého) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku opatřit Mgr. K. finanční prospěch. Proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obv. Mgr. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, příp. aby učinil v neveřejném zasedání i jiné rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnilo obligatorní obsahové náležitosti, upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto jeho dovolání vyhodnotil jako přípustné. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutné rovněž posoudit otázku, zda konkrétní argumenty obviněného naplňují uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání (k meritu věci)
22. Obviněný Mgr. P. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., v podstatě však zopakoval svoji obhajobu, a to přesto, že s jejími argumenty se podrobně vypořádal již Okresní soud v Frýdku-Místku ve svém rozsudku sp. zn. 1 T 21/2016 ze dne 30. 3. 2016 a s jeho skutkovými i právními závěry vyjádřil souhlas i Krajský soud v Ostravě ve svém usnesení ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 5 To 193/2016.
23. Hlavní námitku podřadil obv. Mgr. P. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , který spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Na tento dovolací důvod je možné úspěšně odkázat jen tehdy, pokud ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v ust. §11 odst. 1, 4 nebo v ust. §11a tr. ř., pro který trestní stíhání nelze zahájit (a pokud již bylo zahájeno, musí být zastaveno). To znamená, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.] a místo tohoto vydal „rozhodnutí ve věci samé“ (viz ust. §265a odst. 1, 2 tr. ř.), které je pro obviněného méně příznivé (nejčastěji se samozřejmě jedná o odsuzující rozsudek).
24. Z toho vyplývá, že pouze z taxativně vyjmenovaných zákonných důvodů je trestní stíhání nepřípustné. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento dovolací důvod nezakládají. K takovým patří i hlavní námitka obv. Mgr. P., že ustanovování obhájců ex offo v agendě zjednodušených řízení proti zadrženým patří pod rozhodovací činnost soudce ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy a §2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Podstata dovolatelovy námitky spočívá v jeho nesouhlasu, aby nesl trestní odpovědnost za své rozhodování o ustanovování obhájců. Jeho námitky však Nejvyšší soud vyhodnotil jako irelevantní.
25. Dovolatel odvodil nepřípustnost trestního stíhání své osoby s poukazem na ústavní principy o nezávislosti soudů a soudců. Je samozřejmě pravdou, že č l. 81 Ústavy stanoví, že soudní moc vykonávají nezávislé soudy, a že v souladu s čl. 82 odst. 1 jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Koneckonců nezávislost soudního rozhodování je dále zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a v tomto smyslu i §79 zákona o soudech a soudcích deklaruje tuto nespornou skutečnost.
26. Je nezpochybnitelné, že průvodním znakem soudcovské nezávislosti je nestrannost soudce. Z tohoto důvodu zákony poskytují soudcům ochranu před neoprávněnými zásahy do jejich činnosti. Proto jakékoli ovlivňování rozhodování soudců v konkrétních věcech je zásadně nepřípustné. To se týká zejména meritorního rozhodování. Soudce tedy nesmí být stíhán či veden k trestní odpovědnosti za svůj právní názor, který deklaruje v konkrétním případu. To však není podstata případu obv. Mgr. P. Každý soudce je totiž trestně odpovědný za nezákonný způsob , kterým svou funkci vykonává, pokud při výkonu své funkce naplnil skutkovou podstatu některého z trestných činů. (Typickým příkladem je trestný čin přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku, kdy soudce je postihován nikoli za svůj právní názor, ale za to, že při svém rozhodování nebyl nestranný.)
27. V projednávaném případě bylo jednoznačně prokázáno (zejména z obsáhlých listinných důkazů), že Mgr. J. P. od 1. 1. 2010 do 22. 7. 2012 ustanovoval v rámci nutné obhajoby pro hlavní líčení ve zjednodušeném řízení proti zadrženému, v převážné většině případů jako obhájce advokáta Mgr. M. K.. Přesněji řečeno – soudce Mgr. P. v průběhu dvou a půl roku ustanovil advokáta Mgr. K. celkem 378x – to znamená, že dlouhodobě a v rozsáhlém počtu případů favorizoval „svého“ advokáta na úkor ostatních advokátů, a to za vědomého porušování trestního řádu – především ust. §39 odst. 3 tr. ř., který výslovně uvádí, že advokáti vedení v pořádníku jsou ustanovováni jako obhájci jednotlivým obviněným postupně tak, jak za sebou následují jejich příjmení v pořadníku.
28. Je sice pravda, že svědek Mgr. A. D. uvedl, že po zavedení agendy zjednodušeného řízení se zadržením nebylo „kolečko“ zřízeno (a v podstatě bylo zavedeno až v době, kdy byla podána obžaloba proti Mgr. P.). V žádném případě však z tohoto svědectví nelze dovozovat to, o co účelově usiluje dovolatel, a sice že k porušení §39 odst. 3 tr. ř. údajně „nedošlo a ani nemohlo dojít“.
29. I když po zavedení této agendy nebyl speciální pořadník ustanoven, tak přesto i v této situaci jsou soudci povinni zachovávat platná ustanovení trestního řádu. A smyslem §39 tr. ř. je dosáhnout toho, aby jednotliví advokáti byli v trestních řízeních postupně ustanovováni tak, aby byli rovnoměrně vytíženi a měli také z hlediska odměňování rovnoměrný podíl na odměnách vyplácených státem ustanoveným obhájcům. Proto v projednávaném případě nemá skutečnost, že pro předmětnou agendu nebyl zaveden pořadník advokátů, žádný relevantní význam, protože soudci měli postupovat v duchu tohoto ustanovení a nezneužívat situace k protizákonnému jednání.
30. Je rovněž lhostejné, že praxe obv. Mgr. P. byla dlouhou dobu tolerována ze strany vedení Městského soudu v B., i státními zástupci, kteří byli u těchto řízení aktivní. To jsou totiž skutečnosti, které dovolatele nijak neospravedlňují – nejedná se o žádnou okolnost vylučující trestnost, ani okolnost polehčující. A argumenty obv. Mgr. P. o jeho velké časové tísni by snad mohly částečně ospravedlnit jeho jednání v případě, kdy by výjimečně ustanovil jednoho advokáta na zajištění obhajoby pro jednání nařízené v jednom dni. Rozhodně je však mimo jakoukoli diskusi, když po tak dlouhý čas a v takovém rozsahu případů upřednostňoval jediného advokáta.
31. Tím, že obv. Mgr. P. advokátu Mgr. K. dlouhodobě zajišťoval neoprávněnou výhodu v oblasti poskytování právních služeb, jej obohatil o významný finanční prospěch na úkor ostatních „čekajících“ advokátů. A vzhledem k závažnosti porušování §39 odst. 3 tr. ř. nemůže toto jednání nemít trestněprávní důsledky. Proto námitky obv. Mgr. P. podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud vyhodnotil jako zcela irelevantní.
32. Obv. Mgr. P. ve svém dovolání odkázal i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
33. Obecně platí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod už nelze znovu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
34. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci (popsaný v jejich rozhodnutích) není takovým trestným činem, za který jej pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Z toho pak vyplývá, že dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek vůbec není trestným činem. Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a nemá povahu „dalšího odvolání“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Jedná se o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze v případech, kdy objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje), výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Obviněný Mgr. P. ve svém dovolání odkázal na tento dovolací důvod, protože dle jeho náhledu nebyl prokázán jeho úmysl zneužít svou pravomoc, a proto ani nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
36. Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu, nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. K naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustila úřední osoba, jako speciální subjekt, a to jednou ze tří taxativně uvedených forem jednání [ §329 odst. 1 písm. a), b), c) trestního zákoníku].
37. Z hlediska zavinění je vyžadován minimálně nepřímý úmysl pachatele, který musí kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch přitom zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo. U pojmu „vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“ jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy vydané na podkladě zákona. Pachatel tedy buď jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou, anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3147 a 3148).
38. V projednávané věci je nepochybné, že obv. Mgr. P., jako soudce Městského soudu v B., byl v postavení úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, a v tomto postavení využíval svěřené pravomoci pro plnění svých úkolů. Z §39 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jde o případ nutné obhajoby a obhájce nebyl zvolen, tak ho ustanoví (a pominou-li důvody nutné obhajoby, ustanovení zruší) předseda senátu, přičemž v přípravném řízení jej ustanoví soudce. Z §39 odst. 3 tr. ř. pak jednoznačně vyplývá, že advokáti vedení v pořadníku jsou ustanovováni jako obhájci jednotlivým obviněným postupně tak, jak za sebou následují jejich příjmení v pořadníku.
39. Ze skutkových zjištění v této trestní věci vyplynulo, že obv. Mgr. P. povinnost vyplývající z §39 odst. 3 tr. ř. zásadně a dlouhodobě porušoval. Dovolatel a jeho obhajoba však opakovaně tvrdí, že porušování §39 odst. 3 tr. ř. údajně nebylo prokázáno, a to zejména z hlediska zavinění. Takové tvrzení je však námitkou, která se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, neboť je skutkového, nikoliv hmotněprávního charakteru. Ale hlavně byla soudem I. stupně důkazně spolehlivě vyvrácena.
40. Z provedených důkazů vyplynulo, že soudce Mgr. P. projednávaný trestný čin spáchal v souvislosti s výkonem svých pravomocí. Přitom míra jeho provinění je značná, neboť se jí dopustil jako soudce (tedy osoba, u které je dodržování právních předpisů důvodně předpokládáno a ze strany společnosti očekáváno), a činil tak při znalosti §39 odst. 3 tr. ř., tedy vědomě a úmyslně. Právě ustanovování jednoho a téhož advokáta obhájcem (a to i po vícero jednacích dní po sobě), po tak významnou dobu, a to přesto, že v pořadníku advokátů bylo zapsáno více jak 500 jmen – to vše jsou významné okolnosti, které vyloučily zavinění pouze ve formě nedbalosti.
41. Dovolatel a jeho obhajoba ve svém dovolání namítli, že se ze strany soudce nejednalo o úmysl, ale o „pravou lhostejnost“ (tedy maximálně o vědomou nedbalost), a především, že nebylo prokázáno, že by pořadník advokátů vedený u Městského soudu v B. platil i pro jmenovanou agendu, a proto nebylo postaveno najisto, že soudce §39 odst. 3 skutečně porušil.
42. Nejvyšší soud však ve shodě se soudy I. a II. stupně konstatuje, že i přesto, že svědek Mgr. A. D. uvedl, že pro agendu zjednodušeného řízení se zadržením nebylo zřízeno „speciální kolečko“, tak ani tato skutečnost nemůže jednání obv. Mgr. P. nijak ospravedlnit. Podmínky ustanovování obhájců v případech nutné obhajoby jsou totiž vymezeny zcela jednoznačně , a samozřejmě platí i pro zkrácená řízení v případech, kdy bylo nutné ustanovit obhájce. I když právní teorie přiznává, že v některých případech může být hranice mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí poněkud nezřetelná, v projednávaném případě to tak není. Znovu je však nutné zdůraznit, že podstatou tohoto případu je dlouhodobá, rozsáhlá a neomluvitelná ignorace §39 odst. 3 tr. ř., která jednoznačně dovodila naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu, minimálně ve formě nepřímého úmyslu.
43. K další námitce dovolatele, že navrhoval výslechy svědků Mgr. D. O., J. M., J. K. a M. H., které však byly soudem I. stupně shledány jako nedůvodné – Nejvyšší soud dodává, že i tato námitka je ryze skutkového charakteru, kterou nelze relevantně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ale i když obviněný má nezpochybnitelné právo navrhovat u soudu na podporu svých stanovisek další důkazy, tak soud, který daný případ projednává, je povinen každý takový návrh vyhodnotit – resp. posoudit věrohodnost nabízeného důkazu i nezbytnost jeho provedení s ohledem na celkovou důkazní situaci ve věci. A když soud vyhodnotí navrhovaný důkaz jako nadbytečný , je povinen provedení navrhovaného důkazu odmítnout.
44. Soud I. stupně nepochybil, pokud po logické úvaze odmítl provést výslechy výše uvedených svědků. I kdyby bylo prokázáno, že pořadník advokátů pro agendu zkráceného řízení se zadržením neexistoval, nemělo by to v dané skutkové situaci žádnou váhu, a to z důvodu rozsahu a dlouhodobého ignorování trestního řádu.
V. Závěr
45. Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů se ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Okresní soud ve Frýdku-Místku provedl dokazování v nezbytném rozsahu a provedené důkazy zjevně vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i ve všech vzájemných souvislostech. S tím vyjádřil bezvýhradný souhlas Krajský soud v Ostravě, který odvolání obv. Mgr. J. P. podle §256 tr. ř. zamítl.
46. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předmětný skutek vykazuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky ve formě minimálně nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dále konstatuje, že mezi skutkovými zjištěními, která vyplynula z důkazů na straně jedné, a skutkovými závěry, popsanými v tzv. skutkové větě na straně druhé, neexistuje žádný rozpor, tím méně rozpor extrémní.
47. V napadených rozhodnutích tak nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. k porušení zákona. Proto dovolání obv. Mgr. J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu