ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.359.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 359/2017-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 dovolání, které podal obviněný P. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 9 To 332/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 172/2015 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 1 T 172/2015, byl P. P. uznán vinným v bodech 1-5 a 8 pokračujícím přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku dílem v bodě 8 ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných, a trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částek 500 Euro a 4 900 Kč.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že
1. v přesně nezjištěnou dobu od roku 2011 do měsíce června 2014 v D., dále S. a D., okres P.-j. poté, co si bez povolení Ministerstva zdravotnictví ve smyslu ustanovení §4 a 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, opatřil drogu pervitin, tuto dále prodal v přesně nezjištěném množství případů R. K., a to nejméně 80 gramů pervitinu za částku nejméně 80 000 Kč,
2. v přesně nezjištěnou dobu od roku 2013 do 22. 4. 2015 na přesně nezjištěném místě okresu D. poté, co si bez povolení Ministerstva zdravotnictví ve smyslu ustanovení §4 a 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, opatřil drogu pervitin, tuto dále prodal nejméně v 4 případech V. R., a to vždy dávku blíže nezjištěného množství pervitinu za částku 100 Kč, celkem tedy nejméně za částku 400 Kč
3. v přesně nezjištěnou dobu od listopadu 2014 do března 2015 na přesně nezjištěném místě okresu D. poté, co si bez povolení Ministerstva zdravotnictví ve smyslu ustanovení §4 a 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, opatřil drogu pervitin, tuto dále prodal nejméně ve 2 případech J. H., a to vždy blíže nezjištěné množství pervitinu za částku 800 Kč, celkem tedy za částku 1 600 Kč
4. v přesně nezjištěnou dobu od července 2013 do prosince 2013 v obci O., okres D., v domě č. p. … majitele R. Š., bez povolení Ministerstva zdravotnictví ve smyslu ustanovení §4 a 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, vyrobil za pomoci věcných nástrojů, chemických prostředků a léčiv nejméně ve 3 případech vždy blíže nezjištěné množství pervitinu převyšující nejméně 1 gram, z něhož předal v jednotlivých případech vždy nejméně 1 gram, tj. celkem nejméně 3 gramy pervitinu, R. Š. za umožnění výroby pervitinu,
5. v přesně nezjištěnou dobu od prosince 2014 do dubna 2015 v obci O., okres D., v domě č. p. … majitele R. Š., bez povolení Ministerstva zdravotnictví ve smyslu ustanovení §4 a 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, vyrobil za pomoci věcných nástrojů, chemických prostředků a léčiv nejméně ve 2 případech vždy blíže nezjištěné množství pervitinu převyšující nejméně 1 gram, z něhož předal v jednotlivých případech vždy nejméně 1 gram, tj. celkem nejméně 2 gramy pervitinu, R. Š. za umožnění výroby pervitinu,
6. společně se spoluobviněným R. Š. dne 23. 4. 2015 v odpoledních hodinách v obci O., okres D., po předchozí vzájemné domluvě v domě č. p. … majitele R. Š., bez povolení Ministerstva zdravotnictví ve smyslu ustanovení §4 a 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, vyráběli za pomoci věcných nástrojů, chemických prostředků a léčiv drogu pervitin, když výrobu nedokončili, neboť byli na místě zajištěni policejním orgánem a stačili vyrobit bílou krystalickou látku obsahující hydrochlorid pseudoefedrinu v množství nejméně 4,85 gramu, přičemž pseudoefedrin je výchozí látkou pro výrobu metamfetaminu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 9 To 332/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Františka Grznára dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. ř.
Namítl, že pro skutek popsaný pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně byl odsouzen již v řízení vedeném Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 149/2011, tedy trestní stíhání v nyní posuzované věci bylo v tomto rozsahu nepřípustné. Dále upozornil na zjevnou písařskou chybu v bodě 2 rozsudku soudu prvního stupně, kde je uveden počátek jeho jednání rokem 2013, ačkoli v obžalobě je 2014.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 9 To 332/2016, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 1 T 172/2015, zrušil a ve věci sám rozhodl, pokud k tomu jsou podmínky, jinak věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. K námitkám uvedl, že je lze obsahově podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a v tomto rozsahu jim lze přiznat i dílčí důvodnost. I přes naprostou kusost námitek obviněného je podle státního zástupce patrné, že právní spor zde panuje o vymezení skutku a s tím spojené úvahy o uplatnění zásady ne bis in idem. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, jednání obviněného spočívající v distribuci drogy odběratelům obecně nelze pokládat za pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku. Prodej drogy jednotlivým konzumentům totiž nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu vymezené osobami konkrétních konzumentů, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj. odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale taková jednání tvoří z hlediska trestního práva hmotného jeden skutek. Citované usnesení Nejvyššího soudu pak odkazuje na četná předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 a sp. zn. 7 Tdo 1480/2006. Nověji pak lze podle státního zástupce odkázat na další rozhodnutí zabývající se obdobnou problematikou, a to jednak rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, sp. zn. 11 Tdo 159/2016 a sp. zn. 11 Tdo 385/2016.
Jak dále vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, za pokračování v trestném činu lze považovat jednání, které probíhá v delším časovém úseku a má povahu časově oddělených aktů, které nespojuje jiné kontinuálně probíhající jednání podřaditelné pod zákonné znaky téhož trestného činu. Pokud je pak trestný čin podle §283 tr. zákoníku páchán takovým způsobem, že pachatel drogou disponuje a tuto v závislosti na konkrétním požadavku jiným osobám prodává, pak se jeho jednání nerozpadá do časově oddělených aktů, neboť kromě naplnění zákonného znaku „prodá“ takový pachatel v mezidobí za tímto účelem drogu též „pro jiného přechovává“.
Posuzováno těmito judikatorními východisky, je třeba se podle státního zástupce zabývat tím, zda jednání obviněného spočívající ve výrobě a distribuci psychotropní látky metamfetaminu netvoří jediný skutek s jednáním, pro které byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 9. 2011, č. j. 1 T 149/2011-149. V tomto předcházejícím rozhodnutí bylo jednání obviněného vymezeno v podstatě tak, že „nejméně od počátku roku 2011 do 6. 5. 2011“ vyrobil nejméně ve dvou případech drogu pervitin pro vlastní potřebu. V nyní předkládané věci je přitom část jednání obviněného vymezena (pod bodem 1 rozsudku soudu prvého stupně, byť je zde mylně tato část jednání považována za dílčí útok pokračujícího přečinu) tak, že měl distribuovat drogu pervitin R. K. „v přesně nezjištěnou dobu od roku 2011 do měsíce června 2014“. Je tak patrné, že jednání obviněného v nyní předkládané věci se částečně časově překrývá s tím jednáním, pro které již byl v předchozím řízení pravomocně odsouzen.
Z hlediska aplikace zásad vyplývajících z výše citované judikatury je však podle státního zástupce třeba zabývat se rovněž tím, zda v průběhu obou takto vymezených jednání nedošlo k takovému dělícímu momentu, v důsledku kterého by bylo možno jednání obviněného rozčlenit na více samostatných skutků, přičemž obviněným namítaná nepřípustnost trestního stíhání by se týkala jen některého z nich. V tomto směru státní zástupce odkazuje na již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 19/2015, z něhož, kromě již zmíněných východisek, vyplývá též závěr, že v případě trvajícího trestného činu je takovým dělícím momentem i „sdělení obvinění“ ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. Z výpisu z databáze CESO, který si státní zástupce opatřil, pak vyplývá, že ve věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 149/2011 došlo ke sdělení obvinění (tj. k doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání) obviněnému dne 7. 5. 2011. S tím v podstatě koresponduje i popis jednání obviněného, které mělo být podle rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 1 T 149/2011 ukončeno dne 6. 5. 2011. Tímto okamžikem tak došlo k procesnímu ukončení v té době probíhajícího skutku obviněného, přičemž další jednání obviněného je již třeba považovat ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. za skutek nový. Za tohoto stavu lze ve zcela dílčím rozsahu obviněnému přisvědčit v tom, že byl v nyní předkládané věci skutečně částečně stíhán pro jednání, pro které již byl dříve pravomocně odsouzen a z formálního hlediska lze v tomto omezeném rozsahu s obviněným souhlasit v tom, že nyní napadené rozhodnutí je zatíženo vadou spočívající v nepřípustnosti trestního stíhání pro překážku věci rozhodnuté.
Státní zástupce však má za to, že uvedená vada je takové povahy, že kasaci nyní napadených rozhodnutí nevyžaduje, neboť by tím nebylo podstatně dotčeno právní postavení obviněného. Touto vadou je totiž zatížena pouze zcela marginální část jednání, jak je popsána pod bodem 1 rozsudku soudu prvého stupně. Správně tedy mělo být jednání obviněného rozčleněno datem 7. 5. 2011, tj. právě oním dělícím momentem spočívajícím ve „sdělení obvinění“ pro předcházející skutek. Toto „sdělení obvinění“ totiž nastolilo stav, kdy sporná část jednání pod bodem 1 měla být ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. formálně rozčleněna na skutek vymezený časově „v přesně nezjištěnou dobu roku 2011 do 7. 5. 2011“, a na to navazující skutek časově vymezený „od 7. 5. 2011 do měsíce června 2014“ (a dále včetně dalších částí jednání dle bodů 2-5 a 8 rozsudku soudu prvého stupně). Pouze ohledně prvého takto formálně odděleného samostatného skutku by mělo být trestní stíhání obviněného správně zastaveno podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. (v nyní účinném znění). Pokud jde o další takto formálně oddělenou část jednání obviněného, právě vzhledem k popsanému dělícímu momentu se jedná (společně s dalšími částmi jednání dle bodů 2-5 a 8 rozsudku soudu prvého stupně) o již další formálně oddělený skutek, který však již vadou v podobě překážky věci rozhodnuté zatížen není. Důsledkem případné kasace by tak zjevně byla pouze zcela nevýznamná formální úprava popisu skutku obviněného, která by však neměla jakýkoli vliv na jeho právní posouzení a ani v jiném směru by postavení obviněného neovlivnila. Zároveň jde o otázku, která nemá dle názoru státního zástupce zásadní právní význam, neboť procesní důsledky vyplývající z povahy drogové trestné činnosti jako svého druhu trvajícího trestného činu jsou dostatečně podrobně rozvedeny mj. ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu.
Pokud obviněný uplatnil rovněž dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., dovolání neobsahuje podle státního zástupce žádné námitky, které by jim odpovídaly. Pro úplnost státní zástupce dodává, že ani změna časového vymezení dílčí části jednání (v bodě 2 rozsudku soudu prvého stupně) oproti podané obžalobě nemá na právní postavení obviněného žádný vliv, neboť k této změně došlo v rámci celkového časového vymezení skutku obviněného a jedná se tak pouze o časové upřesnění v souladu se zásadou totožnosti skutku.
Státní zástupce uzavřel, že dovolání je sice v dílčí části důvodné, avšak zároveň je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z jeho podnětu řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustné je trestní stíhání tehdy, je-li dána některá okolnost uvedená v §11 odst. 1 tr. ř., resp. §11a tr. ř. V takovém případě trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tímto dovolacím důvodem napadnutelná vada tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl, poté co nepřípustnost trestního stíhání vyšla najevo, o zastavení trestního stíhání podle některého z ustanovení §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitka obviněného odpovídá prvnímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejde o nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť namítaná vada se týká práva procesního. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak obviněný vůbec nevysvětlil a neuvedl ani žádnou námitku, kterou by tomuto dovolacímu důvodu bylo možno přiřadit.
Předně je třeba uvést, že v nyní projednávané věci rozdělil soud prvního stupně trestnou činnost obviněného ve výroku do jednotlivých bodů částečně na základě odběratelů drogy, ačkoli je zřejmé, že se období, kdy těmto odběratelům obviněný drogu prodával a kdy drogu vyráběl, překrývala, nemohlo se tedy jednat o oddělené útoky pokračujícího trestného činu tak, jak je soud prvního stupně popsal. Toto však není dovolatelem namítáno a Nejvyšší soud to poznamenává pouze z toho důvodu, že námitka obviněného se de facto pravděpodobně vztahuje k celému ve výroku popsanému jednání jako jedinému skutku ve smyslu hmotného práva.
Ve svém dovolání obviněný namítá, že pro danou trestnou činnost byl již odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 1 T 149/2011. V této trestní věci byl obviněný uznán vinným skutkem popsaným takto: „v blíže nezjištěné době nejméně od počátku roku 2011 do 6. 5. 2011 v D. v místě svého trvalého bydliště bez povolení Ministerstva zdravotnictví ve smyslu §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, vyrobil nejméně ve dvou případech pomocí věcných nástrojů, chemických prostředků a léčiv, které si pro tento účel sám opatřil, drogu pervitin o celkové hmotnosti nejméně 4,5 gramu s blíže nezjištěným obsahem čisté báze metamfetaminu, který použil pro vlastní potřebu, přičemž pervitin s obsahem psychotropní látky metamfetaminu je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), když tohoto jednání se dopustil poté, co byl za výrobu pervitinu odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 1 T 138/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 50 To 502/2008, mimo jiné k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 10. 7. 2009“.
Trestní stíhání pro tuto trestnou činnost přitom bylo zahájeno dne 7. 5. 2011 (viz spis Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 1 T 149/2011, č. l. 31). Podle §12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. V nyní posuzované věci je sice počátek páchání skutku vymezen slovy „v přesně nezjištěnou dobu od roku 2011“, z odůvodnění rozhodnutí je však zřejmé, že k počátku jednání nemohlo dojít výrazně dříve, než v září roku 2011. Svědek R. K., kterému obviněný pervitin prodával, totiž vypověděl, že se s obviněným „někdy kolem měsíce září 2011“ teprve seznámil (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Proto i v případě, že by jednání, pro které byl obviněný odsouzen v předchozí trestní věci, mělo stejný charakter jako jednání v nyní posuzované trestní věci, ze skutkových zjištění v obou trestních věcech vyplývá nejen časová přetržka v řádu měsíců, ale především nezpochybnitelný předěl v podobě zahájení trestního stíhání, v jehož důsledku je třeba jednání obviněného po 7. 5. 2011 posuzovat jako nový skutek.
Napadené rozhodnutí je sice tedy formálně vadné, neboť ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je počátek jednání vymezen neurčitým pojmem „v přesně nezjištěnou dobu od roku 2011“, avšak z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že ve skutečnosti k popsanému skutku došlo později než 7. 5. 2011. Zrušení napadeného rozhodnutí by proto mělo za následek pouze formální opravu výroku rozsudku soudu prvního stupně, což by nemělo na postavení obviněného žádný dopad. Popř. pokud by měl být zvolen zcela formální postup, mělo by být, jak uvádí státní zástupce, trestní stíhání v části obžalobou nepřesně vymezeného skutku spadající do období tvořeného hranicí do 7. 5. 2011 zastaveno. Na okraj je možno doplnit, že se touto námitkou zabýval i soud prvního stupně, avšak vypořádal se s ní nesprávně s odkazem na fakt, že v předchozí trestní věci se jednalo o výrobu pervitinu a nikoli distribuci, tedy nemohlo dojít ke „skutkové kolizi“ (str. 22 rozsudku). Tento názor je však v rozporu s aktuální judikaturou (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 19/2015).
K upozornění na písařskou chybu ve výroku rozhodnutí pak Nejvyšší soud uvádí, že nejde o písařskou chybu, neboť v tomto znění byl rozsudek také vyhlášen. Soudy zjevně oproti obžalobě v souladu s provedenými důkazy, zejména výpovědí svědka V. R. z přípravného řízení, která byla v souladu s trestním řádem také přečtena, a svědek její pravdivost potvrdil, upravily dobu spáchání trestné činnosti uvedené pod bodem 2 výroku rozsudku. To je ostatně zcela nepodstatné, neboť jak bylo již výše uvedeno, šlo o jeden skutek z hlediska práva hmotného i procesního.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Dovolání obviněného P. P. proto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu