ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.774.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 774/2017-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2017 dovolání, která podali obvinění L. X. K. a T. H. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 4 To 27/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 59/2015 a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. X. K. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. Ch. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 6 T 59/2015, byl obviněný L. X. K. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu tří let.
Obviněný T. H. Ch. byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí věci, a to mobilního telefonu se SIM kartou, a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu sedmi let.
Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že L. X. K.:
1) po dobu jednoho týdne v září 2014 v penzionu P. v T., U n., poprvé dal v množství za částku 250 Kč a v dalších dvou případech prodal v množství 0,1 gramu za částku 100 Kč L. B., drogu pervitin v celkovém množství 0,45 gramu,
2) v přesně nezjištěné dny v období od listopadu 2014 do února 2015 v penzionu P. v T., U n., obden prodával M. B., drogu pervitin v množství 0,5 gramu za částku min. 400 Kč, celkem tedy v množství 30 gramů,
3) v blíže nezjištěné dny v období od září 2014 do prosince 2015 v penzionu P. v T., U n., prodal ve čtyřech případech R. H., drogu pervitin v množství 0,5 gramu, 1 gram a dvakrát 0,5 gramu, celkem tedy v množství 2,5 gramu,
T. H. Ch.:
4) v přesně nezjištěné dny v období od listopadu 2014 do února 2015 v penzionu P. v T., U n., obden prodával M. B. drogu pervitin v množství 0,5 gramu za částku min. 400 Kč, celkem tedy v množství 30 gramů,
5) v blíže nezjištěné dny v období od 21. října 2014 do března 2015 v penzionu P. v T., U n., prodal R. H., drogu pervitin nejméně ve 4 případech, vždy 2 gramy za částku 800 Kč, dále mu tuto drogu nejméně ve dvou případech dal, rovněž vždy o váze 2 gramy, celkem tedy v množství 12 gramů,
oba obvinění:
6) L. X. K. nejdříve ode dne 7. 10. 2014 a T. H. Ch. ode dne 29. 11. 2014 do 7. 4. 2015 v penzionu P. v T., U n., na pokoji měli za účelem další distribuce na různých místech ukrytu drogu pervitin v celkovém množství 158,51 gramu s obsahem 44,14 gramu báze metamfetaminu,
a uvedeného jednání se T. H. Ch. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, č. j. 58 T 112/2011-1307, ze dne 22. 9. 2014, v právní moci téhož dne, odsouzen pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, částečně spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ke společnému souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a jenž vykonal dne 21. 10. 2014,
přičemž droga pervitin obsahuje metamfetamin, což je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v účinném znění, a k nakládání s touto látkou oba obvinění neměli příslušné zákonné oprávnění.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 4 To 27/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněný L. X. K. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Heleny Tukinské a obviněný T. H. Ch. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Lucie Kýčkové.
Obviněný L. X. K. ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a slovně vyjádřil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. K dovolacím důvodům uvedl, že soud neměl při popisu skutku vycházet z množství mokré látky, ale z jejího množství po vysušení. Samotná konstrukce pak neodpovídá právní větě, neboť není zřejmé, kdo se měl skutku dopustit, kdo jednal v úmyslu přímém či nepřímém, či zda se jednání dopustili jako spolupachatelé. Obviněný se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že již samotným skutkem pod č. 6 naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty „ve značném rozsahu“. Dle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ve spojení s rozhodnutím sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 je tento znak naplněn v případě 150 g pervitinu v nezjištěné čistotě, pokud nejsou pochybnosti, že jde o drogu v obvyklé kvalitě. V případě zajištění drogy je třeba vycházet z množství účinné látky, což je v tomto případě 50 g či 60 g ve formě hydrochloridu. V případě skutku pod bodem šest obsahovalo zajištěné množství 44,14 g báze metamfetaminu. S ohledem na popis zajištěné látky pak nelze mít podle obviněného pochybnost, že šlo o hydrochlorid, ačkoli odborné vyjádření to neuvádí. U ostatních tří skutků nebyla látka zajištěna. Podle obviněného nelze vycházet z jejího celkového množství, neboť zajištěná látka obvyklou čistotu nevykazovala. Podle citovaného stanoviska by mělo jít o čistotu cca 40 %, jde-li o metamfetamin ve formě hydrochloridu. Zajištěná látka měla čistotu 27,8 %. Množství účinné látky v celkovém objemu metamfetaminu, s nímž obviněný nakládal, tak podle něj tvořilo maximálně 53,23 g a jednalo se o metamfetamin ve formě hydrochloridu. Ani jiná hlediska páchání trestné činnosti se hranici značného rozsahu nepřibližují.
Dále pak obviněný soudům vytýká zásah do jeho práva na spravedlivý proces, spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů. Soudy podle něj porušily svou povinnost důkazní postup logicky a věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Porušily při tom zásadu in dubio pro reo. Svědkyně B. vypovídala v přípravném řízení i u soudu jinak. Svědkyně B. uvedla, že má problémy s pamětí. Soudy nezohlednily výpověď přítelkyně a rodiny obviněného. Na droze nalezené v pokoji v penzionu P. nebyly nalezeny otisky prstů ani DNA obviněného. Obviněný nesouhlasí s omítnutím návrhu na výslech svědka D., provozovatele herny P. Soudy nevysvětlily, proč se přiklonily k té které verzi výpovědí svědků narkomanů.
Obviněný je pak také toho názoru, že současná právní úprava je v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod, neboť seznam návykových látek je uveden pouze v nařízení vlády č. 463/2013 Sb., nikoli v zákoně. Trestní zákoník ani zákon č. 163/1998 Sb., o návykových látkách, bližší definici pojmu omamná a psychotropní látka neobsahují. Úmluva o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb. a Jednotná úmluva o omamných látkách č. 47/1965 Sb. nejsou mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy, neboť k jejich podpisu nedal souhlas parlament a do českého práva byly včleněny ve formě vyhlášek ministra zahraničních věcí. Podle obviněného je otázkou, zda lze takové právní úpravě přenechat definici trestného činu, či zda se tím již nezasahuje do suverenity státu.
Podle obviněného pak není možné přistoupit ani na argumentaci, že je možno vycházet z definice návykové látky v §130 tr. zákoníku a že vláda je ve vztahu k trestnímu právu omezena tím, že se musí jednat o látku se zákonem předvídanými účinky a není zde ústavně pochybná možnost libovolného dotvoření trestní normy normativním aktem moci výkonné. Definice návykové látky v §130 tr. zákoníku je natolik široká, že je pod pojem „návyková látka“ možno zařadit i kávu, většinu léků, barvy, čistící prostředky apod. Protiústavnost současné právní úpravy lze podle obviněného dovodit i z bodu 28 rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 12/13.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že mu byl v rozporu s §80 odst. 3 tr. ř. uložen trest vyhoštění. Obviněný nebyl nikdy trestán, žil řádným životem a pracoval. Jeho žena i děti mají trvalé bydliště v České republice.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obviněný T. H. Ch. ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém dovolání uvedl, že v jeho věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z provedených důkazů nevyplývají závěry, které by svědčily o jeho vině. V případě svědka H. soud prvního stupně vycházel z jeho výpovědi, kterou sám nepovažoval za natolik věrohodnou, aby z ní vycházel v případě odsouzeného L. Svědkyně B. sama přiznala, že má problém s pamětí. Svědek H. vypovídal pokaždé jinak a sám za pravdivou označil výpověď, která nebyla proti dovolateli použitelná. Odvolací soud konstatoval, že o časovém vymezení, počtu prodejů drogy a o množství bylo rozhodnuto na základě těch údajů svědků, které byly pro obviněné nejpříznivější. S tím obviněný nesouhlasí, neboť svědkyně B. u hlavního líčení zmínila deset případů prodeje, on byl však uznán vinným šedesáti. Skutečnost, že svědci znali obviněné pod přezdívkami, pak podle obviněného nenaznačuje, že k nim měli bližší vztah, ale jde o zcela běžnou věc, neboť vietnamská jména jsou pro Evropany složitá a obtížně zapamatovatelná.
Obviněný dále zdůraznil, že s ohledem na výpovědi jeho synů nemohou závěry soudu prvního stupně odpovídat skutečnosti, neboť po určitou dobu nebyl v T., a proto nemohlo k prodejům drogy docházet. Ohledně své přítomnosti v penzionu P. odkázal také na obsah ubytovací knihy. Není mu zřejmé ani to, z čeho je dovozováno, že droga nalezená při domovní prohlídce měla náležet současně jemu a spoluobviněnému L. Vymezení z hlediska času, počtu poskytnutí drogy a celkového prodaného množství postrádá oporu v provedených důkazech. V případě skutku č. 6 je pak časové období vymezeno od prvního dne, kdy se dovolatel zapsal do ubytovací knihy, tedy 29. 11. 2014. Ze skutkové věty tak vyplývá, že po celou dobu se v pokoji nacházelo právě 158,51 g pervitinu. Toto množství i výskyt drogy v pokoji vůbec však byl zjištěn až dne 7. 4. 2015. V tento den již dovolatel nebyl uživatelem pokoje č. 3. Obviněný pak nesouhlasí také s postupem soudu ohledně návrhu na doplnění dokazování výslechem osoby označené jako D.
Obviněný má dále za to, že v případě výroku o trestu byla porušena jeho ústavně zaručená práva tím, že rozhodnutí o jeho uložení nebylo vůbec odůvodněno. Dodatečné odůvodnění odvolacím soudem nelze považovat za dostatečnou nápravu.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 4 To 27/2016, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 6 T 59/2015, v částech týkajících se jeho osoby zrušil a aby Okresnímu soudu v Teplicích nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání k dovolání obviněného L. X. K. uvedl, že uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají jeho námitky soustředěné pod bodem III dovolání. Zde obviněný pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a jejich hodnocením provedených důkazů. Namítá-li přitom porušení zásady in dubio pro reo, jde o zásadu práva procesního a „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Třebaže podle státního zástupce nelze přehlédnout určitou schematičnost písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jeho obsah odpovídá požadavkům §125 tr. ř. a lze z něj dovodit podstatná skutková zjištění rozhodná pro posouzení viny obviněného. Závěr o jeho vině je budován na podkladě provedeného dokazování, a to nejen obsahově vzájemně korespondujících výpovědí svědků H., B. a B., ale zejména důkazy objektivní povahy, jimiž je především samotný nález psychotropní látky. Soudy pak podle státního zástupce nepochybily ani v tom směru, pokud neakceptovaly důkazní návrh na výslech svědka „D.“. Nemohlo se podle názoru státního zástupce jednat o opomenutý důkaz, neboť jeho neprovedení soudy náležitě odůvodnily, třebaže soud prvního stupně poněkud lakonicky. Shodnou námitkou se však již podrobněji zabýval i soud odvolací, přičemž správně dovodil, že výpověď takového blíže neidentifikovatelného svědka by nemohla podstatně změnit soudy jinak zjištěný skutkový stav. Uvedený důkazní návrh má pouze „hypotetickou“ povahu, neboť ani sám obviněný netvrdí konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že „D.“ vůbec disponuje jakýmkoli důkazním potenciálem ve vztahu ke zjišťované skutečnosti.
Za obsahově relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce považuje námitky rozvedené v bodech II, IV a V dovolání. S těmi se však neztotožňuje. Pokud jde o výhrady obviněného k naplnění znaku „značného rozsahu“ podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, je část námitek obviněného budována na podkladě jeho vlastní interpretace skutkových zjištění soudů ohledně objemu psychotropní látky, s níž neoprávněně disponoval. Obviněný tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nepřípustně redukuje množství zajištěného pervitinu a domáhá se toho, aby bylo vycházeno pouze z množství, kterého bylo dosaženo dosušením v laboratorních podmínkách. Zde je však podle státního zástupce třeba vyjít z celkové hmotnosti látky tak, jak byla zjištěna, neboť právě touto hmotností obviněný disponoval. Samotné sušení pak bylo provedeno zjevně za účelem odborného posouzení v souladu s odbornými postupy expertního pracoviště. Státní zástupce nesouhlasí ani s názorem obviněného, že se jednalo o krystalickou látku, proto je třeba ji posuzovat jako hydrochlorid metamfetaminu, u něhož je stanovena mírně odlišná hranice značného rozsahu. I zde se totiž obviněný rozchází se skutkovým zjištěním soudů, že zajištěný pervitin obsahoval právě 44,14 gramů metamfetaminu báze, tj. nikoli metamfetaminu hydrochloridu. Na tom pak nic nemění skutečnost, že zajištěný pervitin pravděpodobně skutečně byl v podobě krystalické soli hydrochloridu, neboť „převod“ hmotnosti hydrochloridu metamfetaminu na hmotnost čistého metamfetaminu báze je v podstatě pouze matematickou operací na základě exaktních poznatků o poměru chemické hmotnosti obou těchto látek. Soudy přitom vyšly ze zjištění, že takto zajištěný pervitin obsahoval právě uvedené množství metamfetaminu báze a nikoli metamfetaminu hydrochloridu.
Státní zástupce se pak neztotožňuje ani s obviněným nastíněnou metodologií, pokud na podkladě kvality zajištěného pervitinu zpětně dovozuje kvalitu pervitinu distribuovaného. Takové propočty lze považovat za ryze spekulativní, neboť nebylo konkrétně zjištěno, zda pervitin obviněným distribuovaný byl téže kvality, pocházel z téhož zdroje apod. Navíc nelze izolovaně posuzovat jednání obviněného popsané pod body 1-3 a pod bodem 6 rozsudku. Pakliže tedy obviněný v daném časovém období disponoval celkově 191,46 gramy pervitinu, je zjevné, že judikatorně stanovenou kvantitativní hranici značného rozsahu, (jež činí 150 gramů), bezpečně překonal. K tomu pak lze jen pro úplnost dodat, že i obviněným předestřený spekulativní propočet objemu účinné látky metamfetaminu báze o naplnění tohoto znaku svědčí, pokud sám obviněný dospívá k objemu 53,23 gramů metamfetaminu báze, což rovněž překračuje judikatorní hranici (jež pro případ účinné látky metamfetaminu báze činí 50 gramů).
Státní zástupce pak považuje za nutné důrazně odmítnout prezentovaný názor obviněného, že za obvyklou kvalitu drogy v případě pervitinu je třeba považovat takovou, která má nejméně 40 % účinné látky ve směsi, což dle jeho názoru údajně vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013. Takové tvrzení obviněného je vysloveně nepravdivé, neboť takový závěr v citovaném stanovisku obsažen není. Relace hodnot mezi množstvím účinné látky a celkovým objemem drogy má v tomto směru význam pouze pro určení množství většího než malého jakožto spodní hranice trestnosti v případě trestného činu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 811/2015, v němž byla obsahově totožná argumentace poukazující na uvedenou relaci obou hodnot (tj. účinná látka x celkový objem směsi) dle citovaného stanoviska posouzena jako zavádějící a chybná. Tzv. obvyklá kvalita drogy může být v závislosti na jednotlivých článcích distribučního řetězce značně variabilní. Typické přitom je, že právě v nejnižších článcích distribučního řetězce, jakým byl zjevně i obviněný, dosahuje droga běžně nejnižší, tzv. pouliční čistoty. V daném „tržním segmentu“ distribuce pro koncové uživatele přitom lze i koncentraci 27,8 % metamfetaminu báze považovat za drogu obvyklé kvality.
Pokud jde o námitky obviněného pod bodem IV dovolání týkající se údajné protiústavnosti aplikované právní úpravy, i přes rozsáhlost obviněným použité argumentace má státní zástupce za to, že postačí odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 344/2016, v němž se již Nejvyšší soud k obsahově zcela totožné námitce velmi obšírně a z ústavněprávních pozic vyjádřil. Dospěl přitom k závěru, že namítaná právní úprava z ústavněprávních hledisek zcela obstojí a neshledal důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu k provedení kontroly ústavnosti ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy. Státní zástupce má za to, že toto stanovisko Nejvyššího soudu je nepochybně obhajobě obviněného známo, neboť uvedené výhrady formulovala ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tdo 344/2016 stejná obhájkyně, jako ve věci nyní předkládané.
Státní zástupce se neztotožňuje ani s výhradami obviněného ve vztahu k výroku o trestu vyhoštění. Soudy v daném případě nezjistily existenci zákonných výluk pro uložení tohoto druhu trestu a naplnění takových výluk nelze dovodit ani z námitek uvedených v nyní podaném dovolání. Podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nelze trest vyhoštění uložit, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Uvedené podmínky pro aplikaci výluky trestu vyhoštění jsou přitom řazeny kumulativně, tj. v případě nesplnění byť jediné z nich uložení takového trestu nic nebrání. Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že obviněný neměl na území České republiky trvalý pobyt, zároveň soudy dovodily, že se svou rodinou žijící na území České republiky nežije a uložení trestu vyhoštění tak nemůže být v rozporu se zájmem na spojování rodin. Ke svému pracovnímu a sociálnímu zázemí pak obviněný ani neuvádí nic bližšího. Soudy tedy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že uložení trestu vyhoštění tomuto obviněnému žádná zákonná překážka nebrání.
K obsahově relevantním námitkám pak státní zástupce dodává, že je obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
K dovolání obviněného T. H. Ch. státní zástupce uvedl, že jím prezentované námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají v drtivé většině. Dovolání obviněného je totiž v podstatě v celém rozsahu založeno pouze na polemice se skutkovými zjištěními soudů a předkládání vlastního hodnocení provedených důkazů. Obviněný se tak v podstatě domáhá toho, aby na podkladě jeho dovolání nově neuvěřily těm výpovědím svědků, které v původním řízení považovaly za věrohodné (popřípadě některé verze těchto výpovědí proměnlivé v čase), třebaže soudy dostatečně vysvětlily, na podkladě jakých úvah k závěru o věrohodnosti výpovědí dospěly. V tomto směru státní zástupce odkazuje na výše uvedené stanovisko k bodu III dovolání spoluobviněného L. X. K., včetně vyjádření k tzv. opomenutému důkazu pokud jde o výslech svědka „D.“. Nad rámec tohoto konstatování pak lze uvést, že z části námitky obviněného balancují na hraně polemiky pouze s dílčími a z kontextu vytrženými pasážemi odůvodnění usnesení odvolacího soudu, což ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. nelze považovat za přípustné.
Podle názoru státního zástupce ani námitka obviněného k uloženému trestu vyhoštění sama o sobě uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Z hlediska obsahového by přitom tato námitka neodpovídala ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který zásadně slouží k přezkumu výroku o trestu, který však obviněný neuplatnil. Obviněný zde totiž nenamítá neexistenci zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění, ale údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces ve vztahu k odůvodnění tohoto druhu trestu. Ani s tím se však státní zástupce neztotožňuje, nehledě na skutečnost, že i zde dovolání obviněného je založeno pouze na polemice s odůvodněním tohoto výroku. Jak totiž vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, třebaže velmi kuse, výrok o trestu vyhoštění odůvodnil, přičemž existenci negativních podmínek pro uložení trestu vyhoštění neshledal. Je sice pravdou, že rozsah odůvodnění podrobil odvolací soud kritice, avšak nelze hovořit o tom, že by toto odůvodnění zcela absentovalo. Pokud pak odvolací soud odůvodnění výroku o trestu rozvedl podrobněji, nemohl tím nijak zasáhnout do práv obviněného, neboť ten byl již z rozsudku soudu prvého stupně seznámen s názorem, že u něho nejsou výluky trestu vyhoštění shledány a byl zastoupen obhájcem, měl možnost na tento závěr adekvátně zareagovat.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. X. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného T. H. Ch.a odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný T. H. Ch. Nejvyššímu soudu repliku. Má za to, že jeho námitky státní zástupce nesprávně interpretoval. Obviněný trvá na tom, že v jeho případě existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K tomu své dovolací námitky zopakoval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Dovolání obviněného L. X. K. odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu pouze částečně, dovolání obviněného T. H. Ch. pak ani zčásti. Mimo jeho meze jsou námitky směřující proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním. Závěry soudu prvního stupně stojící na výpovědích svědků, zajištěném pervitinu a dalších provedených důkazech lze přitom označit za logické a přesvědčivě odůvodněné. Týká se to i námitky neprovedení důkazu výslechem svědka „D.“. Oba obvinění ve svých dovoláních reagují pouze na tu část odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž soud vysvětluje, že takový důkaz by bylo obtížné zajistit vzhledem k nedostatečně specifikované totožnosti tohoto svědka. Obvinění přitom opomíjejí stěžejní argumentaci soudů spočívající v tom, že daný důkaz považovaly za nadbytečný, neboť zjišťované skutečnosti vyplynuly již dostatečně z jiných důkazů. Správně také státní zástupce ve svém vyjádření podotýká, že ani jeden z dovolatelů neuvádí nic konkrétního k tomu, zda vůbec tento svědek disponuje důkazním potenciálem ve vztahu ke zjišťované skutečnosti.
Pokud obviněný L. X. K. namítá, že konstrukce skutkové věty neodpovídá právní větě, neboť není zřejmé, kdo se měl skutku dopustit, kdo jednal v úmyslu přímém či nepřímém, či zda se jednání dopustili jako spolupachatelé, nelze než konstatovat, že tomu tak není. Námitka je formulována velmi nekonkrétně, tedy by na jejím základě bylo obtížné napadené rozhodnutí přezkoumat. Pouze nad rámec dovolacího řízení tedy Nejvyšší soud uvádí, že ve skutkové větě popsané jednání se ze své povahy sotva mohlo uskutečnit v jiné formě zavinění, než je přímý úmysl. Spolupachatelství je pak zcela zřejmé z části popsané pod bodem 6 výroku. Stejně tak má Nejvyšší soud za to, že z popisu skutku je dobře patrné, kdo se jej dopustil.
Také argumentace obviněného L. X. K. týkající se naplnění znaku značného rozsahu je částečně založena na vlastních skutkových závěrech obviněného, a to především v tom směru, pokud obviněný vypočítává množství účinné látky v celkovém objemu drogy, s níž nakládal, z té části pervitinu, která byla zajištěna. Předně je třeba upozornit, že jednání obviněného popsané ve výroku rozhodnutí tvoří v souladu s aktuální judikaturou jeden skutek ve smyslu hmotného práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015: „Odvolací soud v této souvislosti přiléhavě poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který se danou problematikou zabýval kupř. v rozhodnutích sp. zn. 5 Tdo 801/2012 , sp. zn. 11 Tdo 1440/2008 , sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (č. 75/2013 Sb. rozh. tr.) a zejména pak ve věci sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (rozhodnutí pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.). Uváděná rozhodnutí v takových případech shodně pokládají jednání pachatele, který distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, jako jediný skutek, nikoli však jako pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku.“, ve svém usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, pak Nejvyšší soud uvedl, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku „lze spáchat více různými způsoby, a to jak výrobou, dovozem, vývozem, průvozem, nabídnutím, zprostředkováním, prodejem, jiným opatřením jiné osobě či přechováním pro jinou osobu. V konkrétním případě se tak může jednat o situaci, kdy pachatel vyrobí např. určité množství pervitinu, které následně rozprodává více lidem, a v mezidobí jej pro tyto osoby přechovává. Právě z tohoto důvodu bylo judikaturou vysvětleno, že výroba tohoto určitého množství je jednotícím prvkem, díky kterému nelze např. v prodeji různým osobám či v tom, že k prodeji docházelo s časovým odstupem, spatřovat důvod pro rozdělení jednání do jednotlivých skutků. Z logiky věci se však podává, že stejným jednotícím prvkem může být také přechovávání určitého množství pro jinou osobu či např. opatření určitého množství drogy najednou, které pachatel následně rozprodává po částech.“.). Označovat jednání obviněných popsané pod jednotlivými body výroku o vině jako „skutky“ je proto zavádějící a tyto jednotlivé body nelze posuzovat izolovaně, neboť se odehrávaly ve stejném nebo překrývajícím se časovém období.
Pokud pak jde o množství účinné látky v pervitinu zajištěném při domovní prohlídce, toto se sice orientační hranici značného rozsahu vymezené judikaturou (viz č. 15/2014 a č. 44/2013 Sb. rozh. tr.) přiblížilo, nicméně ne natolik, aby bylo možno jen na jeho základě závěr o naplnění daného znaku učinit. Je tak třeba vycházet z celkového množství látky, s níž obviněný disponoval. To judikaturou vyžadovanou hranici překročilo velmi výrazně, přičemž nevznikly pochybnosti, že by snad droga nebyla ani tzv. obvyklé kvality. K argumentaci obviněného, který obvyklou kvalitu metamfetaminu vypočítává z hodnot označujících tzv. množství větší než malé uvedených ve stanovisku č. 15/2014 Sb. rozh. tr. pro celkové množství směsi metamfetaminu a pro množství obsažené účinné látky a následně tímto poměrem hodnotí celkové množství drogy, s nímž podle výroku rozsudku soudu prvního stupně disponoval, lze pak pouze zopakovat, že významná část drogy nebyla zajištěna, proto úvaha o v něm obsaženém množství účinné látky za situace, kdy ze skutkových zjištění nevyplynulo nic o tom, že by droga nebyla kvalitní, postrádá význam. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 811/2015, na které odkázal státní zástupce, je vysvětlen význam hodnot množství většího než malého v citovaném stanovisku. Státnímu zástupci lze také přisvědčit v tom směru, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je jednoznačně uveden obsah účinné látky v zajištěném množství pervitinu 44,14 g báze metamfetaminu, pro nějž lze z citované judikatury dovodit orientační hranici pro naplnění znaku značného rozsahu 50 g. Do oblasti skutkových zjištění pak směřuje také požadavek obviněného, aby bylo vycházeno z množství pervitinu po dosušení v laboratorních podmínkách.
Další část námitek obviněného se týká údajné protiústavnosti aktuální právní úpravy. Nelze jim však v souladu s aktuální judikaturou přisvědčit. Nejvyšší soud se k obdobné námitce vyjádřil ve svém usnesení ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 11 Tdo 344/2016, takto: „Konečně v případě námitky týkající se aplikace podzákonných norem je třeba souhlasit se státním zástupcem, pokud poukazuje na to, že podzákonnému předpisu je pouze svěřena pravomoc technického vymezení jinak obecně platného pojmu ‚omamná a psychotropní látka‘. Vláda je při tomto technickém vymezení ve své normotvorné působnosti výrazně limitována přímo zákonem, a to kromě samotného zmocnění podle §44c zákona č. 167/1997 Sb., o návykových látkách (dále jen „zákon o návykových látkách“), právě obsahem pojmu ‚omamná a psychotropní látka‘, který nemůže být vykládán zcela libovolně. Správně je možné poukázat také na interpretační ustanovení §130 tr. zákoníku, které definuje pojem ‚návykové látky‘, mezi něž řadí alkohol, omamné a psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Za omamnou a psychotropní látku lze proto považovat pouze takovou, která vykazuje právě zde zmíněné vlastnosti, tedy je ‚způsobilá nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování‘. V případě stanovení seznamu omamných a psychotropních látek je tak vláda ve vztahu k trestnímu právu omezena tím, že se musí jednat o látku se zákonem předvídanými účinky, není zde ústavně pochybná možnost pro libovolné či svévolné dotvoření trestní normy normativním aktem moci výkonné. Obsahově se zde tedy nejedná o ústavně nepřípustné dotváření trestněprávních norem mocí výkonnou. Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. se přitom drží v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/97 a sp. zn. Pl. ÚS 45/2000).
Správně také státní zástupce poukázal na pasáž nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 obsaženou v bodě č. 28, a sice: ‚V dané situaci by tak daná úprava nařízením vlády byla ještě akceptovatelná, kdyby pro tuzemské adresáty právních norem takto byla zpřehledňována či více zpřístupňována mezinárodní úprava, kterou je Česká republika ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy vázána, anebo se jednalo o konkretizaci zákonné normy upravující danou problematiku alespoň v základních rysech.‘ Podle názoru nejvyššího soudu se v případě nařízení vlády č. 463/2013 Sb. jedná právě o konkretizaci zákonné normy upravující danou problematiku v hrubých rysech.
Se státním zástupcem se ovšem nelze ztotožnit v tom směru, že by v hypotetickém případě nesouladu nařízení vlády č. 463/2013 Sb. s ústavním pořádkem bylo jakékoli nakládání s omamnými a psychotropními látkami trestně zcela nepostižitelné. V takovém případě by totiž bylo vymezení obsahu pojmu ‚omamná a psychotropní látka‘ věcí soudní judikatury. V této souvislosti pak lze poukázat např. na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, které sice primárně směřuje k výkladu pojmu ‚množství větší než malé‘ u omamných a psychotropních látek a přípravků je obsahujících (§283, §284, §285 tr. zákoníku), v důsledku toho však také obsahuje samotný výčet těchto látek, jejichž charakter látek omamných a psychotropních nebyl doposud judikaturou zpochybněn.
Z námitek obviněného je zřejmé, že s citovaným právním názorem nesouhlasí, neuvádí však argumenty, které by byly sto jej vyvrátit. Nad rámec řečeného lze ještě dodat, že v případě metamfetaminu je podle názoru Nejvyššího soudu zcela bez pochybností, že jde o látku svými vlastnostmi splňující požadavky kladené trestním zákoníkem na pojmy „omamná a psychotropní látka“ a „návyková látka“, přičemž jeho vlastnosti jsou diametrálně odlišné od účinků, které může navodit např. káva, jak uvádí obviněný. Pakliže by tedy obsah daných pojmů měly soudy vykládat samostatně, lze mít za to, že na právním posouzení jednání obviněných by se nic nezměnilo.
Námitky obviněného ve vztahu k výroku o trestu vyhoštění je pak možné podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze se s nimi však ztotožnit. Tento dovolací důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V případě obviněného pak lze konstatovat, že nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, a již proto v jeho případě nelze uvažovat o naplnění překážek uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Výrok o trestu vyhoštění napadl svými námitkami také obviněný T. H. Ch., avšak ten jednak neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je k nápravě vad výroku o trestu primárně určen, jednak je jeho námitka formulována tak, že ji nelze podřadit žádnému dovolacímu důvodu, tedy ani tomu, který obviněný uplatnil. Nad rámec dovolacího řízení k ní lze podotknout, že ačkoli odvolací soud soudu prvního stupně vytknul, že výrok o trestu vyhoštění v případě obou obviněných vůbec neodůvodnil, s tímto nelze souhlasit, neboť určité, byť kusé odůvodnění na str. 11 rozsudku obsaženo je. V něm se soud prvního stupně zabýval zejména překážkami podle §80 odst. 3 tr. zákoníku. Odůvodnění výroku pak podrobně doplnil odvolací soud, který se s uložením tohoto trestu ztotožnil. V daném postupu nelze shledat žádné porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud v daném případě napravil v rámci odvolacího řízení pochybení soudu prvního stupně. Další námitky obviněného pak směřují pouze do oblasti skutkových zjištění, jak už bylo výše řečeno. Částečně lze dát za pravdu obviněnému v případě námitky k bodu 6 výroku rozsudku spočívající v tom, že podle popisu skutkových okolností měl po celou dobu v pokoji přechovávat právě 158,51 g pervitinu, ačkoli to bylo zajištěno při domovní prohlídce až posledního dne uvedeného období. Bylo by jistě přiléhavější, pokud by soud prvního stupně zvolil časové vymezení např. slovy „nejméně dne 7. 10. 2014“. Nicméně na právní kvalifikaci jednání obviněných by to nic nezměnilo.
Obviněný L. X. K. pak také sice nikoli výslovně, ale slovním popisem uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud vady namítané obviněným v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. neshledal, nelze považovat za naplněný ani dovolací důvod podle písmene l) téhož ustanovení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného L. X. K. proto odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný T. H. Ch. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Jeho dovolání proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu