ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.906.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 906/2017-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 11. 2017 o dovoláních, která podali obv. R. H. a obv. I. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 2 To 100/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 12/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obv. R. H. a I. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 40 T 12/2011, byl R. H. uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 40 T 12/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 2 To 92/2012, byl odsouzen v souladu s §283 odst. 2 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku Krajský soud v Brně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 40 T 12/2011 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 2 To 92/2012, a spolu s ním také další rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 40 T 12/2011, byla uznána vinnou také I. H. , a to ze spáchání zločinu nedovolené výroby a a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla odsouzena trestním příkazem Okresního soudu Brno–venkov ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 1 T 122/2010, který nabyl právní moci 19. 11. 2010, byla odsouzena v souladu s §283 odst. 2 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen i peněžitý trest ve výši 60 denních sazeb, kdy výše jedné sazby činí 500 Kč, celkem tedy 30.000 Kč. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku Krajský soud v Brně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Brno–venkov ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 1 T 122/2010, a spolu s ním další rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Mimo to byl tímto rozsudkem odsouzen i obv. J. K. , a to pro spáchání zločinu nedovolené výroby a a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě I.) a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1, písm. a) tr. zákoníku (v bodě II.). Za tyto trestné činy byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
4. Tento rozsudek nenabyl právní moci, protože byl v zákonné lhůtě napaden odvoláními státního zástupce i obv. R. H., I. H. a J. K. Na základě těchto odvolání Vrchní soud v Olomouci rozhodl takto: I. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech uložených všem obviněným.
II. za splnění podmínek §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že:
a) obv. R. H. uložil za tímto rozsudkem nedotčený zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a za sbíhající se zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 40 T 12/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 2 To 92/2012, podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na 6 (šest) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci, přičemž výčet těchto věcí tento rozsudek taxativně vyjmenoval. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudků Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 40 T 12/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 2 To 92/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
b) obv. I. H. uložil za tímto rozsudkem nedotčený zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla odsouzena trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov, ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 1 T 122/2010, který nabyl právní moci 19. 11. 2010, v souladu s §283 odst. 2 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen i peněžitý trest ve výši 60 denních sazeb, kdy výše jedné sazby činí 500 Kč, celkem tedy 30.000 Kč. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl současně obviněné uložen i trest propadnutí věci, přičemž výčet těchto věcí rozsudek taxativně vyjmenoval. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 1 T 122/2010, a spolu s ním další rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
c) obv. J. K. uložil za tímto rozsudkem nedotčený zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle §283 odst. 2 a za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na 7 (sedm) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 (pěti) let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu rovněž byl uložen trest propadnutí věci, přičemž výčet těchto věcí rozsudek taxativně vyjmenoval.
III. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
IV. Podle §256 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci odvolání obv. R. H., I. H. a J. K. zamítl.
5. Podle skutkových zjištění soudu I. stupně (v bodě I. 1.) R. H., J. K. a I. H.
po předchozích dohodách, ve vzájemné součinnosti směřující k vyrobení a prodeji cca 300 g metamfetaminu osobě vystupující podle §102a odst. 1 písm. a) tr. ř. pod jménem J. K. a následném rozdělení zisku, obv. J. K. na blíže nezjištěném místě vyrobil krátce před 18. 11. 2010 nejméně 227,1 g metamfetaminu s obsahem účinné látky 78,2 % metamfetaminu báze s tím, že podle předchozí dohody jej měl předat obv. I. H., ta drogu měla předat obv. R. H. a ten následně samostatně stíhanému B. P., který ji měl dne 18. 11. 2010 ve Z. na parkovišti před obchodním domem K. prodat J. K. K. prodeji však nedošlo, neboť droga byla před dohodnutým prodejem dne 18. 11. 2010 zadržena orgány Policie ČR,
přičemž uvedeného jednání se obvinění dopustili bez příslušného povolení a přesto, že metamfetamin podle zákona č. 167/1989 Sb. patří mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách vyhl. č 62/1998 Sb.
II. Dovolání a vyjádření k nim
6. Obvinění R. H. i I. H. podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 2 To 100/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 40 T 12/2011, dovolání, a to do výroku o vině i o trestu. Odkázali v nich na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou oba přesvědčeni, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně pak oba dovolatelé v podstatě vznesli tři námitky, které spolu bezprostředně souvisí.
7. V první protestují proti tomu, že nebyli zproštěni obžaloby, neboť dle jejich náhledu nelze z provedených důkazů dovodit, že by předmětný skutek spáchali. Dle názoru obou nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu, neboť nebylo prokázáno, že by participovali na skutkovém ději popsaném v tzv. skutkové větě. I přes tuto skutečnost soud I. stupně vyhodnotil projednávaný skutek za prokázaný a následně také nesprávně právně posoudil, v důsledku čehož jim vyměřil neoprávněný trest. To obvinění považují za překvapivé vzhledem k tomu, že žádný ze slyšených svědků jejich trestnou činnost nepotvrdil. Jediným (ovšem nepřímým důkazem) jsou přepisy záznamu telekomunikačního provozu. Ale ani ty neobsahují nic, z čehož by bylo možné jednoznačně dovodit, že by oba dovolatelé jakkoli nakládali s metamfetaminem. Soudy I. a II. stupně však do těchto záznamů zakomponovaly neurčité svědecké výpovědi a na základě toho dovodily jejich vinu. Tomu se dovolatelé brání, protože jsou přesvědčeni, že takovým postupem nebyl vytvořen usvědčující, souvislý a vzájemně provázaný řetězec. Proto je získaná skutková zjištění ze spáchání tohoto skutku neusvědčují.
8. Ve druhé (hmotněprávní) námitce oba obvinění usilovali zpochybnit, že by projednávaný skutek spáchali jako členové organizované skupiny. V tomto bodě se ve své argumentaci nepatrně liší. Oba obvinění shodně namítli, že nemohli naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu v tomto znaku, když nenaplnili ani skutkovou podstatu základní. Obv. H. navíc doplnil, že samotný fakt, že se některé osoby znají, ještě automaticky neznamená, že jsou organizovaná skupina. Pak by se totiž nemohl stýkat ani se svými blízkými, aniž by je vystavil trestnímu postihu. Poté zdůraznil, že I. H. je jeho dcera a samostatně stíhaného B. P. zná po dlouhou dobu a bývali v osobním i telefonickém kontaktu.
9. Ve třetí námitce oba obvinění uvedli, že Krajský soud v Brně v projednávané věci již dvakrát rozhodl. Odvolací soud však tato rozhodnutí zrušil a soudu I. stupně uložil povinnost, aby odstranil pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, což Krajský soud v Brně provedl, a v odůvodněních náležitě objasnil, co jej vedlo k tomu, že jednání obviněných nevyhodnotil jako trestné. Následně však došlo ke změně ve složení senátu a Krajský soud v Brně v novém složení vydal dne 12. 10. 2016 rozsudek č. j. 40 T 12/2011-5076, který byl i potvrzen ze strany Vrchního soudu v Olomouci. V něm nově dospěl k závěru, že ze strany obou obviněných byl spáchán trestný čin a v důsledku toho jim byl vyměřen odpovídající trest. Dovolatelé se pozastavují nad tím, že ve skutkovém stavu přitom nedošlo k žádné změně, a proto jim není jasné „na základě čeho na pátý pokus v jiném složení senátu nalézací soud dovodil závěr o vině odsouzených, což následně potvrdil i soud odvolací“.
10. Proto obvinění protestují proti tomu, že odvolací soud přikázal, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Navíc soud tento postup dle jejich mínění odůvodnil nepřesvědčivě. Dovolatelé také odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16, a vyjádřili své přesvědčení, že jednáním Vrchního soudu v Olomouci bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 LZPS.
11. Závěrem dovolatelé shrnuli, že ani jejich obhajoba nebyla vyvrácena, a proto mají za to, že oba soudy měly v rámci svého hodnocení věnovat více pozornosti jejich tvrzením a řádně se s nimi vypořádat. V projednávané věci je však velké množství pochybností a skutkový děj nelze bez důkazního podkladu jakkoli svévolně domýšlet. Tímto postupem ze strany soudů nižších stupňů nebyla dodržena zásada rovnosti, stejně jako právo obou obviněných na obhajobu a na spravedlivý proces. S ohledem na to jsou „jednotlivé závěry o vině v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, jelikož z tohoto nevyplývá, že by měly být provedené důkazy usvědčující v tom, že obvinění spáchali trestnou činnost“. Protože ze skutkových zjištění nebylo možné dospět k právnímu závěru o vině odsouzených, oba obvinění měli být obžaloby zproštěni.
12. Z těchto důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud:
· podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 2 To 100/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 40 T 12/2011, zrušil a
· aby podle §265l odst. 1 odst. 3 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Mimo to obvinění ještě navrhli, aby jim Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon rozhodnutí pro důvody uvedené v jejich dovolání.
13. K oběma dovoláním se vyjádřil státní zástupce , který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství, a to ve svém vyjádření sp. zn. 1 NZO 604/2017-14 ze dne 27. 7. 2017. V něm nejprve předeslal, že obě dovolání v podstatné části uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají, a v dílčí části, v níž námitky dovolacím důvodům odpovídají, je považuje za zjevně neopodstatněná.
14. S první námitkou obviněných, že o jejich vině svědčí pouze jediný nepřímý důkaz, a tím jsou zaznamenané odposlechy, se státní zástupce neztotožnil. Poukázal na podrobné vyhodnocení obsahu této komunikace s přihlédnutím ke zjištěným časovým souvislostem a k navazující komunikaci mezi spoluobviněnými. Důkazní význam provedených odposlechů se dle státního zástupce fakticky blíží důkazům přímým. Nadto poukázal na samotný nález pervitinu a další nepřímé důkazy, např. vyjádření svědka E. T. Za tohoto stavu má za to, že skutkové závěry jsou pevně zakotveny v obsahu provedených důkazů, což vylučuje námitku tzv. extrémního nesouladu.
15. Ke druhé námitce , spočívající v údajném nenaplnění znaku „člena organizované skupiny“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, státní zástupce upozornil na její vágnost, a proto pouze obecně odkázal na příslušnou část odůvodnění rozsudku. Sám poté zdůraznil, že skutková zjištění odůvodňují závěr, že se nejednalo o prostý „dodavatelsko-odběratelský“ vztah, ale o úzkou formu spolupráce, do které bylo zapojeno více osob – za účelem realizace objednávky obv. H. u obv. K, který zajistil dodání pervitinu pro „J. K.“. K realizaci nedošlo pouze v důsledku zásahu policejního orgánu.
16. Ani s třetí námitkou , která se týká namítaného porušení práva na zákonného soudce, se státní zástupce neztotožnil. Především upozornil na to, že předchozí poukazy odvolacího soudu na skutečnosti významné pro správné zjištění skutkového stavu, soud I. stupně opakovaně nerespektoval. Nutnost změny složení senátu vyplynula z objektivního stavu věci, byla učiněna řádně a důvodně, z čehož vyplývá závěr, že průlom do zásady zákazu odnětí zákonnému soudci byl v daném případně dostatečně odůvodněný, a proto je v souladu s Ústavou ČR.
17. Jelikož uplatněnému dovolacímu důvodu relevantně odpovídala jen druhá námitka, státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obou obviněných vyhodnotil podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Současně se neztotožnil s podněty obviněných na přerušení výkonu rozhodnutí napadeného rozhodnutí, vyjádřil však souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou obě dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda byla podána v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnila obligatorní obsahové náležitosti, upravené v §265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, nic nebrání projednání jejich dovolání.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutné rovněž posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se obě dovolání opírají, naplňují obviněnými uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání (k meritu věci)
20. Oba dovolatelé odkázali na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou přesvědčeni o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
21. Obecně platí, že uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod už nelze znovu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
22. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci (popsaný v jejich rozhodnutích) není takovým trestným činem, za který jej pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzenému trestnému činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že:
· skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo
· není vůbec žádným trestným činem.
Z toho pak vyplývá, že dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek vůbec není trestným činem. Dovolání nemá povahu „dalšího odvolání“. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, pouze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
23. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze pouze v případech, kdy objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, (za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje) výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovýto závažný rozpor je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka relevantní a poté ji vyhodnotí a své rozhodnutí řádně odůvodní.
IV. 1. K meritu věci
24. Obv. R. H. a I. H. ve svém dovolání odkázali na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a podřadili pod něj tři námitky, konkrétně že:
· z provedených důkazů nelze dovodit, že by předmětný skutek spáchali, dále že
· nemohli projednávaný skutek spáchat jako členové organizované skupiny, a že
· neoprávněně došlo ke změně ve složení senátu a v důsledku toho Krajský soud v Brně dne 12. 10. 2016 rozhodl v jejich neprospěch.
25. V první námitce oba dovolatelé usilovali zpochybnit v podstatě celé dokazování, a to přesto, že trestná činnost (popsaná pod bodem I. 1.) byla beze zbytku prokázána svědeckými výpověďmi, zachycenými záznamy telekomunikačního provozu, a dále protokoly o zadržení, o vydání věci, a také odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie. Touto argumentací obvinění zcela minuli předepsaný zákonný požadavek, který vyplývá z §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve smyslu možnosti uplatnění námitky hmotněprávního pochybení v dovolacím řízení. Jak bylo řečeno výše, ke skutkovým výhradám dovolatele Nejvyšší soud již nemá právo přihlížet. I tak však Nejvyšší soud ze spisového materiálu ověřoval, jestli skutek byl z těchto důkazů jednoznačně prokázán a obviněné z trestné činnosti bez pochyby usvědčují.
26. Předmětný skutek byl prokazován za pomocí výpovědí svědků P. A., jeho tehdejší přítelkyně A. B., samostatně stíhaného B. P. a svědka vystupujícího podle §55 odst. 2, §102a odst. 1 písm. a) tr. ř. – J. K. Tyto důkazy nezůstaly osamocené, neboť byly ověřeny a upřesněny doslovnými přepisy záznamů odposlechů – zejména mezi B. P., obv. R. H., J. K. a J. K., které podrobně rozepsaly a vyhodnotily v odůvodněních svých rozhodnutí soudy I. a II. stupně (Krajský soud v Brně v rozsudku sp. zn. 40 T 12/2011 zejm. na s. 14-16, Vrchní soud v Olomouci v rozsudku sp. zn. 2 To 100/2016 zejm. na s. 16-22). Významná skutková zjištění vyplynula dále z řady listinných důkazů, zejm. z protokolu o vydání věci – kdy byl vydán batoh zn. Puma, obsahující plastovou krabičkou s 227,1 g pervitinu a další věci, na kterých bylo zajištěno stopové množství metamfetaminu. Také z protokolu o domovní prohlídce bydliště obv. H. vyplynulo, že zde bylo zajištěno 282 ks prázdných krabiček od léku Sudafed, modrý kovový hrnec, plastová nálevka, 220 blistrů od léku Sudafed, a další věci. Na kovovém hrnci byla rovněž zajištěna přítomnost pervitinu. I z toho, že v zachycených telefonických hovorech mluví všichni zúčastnění kódovaně, resp. konspirativně (často nechtěli po telefonu mluvit vůbec) je zřejmé, že věděli o tom, že se podílí na obchodování se zakázanou komoditou. Proto s námitkami obou dovolatelů, že předmětná trestná činnost z provedených důkazů nevyplynula, resp. že výpovědi svědků jsou neurčité, a že „žádný ze záznamů telekounikačního provozu neobsahuje zprávu, ze které by bylo možné dovodit, že odsouzení nakládají s drogami“ – nelze souhlasit.
27. Lze však souhlasit s tím, že ve věci byla provedena řada nepřímých důkazů, a že nepřímý důkaz má svoji důkazní hodnotu pouze ve spojení s jinými. Proto musí – jak ocitovali sami obvinění – „nepřímé důkazy ve svém souhrnu utvořit logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které spolehlivě dokazují zkoumané skutečnosti. Proto je z nich možné vyvodit jediný spolehlivý závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného.“
28. Nejvyšší soud však nesouhlasí s tím, že v tomto případě nebyla předložena soustava vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů. Oba rozsudky soudů nižších stupňů jsou totiž ukázkovým příkladem toho, jak lze ze shromážděných nepřímých důkazů pečlivě objasnit skutek tak, aby o něm již nevznikaly důvodné pochybnosti. Krajský soud v Brně také dostatečně uvážil námitky obhajoby, když vyložil, které skutečnosti vyvracejí námitky obhajoby, a které důkazy tvoří zákonem požadovaný řetězec do sebe zapadajících skutkových zjištění.
29. V tomto kontextu je pak nutné odmítnout argumenty dovolatelů, že v jejich neprospěch svědčí pouze jediný nepřímý důkaz – kterým mají být „obsahově neurčité“ záznamy telekomunikačního provozu, ve kterých zúčastnění údajně vedou jen zcela běžné rozhovory, které však soudy nižších stupňů interpretovaly v jejich neprospěch. Tuto námitku dovolatelé vznesli navzdory tomu, že obsah komunikace mezi obviněnými časově dokonale zapadl do následných událostí, které měly vyvrcholit realizací prodeje pervitinu objednateli J. K. (čemuž zabránil až zásah policie). Nadto obvinění záměrně ignorují svědecké výpovědi P. A. a A. B., výsledky domovní prohlídky v místě bydliště u obv. H., kde bylo zajištěno velké množství věcných stop (např. digitální váhy, na kterých byly zajištěny stopy pervitinu) i samotný nález 227,1 g metamfetaminu v batohu zn. Puma, který obsahoval i další věci, které sloužily jeho výrobě a na kterých bylo zajištěno stopové množství této drogy.
30. Výběrové přehlížení tak závažných skutkových zjištění a účelová reinterpretace některých skutkových zjištění ve vlastní prospěch je postup, který nemohl být procesně úspěšný. Závěry soudů obou stupňů mají dostatečnou oporu v provedených výpovědích, záznamech telekomunikačního provozu i dalších provedených důkazech a způsob, jakým soudy nižších soudů ve věci pracovaly s těmito důkazy je logický a přesvědčivý. Proto na námitku obou obviněných o tom, že předmětný skutek nebyl prokázán, je nutné pohlížet jako na pouhou polemiku o jejich vině, a to navzdory tomu, že soudy nižších stupňů spáchání skutku jednoznačně prokázaly uzavřeným řetězem důkazů nepřímých.
31. Pochybnosti o tom, zda byl skutek z provedených důkazů skutečně prokázán mají pouze dovolatelé, jedná se však o pochybnosti ryze subjektivní, účelové, a především pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné – pro jejich ryze skutkový obsah, protože obsahově neodpovídají žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Proto byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako námitky zcela irelevantní.
32. Druhá námitka obou obviněných navazuje na první, na rozdíl od ní je však hmotněprávního charakteru. Obvinění v ní shodně namítli, že skutek nespáchali jako členové organizované skupiny, a proto nebyl naplněn znak podle §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jako důvod však uvedli, že nemohli naplnit tento znak, když nenaplnili ani základní skutkovou podstatu. Podrobnější odůvodnění této námitky však v dovoláních obou obviněných chybí. Z toho vyplynulo, že oba obvinění tuto námitku podřadili pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně , fakticky ji však zahrnuli do své snahy o zpochybnění skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je tato námitka zjevně neopodstatněná. Ale Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že i tento znak – resp. okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby – byla jednoznačně naplněna.
33. Standardní judikatura chápe organizovanou skupinu jako sdružení více osob, ve kterém je provedena dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, lze spáchat jen ojedinělý jednorázový trestný čin (viz R 53/1976-II. a R 45/1986).
34. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že trestná činnost byla iniciována již kolem 8. 11. 2010 (tedy cca 10 dní před plánovaným předáním objednávky), kdy B. P. s J. K. sjednal prodej cca 300 g pervitinu. Poté obratem kontaktoval R. H., který se ihned obrátil na J. K. s požadavkem na výrobu tohoto množství drogy – přičemž samozřejmě mluví v domluvených heslech (objednávka 300 vidliček, 300 šroubů, nebo 300 kg cementu, apod.). Vyrobenou drogu obv. K. předal přes třetí osobu I. H., ta ji měla postoupit svému otci obv. H., a ten B. P., který domluvil dodávku s objednatelem J. K. Činnost jednotlivých účastníků byla tedy značně provázaná. Každý byl zapojen do koordinované spolupráce za účelem co nejhladšího průběhu celé akce.
35. Pokud obv. H. namítl, že samotná skutečnost, že se některé osoby znají, nemůže automaticky zakládat závěr o existenci organizované skupiny, proti tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že existence organizované skupiny není založena osobními vztahy (ať přátelskými či příbuzenskými), ale dohodou a následnou realizací spáchání trestného činu – v tomto případě objednávkou obv. B. P. na výrobu 300 g pervitinu a následnými pokyny k uskutečnění tohoto cíle, za pomoci dalších zainteresovaných osob. Svým přezkumem tedy Nejvyšší soud uzavřel, že existence organizované skupiny je skutkovými zjištěními jednoznačně prokázána , a proto námitky sledující zpochybnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
36. Ve třetí námitce oba obvinění uvedli, že Krajský soud v Brně v projednávané věci již dvakrát rozhodl, ale z podnětu Vrchního soudu v Olomouci došlo ke změně ve složení senátu Krajského soudu v Brně, a ten poté dospěl k závěru, že ze strany obou obviněných byl spáchán trestný čin. Dovolatelé vyjádřili nesouhlas s tím, že odvolací soud přikázal, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Brně v jiném složení senátu. Mají za to, že tímto postupem bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na zákonného soudce a navíc hodnotí odůvodnění této otázky ze strany odvolacího soudu jako nepřesvědčivé.
37. V prvé řadě tato námitka není relevantně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se jí však zabýval v rámci námitek obou dovolatelů o neoprávněném zásahu soudů nižších stupňů do ústavně zaručených práv – nejen práva na zákonného soudce, ale i práva na spravedlivý proces.
38. Ze spisového materiálu vyplynulo, že Vrchní soud v Olomouci ve svých rozhodnutích několikrát konstatoval, že Krajský soud v Brně se dostatečným způsobem nevypořádal s provedenými důkazy, zejména opakovaně nepřípustně bagatelizoval obsah záznamů telekomunikačního provozu ve vztahu k důkazní situaci. I v kasačním rozhodnutí ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 2 To 87/2014, vrchní soud výslovně konstatoval, že odůvodnění napadeného rozsudku soudu I. stupně znovu vykazuje vady, které byly vytýkány již předchozími rozhodnutími odvolacího soudu. Konkrétně uvedl, že Městský soud v Brně se „dopustil pochybení, která spočívají v neúplnosti jeho skutkových zjištění a v nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, v důsledku čehož vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění“ (s. 34, č. l. 4473/2). Následně opět konstatoval, že neshledal zákonné podmínky pro potvrzení správnosti zprošťujícího výroku a poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, kterými se soud I. stupně ve svých předchozích rozhodnutích nezabýval (s. 35-43 na č. l. 4474-4477).
39. Dovolatelé ve své námitce napadli aplikaci §262 tr. ř. ze strany odvolacího soudu, neboť jsou přesvědčeni o tom, že byli nezákonně odňati svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listiny“). Je pravdou, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, ze kterého vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat jeden a týž soudce. Tento ústavní princip se však neuplatňuje absolutně , zejména ne pokud by to znamenalo porušení (či pravděpodobné porušení) zásad spravedlivého procesu – tzn. celkové zákonnosti řízení a objektivity meritorního rozhodnutí. Proto trestní řád zakotvuje právní instituty, které umožňují za předem stanovených podmínek učinit výjimku. Jednou z nich je i postup odvolacího soudu podle §262 tr. ř.
40. Základním kritériem pro posouzení existence relevantních důvodů k tomuto postupu je především to, zda u dosavadního senátu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 tr. ř. a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013).
41. Nejen Ústavní, ale také Nejvyšší soud se ve své judikatuře touto problematikou zabýval. Např. ve svém usnesení sp. zn. 3 Tz 282/2001 zdůraznil, že i když zákon v §262 tr. ř. výslovně nevyjadřuje, aby odvolací soud nařídil nové projednání a rozhodnutí věci z důležitých důvodů“, je s ohledem na čl. 38 odst. 1 Listiny zřejmé, že půjde o závažné okolnosti, které musí být odvolacím soudem vždy spolehlivě zjištěny. Ve své novější judikatuře pak mj. Nejvyšší soud akcentoval, že použití §262 věta první tr. ř. je možností, jak ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy I. a II. stupně, a tedy snahou vyhnout se bezúčelnému protahování trestního řízení (např. usnesení 11 Tdo 652/2015 ze dne 24. 6. 2015). Použití citovaného ustanovení tedy musí být motivováno snahou o zajištění všech rovin práva na spravedlivý proces. Proto je aplikace tohoto ustanovení možná pouze v odůvodněných případech.
42. Jelikož dovolatelé napadli aplikaci §262 tr. ř. odvolacím soudem, s odůvodněním, že byli nezákonně odňati svému zákonnému soudci, Nejvyšší soud prověřil, zda taková situace v projednávaném případě skutečně nastala. Po svém přezkumu však této námitce nepřisvědčil, protože obsahově neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu.
43. Především je ale nutné zdůraznit, že Vrchní soud v Olomouci zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně svým rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 2 To 87/2014, jak sám uvádí potřetí, resp. počtvrté (s. 43 na č. l. 4478). Přitom i ve svých předešlých rozhodnutích na možnost tohoto postupu upozorňoval (viz např. v závěru usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2013, s. 38, č. l. 3989/2). Ale Krajský soud v Brně opakovaně nezohlednil všechny výhrady odvolacího soudu, v důsledku čehož postupoval v rozporu s §254 odst. 1 tř. ř. Proto o jeho skutkových zjištěních i nadále přetrvávaly pochybnosti o jejich správnosti.
44. Hodnocení důkazů tedy zůstalo i přes předchozí výhrady nekomplexní. Vrchní soud proto ve svém rozsudku ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 2 To 87/2014, dospěl k závěru, že zajištění účelu trestního řízení (vymezeného v §1 odst. 1 tr. ř.) je v tomto případě nejisté. Proto zcela správně přistoupil k aplikaci §262 tr. ř. jako k zákonné výjimce ze zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny, která je důvodná vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně opakovaně nerespektoval pokyny vrchního soudu a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro své rozhodnutí. Konkrétně:
- nevyhodnotil návrhy na doplnění dokazování záznamy telekomunikačního provozu, resp. ignoroval tyto návrhy poukazem na to, že odvolací soud žádné provádění důkazů nenařídil a
- nevypořádal se s námitkami státního zástupce i s uplatněnou obhajobou obviněných (resp. v tomto smyslu nepřistoupil k hlubšímu zohlednění všech okolností případu).
Odůvodnění:aplikace §262 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci podepřel argumenty, které uvedl na s. 43 (č. l. 4478) svého rozsudku, a na které Nejvyšší soud odkazuje.
45. Nejvyšší soud nesouhlasí s námitkou dovolatelů, že odůvodnění využití tohoto zákonného institutu je nedostatečné. Vrchní soud v Olomouci již dříve věnoval pokynům určeným Krajskému soudu v Brně značnou pozornost a jeho výhrady byly nejen opodstatněné, ale také velmi konkrétní a dostatečně návodné. Vzhledem k tomu bylo využití této zákonné výjimky logickým důsledkem tohoto stavu, a proto jej už vrchní soud ani nemusel nijak zevrubně odůvodňovat. Navíc ji tento soud mohl (a měl) využít již v předchozím stadiu trestního řízení. Lze tedy shrnout, že z doloženého spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že ani jeden z dovolatelů nebyl postupem ze strany nalézacího, ani odvolacího soudu nijak poškozen. Proto Nejvyšší soud námitce obou dovolatelů nepřisvědčil.
V. Závěr
46. Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů se ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Krajský soud v Brně provedl dokazování v nezbytném rozsahu a provedené důkazy zjevně vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud v novém složení senátu vyhodnotil všechny důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i ve všech vzájemných souvislostech.
47. Vrchní soud v Olomouci vyjádřil svůj souhlas s provedeným dokazováním, pouze na základě odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestech, a obv. R. H. i I. H. uložil (mimo trestu nepodmíněného a v případě obv. H. i trestu peněžitého) trest propadnutí věci – přičemž výčet těchto věcí ve svém rozsudku taxativně vymezil.
48. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona. Proto obě dovolání vyhodnotil jako zjevně neopodstatněná a odmítl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu