ECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.10.2017.1
sp. zn. 11 Tvo 10/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 stížnost obviněných P. F., a T. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 5 To 124/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obviněných P. F. a T. V. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění P. F. a T. V. byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 29 T 11/2015, uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a zločiny vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za které byl obviněnému P. F. uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněnému T. V. trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podali obvinění, a státní zástupce v jejich neprospěch, odvolání.
Usnesením ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 5 To 124/2016, rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle §71a tr. ř. o zamítnutí žádosti obviněných o propuštění z vazby na základě přetrvávajících vazebních důvodů podle §67 písm. a), c) tr. ř. a současně podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal obviněnými nabídnuté písemné sliby.
Uvedené rozhodnutí napadl obviněný P. F. stížností, ve které uvedl, že v jeho případě nedochází k posilování důvodnosti jeho trestního stíhání a důvodnosti vazby, spíše dochází k oslabování důvodů vzhledem k délce vazebního stíhání a plynutí času. Stěžovatel dále zpochybňuje důvodnost trestního stíhání, jelikož bude ještě nutno provést před odvolacím soudem rozsáhlé dokazování, které by mohlo významně zasáhnout do posouzení jeho viny. Považuje proto za nedostatečné poukazovat na důvodnost trestního stíhání pouze odkazem na nepravomocné odsouzení soudem prvního stupně, jelikož je toto nutno zkoumat podrobněji. Nedošlo-li by k jeho nepravomocnému odsouzení soudem prvního stupně, maximální délka trvání vazby by již byla překročena, přičemž obviněný zdůrazňuje, že ve vazbě vykonal již téměř polovinu nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody. Délku jeho vazebního stíhání považuje za nepřiměřenou, jelikož není odůvodněna složitostí věci, nýbrž je zcela zapříčiněna vadným postupem policejního orgánu a státního zastupitelství, což konstatoval i soud prvního stupně. Obviněný dále nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že po nepravomocném odsuzujícím rozsudku již není namístě řešit otázku zeslabování či zesilování vazebních důvodů. Ačkoliv si je vědom závěrů učiněných v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 185/14, na rozdíl od vrchního soudu se stěžovatel domnívá, že ačkoli se podle tohoto nálezu po nepravomocném odsouzení snižuje potřeba dalších důvodů zesilujících vazební důvody, neznamená to, že nemají být zkoumány vůbec. V této souvislosti pak obviněný odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2876/15, a nálezy sp. zn. I. ÚS 2208/13 a sp. zn. I. ÚS 1694/14, kterými je vyžadováno přistoupení dalších závažných okolností vedle hrozby vysokého trestu, zejména u vazeb trvajících delší dobu. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a Vrchnímu soudu v Olomouci uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Rozhodnutí vrchního soudu napadl stížností také obviněný T. V., kterou však do rozhodnutí Nejvyššího soudu neodůvodnil.
Nejvyšší soud z podnětu podaných stížností přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti obviněných nejsou důvodné.
Především Nejvyšší soud uvádí, že důvodnost ponechání obviněných ve vazbě již byla v rámci odvolacího řízení Nejvyšším soudem přezkoumána, když usneseními ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 11 Tvo 5/2017, a sp. zn. 11 Tvo 6/2017, byly stížnosti obviněných zamítnuty. Od této doby nedošlo k žádnému významnému posunu z hlediska důvodnosti vazebního stíhání obviněných, přičemž ani ve stížnostech není zmíněna žádná nová skutečnost, která by mohla zavdat změnu závěrů Nejvyššího soudu o opodstatněném pokračování vazebního stíhání.
Tak jak při předchozím přezkumu se i nyní Nejvyšší soud ztotožňuje s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, který náležitě a podrobně rozepsal důvody, které nepochybně svědčí o důvodnosti pokračování vazby obviněných. Lze proto v zájmu stručnosti na toto odůvodnění odkázat.
Vzhledem k tomu, že i nyní vrchní soud náležitě přezkoumal všechny otázky, jejichž hodnocení je při rozhodování o ponechání obviněných ve vazbě vyžadováno, jsou závěry Nejvyššího soudu při předchozím přezkumu aplikovatelné i nadále. Vrchní soud se totiž i v daném případě správně věnoval otázce existence důvodného podezření, že se obvinění dopustili stíhané trestné činnosti. Připomněl, že o vazbě obviněného P. F. bylo v tomto řízení doposud rozhodováno celkem dvacetsedmkrát a o vazbě T. V. devatenáctkrát a vždy byla shledána existence vazebních důvodů a současně nemožnost nahrazení vazby jiným institutem. Důvodnost tzv. útěkové vazby byla u obou obviněných také založena na skutečnosti, že se měli dopustit stíhané trestné činnosti ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, z kterého obviněný P. F. nevykonal 1319 dnů a který mu byl uložen za závažnou násilnou i majetkovou trestnou činnost. Obviněný T. V. byl odsouzen v roce 1998 pro trestný čin loupeže k podmíněnému trestu odnětí svobody. Ačkoli má v rejstříku trestů vyznačeno osvědčení se, je zřejmé, že se ve zkušební době dopustil další trestné činnosti, a to dvou trestných činů vraždy a trestného činu vydírání, za něž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let a sedmi měsíců, z něhož byl podmíněně propuštěn, přičemž ve zkušební době se měl dopustit nyní projednávané trestné činnosti. V případě obou obviněných podal státní zástupce odvolání v jejich neprospěch a domáhá se aplikace institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody. Vrchní soud proto tyto skutečnosti zdůraznil v souvislosti s tresty, které obviněným za daných podmínek hrozí.
Vrchní soud také opětovně poukázal na zásadní skutečnost z hlediska existence útěkové vazby, kterou je nepravomocné odsouzení obviněných soudem prvního stupně k vysokým trestům odnětí svobody, a v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné i na nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Vrchní soud připomněl i nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 566/03, (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let).
Obviněný P. F. ve své stížnosti odmítá výše uvedené závěry vrchního soudu s ohledem na nutnost přistoupení dalších závažných důvodů opodstatňujících útěkovou vazbu vedle hrozby vysokého trestu, a to s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1694/14, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2876/15, a ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13. Stěžovatel přehlíží, že se jedná o odkazy zcela nepřípadné, neboť v těchto případech Ústavní soud rozhodoval za situace, kdy ještě neexistovalo nepravomocné odsouzení soudem prvního stupně jako zásadní skutečnost významně měnící náhled na důvodnost útěkové vazby a potřebu jejího dalšího odůvodnění, jak to právě stanoví výše citovaná judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. To se týká i jeho kritiky interpretace závěrů vyplývajících z rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 185/14, v napadeném rozhodnutí. Nelze se přitom ztotožnit s výhradou stěžovatele, že by se vrchní soud při zkoumání existence vazebních důvodů omezil pouze na konstatování nepravomocného odsouzení k trestu odnětí svobody. Z napadeného rozhodnutí je evidentní, že vrchní soud podrobně rozebral i další okolnosti zakládající důvodnost obavy z jednání předpokládaného v ustanovení §67 písm. a) tr. ř., přičemž neopomenul i skutečnosti, které svědčí ve prospěch tohoto obviněného. Tyto skutečnosti však v poměru se závažností výše rozebraných okolností zakládajících existenci vazebních důvodů nejsou způsobilé nijak zasáhnout, natož pak významně, závěr o opodstatněnosti ponechání obviněných ve vazbě. Nadto lze připomenout, že z hlediska útěkové vazby v případě obou obviněných nevystupuje pouze již dnes zcela reálná hrozba vysokého trestu v tomto řízení, ale také skutečnost, že se měli trestné činnosti dopustit v době podmíněného propuštění, tedy možnost nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody za předchozí trestnou činnost.
Pokud se pak jedná o důvodnost vazby předstižné, ke které nebyla ze strany obviněných vznesena žádná námitka, Nejvyšší soud odkazuje na str. 6 a 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde vrchní soud představil důvody, které bez dalších pochybností vedou i Nejvyšší soud k závěru o existenci vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. u obou obviněných. Vycházel z charakteru trestné činnosti, z které jsou obvinění důvodně podezřelí, a ze skutečnosti, že ani předchozí výkon vysokého trestu odnětí svobody, který jim byl uložen pro závažnou trestnou činnost, neměl v tomto směru odstrašující účinek, přičemž obvinění měli porušit velkorysé dobrodiní podmíněného propuštění.
Ani námitku, kdy se obviněný P. F. neztotožňuje s vrchním soudem ohledně důvodnosti trestního stíhání, nelze shledat důvodnou. Obviněný přitom staví tuto námitku pouze na tom, že podle něj bude nutno vykonat u odvolacího soudu podrobné dokazování, přičemž ve stížnosti poukazuje na jednotlivé důkazy. Došlo-li k odsouzení obviněných soudem prvního stupně, je otázka důvodnosti trestního stíhání vůči obviněným těžko zpochybnitelná, přičemž pouhý poukaz na vývoj důkazní situace z hlediska nutnosti dalšího dokazování před odvolacím soudem nemůže samotnou důvodnost trestního stíhání ovlivnit. Přitom je potřeba zdůraznit, že při přezkumu vazby není stížnostní soud oprávněn rozebírat důkazní situaci, resp. hodnotit jednotlivé důkazy, nýbrž je v tomto směru omezen na přezkum existence skutečností zakládacích důvodné podezření ze spáchání stíhaného trestného činu obviněnými. Samotné hodnocení důkazů je totiž předmětem přezkumů soudů při rozhodování o vině a trestu.
K výhradě obviněného P. F., že délka trestního stíhání, a tedy také výkonu vazby, byla zapříčiněna vadným postupem policejního orgánu a státního zastupitelství, lze konstatovat, že délka vazebního stíhání obviněného nepřekročila zákonné limity stanovené v §72a odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. a §72b tr. ř. Právě striktně zákonem nastavené lhůty směřují k promptnímu a náležitému postupu orgánů činných v trestním řízení, přičemž jejich nedodržení zavdává důvod k okamžitému propuštění obviněného z vazby na svobodu, a to bez ohledu na existenci vazebních důvodů.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ztotožňuje a stížnosti obviněných se tak nemohly setkat s úspěchem. Nezbylo proto než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu