ECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.22.2017.1
sp. zn. 11 Tvo 22/2017-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2017 stížnost, kterou podal obviněný N. V. T. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 6 To 83/2017, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného N. V. T. zamítá.
Odůvodnění:
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 40 T 1/2017, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce v jeho neprospěch odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 6 To 83/2017, rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného částečně zrušil ve výroku o trestu propadnutí věci ohledně v rozsudku specifikované nemovitosti a odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
Ještě před rozhodnutím ve věci samé však Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 6 To 83/2017, rozhodl podle §72 odst. 1, 3 věta druhá tr. ř., že se obviněný ponechává ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, v níž uvedl, že veškerá rozhodnutí o prodloužení vazby vycházejí z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 70 Nt 3544/2016, kterým byl obviněný vzat do vazby a které nebylo vydáno v souladu se zákonem, neboť rozhodoval soud, který nebyl místně příslušný a došlo tak k porušení práva na zákonného soudce. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 s tím, že k trestné činnosti mělo v jeho případě docházet v Křižanově a Velkém Meziříčí, tedy v obvodu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. Dále pak obviněný analogicky poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016, podle kterého je-li nezákonně vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, musí být nezákonné i na to navazující rozhodnutí o prodloužení doby tohoto odposlechu a záznamu.
Dále obviněný namítl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyhovuje požadavkům ustálené judikatury Ústavního soudu, dle které musí soud výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) tr. ř. Podle obviněného v jeho případě soud mechanicky vycházel z trestní sazby trestného činu, který mu byl kladen za vinu. Obviněný přitom nesouhlasí s názorem soudu, že nepravomocným uložením trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let byla prohloubena obava, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, neboť odsouzení soudem prvního stupně nebylo pravomocné. Má za to, že u něj v minulosti žádné skutečnosti odůvodňující takovou obavu zjištěny nebyly. S odkazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu pak obviněný uvedl, že hrozba vysokého trestu není sama o sobě dostačující pro závěr o naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. Pokud pak jde o vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř., uvedl obviněný, že pokračování v trestné činnosti z jeho strany není objektivně možné, neboť při jeho zadržení byly všechny věci používané při výrobě omamných a psychotropních látek zabaveny. Pokud jde o opakovanou participaci na činnosti organizované skupiny, soud neuvádí, o jakou skupinu by se mělo jednat. Dosavadní organizovaná skupina byla zcela rozprášena a všichni její účastníci se nacházejí ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody. Pokud se má jednat o jinou organizovanou skupinu, pak ji soud nijak nekonkretizuje. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 6 To 83/2017, zrušil a propustil jej na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím zcela ztotožnil a v podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění. Vrchní soud ve svém rozhodnutí poukázal na judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné i na nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Vrchní soud připomněl i nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). Obviněnému byl v době rozhodování vrchního soudu nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let. Pravomocné uložení takového trestu odnětí svobody přitom obviněnému stále reálně hrozilo, a to tím spíše, že odvolání v jeho neprospěch podal i státní zástupce. Tímto lze mít tzv. útěkovou vazbu za zcela odůvodněnou.
Odvolací soud se pak zabýval i vazbou předstižnou, jejíž důvodnost vyvodil z charakteru trestné činnosti a způsobu zapojení obviněného do organizované skupiny. Byť je v tomto bodě odůvodnění stručnější, jeho závěrům nelze nic vytknout. Vzhledem k výši nepravomocně uloženého trestu a charakteru páchané trestné činnosti je také zcela zřejmé, že vazbu nebylo možno nahradit jiným opatřením.
Pokud jde o námitky obviněného, podle nichž k jeho vzetí do vazby došlo původně rozhodnutím nepříslušného soudu, čímž bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, je třeba říci, že při opakovaném rozhodování o vazbě ať už na základě návrhu obviněného či v tříměsíční zákonné lhůtě soud vždy znovu přezkoumává všechny zákonné podmínky trvání vazby stejně, jako by rozhodoval o vzetí do vazby poprvé. Nyní přezkoumávané rozhodnutí přitom vydal Vrchní soud v Olomouci, který byl k takovému rozhodnutí v odvolacím řízení příslušný. Došlo-li tedy v předchozím řízení k vadě způsobené tím, že rozhodoval nepříslušný soud, musela být taková vada nejpozději vydáním nyní projednávaného rozhodnutí zhojena. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016, kterým obviněný analogicky argumentoval, na projednávaný případ vztáhnout nelze, neboť šlo o skutkově odlišnou věc. V daném případě totiž nezákonnost původního rozhodnutí o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu spočívala v nenaplnění zákonných podmínek, přičemž tato vada zcela stejně zatěžovala i rozhodnutí o jeho prodloužení.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 11. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu