ECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.8.2017.1
sp. zn. 11 Tvo 8/2017-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2017 stížnost obviněného R. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 5 To 55/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného R. B. z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný R. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 28 T 16/2013, uznán vinným zvlášť závažnými zločiny účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za které (a za sbíhající se trestný čin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22 4. 2014, sp. zn. 7 T 162/2013) mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí majetku. Proti tomuto rozsudku podal obviněný, spoluobvinění, jakož i státní zástupce, a to v neprospěch obviněného, odvolání.
Vzhledem k povinnosti soudu podle §72 odst. 1, 3 tr. ř. rozhodnout nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vazbě o tom, zda se obviněný ponechává ve vazbě, nařídil Vrchní soud v Olomouci vazební zasedání, ve kterém usnesením ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 5 To 55/2016, rozhodl podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce stížnost, ve které namítl, že uvedené usnesení je věcně nesprávné i nezákonné. K odůvodnění útěkové vazby obviněný namítá, že nebylo zohledněno jeho rozsáhlé doznání učiněné před nalézacím soudem, na němž je založena podstatná část skutkových závěrů soudu. Uvedené doznání představuje významnou změnu v jeho postoji a zásadně oslabuje obavy z možného útěku. Současně se doznání projevilo i v jeho chování ve výkonu trestu, neboť ze zprávy z Věznice Heřmanice plyne, že byl pravidelně odměňován za svůj aktivní přístup a plnění povinností. Toto příkladné chování by mělo být podle stěžovatele náležitě zohledněno při rozhodování o dalším trvání vazby. Další námitky vznáší obviněný ve vztahu k argumentaci Vrchního soudu v Olomouci, že jeho vazba je odůvodněna hrozícím 13letým trestem odnětí svobody. Namítá, že mu měl být uložen souhrnný trest také ve vztahu k trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně, v níž vykonal trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Pokud by jeho námitky byly shledány důvodnými, znamenalo by to, že z nepravomocně uloženého trestu v trvání 13 let již více než 4 roky vykonal. Domnívá se proto, že u něj nelze obecně přihlížet pouze k výši uloženého trestu. V žádném z dřívějších rozhodnutí nebyl zohledněn vliv vykonané části trestu na jeho jednání. Je nelogické, aby se nyní po vykonání části trestu začal vyhýbat trestnímu stíhání a mařit jeho průběh, protože by se tím do budoucna připravil např. o možnost podmíněného propuštění. Uzavírá tedy, že po vykonání části trestu je třeba posuzovat obavu z jeho útěku jinak než bezprostředně po zahájení trestního stíhání a vzetí do vazby. Stěžovatel nesouhlasí ani s existencí tzv. předstižné vazby podle §67 písm. c) tr. ř., jelikož není podložena žádnými důkazy. Vrchní soud odůvodnil nutnost trvání vazby tím, že existuje obava z dalšího páchání trestné činnosti vzhledem k tomu, že lze předpokládat existenci dalšího majetku pocházejícího z trestné činnosti, který však nebyl dohledán, a proto nebyl obviněnému či rodinným příslušníkům zajištěn. V trestné činnosti s mimobilančním lihem však již není možné pokračovat z důvodu změny právní úpravy a faktu, že společnost zapojená do této trestné činnosti není oprávněna provozovat daňový sklad, a tedy neexistují ani prostředky, které by mohly být následně legalizovány. Obviněný dále poukazuje na to, že z dokazování před nalézacím soudem vyplynulo, že měl též legální příjmy nemalého charakteru, a nelze tedy předpokládat, že de facto veškerý majetek je majetkem nelegálním. Na závěr upozorňuje na znalecký posudek k jeho osobnosti, ze kterého mimo jiné plyne, že doba, kterou strávil ve vazbě a výkonu trestu, ovlivnila jeho osobnost a že u něj není rozvinutý kriminální životní styl s tím, že neakceptuje ideologii kriminální subkultury. Z posudku dále vyplývá, že má dobré předpoklady pro resocializaci a v současné době se jeho vývoj ubírá dobrým směrem. Závěrem své stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Především Nejvyšší soud připomíná, že ohledně vazby obviněného R. B. v předmětné věci již bylo Nejvyšším soudem rozhodováno usnesením ze dne 14. 12. 2016 sp. zn. 11 Tvo 36/2016, kdy byla stížnost obviněného proti rozhodnutí o vzetí do vazby podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Nutno zdůraznit, že stěžovatel nyní uplatňuje obdobné námitky, které byly předmětem přezkumu Nejvyššího soudu při předchozím rozhodování o jeho vazbě, a proto by v zásadě bylo možno odkázat na závěry obsažené v citovaném usnesení.
Vrchní soud v Olomouci založil nutnost ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávání vazebních důvodů podle §67 písm. a), c) tr. ř., a to zejména poukazem na existující nepodmíněné odsouzení obviněného k důraznému trestu odnětí svobody ve výši 13 let pro úmyslnou zvlášť závažnou trestnou činnost, při které měla být způsobena škoda českému státu v řádu miliard Kč, dále s odkazem na to, že se jednalo o sofistikovanou trestnou činnost, do které bylo zapojeno více pachatelů, přičemž obviněný byl vůdčí osobností této skupiny a příjemcem profitu. Ačkoliv soud respektoval presumpci neviny, upozornil na to, že byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčují tomu, že obviněný spáchal skutek jemu kladený za vinu, když i obviněný se k jeho spáchání prakticky doznal. Navíc u něj existuje možnost zpřísnění trestu na základě odvolání státního zástupce. Soud dále uvedl, že je třeba vzít v úvahu skutečnost, že vzhledem k rozsahu trestné činnosti a s ohledem na výši způsobené škody je možné předpokládat existenci dalších finančních prostředků u obviněného, případně u spřízněných osob, které dosud nebyly zajištěny, neboť jak obviněný sám uvádí, zajištěný majetek je majetkem, který drží legálně. Vrchní soud v Olomouci vzhledem k závažnosti projednávané trestné činnosti dospěl k názoru, že intenzita vazebních důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř. je mimořádně vysoká a propuštěním obviněného by mohlo hrozit zmaření či ztížení dosažení účelu trestního stíhání a také k názoru, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze případně nahradit vazbu jinými zákonnými instituty k tomu určenými.
Vrchní soud postupoval zcela správně, pokud z hlediska existence tzv. útěkové vazby akcentoval odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání až na 13 let.
Lze dodat, že vazba je institutem omezujícím osobní svobodu, jakožto jedno ze základních práv člověka. Z toho důvodu musí být při rozhodování o jejím trvání kladen důraz na přesvědčivé odůvodnění. Je třeba, aby rozhodnutí bylo podloženo konkrétními skutečnostmi, ze kterých jsou dovozovány důvody vazby.
Ústavní soud již dříve judikoval, že takovou skutečností, která jako jediná odůvodňuje naplnění útěkové vazby, nemůže být pouze typová hrozba vysokého trestu odnětí svobody (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 566/03, dále např. I. ÚS 432/01, I. ÚS 980/14 či I. ÚS 1694/14).
Částečně odlišná je však situace, kdy byl obviněný již odsouzen k výraznému nepodmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin, pro který je stíhán. V tomto ohledu je třeba připomenout, jak na takové odsouzení nahlíží Evropský soud pro lidská práva při výkladu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Lze odkázat na jeho judikaturu, ze které vyplývá, že „…zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy.“ (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015).
Nepravomocné odsouzení obviněného soudem prvního stupně při plném respektování principu presumpce neviny představuje také velmi výraznou změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby. V takovém případě je riziko útěku či skrývání se značně zvýšeno a z toho důvodu se výrazně oslabuje potřeba dalších dodatečných důvodů potřebných pro odůvodnění ponechání obviněného ve vazbě, oproti situaci, kdy k odsouzení obviněného ještě nedošlo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).
Dle názoru Nejvyššího soudu je třeba tuto skutečnost vzít v úvahu o to více, pokud se jedná o nepravomocné odsouzení k výraznému trestu odnětí svobody, jenž je pro obviněného velmi citelný. Riziko vyhýbání se trestu obviněným je objektivně o to vyšší, k čím vyššímu trestu byl obviněný, byť nepravomocně, odsouzen. Oproti pouze hrozícímu trestu u nepravomocného odsouzení nastupuje takové riziko v mnohem reálnější a hmatatelnější podobě.
Tyto obecné principy, jak byly nastíněny výše, dopadají i na nyní posuzovaný případ. Důvodnost obavy, že obviněný uprchne či že se bude skrývat, je dána zejména právě nepravomocným odsouzením k vysokému trestu odnětí svobody v trvání 13 let, jak správně uvedl Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí. Tato obava je dále umocněna zejména povahou trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, a jeho vůdčí pozicí v rámci organizované skupiny. Pokud obviněný namítá, že při rozhodování o vazbě nevzal soud v úvahu jeho rozsáhlé doznání, za výše uvedených okolností nelze přisuzovat této námitce jím tvrzený význam. Doznání může mít vliv na stanovení výše trestu, pokud bude posouzeno jako polehčující okolnost, nic to ovšem nevypovídá o pachatelově vnitřním vztahu k trestu jako takovému, zejména k jeho konkrétní podobě a výši. Doznání k trestné činnosti může u obviněného implikovat smíření se s určitým trestem, neznamená to však ještě, že pachatel bude též smířen s konkrétní délkou odnětí svobody tak, jak o něm rozhodl či rozhodne soud prvního stupně. Ostatně jak je výše rozebráno, právě i judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva považuje za významný zlom u tzv. útěkové vazby odsouzení k citelnému trestu odnětí svobody. V daný moment totiž postih za trestnou činnost získává zcela reálnou a jednoznačnou podobu, přičemž se tímto významně zvyšuje reálnost obavy, že právě s ohledem na razantní trest odnětí svobody může dojít k jednání obviněného předpokládanému v §67 písm. a) tr. ř., a to i za situace, kdy doposud z jeho strany nedocházelo k maření trestního řízení, resp. spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Pro účely rozhodování o vazbě z hlediska obavy z útěku obviněného nelze této okolnosti přikládat nějaký zásadní význam. Stejný závěr je možné konstatovat k poukazu obviněného na jeho příkladné chování ve výkonu trestu odnětí svobody uloženého v jiné trestní věci. Fakt, že obviněný ve výkonu trestu dodržoval stanovená pravidla a plnil své povinnosti, by měl být obvyklou normou. Jakkoliv příkladné chování obviněného ve věznici nemůže zeslabovat obavy, že by v případě propuštění na svobodu jednal způsobem předpokládaným v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. Z jeho chování je sice částečně možné usuzovat na jeho postoj k trestnímu řízení, nejedná se však o natolik zásadní skutečnost, která by byla způsobilá významně oslabit obavu z útěku před hrozícím vysokým trestem.
Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s námitkou obviněného, že vykonal již podstatnou část z 13letého trestu odnětí svobody, a to po odečtení vazby a trestu, který vykonal v jiné trestní věci. Pokud v této souvislosti stěžovatel poukazuje na odvolací námitky ve vztahu k ukládání souhrnného trestu, tak tyto budou předmětem přezkumu v rámci odvolacího řízení a nelze tedy předjímat rozhodnutí k této otázce. V případě pravomocného odsouzení mu bude do doby výkonu trestu nepochybně započítána doba výkonu vazby, přičemž i v takovém případě zbývající doba trestu by se pohybovala okolo 10 let, což lze považovat za velmi vysoký trest vzhledem k obavě z útěku. Mimo to, jak uvedl vrchní soud, ve věci podal odvolání též státní zástupce, a to v neprospěch obviněného. Pokud obviněný namítá, že z důvodu vykonání části trestu je třeba na jeho vazbu hledět jinak, než na počátku trestního řízení, nemýlí se, nicméně jako rozhodující okolnost je zde třeba uvést zejména nepravomocné odsouzení k vysokému trestu odnětí svobody, který i po případném započtení doby strávené ve vazbě, popř. i vykonaného trestu v jiné věci, zůstává stále závažným a citelným. Nelze přitom opomenout, že proti obviněnému probíhá ještě i další trestní stíhání, což přistupuje jako další okolnost opodstatňující existenci útěkové vazby.
Důvody vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. ř. byly Vrchním soudem v Olomouci shledány v tom, že s ohledem na výši škody způsobené trestnou činností lze předpokládat existenci dalších finančních prostředků, které dosud nebyly zajištěny, a existuje tak obava, že by tyto prostředky mohly být použity k další trestné činnosti obviněného, a to i s ohledem na schopnosti obviněného a jeho pozici ve skupině páchající předmětnou trestnou činnost. Ve světle této argumentace je námitka obviněného, že struktura a nástroje, které byly využívány k předchozí trestné činnosti, již neexistují a není tedy možnost jak získat finanční profit, jenž by měl být posléze legalizován, nedůvodná, neboť obava z pokračování v trestné činnosti se nevztahuje pouze na stejný typ trestné činnosti, který byl již dříve páchán, ale na jakoukoliv trestnou činnost, v tomto případě zejména na možnou snahu o legalizaci prostředků získaných dřívější trestnou činností, které dosud nejsou zajištěny, jak zdůraznil vrchní soud. Naopak námitce obviněného, že ne všechen majetek, který drží, byl získán nelegálně, není co vytknout, neboť tuto skutečnost konstatoval již Vrchní soud v Olomouci. Pro rozhodování o trvání vazby je však tato skutečnost nepodstatná, naopak pouze podporuje domněnku, že pokud majetek, který je v současnosti obviněnému a jeho rodinným příslušníkům zajištěn, je majetkem získaným legálně, musí vzhledem k výši způsobené škody existovat ještě další majetek, který byl získán právě trestnou činností.
Závěrečné upozornění obviněného na znalecký posudek ohledně jeho osobnosti, ve kterém se uvádí, že u dotyčného není rozvinutý kriminální životní styl a obviněný neakceptuje ideologii kriminální subkultury, nijak nerozporuje dosud ve věci učiněná zjištění, na základě kterých byl nepravomocně odsouzen za zvlášť závažnou trestnou činnost a také charakter této trestné činnosti, když se jednalo o činnost sofistikovanou, koordinovanou, dlouhodobou a zaměřenou na získání vysokého finančního profitu a v neposlední řadě také jeho vedoucí roli, kterou měl v celé skupině.
Nejvyšší soud dále uvádí, že vzhledem ke složitosti případu a počtu obviněných nebylo shledáno, že by délka trestního řízení byla nepřiměřeně dlouhá.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci a jeho závěry, že v současné fázi trestního řízení by propuštění obviněného na svobodu mohlo zmařit či ztížit dosažení účelu trestního stíhání, ztotožňuje, a proto podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 4. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu