ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2480.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2480/2017-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny, a soudkyň JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., ve exekuční věci oprávněné Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická č. 2020/4, identifikační číslo osoby 411 97 518 , s adresou pro doručení Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Regionální pobočka Praha, pobočka pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj, se sídlem v Praze 1, Na Perštýně č. 6, proti povinnému M. Š. , zastoupenému JUDr. Jiřím Tvrdkem, advokátem, se sídlem v Praze 4 – Modřany, Semická č. 3292/6, pro 92 831 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 EXE 732/2015, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 25. 4. 2016, č. j. 14 Co 144/2016-60, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 25. 4. 2016, č. j. 14 Co 144/2016-60 (dále „odvolací soud“), jímž bylo k odvolání povinného potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2016, č. j. 68 EXE 732/2015-42, o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1, písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“ odmítl podle §243c odst. 1 věty o. s. ř, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovolatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v §237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání povinného proto trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Přípustnost dovolání nelze dovodit z námitky dovolatele, že by dovolacím soudem měla být řešena otázka „posuzování určitosti hranic při nesprávném vydání soudních rozhodnutí obecně a stanovení jasných mantinelů pro obdobné případy“, takto formulované hledisko ustanovení §237 o. s. ř. nezahrnuje. Nadto zamýšlel-li dovolatel tímto vytknout procesní vady odvolacího řízení, pak dovolací soud by se jimi mohl zabývat teprve za předpokladu projednatelného (formálně bezchybného) dovolání.
Uvádí-li odvolatel ve svém dovolání, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil jeho majetkové poměry, což vedlo k nesprávnému právnímu závěru o nenaplnění předpokladů pro zastavení exekuce z důvodu jeho nemajetnosti, nelze než dospět k závěru, že odvolatel nevymezil ani tímto způsobem dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., neboť podstatou jeho námitek je nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, které přípustnost dovolání založit nemohou.
Pokud dovolatel napadá věcnou správnost exekvovaného rozhodnutí, pak je namístě připomenout, že Nejvyšší soud již opakovaně (např. v usnesení ze dne, 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012) vysvětlil, že exekuční řízení je ovládáno zásadou podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a nepřihlíží ani k vadám nalézacího řízení. Exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008 , a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007 ). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Exekučnímu soudu proto nepřísluší přezkoumávat zpochybňovaný právní názor nalézacího soudu, na kterém je exekvované rozhodnutí založeno.
S přihlédnutím k výsledku dovolacího řízení není návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení (§243 písm. b) o. s. ř.), důvodný, přičemž dovolací soud v tomto případě nevydává zvláštní zamítavé rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu