ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2646.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 2646/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného JUDr. P. N. , zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 2, proti povinnému T. M. , zastoupenému Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská č. 27, pro 2 000 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 57 EXE 378/2010, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016, č. j. 21 Co 133/2016-245, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a to k rukám právního zástupce povinného.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2013, č. j. 21 Co 133/2016-245, kterým odvolací soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 1. 2016, č. j. 57 EXE 378/2010-218, o zastavení exekuce a o povinnosti oprávněného k náhradě nákladů řízení povinnému a exekutorovi, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání vymezil tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena odchylně od právního názoru odvolacího Městského soudu v Praze.“ Samotný nesouhlas odvolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem (s tím, že dovolací soud má uskutečnit jiný právní závěr) nevyjadřuje, který se tří možných předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. má být podle odvolatele naplněn. Z obsahu dovolání tedy nelze dovodit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); k účelu vymezení předpokladů přípustnosti dále též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13]. Protože dovolání má vady, jež nebyly v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněny, a nelze pro ně v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání oprávněného odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost se dodává, že dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že povinný právem namítl promlčení pohledávky ve výši 2 000 000 Kč exekvované na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti notářky JUDr. Heleny Divišové ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. NZ 746/2006, N 796/2006. Odvolací soud svůj právní závěr odůvodnil tak, že smlouva o půjčce předmětné částky byla písemně uzavřena dne 23. 10. 2006 a dne 26. 10. 2006 byla odepsána z účtu oprávněného ve prospěch povinného. K vrácení částky mělo ze strany povinného dojít dne 31. 3. 2007, obecná tříletá promlčení lhůta podle §101 zákona č. 64/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), uplynula dne 1. 4. 2010. Návrh na nařízení exekuce však exekutorovi došel až dne 27. 4. 2010, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty (závazek byl sjednán mezi fyzickými osobami - nepodnikateli). I když vykonávaný notářský zápis ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. NZ 746/2006, N 796/2006, obsahuje uznání předmětného závazku ze strany povinného, je toto uznání neplatné, protože nelze uznat dluh, který v budoucnu teprve vznikne (uznání závazku bylo formulováno tak, že povinný uznává svůj závazek k zaplacení půjčky ve výši 2 000 000 Kč pro případ, že mu bude půjčka skutečně poskytnuta, navíc k uznání závazku došlo dne 25. 10. 2006, tedy ještě před jeho splatností, k níž mělo dojít dne 31. 3. 2007). – Dovolatel má na rozdíl od odvolacího soudu za to, že je možné uznat závazek, jehož vznik je vázán na splnění podmínky, jakož i závazek, který ještě není splatný.
Odvolací soud i dovolatel přehlédli, že Nejvyšší soud v předchozím usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, uveřejněném pod číslem 55/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které bylo vydáno právě v této věci a jímž byla zrušena předchozí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, č. j. 21 Co 590/2012-140, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2012, č. j. 57 EXE 378/2010-122, na jejichž základě již dříve došlo k zastavení exekuce), uzavřel, že obsahuje-li dohoda osoby oprávněné a osoby povinné obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti [§71a až §71c zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „not. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2009] ujednání, podle kterého se dlužník zavazuje splnit pohledávku a jiné nároky věřitele, vyplývající ze závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o budoucí smlouvě o půjčce (na jejímž základě věřitel plnil po sepisu notářského zápisu a jež je podle dohody účastníků skutečností, na níž se budoucí pohledávka zakládá), jde o podmínku ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 věty první a odst. 2 věty první, obč. zák. (§71b odst. 2 not. ř.), jejíž splnění je třeba prokázat způsobem uvedeným v ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále též jen „ex. ř.“).
K tomu, aby oprávněný prokázal, že půjčku povinnému skutečně poskytl (a že předmětný notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je formálně vykonatelným exekučním titulem), tedy bylo třeba dodat listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že byla splněna podmínka, nebo že oprávněný splnil vzájemnou povinnost. Oprávněný však dodal jen své vlastní prohlášení ze dne 16. 7. 2015 o tom, že závazek splnil (viz přílohová obálka oprávněného). Takové jednostranné prohlášení však nemůže obstát jako listina ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 ex. řádu ani tehdy, když má formu notářského zápisu (zde šlo o zápis provedený notářkou JUDr. Helenou Divišovou ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. NZ 3061/2015, N 3041/2015). I tento fakt Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, výslovně zdůraznil s tím, že situace je pro oprávněného řešitelná podáním žaloby na určení, že podmínka, na kterou byla vykonatelnost notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti navázána, byla splněna.
Jestliže tedy ze strany oprávněného nebylo prokázáno, že jsou splněny procesní předpoklady, aby předmětný zápis se svolením k vykonatelnosti obstál jako formálně vykonatelný exekuční titul (zde že oprávněný skutečně po sepisu notářského zápisu poskytl povinnému půjčku ve výši 2 000 000 Kč, jejíž navrácení má být předmětem exekuce), je třeba exekuci již z tohoto důvodu zastavit s odkazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Za takových okolností je nadbytečné se zabývat tím, jestli uznání závazku, jež bylo rovněž součástí předmětného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, podle hmotného práva obstojí, či nikoliv. Nebyla-li zákonem předepsaným způsobem prokázána formální vykonatelnost exekučního titulu (listinami uvedenými v ustanovení §43 odst. 2 ex. řádu), je nadbytečné se zabývat hmotněprávními námitkami vznesenými povinným, na jejichž základě má být učiněn závěr, že je na místě exekuci zastavit podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. I tento právní názor Nejvyšší soud výslovně uvedl v usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, jestliže zdůraznil, že „jednostranný právní úkon povinného o uznání budoucího dluhu (§558 obč. zák.), obsažený v předmětném notářském zápisu, je úkonem hmotněprávním, který nemá pro tuto exekuční věc význam.“
Výše uvedené nemůže být v rozporu se „základními zásadami občanského práva“ vymezenými v hlavě I zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jichž se oprávněný dovolává. Jde totiž o procesní posouzení formální vykonatelnosti exekučního titulu ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Povinnost prokázat splnění podmínky vykonatelnosti předmětného exekučního titulu prostřednictvím listin uvedených v ustanovení §43 odst. 2 ex. řádu je vyjádřením zásady formalizace přezkumu předpokladů pro nařízení exekuce (soudního výkonu), jejímž smyslem je zabezpečit, aby k provedení exekuce mohlo dojít bez zbytečného odkladu, aniž by soud musel nařídit jednání a aniž by byla exekuce ohrožena tím, že se povinný předčasně dozví o tom, že proti němu má být vedena exekuce (srov. s srov. s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1129/2007, ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4302/2011, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 916/2004, ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1512/2007, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3882/2008, ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 26/2005, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 969/2006, ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1512/2007 aj.).
S přihlédnutím k výsledku dovolacího řízení Nejvyšší soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil dovolateli povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 450 Kč zahrnující odměnu advokáta oprávněné za vyjádření se k dovolání ve výši 6 150 Kč [§7 bod 5., a §11 odst. 2 písm. e) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále „AT“] a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 AT).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu