ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3125.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3125/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné SINEFIN s. r. o., se sídlem v Ostravě, Tvorkovských 223/13, identifikační číslo osoby 62300053, zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, proti povinnému Ing. Bc. Z. K. , zastoupenému JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. V. Klementa 203, o exekuci prodejem nemovitosti, o návrhu na zastavení exekuce vedené u soudní exekutorky Mgr. Zuzany Sobíškové, Exekutorský úřad Praha 6 pod sp. zn. 180 Ex 11475/14, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 20 Co 643/2016-375, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 15. 8. 2016, č. j. 30 EXE 1901/2014-196, zastavil exekuci vedenou soudní exekutorskou Mgr. Zuzanou Sobíškovou, Exekutorský úřad Praha 6, pod sp. zn. 180 Ex 11475/14, v části pro vymožení úroku z prodlení 29 % z částky 1 300 205,04 Kč od 18. 4. 2012 do 17. 9. 2014 a úroku z prodlení 20,95 % z částky 1 300 205,04 Kč od 18. 9. 2014 do zaplacení a ve zbytku návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Následně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2017, č. j. 20 Co 643/2016-375, zastavil odvolací řízení ohledně části odvolání oprávněného do výroku I. týkající se zastavení exekuce pro úrok z prodlení 29 % z částky 1 300 205,04 Kč od 18. 4. 2012 do 17. 9. 2014 a v dalším usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost zakládá na tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně otázky interpretace obsahu listiny (notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti) sloužící jako exekuční titul, neboť uvedenému notářskému zápisu „byl odvolacím soudem přiznán silnější mandát, než jaký mu přiřkl zákonodárce.“ Dle dovolatele byla také prolomena zásada právní jistoty a napadené rozhodnutí opomíjí judikaturu Ústavního soudu týkající se ochrany slabší smluvní strany. Dovolatel žádá, aby byla obě rozhodnutí nižších soudů zrušena; současně vznesl návrh, aby dovolací soud vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§240 odst. 1), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulovaný dovolací důvod (§241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), který tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihuje.
Dovolání je tak formálně podáním bezvadným.
Je tedy nezbytné vyřešit otázku, zda dovolatem vymezená podmínka přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu – konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 554/2014.
V projednávané věci je exekučním titulem notářský zápis se svolením vykonatelnosti JUDr. B. H. ze dne 15. 2. 2012, č. j. EZ 99/2012, N 108/2012, jímž se povinný zavázal právní předchůdkyni oprávněné vrátit finanční prostředky poskytnuté z titulu úvěrové smlouvy. Povinný v dovolání rozporuje především právní posouzení odvolacího soudu ve vztahu k povaze notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti jako exekučnímu titulu.
Podle ustálené judikatury soudů je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, titulem pro exekuci, jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v ustanovení §62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „not. ř.“), tj. obsahuje-li dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění, předmět plnění (přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (přesně a určitě určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V soudní judikatuře je též ustáleno, že dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, nemá hmotněprávní povahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004); jde o jednu z náležitostí, kterou musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl z materiálního hlediska vykonatelný, a tato dohoda sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního vztahu. I když je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro nařízení exekuce, není rozhodnutím (nemá účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje), a není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Skutečnost, že se osoba povinná zavázala poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění a že dohoda o tom byla uvedena v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, rovněž nepředstavuje překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před soudem.
Z uvedeného vyplývá, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter, a obsahuje jen takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro nařízení exekuce vykonatelný; exekutor jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a činí tak na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 5068/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 2881/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005, sp. zn. 20 Cdo 2618/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2005, pod číslem 81).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 1, ročník 2001, pod č. 15, odůvodnil dále závěr, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti (§274 písm. e/ o. s. ř.) výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V tomto smyslu se k notářskému zápisu se svolením k vykonatelnosti vyjadřují také dovolatelem označená rozhodnutí.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že se soud prvního stupně i odvolací soud měly zabývat materiální podstatou smlouvy o úvěru, což však oba také – a velmi podrobně a pečlivě – učinily, když přezkoumaly, jaké povinnosti pro povinného ze smlouvy o úvěru plynou, přičemž dospěly k závěru, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti odpovídá platně uzavřené smlouvě o úvěru a k zastavení exekuce došlo pouze v části týkající se úroku z prodlení přesahujícím zákonem danou výši, neboť smlouva o úvěru je spotřebitelským úvěrem a úrok z prodlení je proto třeba posuzovat dle kogentní právní úpravy obsažené dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdejších předpisů. Nikterak se rovněž nenaznačuje, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v relevantní kolizi s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/2016 ze dne 19. 7. 2017, na který dovolatel odkazoval.
Je namístě proto uzavřít, že tvrzení dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího a jím dovolávaný předpoklad přípustnosti podaného dovolání naplněn není. Jako dovolání nepřípustné je Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Není-li návrh na odklad vykonatelnosti opodstatněný (jako je tomu v daném případě), nevydává o tom dovolací soud zvláštní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5/2006 pod poř. č. 73).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 16. srpna 2017
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu