ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3409.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3409/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněného Zemědělské družstvo Sázavka , se sídlem v Sázavce 114, identifikační číslo 15058441, zastoupeného JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti povinnému JUDr. P. P. , pro 700 000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 Nc 6004/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2017, č. j. 26 Co 385/2016-112, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 8 Nc 6004/2007, kterým okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené JUDr. Marií Sárovou, Exekutorský úřad Jihlava, na základě usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 10. 2007, č. j. 8 Nc 6004/2007-27. Povinný se domáhal zastavení exekuce s tím, že oprávněný nesložil přiměřenou zálohu na náklady exekuce (§55 odst. 6 ex. ř.). Soudy dovodily, že exekuční řád stanoví soudnímu exekutorovi možnost (nikoli povinnost) vyzvat oprávněného ke složení zálohy na náklady exekuce. Ustanovení navazuje na §90 odst. 3 ex. ř., dle kterého je exekutor oprávněn požadovat na oprávněném v rámci exekučního řízení zaplacení zálohy, jejíž výši a lhůtu k úhradě sám určí. Podstatou institutu zálohy je zajištění prostředků pro následné vedení exekuce. V dané věci exekutorka oprávněného ke složení zálohy nevyzvala. Lze tedy mít za to, že nedospěla k závěru, že další průběh exekuce vyžaduje zajištění prostředků formou zálohy. Nepožadovala-li zálohu, nelze uvažovat o povinnosti k jejímu složení a ani o zastavení exekuce pro nesplnění takové povinnosti.
Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále, že odvolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Zpochybňuje zjištění, že exekutorka ke složení zálohy oprávněného nevyzvala, přičemž vytýká soudům, že neprovedli důkaz kompletním exekutorským spisem. Je přesvědčen, že exekutorka měla zálohu požadovat s ohledem na to, že exekuce je vedena pro vysokou částku, je vedena více způsoby, podle dovolatele taková je i obvyklá praxe a vybočení z ní je v rozporu s dobrými mravy. Závěrem poukazuje na to, že vymáhanou částku ve skutečnosti poskytla osoba odlišná od oprávněného. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, (po předchozím odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §243 písm. a) o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné, protože závěr odvolacího soudu, že soudní exekutor je oprávněn, resp. má možnost (nikoli povinnost) vyzvat oprávněného ke složení zálohy na náklady exekuce a že nepožadoval-li zálohu, nelze uvažovat ani o zastavení exekuce pro její nezaplacení, je v souladu s konstantní judikatorní praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2957/2006, zabývajícího se otázkou stanovení výše zálohy). Námitka, že absence výzvy exekutora k zaplacení zálohy je v rozporu s dobrými mravy, je zcela lichá, neboť požadavek na úhradu zálohy na náklady exekuce není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (jež je svou podstatou institutem hmotněprávním), nýbrž využitím možnosti poskytnuté procesním předpisem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2121/2012).
Dovolatelem vytýkaná vada řízení (neprovedení důkazu kompletním exekutorským spisem) není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jí mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu