ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4132.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 4132/2017-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného O. N. , B., pro doručování R. p. R., proti povinnému P. N. , B, zastoupenému Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 4, provedením prací a výkonů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 75 EXE 1505/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2017, č. j. 26 Cdo 433/2016-74, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 12. 9. 2016, č. j. 75 EXE 1505/2016-35, zamítl návrh povinného ze dne 7. 7. 2016 na zastavení exekuce ve výroku blíže popsané.
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se zamítá návrh povinného ze dne 7. 7. 2016 na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno-město Mgr. Ing. Josefem Cingrošem pod sp. zn. 009 EX 1093/16 na základě pověření vydaného Městským soudem v Brně ze dne 7. 6. 2016 pod č. j. 75 EXE 1505/2016-11 (jednalo se tedy jen o upřesnění výroku). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není dán žádný důvod pro zastavení exekuce. Exekučním titulem je v souzené věci usnesení ze dne 16. 7. 2015, č. j. 35 C 118/2015-29, kterým Městský soud v Brně v řízení o žalobě na ochranu rušené držby uložil žalovanému P. N., aby se zdržel dalšího vypuzení žalobce O. N. z bytu B., byt zpřístupnil a obnovil původní stav, vše do tří dnů od právní moci usnesení. Zároveň uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 206 Kč. Krajský soud usnesením ze dne 14. 12. 2015, č. j. 15 Co 369/2015-95, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se povinný nemůže domáhat zastavení exekuce na základě dříve uzavřené dohody o hospodaření se společnou věcí ze dne 7. 9. 2009 a jejího dodatku ze dne 30. 12. 2013, na základě něhož si podíloví spoluvlastníci vymezili výlučné užívací právo k jednotlivým bytům v domě, neboť tím by byla v podstatě zpochybněna správnost exekučního titulu. Dodal, že pokud by se stal povinný nájemcem bytu č. 5 v období po vydání titulu, bylo by možno uvažovat o zániku práva a povinností z exekučního titulu, jestliže splyne jakýmkoliv způsobem právo a povinnost v jedné osobě. Stejně tak nepovažoval za podstatné, že se povinný domáhá zrušení exekučního titulu v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 206/2016, neboť k zastavení exekuce by mohlo dojít jen tehdy, jestliže by byl exekuční titul v tomto řízení zrušen. K námitce povinného, že mu oprávněný neposkytl součinnost a nesdělil mu, které jeho věci se v bytě č. 5 nacházejí, dodal, že součinnost se vyžaduje jen při provádění exekuce, a to jejího konkrétního typu, jenž součinnost oprávněného vyžaduje. Dále odvolací soud uzavřel, že exekuce není vedena v rozporu s dobrými mravy, neboť o rozporu s dobrými mravy lze hovořit pouze v případě výkonu práv a povinností (formou právních úkonů nebo faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů. Ani podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř., §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1710/2007). Takto vyjádřené principy nepozbyly své platnosti ani přijetím zákona č. 82/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Na těchto východiscích nemění nic ani okolnost, že součástí právního řádu se stal §8 o. z. Jeho účelem nepochybně není vytvoření prostoru pro „anulaci“ důsledků existence pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí.
Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem týkajícím se nedostatku součinnosti a výkladu dobrých mravů v souvislosti s exekučním řízením. Přípustnost dovolání spojuje s otázkami: a) zda v případě exekuce pro splnění povinnosti zdržet se dalšího vypuzení oprávněného z bytu, byt zpřístupnit a obnovit původní stav je možné zastavit exekuci pro nedostatek součinnosti oprávněného, b) „zda je možné zastavit exekuci podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. z důvodu zjevného zneužití práva ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze strany oprávněného, tedy zda lze uplatnit námitku zjevného zneužití práva i v rámci aplikace procesního práva, čili v rámci občanského soudního řízení či jeho části, a to v návaznosti na nové znění ustanovení §8 zákona č. 89/2012 Sb. za situace, kdy nový občanský zákoník zjevně obsahuje i normy procesněprávního charakteru“. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nedostatek právní argumentace, z jakého konkrétního důvodu nelze po oprávněném součinnost vyžadovat. Je přesvědčen, že uložená povinnost vyžaduje součinnost oprávněného. Od oprávněného se očekává, že se ujme držby bytu, tedy že bude aktivně jednat a byt začne užívat. Namítá, že z exekučního titulu není zřejmé, co konkrétně měl povinný vlastně učinit, aby uváděné povinnosti splnil a předešel nařízení exekuce. Od oprávněného se očekává, že přinejmenším zkontroluje, zda povinný svoji povinnost splnil a ujme se držby bytu. Pokud však zůstává oprávněný před nařízením i v průběhu exekuce nečinný, je dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Povinný rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu týkajícího se dobrých mravů. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3216/14 připouštějící aplikaci normy o zneužití práva v případě tzv. šikanózních návrhů. Uvedl, že oprávněný podal návrh na exekuci jen proto, aby povinnému zabránil byt užívat, a to bez ohledu na obsah dohody, kterou ještě před vydáním exekučního titulu uzavřeli. S ohledem na tuto dohodu lze očekávat, že povinný bude úspěšný se svou žalobou na určení užívacího práva k bytu. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněném pod číslem 49/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost, podanou proti tomuto rozhodnutí, Ústavní soud usnesením ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. I. ÚS 358/04, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost), vyslovil právní názor, že důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není, jestliže oprávněný neoznačí účet pro případ, že se povinný rozhodne zaplatit vymáhanou pohledávku v průběhu výkonu rozhodnutí. Nedostatek součinnosti oprávněného může být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí jen tehdy, jde-li o nedostatek součinnosti při provádění exekuce, a to jejího konkrétního typu, jenž sám součinnost oprávněného vyžaduje (např. výkon rozhodnutí odebráním věci), viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2051/2014.
Pro zodpovězení otázky, zda a popř. jakou součinnost lze požadovat po oprávněném v souvislosti s uložením povinnosti zdržet se dalšího vypuzení oprávněného z bytu na ulici B., byt zpřístupnit a obnovit původní stav (jinými slovy nebránit oprávněnému byt užívat a tento byt „pro něj“ vyklidit), by musel povinný uvést, jakou součinnost po oprávněném požadoval a kdy a s jakým výsledkem se tak stalo. Povinný však v dovolání nic z toho netvrdil. Z obsahu spisu naopak vyplývá, že povinný v lednu 2016 odkazuje oprávněného, aby se svého práva vstupu a užívání bytu domáhal cestou výkonu rozhodnutí (viz č. l. 27 spisu), v dopise ze dne 18. 4. 2016 pak též vyzval oprávněného, aby označil svoje věci, že poté mu povinný sdělí, kde se nalézají, popř. mu je vydá, avšak s tím, že oprávněný bude respektovat užívací právo povinného k bytu B. (viz č. l. 23 spisu). Pouze obecně nastolená otázka součinnosti v souvislosti s uloženou povinností zdržet se vypuzení z bytu a povinnosti zpřístupnit byt a obnovit původní stav je zcela nedostačující a bez dalšího nemůže založit přípustnost dovolání. Navíc z obsahu spisu či ze sdělení dovolatele nelze ani hypoteticky dovodit, že by v této fázi možnost splnění exekučním titulem uložené povinnosti závisela jakýmkoli způsobem na oprávněném.
Ve vztahu k otázce zneužití práva resp. uplatnění kritéria dobrých mravů v exekučním řízení je judikatura ustálena v tom, že samotné podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekučního návrhu není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř., §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1710/2007, které zmiňuje povinný). Nejvyšší soud následně připustil, že výrazem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy může být námitka promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 20 Cd 595/2010, uveřejněné pod číslem 60/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poukazuje-li povinný na nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, v němž se tento soud zamýšlí nad zneužitím procesního práva v případě tzv. šikanózních návrhů a v němž mimo jiné uvedl, že například za situace, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla návrh na nařízení exekuce charakter návrhu šikanózního, neboť jeho podání není primárně motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, nýbrž snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016).
V projednávané věci však povinný netvrdil, že chtěl svoji povinnost uloženou mu pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím splnit dobrovolně. Ani skutečnost, že povinný podal žalobu na určení užívacího práva k bytu, který má vyklidit, a o jejíž důvodnosti, potažmo úspěšnosti, je vnitřně přesvědčen, nemůže bez dalšího znamenat, že vedení exekuce pro vymožení povinnosti zdržet se vypuzení z bytu a povinnosti zpřístupnit byt a obnovit původní stav je zneužitím práva ze strany oprávněného.
Protože dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s judikatorní praxí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu