ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.5951.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 5951/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného JUDr. D. W., Ph.D. , Č., proti povinnému JUDr. J. O. , P., zastoupenému JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 3330/220a, pro 1 212 840 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 53 EXE 757/2015, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2016, č. j. 69 Co 251/2016-126, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2016, č. j. 69 Co 251/2016-126, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce zda zastavit exekuci nařízenou podle rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu, jež však bylo poté zrušeno v dovolacím řízení srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013, sp. zn. 20 Cdo 5/2013) a dovolací soud ani přes argumentaci obsaženou v dovolání neshledal důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Ani dovolatelem formulovaná otázka, zda je s ohledem na ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přípustné, aby odvolací soud v téže exekuční věci nejprve pravomocně rozhodl, že se návrh povinného na odklad exekuce zamítá z důvodu, že nelze očekávat zastavení exekuce, a poté v jiném rozhodnutí potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který za stejných skutkových okolností a ze stejných právních důvodů exekuci zastavil, přípustnost dovolání nezakládá, neboť její řešení je zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. například usnesení ze dne 19. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. května 2007,
sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. může soud i bez návrhu povinného odložit provedení výkonu rozhodnutí, lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven.
Účelem odkladu provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) je předcházet nepříznivým a později již mnohdy neodčinitelným následkům neprodleného provedení výkonu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981 pod č. 21).
Odkladem provedení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. zákon reaguje na přechodnou situaci, kdy panuje nejistota, zda výkon bude možné skutečně provést či dokončit, resp. kdy se jeví pravděpodobným, že bude naopak nutné výkon před jeho provedením zastavit. Zastavením výkonu rozhodnutí oproti tomu exekuční řízení končí, aniž v jeho rámci došlo k nucenému splnění povinnosti, o jejíž vymožení v řízení šlo. Z obsahového hlediska zastavení výkonu rozhodnutí znamená, že soud, jakož i osoby, jimž byla nařízením výkonu uložena nějaká povinnost, ustanou v provádění těch úkonů, jež jsou jednotlivým způsobům výkonu vlastní, a jež by jinak byly povinny provést, sledujíce uspokojení vykonávaného práva oprávněného (srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha, 2004, s. 332-351).
Řízení o odkladu výkonu rozhodnutí a řízení o zastavení výkonu rozhodnutí tak představují dvě různá na sobě nezávislá řízení. Ačkoliv podle ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí odložit za předpokladu jeho pozdějšího zastavení, vždy půjde toliko o určitou míru pravděpodobnosti, že se tak skutečně stane. Soud proto není a nemůže být při rozhodování o zastavení exekuce vázán „předběžnými“ závěry předcházejícího rozhodování o odkladu výkonu rozhodnutí. V opačném případě by již v řízení o odkladu výkonu rozhodnutí de facto docházelo k závaznému rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí, o kterém však může soud rozhodnout pouze v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, a to pouze z důvodů uvedených v zákoně, zejména v ustanovení §268 o. s. ř. Dovolatel se tak mýlí, domnívá-li se, že v případě existence pravomocného rozhodnutí o zamítnutí návrhu na odklad exekuce podle ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. nemůže již být za stejného skutkového stavu exekuce zastavena.
Nejvyšší soud podotýká, že v tomto dovolacím řízení není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2016, č. j. 54 Co 173/2016-122, kterým byl návrh povinného na odklad exekuce zamítnut.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání oprávněného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu