ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.6019.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 6019/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, PhD., v exekuční věci oprávněného V. Z., proti povinným 1) A. F. , a 2) M. R. , pro 1 000 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. 15 EXE 2936/2011, o nákladech exekuce, o dovolání soudního exekutora JUDr. Ondřeje Hanáka, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, č. j. 35 Co 124/2016-349, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, č. j. 35 Co 124/2016-349, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 3. 2. 2016, č.j. 15 EXE 2936/2011-321, uložil oprávněnému povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 70.447,50 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto usnesení, jakož i v též lhůtě zaplatit povinným na náhradě nákladů řízení ve výši 98.155,20 Kč. Soud vycházel z informací soudního exekutora, že povinné uhradily částku 357.808 Kč, a odměna z této částky podle §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. činí 70.447,50 Kč; při jejím určení nepřihlížel k platbám, které povinné hradily i po nařízení exekuce přímo oprávněnému, odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/07, podle kterého by mělo být „oceněno“ to, že povinný splní sám svoji povinnost bez přímé exekuce, „byť v poslední možný moment“.
Odvolací soud v napadeném usnesení změnil usnesení soudu prvého stupně tak, že oprávněnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 3.923,50 Kč a oběma povinným společně a nerozdílně částku 3.932,50 Kč; výrok o nákladech řízení zároveň změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Odvolací soud přisvědčil názoru, že pro určení výše nákladů exekuce je třeba s ohledem na zastavení exekuce dne 26. 2. 2014 za použití přechodného ustanovení čl. II. vyhlášky č. 490/2012 Sb. aplikovat §11 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013, a zohlednit jím v exekuci vymožené plnění bez snížené sazby odměny dle §11 odst. 1 téže vyhlášky, jejíž podmínkou je ve stanovené lhůtě i úhrada nákladů. Od doručení usnesení o nařízení exekuce povinným (dne 21. 11. 2011) byla zaplacena přímo oprávněnému částka 507.740 Kč, a to prostřednictvím třetí osoby, přičemž se dle odvolacího soudu jedná zjevně o plnění mimo exekuci, nadto z převážné části na úroky a smluvní pokutu; dále byla vymožena částka 357.808,30 Kč na náklady oprávněné a exekuce, které však dle §5 odst. 1 výše uvedené vyhlášky nepředstavují základ pro určení odměny. Za těchto okolností odvolací soud přiznal výši odměny dle §11 odst. 2 vyhlášky, spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 1 v celkové výši 7. 865 Kč.
Soudní exekutor v podaném dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1), neboť přestože odvolací soud považuje za prokázanou skutečnost, že při vedení exekuce byla přímo oprávněnému uhrazena třetí osobou částka ve výši 507.740 Kč (po datu doručení usnesení o nařízení exekuce povinným) a že byla v průběhu exekučního řízení na základě exekutorem vydaných exekučních příkazů (počínaje dnem 16. 7. 2012) vymožena celková částka 361.740,80 Kč, nebyly tyto částky vzaty soudem v úvahu, ačkoli se podávají z exekučního spisu. Nesprávné právní posouzení pak dovolatel spatřuje v tom, že mu soud nestanovil odměnu dle §5 a §6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve výši 15 % ze základu (tj. z exekutorem vymoženého plnění), ale toliko ve výši minimálních paušálních nákladů, a to proto, že vymáhaná povinnost byla oprávněnému uhrazena třetí osobou – nikoli povinnými – a šlo tak podle jeho názoru o plnění mimo exekuci. Ostatně dne 21. 11. 2011 bylo oběma povinným doručeno nikoli usnesení o nařízení exekuce, ale výzva k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti (č.j. 147 EX 557/11-83 ze dne 16. 11. 2011).
Rozhodnutí odvolacího soudu se tím podle dovolatele odchyluje od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, což dokládá odkazy na usnesení 20 Cdo 3907/2011, 20 Cdo 3314/2011, 20 Cdo 2154/2013 a 31 Cdo 1714/2013. Odtud dovozuje, že za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení lze považovat jen takové plnění, ke kterému došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce, a plnění ostatní jsou taková dobrovolná plnění, ke kterým sice došlo bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení, a proto mají vliv na výši jeho nákladů. To platí podle dovolatele ve smyslu ustanovení §46 odst. 4 exekučního řádu i v případě plnění třetí osoby přímo oprávněnému.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (srov. čl. II, bod 1, a contr. bod 7., čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 30. 6. 2016.
Dovolání je formálně bezvadné, neboť předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. jsou jím vymezeny, a je přípustné, neboť se rozhodnutí odvolacího soudu vskutku odchyluje od rozhodovací praxe soudu dovolacího, a konečně je tím i důvodné, neboť se tak činí neopodstatněně.
Dle ustanovení §5 vyhlášky č. 330/2011 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhlášky“), účinné do 31. 12. 2012, platí, že není-li dále stanoveno jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že v dané věci aplikoval ustanovení §5 vyhlášky ve znění vyhlášky č. 490/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013, které do základu pro určení odměny za exekuci nezahrnuje náklady exekuce a náklady oprávněného, a proto z toho základu vyloučil exekutorem vymožené plnění ve výši 357.808,30 Kč. Přehlédl však přechodné ustanovení vyhlášky č. 490/2012 Sb. (čl. II.), dle kterého na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky (jak tomu bylo v dané věci) se použije ustanovení §5 vyhlášky ve znění účinném dosud, jež takové „nezahrnutí“ neobsahuje (viz jeho znění v předchozím).
Již potud je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dán.
V dalším – se zřetelem k vymezení přípustnosti dovolání (viz výše) – se jako určující zjevuje posouzení povahy plnění, poskytnuté ze strany povinných třetí osobou přímo oprávněnému, tj. zda jde o plnění vymožené v rámci exekuce či stojící mimo ni a jaké důsledky odtud vyplývají pro stanovení výše nákladů exekuce, resp. odměny exekutora.
V usnesení sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, ze dne 13. 4. 2016, Nejvyšší soud konstatoval, že uhradila-li vymáhanou pohledávku (včetně příslušenství, nákladů exekuce a nákladů oprávněného) za trvání exekuce třetí osoba (na základě jejich dohody) poté, co povinnému bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, je takové jednání třetí osoby (jednání podle dohody s povinným) jednáním, které je nutno přičíst povinnému stejně, jako kdyby vymáhanou pohledávku (včetně příslušenství, nákladů exekuce a nákladů oprávněného) uhradil (poukázáním příslušné částky na účet soudního exekutora) sám povinný.
K tomu stojí za zaznamenání, že odvolací soud právě za takové pokládal plnění poskytnuté oprávněnému „panem Nováčkem“.
V usnesení sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, ze dne 3. 12. 2012, Nejvyšší soud formuloval závěr s tím souladný, totiž že dobrovolnými plněními mimo rámec exekučního řízení jsou jen plnění, ke kterým došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce ; ostatní plnění je třeba považovat za dobrovolná plnění, ke kterým sice došlo bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení, jež mají vliv na výši jeho nákladů.
K témuž dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2154/2013, s tím, že i v řízení podle exekučního řádu lze po nařízení exekuce splnit vymáhanou povinnost dobrovolně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, Pl. ÚS 8/06, nebo např. ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2134/09), přičemž dobrovolně lze plnit i po vydání exekučních příkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 233/09) a za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení je možné považovat jen takové plnění, k němuž došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08). Vzhledem k tomu tamní plnění povinného bylo dobrovolným, poskytnutým sice bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení, což má (kromě vlivu na rozhodnutí o nákladech exekuce) i za následek, že nemůže být důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (obdobně srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3314/2011).
Pakliže odvolací soud ohledně tohoto plnění, poskytnutého třetí osobou poté, co bylo povinným doručeno usnesení o nařízení exekuce, měl za to, že „zjevně se jedná o plnění mimo exekuci“, je očividné, že je tento závěr s judikaturními názory právě prezentovanými v kolizi, a shora předznamený úsudek o odchylce od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.) je tím odůvodněn.
Jelikož tuto rozhodovací praxi není žádný důvod nesledovat, plyne odtud, že i zde je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné (viz §241a odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li tedy oběma soudy zjištěno, že po doručení usnesení o nařízení exekuce povinným, bylo zaplaceno třetí osobou 507.740 Kč, jde o částku relevantní pro výpočet výše odměny soudního exekutora, resp. naopak neplatí, že šlo o plnění mimo rámec exekuce. Je přitom nerozhodn é , měly-li touto částkou být „z převážné části“ uhrazeny úroky a smluvní pokut a .
Stejně tak není zde důvodné rozlišovat, plnila-li třetí osoba soudnímu exekutorovi nebo přímo oprávněnému, jak tomu bylo v dané věci, neboť opaku nesvědčí žádný rozumný důvod; významné je toliko, že k plnění došlo již „pod tlakem exekuce“ a „přičiněním“ exekutora, založeným jeho prvotními procesními úkony. Ostatně výslovně tak později stanovilo ustanovení §46 odst. 4, věta první, zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.
Řečené není v rozporu ani s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jestliže vznáší apel k obecným soudům na zohlednění jistého stupně „dobrovolnosti“ plnění povinného [viz nálezy ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849), ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3168/08 (N 58/56 SbNU 623) a celá řada dalších]. Od vydání nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) zastává Ústavní soud názor, že by měla být dána možnost „ocenit“, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), „byť v poslední možný moment“. V celé řadě navazujících rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849), sp. zn. III. ÚS 3168/08 ze dne 18. 3. 2010 (N 58/56 SbNU 623), sp. zn. II. ÚS 3335/11 ze dne 23. 8. 2012 (N 143/66 SbNU 183) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2348/12 ze dne 8. 8. 2013 (N 143/70 SbNU 341)] Ústavní soud potvrdil výše uvedenou zásadu nutnosti ochrany povinného před způsobením nepřiměřené újmy i v případech dobrovolného splnění závazku, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Z toho – jak lze z této judikatury dovodit – však neplyne, že by o odměně exekutora neměla být řeč vůbec, neboť „snížený rozsah odměny soudního exekutora nemusí vždy vycházet jen z §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ale měl by v jednotlivých případech zohledňovat rozsah činnosti, kterou soudní exekutor před splněním v exekuci vykonal“.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud uplatnil v dané věci ohledně vymezení „vymoženého plnění“ ve smyslu ustanovení §5 vyhlášky nesprávný právní názor, a v důsledku toho aplikoval pro stanovení odměny exekutora nutně rovněž nesprávně ustanovení §11 odst. 2 vyhlášky, logicky opomenul, že bude napříště „ve hře“ především ustanovení jejího §11 odst. 3.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243e odst. 1 a §243g odst. 1 o. s. ř., zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyslovený právní názor je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2017
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu