ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1355.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1355/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,v právní věci žalobce MUDr. T. J. , zastoupeného JUDr. Markétou Cibulkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Perlová č. 5, proti žalované Mělnické zdravotní a.s. , se sídlem v Mělníku, Pražská č. 528/29, IČO 27958639, zastoupené Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 973/41, o 1,494.727,- Kč s příslušenstvím a vzájemné žalobě žalované o 492.929,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 5 C 456/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2016 č.j. 23 Co 180, 181/2016-427, ve znění opravného usnesení ze dne 16. ledna 2017 č.j. 23 Co 180/2016-458, takto:
Rozsudek krajského soudu ve znění jeho opravného usnesení (s výjimkou části výroku I., jímž byl změněn rozsudek okresního soudu a žaloba o částku 766.011,- Kč s úroky z prodlení byla zamítnuta) a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 22.1.2016 č.j. 5 C 456/2014-358, ve znění usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 18.3.2016 č.j. 5 C 456/2014-371 (s výjimkou výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 277.816,- Kč s úroky z prodlení a části výroku I., pokud jím bylo žalobci přiznáno 766.011,- Kč s úroky z prodlení) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1,494.727,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 31.1.2009 uzavřel se žalovanou pracovní smlouvu, na jejímž základě byl u žalované zaměstnán jako ředitel Nemocnice Mělník. Podle článku 2.6 dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 2.12.2013 bylo mezi účastníky dohodnuto, že v případě odvolání nebo vzdání se pracovního místa v měsíci lednu 2014 náleží žalobci odstupné ve výši osminásobku průměrného měsíčního výdělku; toto odstupné „mělo plnit roli kompenzační za ztrátu vedoucího místa“. Dne 27.1.2014 se žalobce vedoucího pracovního místa ředitele vzdal a (při průměrném hodinovém výdělku 2.110,39 Kč zjištěného z hrubé mzdy zúčtované žalobci ve IV. čtvrtletí roku 2013) mu tak vznikl nárok na odstupné ve výši 2,936.313,- Kč. Žalovaná mu však dne 11.3.2014 vyplatila na odstupném pouze 228.657,- Kč a zbytek ve výši 2,707.656,- Kč mu uhradit odmítá. Podle článku 2.3 dohody o mzdě ze dne 2.12.2013 vznikl žalobci rozhodnutím jediného akcionáře žalované ze dne 26.6.2013 nárok na roční odměnu ve výši 100% roční smluvní mzdy, tj. 1,440.000,- Kč. Část této odměny ve výši 720.000,- Kč byla žalobci (jako záloha) vyplacena dne 12.11.2013 a následně dne 22.7.2014 mu byla vyplacena celá odměna ve výši 1,440.000,- Kč, kterou však žalovaná administrativní chybou opomněla snížit o zákonné odvody ve výši 492.929,- Kč. Za této situace žalobce na dlužné odstupné započetl vyplacenou zálohu na odměnu ve výši 720.000,- Kč a omylem vyplacených 492.929,- Kč a touto žalobou po žalované požaduje doplatek odstupného ve výši 1,494.727,- Kč.
Vzájemnou žalobu se žalovaná domáhala, aby jí žalobce zaplatil 492.929,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1.5.2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že administrativním pochybením nesprávně vyplatila žalobci částku 1,440.000,- Kč „v čisté výši“, tedy bez odpočtu „povinných odvodů“ ve výši 492.929,- Kč, čímž se žalobce o tuto částku bezdůvodně obohatil.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 22.1.2016 č.j. 5 C 456/2014-358, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18.3.2016 č.j. 5 C 456/2014-371, žalované uložil, aby žalobci zaplatila 1,216.911,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval (výrok I.), co do částky 277.816,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl (výrok II.), žalobci uložil, aby zaplatil žalované 492.929,- Kč s 8,05% úroky z prodlení od 1.5.2015 do zaplacení (výrok III.), žalované uložil, aby na náhradě nákladů řízení zaplatila žalobci 180.655,- Kč k rukám jeho advokátky a státu – Okresnímu soudu v Mělníku 1.800,25 Kč (výroky IV. a VII.), a žalobci uložil, aby na náhradě nákladů řízení zaplatil žalované 128.983,- Kč k rukám jejího advokáta a státu – Okresnímu soudu v Mělníku 1.057,30 Kč (výroky V. a VI.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalovanou a žalobcem, který byl od 1.2.2009 do 24.2.2014 zároveň členem představenstva žalované, vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 31.1.2009 platný pracovní poměr, v rámci kterého byl žalobce u žalované zaměstnán jako ředitel Nemocnice s poliklinikou Mělník. Z výčtu pracovních činností žalobce, které vyplynuly z provedeného dokazování, je zřejmé, že žalobce vykonával sjednanou práci „jakožto odborník – lékař a jako takový odpovídal za zcela specifickou a vysoce odbornou činnost a fungování celé nemocnice v oblasti poskytování zdravotní péče pacientům“. Nadto byl podřízen představenstvu žalované, kterému odpovídal za dodržování schváleného hospodářského plánu, za hospodárné využívání prostředků žalované a za plnění zadaných koncepčních a strategických úkolů. Tyto činnosti podle názoru soudu prvního stupně „nelze zahrnout pod obchodní vedení žalované, neboť se jedná o věcně vymezenou organizační a řídící činnost na určitém úseku (v daném případě na úseku poskytování zdravotní péče) žalované, u které nelze předpokládat, že by ji mohl vykonávat kterýkoli jiný člen představenstva“. Činnost žalobce u žalované „naplňovala znaky závislé práce ve smyslu §2 zák. práce, když byla vykonávaná ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, a zároveň byla svou povahou odlišná od činnosti, kterou žalobce vykonával jakožto člen představenstva žalované“. Za tohoto stavu tedy žalobci, který se dopisem ze dne 27.1.2014 vzdal své funkce, vznikl podle čl. 2.6 dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 2.12.2013 nárok na odstupné ve výši osminásobku průměrného měsíčního výdělku, ovšem podle výpočtu soudu prvního stupně toliko ve výši 1,445.568,- Kč (žalobce do hrubé mzdy za rozhodné období nesprávně započetl celou částku roční odměny ve výši 720.000,- Kč, namísto její poměrné části ve výši 180.000,- Kč). Protože žalovaná na odstupném již žalobci vyplatila 228.567,- Kč, náleží žalobci přiznaný doplatek ve výši 1.216.911,- Kč. Námitku žalované, že žalobci nevznikl nárok na vyplacení roční odměny, odmítl s odůvodněním, že obě sjednaná kriteria pro vyplacení roční odměny (dosažení dohodnutého hospodářského výsledku a zajištění potřebného personálního vybavení v souladu s požadavky zdravotních pojišťoven) byla splněna. Vzájemnou žalobu žalované soud prvního stupně „shledal po právu“, neboť částka 492.929,- Kč měla správně jít na zákonné odvody, a tudíž byla žalobci vyplacena bez právního důvodu.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.6.2016 č.j. 23 Co 180, 181/2016-427, ve znění opravného usnesení ze dne 16.1.2017 č.j. 23 Co 180/2016-458, rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení s doplňujícím usnesením“ změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 500.899,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, a co do částky 766.011,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl (výrok I.), dále zamítl vzájemnou žalobu žalované o 492.929,- Kč s úroky z prodlení (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.), že účastníci jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení, a to každý z nich ve výši 1.428,30 Kč (výrok IV.), a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 14.435,- Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok V.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že, i když byl žalobce od 1.2.2013 do 24.2.2014 zároveň členem představenstva žalované, byla mezi účastníky dne 31.1.2009 uzavřena platná pracovní smlouva, na jejímž základě žalobce pracoval u žalované jako ředitel Nemocnice s poliklinikou Mělník. V souladu s pracovní smlouvou a organizačním řádem byl ředitel nejvyšším vedoucím zaměstnancem nemocnice, byl odpovědný za vypracování celkové koncepce rozvoje, programu zvyšování kvality a strategie, za operativní řízení v oblasti zdravotní péče a za vzdělávání primářů a vedoucích lékařů a podílel se na vyhledávání nových zaměstnanců a jejich přijímání a na získávání příslušných akreditací. Byl podřízen představenstvu žalované, kterému odpovídal za dodržování schváleného hospodářského plánu, za hospodárné využívání prostředků žalované a za plnění zadaných koncepčních a strategických úkolů, a dále byl povinen provádět kontrolní činnost na odděleních se zaměřením na úroveň léčebné péče a vedení zdravotnické dokumentace, podávat návrhy na odstranění pochybení a v případě závažných nedostatků měl tyto ihned řešit. Vzhledem k uvedenému okruhu povinností ředitele je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že „náplní funkce ředitele nebyla stejná činnost, kterou žalobce vykonával jako člen představenstva žalované“. Za správný odvolací soud považoval rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci v souladu s ustanovením §134a zák. práce vznikl nárok na mimořádnou odměnu ve výši roční mzdy, a proto je třeba částku 720.000,- Kč zahrnout do vyplacené mzdy v rozhodném období pro určení průměrného výdělku pro odstupné žalobce. Protože se však jednalo pouze o polovinu roční odměny (tedy o „půlroční“ odměnu), odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně započetl do hrubé mzdy za rozhodné období IV. čtvrtletí 2013 polovinu této částky, tj. 360.000,- Kč, a dospěl tak k průměrnému hodinovému výdělku 1.396,10 Kč, při kterém činí žalobcem požadované odstupné ve výši osminásobku průměrného výdělku částku 1,942.484,87 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již na tomto nároku žalobci zaplatila 228.657,- Kč, a protože žalobce na svůj nárok započetl částky 720.000,- Kč a 492.929,- Kč, zbývá k doplatku odstupného částka 455.728,87 Kč, která byla žalobci přiznána. Vzájemnou žalobu odvolací soud vzhledem k výše uvedenému zápočtu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou zamítavého výroku ohledně částky 766.011,- Kč s příslušenstvím) podala žalovaná dovolání. Namítala, že soudy obou stupňů věc posoudily v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/1995 a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2008 sp. zn. 29 Odo 1262/2006 a ze dne 21.1.2014 sp. zn. 21 Cdo 632/2013), jestliže dospěly k závěru, že mezi účastníky vznikl platný pracovněprávní vztah, v rámci kterého žalobce vykonával u žalované pozici ředitele Nemocnice s poliklinikou Mělník, ačkoli byl současně členem představenstva žalované. Podle názoru žalované se výkon funkce ředitele nemocnice jako nejvyšší pozice v rámci vnitřní organizace žalované „bez rozdílu překrývá“ s výkonem funkce člena představenstva žalované, kdy „obě funkce svojí náplní odpovídají činnosti, k níž byl žalobce povinen při výkonu funkce člena představenstva dle §192 obch. zák.“. Zdůraznila, že k povinnostem člena představenstva patří především obchodní vedení společnosti, které judikatura dovolacího soudu vymezuje jako „řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských závěrech“. Jeho nezbytnou součástí je vnitřní organizace obchodní činnosti společnosti, tedy i vedení podřízených zaměstnanců, účast na interních poradách či organizace náboru zaměstnanců. Závěry soudů podle jejího mínění rovněž „vytváří dojem, že pod pojem obchodního vedení kapitálové společnosti nelze podřadit odbornou podnikatelskou činnost společnosti, její organizaci a kontrolu“, což ovšem je názor nesprávný, neboť podle judikatury dovolacího soudu „má-li člen představenstva určité odborné znalosti, schopnosti či dovednosti, lze z požadavku náležité péče (§194 odst. 5 obch. zák.) dovodit, že je povinen je při výkonu funkce – v rámci svých možností – využívat“. Pracovněprávní vztah účastníků nelze podle názoru žalované dovozovat ani ze skutečnosti, že „žalobce byl podřízený představenstvu“, neboť povinnost žalobce plnit usnesení představenstva „vyplývá z podstaty funkce člena kolektivního orgánu, tedy z nutné vázanosti člena kolektivního statutárního orgánu rozhodnutím tohoto orgánu ve smyslu ustanovení §194 odst. 4 obch. zák., a nikoli vztah nadřízenosti a podřízenosti jako definiční znak závislé práce ve smyslu ustanovení §2 zák. práce“. Kromě toho dovolatelka vytkla soudům, že nesprávně interpretovaly podmínky pro vznik nároku na roční odměnu za rok 2013 a nesprávně vyhodnotily jejich naplnění, a rovněž nesprávně posoudily oprávněnost vzájemné žaloby žalované na zaplacení 492.929,- Kč s příslušenstvím. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobce, který - jak vyplývá ze zápisu v obchodním rejstříku - v době od 1.2.2009 do 24.2.2014 vykonával funkci člena představenstva žalované, uzavřel se žalovanou dne 31.1.2009 pracovní smlouvu, podle níž měl u žalované pracovat od 1.2.2009 jako ředitel Nemocnice s poliklinikou Mělník a která (ve znění pozdějších změn) upravovala pracovní a mzdové podmínky pro výkon sjednané práce, mimo jiné i podmínky vzniku nároku na odstupné v případě odvolání nebo vzdání se vedoucího pracovního místa (funkce) ředitele. Podle „Organizačního řádu OŘ 1/2012 ve znění dodatků č. 1-3“ ze dne 7.2.2012, platného od 15.2.2012, „je ředitel Nemocnice Mělník nejvyšším vedoucím zaměstnancem Nemocnice Mělník“ se „zodpovědnostmi a kompetencemi“ vymezenými v bodu 11.1. tohoto vnitřního předpisu žalované. Žalobce touto žalobou požaduje doplatek odstupného ve výši osminásobku průměrného měsíčního výdělku z důvodu vzdání se funkce ředitele k určitému datu, kdy výše tohoto doplatku závisí na oprávněnosti jeho nároku na roční odměnu za rok 2013, jejíž kriteria byla mezi účastníky sjednána v „Dohodě o mzdě“ uzavřené dne 2.12.2013.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud - mimo jiné - právní otázku, zda na základě pracovní smlouvy ze dne 31.1.2009 vznikl mezi žalovanou a žalobcem platně pracovní poměr . Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že uvedená pracovní smlouva byla uzavřena dne 31.1.2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13.9.2009, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 320/2009 Sb, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zák. práce“).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp.zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009 a ze dne 29.5.2013 sp.zn. 21 Cdo 1781/2012) činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 písm. a) zák. práce. Neplatné jsou tedy pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích), jmenování nebo volba, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán); právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu. Stejně tak platí obráceně, že dosavadní pracovněprávní vztah mezi fyzickou osobou a obchodní společností (družstvem) nebrání tomu, aby tato fyzická osoba začala vykonávat funkci (člena) statutárního orgánu obchodní společnosti (družstva). Souběžný výkon stejných činností na základě pracovněprávního vztahu a v rámci výkonu funkce (člena) statutárního orgánu však ani v tomto případě nepřichází v úvahu. K těmto závěrům se hlásí i Nejvyšší správní soud (srov. např. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 9.12.2010, sp. zn. 3 Ads 119/2010).
V každém konkrétním případě je proto třeba zjišťovat, zda činnost, jež je (měla být) náplní práce podle pracovní smlouvy uzavřené mezi statutárním orgánem (popřípadě jeho členem, jde-li o kolektivní orgán) a obchodní společností nebo družstvem, není (neměla být) stejná jako činnost, kterou tato osoba vykonávala (měla vykonávat) jako statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán). Jde-li o činnost (práci) odlišnou, lze ji v pracovním poměru vykonávat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2015 sp. zn. 21 Cdo 496/2014 a ze dne 5.4.2016 sp. zn. 21 Cdo 2310/2015).
Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo, které řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem, a které rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady; nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva (§191 odst. 1 věty první až třetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 – dále jen „obch. zák.“). Představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti (§192 odst. 1 věta první obch. zák.). Obchodním vedením akciové společnosti ve smyslu ustanovení §192 odst. 1 věty první obch. zák. je řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.8.2004 sp.zn. 29 Odo 479/2003, uveřejněný pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005), neboli – jak zdůrazňuje dovolatelka s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.3.2005 sp. zn. 4 Afs 24/2003 – „průběžná pravidelná správa záležitostí společnosti a jejího podniku, tzn. rozhodování o organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních aj. otázkách běžného života“.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, statutární orgán (představenstvo akciové společnosti) je hlavním řídícím, výkonným a jednatelským orgánem právnické osoby (akciové společnosti). Z tohoto jeho postavení vyplývá zejména, že je to právě statutární orgán, který stojí na vrcholu pyramidy (hierarchie) právnické osoby a jejích orgánů. Jeho činnost spočívá jednak v tom, že činí (vůči jiným osobám) právní úkony společnosti (zastupuje a jedná jménem společnosti navenek), jednak provádí (dovnitř společnosti) rozhodování, řízení a obchodní vedení společnosti. Z tohoto svého postavení je oprávněn ke všem jednáním jménem právnické osoby (u akciové společnosti s výjimkou těch, která obchodním zákoníkem nebo stanovami jsou vyhrazena do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady). V poměrech právnické osoby tak není jiného orgánu, který by byl statutárnímu orgánu „nadřízen“ a byl tak oprávněn dávat statutárnímu orgánu pokyny (příkazy) týkající se jednání právnické osoby navenek i interně. Na tom nic nemění skutečnost, že toto (všeobjímající) oprávnění statutárního orgánu může být rozmělněno (rozptýleno) tím, že stanovy, případně rozhodnutí samotného statutárního orgánu přenese některá oprávnění (jejich části) na další orgány právnické osoby nebo konkrétní fyzické osoby (zaměstnance). Může také zřídit různé poradní nebo konzultační orgány (ustanovit konkrétní fyzické osoby), jež jsou povolány poskytovat statutárnímu orgánu podklady pro jeho rozhodování (jednání).
Podle ustanovení §1 písm. a) zák. práce tento zákon upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; tyto vztahy jsou vztahy pracovněprávními.
Podle ustanovení §2 odst. 4 zák. práce za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že, má-li být vztah mezi dvěma subjekty považován za pracovněprávní, musí se jednat o vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jehož předmětem je práce, která je vykonávána ve vztahu „nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance“, výlučně osobně zaměstnancem pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Jedině jsou-li splněny všechny tyto předpoklady, jedná se o pracovněprávní vztah, na který se vztahuje režim zákoníku práce. Z postavení statutárního orgánu (jeho členů, jde-li o kolektivní orgán - představenstvo) je zřejmé, že při výkonu své funkce (jako statutárního orgánu) nenaplňuje (nemůže naplňovat) znaky, jimiž zákoník práce charakterizuje vztahy pracovněprávní. Není nikoho, kdo by mu byl nadřízen a mohl mu dávat pokyny k výkonu jeho činnosti. Již z toho je zřejmé, že činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává (nemůže vykonávat) v pracovním poměru, a to ani na základě vůle stran. Zákoník práce zakazuje, aby jeho režim byl vztahován pouze na základě vůle stran na jiné vztahy, než jaké vznikají při výkonu závislé práce nebo jaké vznikají v intencích ustanovení §1 zák. práce v souvislosti s výkonem závislé práce. Uvedené ovšem neznamená, že by si strany smlouvy o výkonu funkce (nebo jiné smlouvy sjednané mezi společností a statutárním orgánem) nemohly dohodnout taková ujednání, na základě kterých by se statutárnímu orgánu dostalo při výkonu jeho činnosti pro společnost (obchodního vedení) podobných oprávnění (výhod), jaké má zaměstnanec v pracovním poměru, ledaže by to zákon (o obchodních korporacích nebo jiný) zakazoval; tímto způsobem je možné sjednat, že statutárnímu orgánu (členu statutárního orgánu) náleží dovolená, náhrady při překážkách v práci, odškodnění při poškození na zdraví apod. Takovou smlouvou se však nemůže založit pracovněprávní vztah, který by se řídil zákoníkem práce, a sjednaných plnění se strany mohou domáhat jen na základě jejich smlouvy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.1.2017 sp. zn. 21 Cdo 3613/2015).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce vykonával v době od 1.2.2009 do 24.2.2014 funkci člena představenstva žalované. Dne 31.1.2009 uzavřel se žalovanou pracovní smlouvu, podle níž měl zastávat pozici ředitele Nemocnice s poliklinikou Mělník. Podle organizačního řádu žalované č. OŘ 1/2012, platného od 15.2.2012 „je ředitel Nemocnice Mělník nejvyšším vedoucím zaměstnancem Nemocnice Mělník“ (dále též jen „NM“) a jeho práva a povinnosti byly vymezeny tak, že „odpovídá za komplexní provoz NM, za respektování vnitřních a obecně platných právních předpisů a jsou mu podřízení všichni zaměstnanci NM“, že „přímo řídí provozně technického a ekonomického náměstka, náměstka pro ošetřovatelskou péči, asistentku ředitele, manažera kvality, primáře a vedoucí zaměstnance zdravotnických oddělení, technika BOZP a PO, ústavního epidemiologa a právníka“, že „je oprávněn jednat jménem NM v rozsahu svých kompetencí vymezených představenstvem žalované“ a „podepisovat veškeré dokumenty, a to vždy spolu s jedním ze svých náměstků“, že „je odpovědný za vypracování celkové koncepce rozvoje, programu kontinuálního zvyšování kvality a strategie NM a za operativní řízení v oblasti zdravotní péče“, že „odpovídá představenstvu za plnění zadaných koncepčních a strategických úkolů při řízení NM“ a „za dodržování schváleného hospodářského plánu, za hospodárné využívání finančních prostředků, majetku NM, zdravotnického materiálu a léčivých přípravků“, že „odpovídá za personální zajištění zdravotnických oddělení (včetně odpovědnosti za vzdělávání primářů a vedoucích lékařů vyplývající z organizační směrnice č. OS 03-03/01, platné od 3.12.2012) a zabezpečení jejich plynulého chodu“, že „pověřuje členy odborných komisí, Rady kvality a Rady pro rozvoj ošetřovatelské péče“, že „provádí kontrolní činnost na odděleních se zaměřením na úroveň léčebné péče, včetně vedení zdravotnické dokumentace a podává návrhy na odstranění zjištěných nedostatků, včetně sankčních postihů“ a „v případě závažných nedostatků má povinnost nařídit okamžitá opatření k jejich nápravě“. Z uvedeného výčtu práv a povinností ředitele Nemocnice Mělník je nepochybné, že náplní tohoto vedoucího pracovního místa byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u žalované jako člen jejího představenstva (zastupování společnosti navenek, obchodní vedení společnosti i právní úkony směrem dovnitř společnosti). Jednalo se o zastřešující organizační a řídící činnosti v rámci celého podniku žalované (Nemocnice Mělník), k níž bylo třeba i odborných (lékařských) znalostí, které byl žalobce povinen při výkonu funkce člena představenstva – v rámci svých možností – využívat, aby vyhověl požadavku náležité péče řádného hospodáře vyplývající z ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2008 sp.zn. 29 Odo 1262/2006, na který ve pospěch svých úvah poukazuje i žalovaná v dovolání). Za tohoto stavu tedy nebyl uzavřením pracovní smlouvy na pozici ředitele Nemocnice Mělník u žalované platně založen pracovní poměr a pracovní smlouva uzavřená dne 31.1.2009 mezi žalovanou a žalobcem na výkon tohoto vedoucího pracovního místa je tudíž neplatná. Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k opačnému závěru, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej (včetně opravného usnesení) v napadené části podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí (včetně doplňujícího usnesení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu