ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1435.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1435/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně AZT, spol. s r. o. se sídlem v Brně, Černovická č. 619/13 , IČO 25534611, zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova č. 138/4, proti žalované Mgr. Š. G. , zastoupené Mgr. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní č. 614/6, o zaplacení 1.164.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 271/2005, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2016, č. j. 44 Co 85/2013-337, ve znění usnesení ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 44 Co 85/2013-341, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Milana Sochora, advokáta se sídlem v Brně, Divadelní č. 614/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, č. j. 44 Co 85/2013-337, ve znění usnesení ze dne 3. 11. 2016, č. j. 44 Co 85/2013-341, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr o tom, že „žalobkyně neprokázala podmínky vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [když v řízení o náhradu škody podle ustanovení §250 odst. 1 zákoníku práce má zaměstnavatel (žalobkyně) procesní povinnost tvrdit (srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. §101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.) všechny předpoklady potřebné pro vznik povinností k náhradě škody (porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinnou souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance, přitom je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká) - srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, který byl uveřejněn pod č. 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1174/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4956/2015], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li žalobkyně, že rozhodnutí soudu prvního stupně je „nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, resp. neobsahuje některé náležitosti uvedené v ust. §157 odst. 2 o. s. ř.“, (neboť „odůvodnění obsahuje pouze souhrnné a zcela neurčité skutkové zjištění o tom, že žalobce neprokázal, že by žalovaná použila pro svou potřebu peněžní prostředky, které vybrala v hotovosti z korunového účtu žalobkyně“), nezpochybňuje právní posouzení věci soudem, ale uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít – kdyby byla důvodná - za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný pod č. 19/1993 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14/2001 v časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat právní názor, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K tzv. jiné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. - jen je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není. Poukazuje-li žalobkyně v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1587/2009, ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, a ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, přehlíží, že v jí uvedených věcech šlo o situaci, kdy dovolání bylo podle tehdy platné právní úpravy přípustné, a proto dovolací soud musel k tzv. jiné vadě řízení přihlédnout.
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, č. j. 44 Co 85/2013-337, ve znění usnesení ze dne 3. 11. 2016, č. j. 44 Co 85/2013-341, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně je v souladu s ustanovením §151 odst. 1 o. s. ř. (neboť soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí, rozhodl o nákladech řízení podle v té době platné a účinné vyhlášky č. 484/2000 Sb.) i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4842/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, z jehož odůvodnění se podává, že zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. ke dni 7. 5. 2013 došlo k zásahu do legitimního očekávání účastníků většiny probíhajících soudních řízení, a to ohledně maximální částky, kterou jim soud může v případě jejich neúspěchu uložit k náhradě, pokud v průběhu řízení byla zásadně změněna procesní pravidla, je třeba dbát na ochranu práv účastníků v těch případech, kde se taková nepředvídatelná změna nastavených pravidel projeví, v těchto případech se zvažuje hledisko legitimního očekávání účastníků, a pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze striktně podle advokátního tarifu postupovat, východiskem je ustanovení §136 o. s. ř., podle nějž lze spravedlivou výši náhrady nákladů řízení určit volnou úvahou, přičemž lze analogicky vycházet i ze zrušené tzv. přísudkové vyhlášky).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně a dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu