ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1987.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1987/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. I. H. , zastoupené JUDr. Tomášem Dobřichovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná č. 678/9, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 601 62 694, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 269/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 23 Co 362/2016-119, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016 č. j. 23 Co 362/2016-119 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k povinnosti zaměstnavatele navrhnout zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení §73a zák. práce (má-li vůbec zaměstnavatel takovou práci) srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4897/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4345/2014, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5567/2016; k povinnosti zaměstnavatele nabízet zaměstnanci pouze místo odpovídající (kromě jeho zdravotního stavu) jeho kvalifikaci ke dni, kdy mu byla dána výpověď z pracovního poměru - srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3980/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2305/2015; k výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, za který lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 126, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4647/2010] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (podstatou námitek dovolatelky je její nesouhlas se skutkovým závěrem soudů ohledně „posouzení kvalifikace žalobkyně ve vztahu k nabízenému pracovnímu místu referenta fiskální politiky“, tedy ohledně splnění nabídkové povinnosti žalované; dovolatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů, na základě něhož odvolací soud dospěl k závěru, že výpovědní důvod pro nadbytečnost byl naplněn a předestírá své vlastní skutkové závěry, na nichž buduje odlišné právní posouzení věci), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. července 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu