ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2676.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2676/2017-292
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. A. R. , zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova č. 82/27, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí , se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí č. 101/5, IČO 45769851, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 421/21, o určení trvání pracovního poměru a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 37/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 č.j. 62 Co 355/2016-223, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr žalobce u žalované založený pracovní smlouvou ze dne 1.12.1994 trvá, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě mzdy (ztráty na výdělku) 440,- USD měsíčně za období od 20.10.1996 do 18.3.2014, na náhradě za újmu na zdraví 30,000.000,- Kč, na bolestném a ztížení společenského uplatnění 30,000.000,- Kč, na odškodnění za věznění 34,000.000,- Kč a na věcné škodě 25.000,- USD. Žalobu odůvodnil tím, že jako původem P. žijící v I. jako azylant uzavřel dne 1.12.1994 s Českou republikou – Velvyslanectvím ČR v B., zastoupeným PhDr. Evou Filipi, velvyslankyní ČR v I., pracovní smlouvu na dobu neurčitou, podle níž měl vykonávat výpomocné práce na konzulátu a pomocné práce na hospodářském úseku podle pokynů vedoucího velvyslanectví nebo jím pověřeného zaměstnance. Fakticky však žalobce vykonával funkce konzulárního úředníka – zástupce konzula (např. připravoval podklady k vyřizování víz občanům I. r., prováděl analýzy politických zpráv, kontroloval práci ostatních zaměstnanců ambasády, setkával se se zástupci ostatních konzulárních misí v I.), dále působil jako poradce velvyslankyně, pomocný hospodář, ochránce ambasády, průvodce pro členy a hosty velvyslanectví a osobní řidič velvyslankyně. Místem výkonu práce byl B. a mzda od dubna 1996 činila 440,- USD měsíčně. Při výkonu každé činnosti žalobce dostával široké pravomoci, mimo pracovní dobu držel nepřetržitou pracovní pohotovost a pro plnění pracovních úkolů byl z viny F. považován za místního agenta, který pracuje proti I. r. a z neznámých důvodů provokuje kontrarozvědku. Ačkoli byl velvyslankyní F. ujišťován, že je pod ochranou České republiky a nehrozí mu žádné nebezpečí, dne 20.10.1996 byl žalobce kolem 7.30 hodin ráno zatčen, odvezen tajnou bezpečností I. do věznice A., obviněn ze špionáže ve prospěch U. a I. a odsouzen tajným politickým soudem k dvěma letům odnětí svobody ve věznici A. Z výkonu trestu byl propuštěn na základě amnestie dne 10.3.1998 a po celou dobu věznění s ním bylo krutě a nelidsky zacházeno. Následně musel žalobce opustit I., několik let pobýval na U., v roce 2002 se dostal do Č. jako ilegální uprchlík, v roce 2003 mu zde byl udělen azyl a dne 30.7.2009 se stal občanem Č. Podle názoru žalobce došlo v důsledku mučení a nelidského zacházení ve vězení, kam se dostal v příčinné souvislosti s plněním pracovních úkolů, k trvalému poškození jeho zdraví – pracovnímu úrazu, za jehož odškodnění odpovídá žalovaná podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce. Žalobce má zdravotní problémy zejména po psychické stránce (trpí depresemi, úzkostnými stavy, agorafobií, velmi nízkou sociální adaptací, anhedonií a sebevražednými tendencemi, nezvládá komunikaci s okolím, ani péči o domácnost) a z tohoto důvodu byl uznán od 19.12.2008 plně invalidním. Je extrémně závislý na pomoci druhých a prognóza jeho zdravotního stavu se jeví jako nepříznivá. V důsledku odsouzení byl jeho majetek zkonfiskován a členové rodiny museli vynaložit finanční prostředky na to, aby měl snesitelnější podmínky ve vězení, čímž žalobci vznikla věcná škoda v žalované výši. Protože jeho pracovní poměr se žalovanou dosud nebyl žádným zákonným způsobem ukončen, ušlo žalobci od 20.10.1996 na výdělku 440,- USD měsíčně. Odpovědnost žalované za uvedenou škodu vyplývá podle mínění žalobce i z ustanovení §187 odst. 1 zák. práce, neboť škoda žalobci vznikla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele zajistit pro zaměstnance bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky, a také z Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích, neboť škoda vznikla žalobci nesprávným úředním postupem žalované ve smyslu čl. 22 odst. 1 této úmluvy.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8.4.2016 č.j. 17 C 37/2014-164 určil, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá (výrok I.), a ve zbývající části žalobu zamítl (výroky II. až VI.); současně rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“ (výrok VII.), že náklady ustanoveného zástupce žalobce nese stát (výrok VIII.) a že ustanovené zástupkyni žalobce se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 89.782,- Kč (výrok IX.). Podle názoru soudu prvního stupně je v projednávané věci dána pravomoc českých soudů, je dána jeho věcná i místní příslušnost a je třeba aplikovat české právo, protože hmotné právo platné a účinné v rozhodné době ve státě Irák nebylo zjištěno. Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že vznik pracovního poměru žalobce vyplývá z předložených pracovních smluv (nejpozději ze smlouvy ze dne 1.6.1995), přičemž soud „s ohledem na potvrzení totožnosti žalobce svědkem M. i M. a vazbu na ostatní důkazy“ nemá pochyb o tom, že žalobce je tou osobou, která předložené pracovní smlouvy podepsala. Přepis jména žalobce z arabštiny je ve všech dokumentech založených ve spise „velmi podobný, pouze s drobnými odchylkami v některých hláskách“. Na dokumentech jsou sice dvě různá data narození, avšak zde soud přihlédl k tomu, že „datum narození není v arabských zemích tak zásadním údajem jako v naší zemi“. Druh práce je v pracovních smlouvách přesně vymezen (řidič ZÚ, pomocná síla ZÚ), místo výkonu práce „lze jednoznačně určit jako velvyslanectví ČR v B.“, dnem nástupu do práce bylo datum 1.9.1994 a pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Protože v řízení „nevyšla najevo žádná skutečnost (zákonný důvod), na základě které by pracovní poměr účastníků skončil“, soud prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá, když domněnka žalované, že po uvěznění žalobce skončil pracovní poměr „s ohledem na tehdejší poměry v zemi“ jeho smrtí, „se ukázala býti mylnou“. Nárok na náhradu mzdy není důvodný, neboť „zde není žádná zákonná překážka odůvodňující její poskytování“, od roku 2008 je žalobce plně invalidní, a tedy mu jeho zdravotní stav neumožňuje výkon jakékoliv práce, a navíc je nárok za dobu před 18.3.2011 promlčen. Ani uplatněné nároky z pracovního úrazu nejsou opodstatněné, protože se žalobci „nepodařilo prokázat vznik a průběh úrazu“, a ani „nebylo postaveno najisto, zda k úrazu došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“, když „není vyloučeno, že k zatčení žalobce mohlo dojít i zcela bez vazby na pracovní poměr k žalované při řízení jeho soukromého vozidla“.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.1.2017 č.j. 62 Co 355/2016-223 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl, ve výrocích II., III., IV., V., VI. a VIII. tento rozsudek potvrdil, a rozhodl, že „se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů“. Odvolací soud poté, co ve shodě se soudem prvního stupně dovodil splnění všech zákonných podmínek pro postup podle českých právních předpisů, se nejprve zabýval „zásadní“ námitkou žalované ohledně totožnosti žalobce s osobou, která podepsala předložené pracovní smlouvy. Akcentoval, že v pracovních smlouvách je žalobce označen jinak (jako „L. A. A. R.“ nebo jen „L. A.“), než jak vystupuje v tomto řízení (jako „L. A. R.“). Žalobce vysvětlil tyto rozdílnosti jednak složitostmi přepisu jmen z a. do č., jednak tím, že datum narození je v I. nepodstatný identifikační údaj a že k chybě v datu narození došlo kvůli nesprávnému postupu i. úředníka. Toto vysvětlení však odvolací soud považuje za zcela nedostačující a „v režimu občanského soudního řízení podle platných českých procesních předpisů nemůže obstát“. Bylo proto na žalobci, aby jednoznačně prokázal, že je tou osobou, která uzavírala v roce 1994 a 1995 pracovní smlouvy s Velvyslanectvím ČR v B., a aby tak prokázal svou věcnou legitimaci v řízení. Svědkyně F., která měla být v B. přímou nadřízenou žalobce, však jeho totožnost s osobou označenou v pracovních smlouvách nepotvrdila, podle fotografií žalobce založených ve spise pouze uvedla, že „typově by to mohl být on“. Totožnost žalobce „jednoznačně nepotvrdili ani svědci P. M. a P. M.“, kteří v rozhodné době na Velvyslanectví ČR v B. rovněž pracovali. Za této situace odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „totožnost žalobce v řízení s osobou, která v letech 1994 a 1995 uzavírala s žalovanou pracovní smlouvy, nebyla v řízení prokázána, a tohoto důvodu nelze dovodit, že by mezi účastníky vznikl pracovní poměr podle ustanovení §33 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce“. Protože mezi účastníky nevznikl pracovní poměr, nemůžou být další nároky žalobce na zaplacení náhrady mzdy a odškodnění pracovního úrazu v podobě újmy na zdraví, bolestného a ztížení společenského uplatnění, odškodnění za věznění a věcné škody důvodné, neboť „existence těchto nároků se přímo váže k trvání pracovního poměru účastníků“. Odvolací soud však ještě „nad rámec uvedeného dodává“, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce nijak neprokázal průběh a okolnosti zatčení, vznik pracovního úrazu, průběh a okolnosti úrazového děje, ani příčinnou souvislost. Kromě toho nelze podle jeho názoru přehlédnout, že pracovní smlouvy ze dne 1.9.1994 a 1.6.1995 neobsahují jednu z podstatných náležitostí - místo výkonu práce, „takže lze konstatovat, že pracovní poměr mezi žalovanou a subjektem označeným v pracovní smlouvě platně ani nevznikl, nanejvýš se mohlo jednat o faktický pracovní poměr“, který „nepožívá ochrany soudu a nelze proto ani žalovat na určení jeho trvání“. Vzhledem k tomu, že žalobce „nesplňoval kriteria konzulárního úředníka nebo konzulárního zaměstnance ve smyslu čl. 1 bodu 1 písm. d) a e) Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích, nemůže žalovaná odpovídat za škodu ani podle ustanovení §18 tehdy platného zákona č. 58/1969 Sb., ani podle ustanovení §13 nyní platného zákona č. 82/1998 Sb“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o.s.ř. i konstantní judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2015 sp. zn. 21 Cdo 2406/2015 a ze dne 25.9.2013 sp. zn. 32 Cdo 4054/2011), jestliže na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že je tou osobou, která uzavřela s žalovanou předložené pracovní smlouvy, aniž by v odvolacím řízení zopakoval důkazy výpověďmi svědků M., M. a svědkyně F., na nichž svůj opačný skutkový závěr založil. Tyto výpovědi hodnotí jinak než soud prvního stupně a zpochybňuje potvrzení totožnosti žalobce svědky M. a M. s poukazem na to, že šlo o identifikaci po 20 letech poté, kdy ho naposledy viděli. Oba svědci však byli se žalobcem v každodenním kontaktu po dobu dvou let, znali to tedy velice dobře a „naprosto jednoznačně“ ho identifikovali. Za rozporné s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudkem ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 1715/2007) dovolatel považuje rovněž úvahy odvolacího soudu o tom, že mezi žalovanou a subjektem označeným v pracovních smlouvách by se nanejvýš mohlo jednat o faktický pracovní poměr. V pracovních smlouvách je na několika místech uvedeno, že místem výkonu práce žalobce je velvyslanectví ČR (neboli zastupitelský úřad, zkráceně ZÚ) v B. Tento údaj podle názoru žalobce vyplývá z označení stran, z čl. 1 pracovní smlouvy (pomocná síla ZÚ, řidič ZÚ) i z čl. 2 (práce na ZÚ, výpomocné práce na KO a hosp. úseku, míněno velvyslanectví). Velvyslanectví působilo jen na jednom místě v B. a žalobce nemohl vykonávat práce pro velvyslanectví jinde. Svědci M. a M. přitom dosvědčili, že žalobce s nimi na velvyslanectví v B. pracoval. Z pracovních smluv tedy místo výkonu práce jednoznačně vyplývá, obsahují tak všechny podstatné náležitosti a pracovní poměr mezi účastníky platně vznikl. Žalobce dále vyslovil názor, že pokud nebylo možno jeho další nároky posoudit z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce, měly soudy jeho nároky vyplývající z poškození zdraví v důsledku dlouhodobého věznění právně posoudit podle ustanovení §187 odst. 1 a §205b zák. práce, upravujících obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu, neboť faktická pracovní náplň žalobce vystavovala velikému nebezpečí ze strany irácké rozvědky a jeho nadřízené (paní F.) muselo být toto riziko známo. Porušení právní povinnosti ze strany žalované, v důsledku kterého žalobci vznikla při plnění pracovních úkolů škoda, žalobce spatřoval v tom, že žalovaná v rozporu s ustanoveními §135 odst. 1, §139 odst. 1 a §170 odst. 1 zák. práce nezajistila pro žalobce jako zaměstnance bezpečnost při práci, ani neodstraňovala pro něj rizikovou práci, nýbrž naopak vytvářela pro žalobce rizika a naváděla žalobce na rizikovou práci nehledě na hrozby, kterých si byla vědoma. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) významné vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek se může odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně učiněného zejména na základě výpovědi svědků. Vzhledem k tomu, že tuto právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o.s.ř.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o.s.ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1966 sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení); takový skutkový závěr odvolacího soudu je učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o.s.ř.
Uvedené neplatí v případě důkazních prostředků listinných (§129 o.s.ř.), u nichž je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená - tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2007 sp. zn. 21 Cdo 194/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.3.2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006).
V projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - měl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobce je tou osobou, která uzavřela s žalovanou předložené pracovní smlouvy. Uvedený skutkový závěr soud prvního stupně založil především na výpovědích svědků P. M. a P. M. Domníval-li se odvolací soud, že takový skutkový závěr z obsahu výpovědí jmenovaných svědků, tak jak byly zachyceny v protokolu (oba svědkové shodně vypověděli, že žalobce znají z let, kdy působili na velvyslanectví v B., a že žalobce byl místním zaměstnancem), nevyplývá, měl výslechy P. M. a P. M. zopakovat a opatřit si tak pro posouzení jejich výpovědí podklady, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Kromě toho měl odvolací soud k tomuto skutkovému zjištění zopakovat i výslech svědkyně E. F. tak, aby jmenovaná měla možnost vyjádřit se k totožnosti žalobce nejen podle jeho fotografie, nýbrž – stejně tak jako svědkové P. M. a P. M. – v rámci přímé konfrontace s žalobcem. Protože odvolací soud sám nezopakoval potřebné důkazy, není jeho skutkový závěr o tom, že „totožnost žalobce s osobou, která v letech 1994 a 1995 uzavírala s žalovanou pracovní smlouvy, nebyla v řízení prokázána“, v souladu s ustanoveními §122, §123, §211 a §213 o.s.ř.
Vzhledem k uvedenému procesnímu pochybení nemohou (prozatím) obstát ani právní závěry odvolacího soudu (že mezi účastníky nevznikl pracovní poměr a že nejsou důvodné ani ostatní žalobcem požadované nároky, jejichž „existence se přímo váže k trvání pracovního poměru mezi účastníky“), které byly na výše zmíněném skutkovém zjištění založeny.
Dovolací soud nesdílí ani úvahy odvolacího soudu o tom, že, i kdyby žalobce byl tou osobou, která uzavřela se žalovanou předložené pracovní smlouvy, „nanejvýš se mohlo mezi účastníky jednat o faktický pracovní poměr“, neboť „pracovní smlouvy ze dne 1.9.1994 a 1.6.1995 neobsahují místo výkonu práce“.
Podle ustálené judikatury se tzv. faktickým pracovním poměrem rozumí právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele práci, ačkoliv mezi nimi nevznikl platný pracovněprávní vztah (nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 2029/2009]. Je mimo pochybnost, že pracovní smlouva musí – kromě druhu práce a dne nástupu do práce – obsahovat také místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být sjednaný druh práce vykonáván (srov. §29 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2006 – dále jen „zák. práce“). Z ustanovení §32 odst. 1 zák. práce však vyplývá, že zákoník práce sice požaduje, aby byla pracovní smlouva uzavřena písemně, avšak s nedodržením předepsané písemné formy nespojuje výslovně neplatnost tohoto pracovněprávního úkonu (srov. §242 odst. 2 větu první zák. práce). Platná je proto pracovní smlouva nejen tehdy, byla-li uzavřena písemně, ale i v případě, že byla sjednána ústně, popřípadě jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tj. konkludentně (k tomu srov. Sborník stanovisek Nejvyššího soudu III, Praha 1980, s. 19). Nejde-li o výslovné projevy vůle, lze považovat za sjednaný ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele vykonávat, za sjednané místo výkonu práce to místo (organizaci, společnost, její organizační složku), v němž začal pracovat, za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy zaměstnanec takovou práci začal bez námitek se souhlasem zaměstnavatele skutečně vykonávat. V tomto smyslu nebylo v projednávané věci – jak se podává z obsahu spisu - mezi účastníky pochyb o tom, že místem výkonu práce je sídlo Velvyslanectví ČR v Bagdádu. Okolnost, že je eventuelně dodatečně sepsána na příslušném formuláři „řádná“ pracovní smlouva, jak tomu v řadě případů bývá, za této situace potom znamená, že taková listina má povahu potvrzení o obsahu dříve konkludentně sjednaných pracovních podmínek.
Kromě toho odvolací soud v dalším řízení nepřehlédne eventuelní možnost posouzení odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení §187 zák. práce, neboť v posuzované věci se žalobce domáhá náhrady škody na zdraví, na výdělku a věcné škody – mimo jiné - s tvrzením, že mu tato škoda vznikla v příčinné souvislosti s plněním pracovních úkolů v důsledku porušení právní povinnosti žalované spočívající v tom, že „v rozporu s ustanoveními §135 odst. 1, §139 odst. 1 a §170 odst. 1 zák. práce nezajistila pro žalobce jako zaměstnance bezpečnost při práci, ani neodstraňovala pro něj rizikovou prácí, nýbrž naopak vytvářela pro žalobce rizika a naváděla žalobce na rizikovou práci nehledě na hrozby, kterých si byla vědoma“. Vzhledem k uvedenému tvrzení by tak mohlo (po poučení žalobce podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o.s.ř.) připadat v úvahu zkoumání obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu jak podle ustanovení §187 odst. 1 zák. práce, tak podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu