ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2733.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 2733/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. T. B. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Vochyánovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Nerudova č. 1190/3, proti žalovaným 1) V. B. a 2) V. B. , právně zastoupených JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova č. 52, o výživné zletilého dítěte, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 68/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 22. 1. 2015 č. j. 54 Co 296/2014-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě se s výjimkou výroku, kterým byly potvrzeny výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. prosince 2013 č. j. 7 C 68/2012-73, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce v Jihlavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 28. 12. 2012 u Okresního soudu v Třebíči domáhal určení výše výživného zletilého dítěte za období od 1. 3. 2010 do 30. 6. 2012 a jeho zpětného vyplacení za období, kdy byl žalobce studentem vysoké školy. Rodiče svou vyživovací povinnost plnili do 15. 2. 2010 jednak fakticky, když u nich žalobce o víkendech a prázdninách bydlel, a dále mu přispívali peněžitou částkou na výdaje spojené se studiem. Po konfliktní situaci mezi žalobcem a žalovanými došlo k zamezení kontaktu mezi nimi a žalovaní přestali svoji vyživovací povinnost plnit. Žalovaní ve svém společném vyjádření k žalobě navrhli, aby výživné žalobci nebylo přiznáno pro rozpor s dobrými mravy spočívající v ignoraci žalovaných žalobcem.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 20. 12. 2013, č. j. 7 C 68/2012-73, zamítl návrh žalobce, aby soud uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci na výživném částku 10 000 Kč měsíčně za období od 1. 3. 2010 do 30. 6. 2012, splatnou jednorázově částkou 280 000 Kč, žalované 2) povinnost zaplatit žalobci na výživném částku 3 000 Kč měsíčně za období od 1. 3. 2010 do 30. 6. 2012, splatnou jednorázově částkou 84 000 Kč, a uložil žalobci povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému 1) náklady řízení ve výši 112 699 Kč k rukám jeho právního zástupce a dále uložil žalobci povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalované 2) náklady řízení ve výši 33 663 Kč k rukám jejího právního zástupce.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že v daném případě byly naplněny předpoklady pro nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, a to úmyslně pasivním a zcela ignorujícím chováním žalobce vůči žalovaným. Soud přitom nepřisvědčil názoru žalobce, že v daném případě bylo jeho chování adekvátní vzhledem k chování žalovaných jednak vůči jeho osobě, ale taktéž k jiným osobám, zejména dalším členům rodiny.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 22. 1. 2015 č. j. 54 Co 296/2014-104 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na nákladech řízení částku 21 886 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce a dále povinnost zaplatit žalované 2) na nákladech řízení částku 6 538 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce. Na závěr soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním názorem soudu prvního stupně ohledně nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy, ohledně nákladů řízení však dospěl k závěru, že jejich výše je neúměrně vysoká v důsledku zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., o paušální odměně advokátů (dále jen „přísudková vyhláška“) nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, a zároveň odvolací soud shledal důvody zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud uzavřel, že žaloba byla podána za účinnosti přísudkové vyhlášky, ta však byla v průběhu řízení před soudem prvního stupně zrušena výše uvedeným nálezem Ústavního soudu. Soud prvního stupně pak náklady řízení určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“, kvůli čemuž soud prvního stupně přiznal žalovaným částku o více jak dva a půl násobek vyšší, než by byla částka přiznaná podle přísudkové vyhlášky. Odvolací soud s přihlédnutím k tomu, že Ústavní soud se snažil o snížení vysokých odměn zástupců z řad advokátů promítnutých do nákladů řízení a nikoliv o navýšení těchto částek a že určení výše nákladů řízení podle advokátního tarifu by v daném případě bylo v hrubém rozporu se zásadou legitimního očekávání, snížil odměnu za právní služby poskytnuté žalovaným v řízení před soudem prvního stupně na výši, která by byla určena podle přísudkové vyhlášky. Následně odvolací aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že na špatných vztazích mezi žalobcem a žalovanými nesou určitou vinu samotní žalovaní, což se mj. projevilo i neochotou žalovaných hledat mimosoudní či smírné řešení sporu, a zejména pak žalovaný 1) měl k žalobci autoritativní postoj. Náklady odvolacího řízení pak soud rozhodnul již podle advokátního tarifu, neboť odvolání bylo podáno až po zrušení přísudkové vyhlášky; i náklady odvolacího řízení z důvodů výše uvedených dle ustanovení §150 o. s. ř. z jedné poloviny žalovaným nepřiznal.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní společným dovoláním, a to v rozsahu výroků měnících rozsudek soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení a výroku o nákladech odvolacího řízení. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku aplikace ustanovení §150 o. s. ř., když kritéria pro nepřiznání části nákladů řízení posoudil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014. Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud neměl náhradu nákladu řízení před soudem prvního stupně určit podle přísudkové vyhlášky, ale podle advokátního tarifu. Závěrem dovolatelé poukazují na to, že odchýlením se od zásady úspěchu ve věci, když žaloba byla podána se šikanózním úmyslem, a nedáním prostoru pro vyjádření se k úmyslu odchýlit se od zásady úspěchu ve věci, došlo ze strany odvolacího soudu k porušení jejich práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto navrhl, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, případně aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nadto se žalobce ohradil vůči tvrzením žalovaných o šikanózní povaze žaloby a poukázal na výslech nadbytečných svědků navrhovaných žalovanými, což vedlo k navýšení nákladů řízení. Závěrem žalobce uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu akceptoval, náklady řízení žalovaným řádně a včas uhradil a že již se žalovanými nechce vést žádné další spory.
Jelikož řízení bylo zahájeno dne 28. 11. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, na vyřešení otázky procesního práva (za jakých podmínek může být rozhodnuto, že účastníku se zcela nebo zčásti nepřiznává náhrada nákladů řízení, která by mu podle úspěchu ve věci příslušela), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je také důvodné.
Podle ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací.
Podle ustanovení §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud přitom přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1404/2015).
Odvolací soud v souladu s výše uvedenými závěry správně posuzoval sociální a osobní poměry účastníků řízení, jejich postoje během řízení, zejména pak postoj žalovaného 1) k návrhu smírného řešení sporu. V projednávané věci se však měl odvolací soud při posuzování, zda jsou splněny podmínky pro to, aby procesně úspěšnému žalovanému nebyla zcela nebo z části přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, zabývat – jak též vyplývá z výše uvedeného – dále tím, zda majetkové poměry žalobce umožňují uhradit žalovanému náklady řízení, aniž by to mělo do poměrů žalobce výraznější dopad, jak by se rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení dotklo majetkových poměrů žalovaných jako oprávněných účastníků a zda by po žalovaných bylo s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu možné spravedlivě požadovat, aby jimi vynaložené náklady nesli ze svého.
Této povinnosti však odvolací soud nedostál, neboť se zabýval pouze sociálními a osobními poměry účastníků, nepřihlédl však k majetkovým poměrům účastníků a k tomu, jak by se rozhodnutí, že se žalovaným zčásti nepřiznává náhrada nákladů řízení, dotklo majetkových poměrů žalovaných jako oprávněných účastníků a zda by po žalovaných bylo s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu možné spravedlivě požadovat, aby jimi vynaložené náklady nesli z části ze svého. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě jsou splněny předpoklady pro to, aby žalovaným, kteří měli ve věci plný úspěch, bylo podle ustanovení §150 o. s. ř. odepřeno přiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně z 50 %, proto nemůže být – pro svou předčasnost – správný.
Za důvodné Nejvyšší soud nepovažuje námitky žalovaných směřující proti způsobu určení výše odměny za zastupování advokátem. Výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení §6 a následujících advokátního tarifu (srov. §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože přísudková vyhláška, která upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena, určil odvolací soud za této situace pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem.
Postup odvolacího soudu, když při úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky vycházel ze zrušené přísudkové vyhlášky, je v souladu i s názorem Ústavního soudu. Zejména u řízení zahájených před zrušením přísudkové vyhlášky je dle názoru Ústavního soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení nezbytné zvážit právě hledisko legitimního očekávání účastníků. Postupem předepsaným v zákoně, tedy aplikací ustanovení §151 odst. 2, věta první před středníkem, o. s. ř., nelze pro absenci přísudkové vyhlášky výši náhrady nákladů zastoupení zjistit. Za této situace je na místě, aby obecné soudy vycházely z ustanovení, jež určuje jejich postup pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z ustanovení §136 o. s. ř., a určily výši nákladů za zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy. Soudy přitom mohou vycházet v úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky a podle Ústavního soudu je to v odůvodněných případech dokonce žádoucí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15).
Dovolateli namítané porušení práva na spravedlivý proces - odchýlením se od zásady úspěchu ve věci, když žaloba měla být podána se šikanózním úmyslem, a nedáním prostoru pro vyjádření se k úmyslu odchýlit se od zásady úspěchu ve věci - dovolací soud v dané věci nespatřuje. Závěr o šikanózní povaze žaloby nemá oporu v zjištěních odvolacího soudu, který naopak dospěl k závěru, že se i žalovaní na vzniklé vyhrocené situaci se žalobcem bezesporu podíleli. Z množství obsáhlého dokazování provedeného zejména soudem prvního stupně ve vztahu ke vznesené námitce rozporu s dobrými mravy a ze závěru odvolacího soudu o podílu viny žalovaných na neutěšených vztazích se žalobcem je zjevné, že tvrzení žalovaných o šikanózní povaze žaloby je zjevně účelové a nezakládá se na závěrech odvolacího soudu obsažených v napadeném rozsudku. Stejně tak námitka žalovaných, že jim nebyl dán prostor pro vyjádření se k úmyslu aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. nemá oporu v obsahu spisu, když z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. 1. 2015 je zjevné, že účastníci byli poučeni o možném úmyslu odvolacího soudu odchýlit se od zásady úspěchu ve věci (srov. č. l. 96).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v těchto výrocích zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř., za užití ustanovení §243f odst. 4 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně, pobočce v Jihlavě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o nákladech řízení rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu