ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2735.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2735/2017-548
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce S, K, , zastoupeného Mgr. Vladimírem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Lípová č. 511/15, proti žalovanému Tesco Stores ČR a. s. se sídlem v Praze 10, Vršovická č. 1527/68b, IČO 45308314, zastoupenému Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hanusova č. 1557/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o povinnosti žalovaného omluvit se žalobci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 171/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2017, č. j. 23 Co 448/2016-511, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 23 Co 448/2016-511, do výroků ve věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 14. 6. 2012 daná žalovaným žalobci podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce je platná (neboť žalobce se v důsledku organizační změny provedené rozhodnutím představenstva žalovaného ze dne 11. 6. 2012 stal nadbytečným), a o tom, že v případě „jednání nadřízených F. a W. při pohovoru se žalobcem dne 24. 10. 2011 a dne 21. 11. 2011, zaznamenané na CD“, se nejedná o šikanu, a proto žaloba v části, v níž se žalobce vůči žalovanému domáhá omluvy, není důvodná, namítá nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné, a předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Ostatně, dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 23 Co 448/2016-511, do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 8. 2016, č. j. 16 C 171/2012-461, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 14. 6. 2012 je neplatná, a žaloba, na základě níž by žalovaný byl povinen se žalobci omluvit dopisem doručeným žalobci podepsaným členy představenstva žalovaného, jehož text je výslovně uveden v rozsudku soudu prvního stupně, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k povaze rozhodnutí o organizační změně jako jednoho z předpokladů pro platnost výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1105/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2358/2011; k otázce výlučného oprávnění zaměstnavatele rozhodnout, který zaměstnanec se stal v důsledku rozhodnutí o organizační změně nadbytečným srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, které bylo uveřejněno pod č. 11/2004 v časopise Soudní judikatura; ke splnění předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný pod č. 11/1999 v časopise Soudní rozhledy, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k otázce dokazování skutkových tvrzení o diskriminaci ve věcech pracovních ve smyslu ustanovení §133a o. s. ř. srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněném pod č. 108/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4586/2010] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Poukazuje-li dovolatel - ve prospěch svého opačného názoru - na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2536/2011, ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4585/2015 a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4647/2010, přehlíží, že soudy v jím zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu, než je dán v projednávané věci, a že proto právní závěry přijaté v uvedených rozhodnutích na posuzovanou věc nedopadají.
Žalobce výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení státu (výrok II.) a k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. a IV.) však dovolání neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [dovolatel vůbec nevylíčil, proč považuje dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení za přípustné z hledisek uvedených v ustanoveních §237 až §238a o. s. ř. (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)] ani dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce směřující proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. rovněž odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu