ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3788.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3788/2017-418
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. K. , zastoupeného Mgr. Radkou Marťánovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Latrán č. 193, proti žalovanému Městu Kaplice , se sídlem městského úřadu v Kaplicích, Náměstí č. 70, zastoupenému Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 21, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 44/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. října 2016 č. j. 19 Co 1715/2016-332, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem, který žalobce převzal dne 16.12.2014, žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce, který je u něj zaměstnán jako strážník městské policie, „dne 29.11.2014 v 17.22 hodin, tedy mimo pracovní dobu, která žalobci v daný den začala v 18.00 hodin, dojel služebním autem k benzínové čerpací stanici RoBiN OIL, s.r.o., na adrese O., K., kde nejdříve natankoval naftu do kanystru a teprve poté do služebního auta, to vše na náklady zaměstnavatele“. Skutečnost, že část nafty byla natankována do kanystru, „je zachycena na videozáznamu“. Vzhledem k tomu, že „zaměstnavatel nemá ve svém vlastnictví jakýkoli kanystr, je patrné, že toto tankování žalobce využil pro osobní účely, čímž došlo z jeho strany k přestupku dle §50 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jelikož úmyslně způsobil škodu na cizím majetku krádeží“. Kromě toho „stav palivoměru služebního vozidla neodpovídal nájezdu km za noční službu dne 29.11.2014“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že poté, co se dne 29.11.2014 dostavil před začátkem směny na pracoviště, zjistil, že se ve služebním automobilu nachází málo paliva, a proto se rozhodl zajet k čerpací stanici natankovat. Do vozidla si přinesl kanystr, který při výkonu práce běžně používal na transport pohonných hmot. Tento kanystr používal za účelem natankování malého množství pohonných hmot a následného rozmíchání aditiva. Tato směs má sloužit k tomu, aby v zimních měsících nedocházelo k zamrzání pohonných hmot ve vozidle. Takto učinil i ve vytčeném případě dne 29.11.2014 a po příjezdu z čerpací stanice na pracoviště nalil do kanystru doporučenou dávku aditiva, naftu s aditivem protřepal a tuto směs nalil do služebního vozidla. Takto postupuje již řadu let, když zaměstnavatelem žádný postup pro tankování pohonných hmot a použití aditiva nebyl stanoven. Žalobce tedy „popírá“, že by pohonné hmoty natankované do kanystru použil pro svoji potřebu. Malé množství nafty natankované do přivezeného kanystru použil pro potřeby žalovaného. Druhý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru je podle názoru žalobce nedostatečně skutkově vymezen. K tomu může „pouze obecně uvést“, že palivo, které bylo natankováno do služebního vozidla, využil zcela pro pracovní účely a nijak s ním neoprávněně nemanipuloval.
Okresní soud v České Krumlově rozsudkem ze dne 10.11.2015 č.j. 9 C 44/2015-164 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 29.550,- Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalobce. Ve věci samé dospěl k závěru, že v řízení sice bylo prokázáno, že žalobce dne 29.11.2014 před začátkem směny u čerpací stanice RoBiN OIL natankoval naftu do kanystru, „ale tato skutečnost sama o sobě není zvlášť hrubým porušením povinností zaměstnance“. Tím by bylo to, kdyby žalobce naftu natankovanou do kanystru použil pro sebe, a dopustil se tak přestupku podle ustanovení §50 zákona o přestupcích. V projednávané věci však „nebylo prokázáno, že žalobce naftu z kanystru použil pro sebe“. Za tohoto stavu tedy „nebylo prokázáno žalobcovo porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem“, a proto je předmětné okamžité zrušení pracovního poměru neplatné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15.3.2016 č.j. 19 Co 538/2016-214 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že ve spise není založen protokol o vyhlášení rozsudku a že za tohoto stavu „musí odvolací soud vycházet z toho, že rozsudek veřejně vyhlášen nebyl“. Další významnou vadou řízení je pak podle názoru odvolacího soudu to, že bylo-li účastníkům umožněno přednést závěrečné návrhy až u jednání odročeného jen za účelem vyhlášení rozsudku, neměl soud prvního stupně k těmto procesním úkonům účastníků již přihlížet, „a tím byli účastníci kráceni na svých právech, a to právu ve věci učinit závěrečné vyjádření“. Kromě toho odvolací soud vyslovil názor, že „v daném případě není třeba prokazovat, že žalobce naftu použil pro sebe, ale důkazní břemeno tvrdit prokázat, že nafta z kanystru byla použita pro služební účely, má žalobce a v tomto směru by měl být soudem prvního stupně řádně poučen“.
Okresní soud v Českém Krumlově poté rozsudkem ze dne 22.6.2016 č.j. 9 C 44/2015-287 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 44.300,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobce a České republice na účet Okresního soudu v Českém Krumlově na nákladech řízení 750,- Kč a na soudním poplatku 1.000,- Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce dne 29.11.2014 na čerpací stanici RoBiN OIL před začátkem pracovní doby natankoval část nafty do přivezeného kanystru a část do palivové nádrže služebního automobilu (zn. Škoda Octavia). Podle názoru soudu prvního stupně „však žalobce prokázal, že naftu natankovanou do kanystru následně nalil do služebního vozu s přidaným aditivem“, tedy nepoužil ji pro sebe. Byť o tom „není přímý důkaz“, „svědčí o tom v řízení provedené důkazy“. Skutečnost, že kanystr žalobce občas používal, potvrdili svědci K., K. a J. (v odůvodnění rozsudku nesprávně uvedeno „J.“), přičemž svědci J. a K. „prokázali svými výpověďmi i to, že žalobce občas kanystr používal právě k ředění a dolévání aditiva do nádrže služebního vozidla“. Skutečnost, že aditivum lze (byť to není příliš praktické) míchat s naftou a poté dolévat do nádrže auta, byla prokázána výpovědí znalce Ing. Vyžrálka. Žalobce k dolévání rozmíchaného aditiva do nádrže auta používal trychtýř, který si sám vyrobil a který byl nalezen i s kanystrem. Skutečnost, že kanystr nebyl nejprve strážníky G. a S. nalezen, „je vysvětlena samotným žalobcem, který jej vyndal ze služebního PickUpu, kde jej skladoval, poté co starosta po rozhovoru s ním projevil pochybnost, zda takový kanystr vůbec existuje“. Za tohoto stavu tedy „nebylo prokázáno, že došlo k jednání popsanému v okamžitém zrušení pracovního poměru“. Protože v případě druhého skutku (týkajícího se stavu palivoměru služebního vozidla) „je formulace použitá žalovaným zcela nejasná“, a tedy neurčitá, „soud žalobě vyhověl“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11.10.2016 č.j. 19 Co 1715/2016-332 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 69.140,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalovaného Mgr. Petra Smejkala a České republice na účet Okresního soudu v Českém Krumlově na náhradě nákladů řízení 750,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že druhý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru je neurčitý a nekonkrétní. V případě prvého důvodu však s poukazem na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z výpovědí svědků J., G., S., M., K. a K., včetně záznamu městského kamerového systému o pohybu služebního vozidla Škoda Octavia z 2.12.2014 v době mezi 11.35 - 12.00 hodin, dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že „se žalobci nepodařilo prokázat své tvrzení o tom, že naftu natankovanou do kanystru, který není v majetku zaměstnavatele, dne 29.11.2014 před začátkem své pracovní doby, použil propotřeby zaměstnavatele, tedy tuto naftu nalil do služebního vozu“. Odvolací soud přitom „nezopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně, neboť zcela vyšel ze skutkových zjištění, která z těchto důkazů učinil soud prvního stupně“. Zjištění, která učinil soud prvního stupně z provedených důkazů, však podle jeho názoru „toto neprokazují“, neboť „to, že to žalobce v minulosti občas udělal neznamená, že si tak počínal i dne 29.11.2014“. Žalobce naftu tankoval sám mimo pracovní dobu, nikomu na pracovišti neukázal kanystr s naftou, a pokud učinil, to co tvrdí, činil tak bez přítomnosti kohokoliv jiného, kanystr nenechal v garáži, nýbrž ho tam dal až poté, co s ním byla záležitost projednávána za přítomnosti starosty. Za situace, kdy žalobce nemůže ničím své tvrzení prokázat, „dostal se do důkazní nouze a nelze proto dospět k jinému závěru, než že žalobce své důkazní břemeno neunesl“. Žalobcovu výpověď „nelze brát jako věrohodnou za situace, kdy žalobce původně odmítal svůj účastnický výslech a tento důkaz byl navržen a proveden až poté, co byli vyslechnuti všichni svědci“. Za tohoto stavu je tedy třeba podle názoru odvolacího soudu „vycházet z toho“, že se žalobce vytčeného jednání, které bylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, dopustil. Vzhledem k tomu, že se žalobce tohoto jednání dopustil jako strážník městské policie, „který má dohlížet na to, zda občané dodržují právní předpisy, a tohoto jednání si dokonce všimla i veřejnost, neboť na toto jednání byl starosta města K. P. T. upozorněn anonymním způsobem“, je třeba je hodnotit jako porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že „okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci dáno důvodně“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o.s.ř. i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 32 Cdo 4045/2011), jestliže dospěl k jiným skutkovým závěrům, než soud prvního stupně (že žalobce natankovanou naftu do kanystru nepoužil pro potřeby zaměstnavatele), aniž by zopakoval dokazování a pouze s odkazem na skutečnost, že žalobce vypovídal jako účastník řízení až po provedení ostatních důkazů, hodnotil jeho účastnickou výpověď jako nevěrohodnou. Skutkový závěr soudu prvního stupně o použití nafty natankované do kanystru pro potřebu zaměstnavatele „má však širší důkazní základ, než pouze výpověď žalobce“. Žalobce by také neměl být „postihován“ za to, že se rozhodl vypovídat až po provedení ostatních důkazů. Žalobce svoje vyjádření po provedených důkazech „považoval za své právo a také za praktické, neboť se mohl najednou vyjádřit ke všem provedeným důkazům“. Kromě toho odvolací soud podle názoru dovolatele nerespektoval ustálenou judikaturou, podle níž je to zaměstnavatel, který má povinnost prokázat, že se zaměstnanec dopustil takového porušení pracovních povinností, které zakládá důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Odvolací soud však „důkazní povinnost o tom, že žalobce nepoužil natankované palivo pro osobní účely, přenesl na žalobce, a uzavřel, že žalobce neunesl v tomto směru důkazní povinnost (břemeno), a žalobu zamítl“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil, event. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Žalobce v dovolání – mimo jiné – namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku procesního práva, jaké rozhodující skutečnosti je zaměstnavatel povinen tvrdit a prokázat ve sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“). K této právní otázce se dovolací soud již v minulosti vyjádřil tak, že v e sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru daného zaměstnanci podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce má procesní povinnost tvrdit a prokázat (povinnost tvrzení a povinnost důkazní), že se zaměstnanec dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a že toto porušení dosáhlo intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, vždy zaměstnavatel, který také nese procesní odpovědnost (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) za to, že za řízení nebudou všechny rozhodné skutečnosti tvrzeny nebo prokázány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2014 sp. zn. 21 Cdo 1001/2013, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 1874/2004, uveřejněný pod č. 58 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci nese žalovaný (zaměstnavatel) břemeno tvrzení a důkazní ke tvrzení a prokázání toho, že se žalobce (zaměstnanec) skutečně dopustil jednání, které je mu vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru, tedy že naftu natankovanou do kanystru, který nepatří žalovanému, dne 29.11.2014 v 17.22 hodin u čerpací stanice RoBiN OIL za finanční prostředky žalovaného použil pro osobní účely. Tento skutek lze v dané věci považovat za prokázaný videozáznamem, který žalovaný navrhl jako důkaz, s poukazem na (v řízení prokázanou) skutečnost, že kanystr, do něhož žalobce naftu natankoval, nepatří žalovanému. Za této situace žalovaný unesl ohledně skutku, vytčeného žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru, své břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Jestliže se žalobce chce úspěšně bránit tvrzením, že naftu natankovanou do kanystru dne 29.11.2014 v 17.22 hodin u čerpací stanice RoBiN OIL za finanční prostředky žalovaného použil pro potřeby žalovaného, musí toto své tvrzení i prokázat, jinak ve sporu neuspěje z důvodu, že neunesl své důkazní břemeno. V tomto smyslu nelze hovořit o tzv. přesouvání důkazního břemene; ve skutečnosti jde o rozdělení břemene tvrzení a důkazního břemene mezi účastníky sporu v závislosti na tom, jak vymezuje právní norma práva a povinnosti účastníků hmotněprávního vztahu. Odvolací soud proto postupoval v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže úspěch či neúspěch žalobce v daném sporu odvíjel od toho, zda žalobce prokáže či neprokáže své tvrzení o tom, že dotčenou naftu z kanystru použil pro potřeby zaměstnavatele, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci dále závisí na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek se může odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně učiněného zejména na základě výpovědi účastníků řízení a svědků. Vzhledem k tomu, že tuto právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o.s.ř.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o.s.ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1966 sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení); takový skutkový závěr odvolacího soudu je učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o.s.ř.
Uvedené neplatí v případě důkazních prostředků listinných (§129 o.s.ř.), u nichž je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená - tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2011 sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2007 sp. zn. 21 Cdo 194/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.3.2007 sp. zn. 21 Cdo 731/2006).
V projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - měl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobce naftu natankovanou do kanystru dne 29.11.2014 u čerpací stanice RoBiN OIL použil pro potřeby žalovaného, když ji s rozmíchaným aditivem následně nalil do palivové nádrže služebního automobilu. Uvedený skutkový závěr soud prvního stupně založil především na výpovědích svědků J. J. (v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nesprávně uvedeno „J.“), M. K., B. K. a výpovědi samotného žalobce. Domníval-li se odvolací soud, že takový skutkový závěr z obsahu výpovědí jmenovaných svědků nevyplývá, měl jejich výslechy zopakovat a opatřit si tak pro posouzení jejich výpovědí podklady, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Ze stejného důvodu (byť výpověď účastníka ve sporném řízení má pouze podpůrný význam - srov. §131 odst. 1 o.s.ř.) měl odvolací soud k dotčenému skutkovému zjištění zopakovat i výslech žalobce, neboť na nevěrohodnost jeho výpovědi nelze usuzovat pouze z toho, že žalobce vypovídal „až poté, co byli vyslechnuti všichni svědci“. Vezme přitom v úvahu, že, i když žádný z vyslechnutých svědků nebyl přímo přítomen tomu, že žalobce naftu natankovanou do kanystru dne 29.11.2014 skutečně dodatečně nalil (spolu s rozmíchaným aditivem) do nádrže služebního automobilu, neznamená to bez dalšího, že „žalobce nemůže ničím své tvrzení prokázat“. Podle judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod č. 93 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014) skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá).
Protože odvolací soud sám nezopakoval potřebné důkazy, není jeho skutkový závěr o tom, že „se žalobci nepodařilo prokázat své tvrzení o tom, že naftu natankovanou do kanystru, který není v majetku zaměstnavatele, dne 29.11.2014 před začátkem své pracovní doby, použil pro potřeby zaměstnavatele, tedy tuto naftu nalil do služebního vozu“, v souladu s ustanoveními §122, §123, §211 a §213 o.s.ř. Vzhledem k uvedenému procesnímu pochybení nemohou (prozatím) obstát ani právní závěry odvolacího soudu (že „okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci dáno důvodně“, a je tudíž platným právním jednáním ), které byly na výše zmíněném skutkovém zjištění založeny.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu