ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.567.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 567/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce Mgr. V. Š. , proti žalované IBO INVEST, a.s ., se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 1706/65, IČO 262 01 518, zastoupené JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská č. 6, o zaplacení 73.245 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 48/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2016 č.j. 30 Co 269/2016-85, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.8.2016 č. j. 30 Co 269/2016-85 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce náležitostí hmotně právního úkonu, kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšující ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli, tj. k požadavku, aby byl projev vůle směřující k započtení, jako hmotně právního (tedy nikoli procesního, jak uvažuje dovolatel) způsobu zániku závazků, do té míry určitý, aby z něj bylo možné jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají, srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9.6.2003 sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2004, pod pořadovým číslem 20 a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.2.2005 sp. zn. 29 Odo 174/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2009 sp. zn. 23 Odo 932/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2008 sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2008 sp. zn. 29 Odo 1021/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.4.2008 sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2009 sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2011 sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2012 sp. zn. 33 Cdo 4735/2010 a další; k této otázce a k otázce modalit při započtení pohledávek proti pohledávce zaměstnance na mzdu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2013 sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný ve Sbírkce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2013, pod č. 56,] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží k tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však oba účastníci povinnost tvrzení a důkazní splnili, neboť oba označili důkazy, jimiž chtěli podepřít (a prokázat) svá (protichůdná) tvrzení, soudy obou stupňů v souladu s ustanovením §120 o.s.ř. provedly (z navržených) ty důkazy, o nichž byly přesvědčeny, že postačí k objasnění skutkové stránky věci a rozhodly na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o.s.ř. Smyslem těchto poučení totiž je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, aniž byl poučen, že takové břemeno má.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu