ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.841.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 841/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., v právní věci žalobce Ing. Z. M. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře č. 123, proti žalované SAMOVANE a. s. se sídlem v Praze 1 – Josefově, Pařížská č. 68/9, IČO 24667943, zastoupené Mgr. Davidem Mikulou, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška č. 1670/80, o určení oprávněného ze zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 37/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2016, č. j. 28 Co 457/2016-156, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Mikuly, advokáta se sídlem v Praze 4, Antala Staška č. 1670/80.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, č. j. 28 Co 457/2016-156, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Judikatura soudů dospěla již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 včasopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod číslem 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
V posuzovaném případě odvolací soud založil svůj závěr o zamítnutí žaloby na určení, že „žalobce je oprávněným ze zástavního práva dle zástavní smlouvy, uzavřené mezi Z. M., jako zástavním věřitelem a Příbramskou uzeninou, a. s. IČ: 45147744 se sídlem Příbram I, Jinecká 315 jako zástavcem, uzavřené dne 3. 6. 2013, na dvou na sobě nezávislých důvodech, a to, že žalobě nemohlo být vyhověno jednak pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř. s tím, že „důvodnost žaloby je nutno hodnotit nikoliv jen na základě uvedeného ustanovení, ale výhradně v návaznosti na skutečnost, že na majetek zástavce byl prohlášen konkurz a že nemovitosti, které byly předmětem zástavního práva dle zástavní smlouvy, byly v rámci zpeněžení majetkové podstaty prodány a vlastnické právo k nim je v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch jiné veřejné korporace“, jednak proto, že v případě námitky žalobce o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek č. 2 ze dne 30. 12. 2013 z důvodu, že se této neplatnosti dovolala manželka žalobce v důsledku absence svého souhlasu s takovou smlouvou (respektive s výší úplaty za postoupení pohledávek), se jedná o „nepřípustnou novotu“, neboť žalobce přes poučení soudu prvního stupně podle ustanovení §119a o. s. ř. poprvé uplatnil uvedené tvrzení až v odvolacím řízení; proto nelze taková nová tvrzení použít [§205a písm. e) o. s. ř.]. Každý z těchto závěrů sám o sobě – v případě jeho správnosti – vedl (musel vést) k zamítnutí žaloby. Žalobce v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - zpochybnil pouze právní názor odvolacího soudu o tom, že žalobcem namítaná neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek č. 2 ze dne 30. 12. 2013 je „nepřípustnou novotou“ (klade otázku, zda to, že žalobce namítá neplatnost v pořadí druhé smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 12. 2013, je v odvolacím řízení „nepřípustnou novotou“, resp. zda důkazy, které žalobce k tomuto tvrzení označil, jsou z pohledu odvolacího řízení novými důkazy z hlediska ustanovení §205a o. s. ř. nepřípustnými), aniž by napadl také právní závěr odvolacího soudu, že na určení, že žalobce je oprávněným ze zástavního práva podle zástavní smlouvy uzavřené dne 3. 6. 2013 není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř.
Přestože každý z těchto závěrů obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, dovolatel závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nenapadá (správnost tohoto závěru dovolací soud s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody – srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nemohl přezkoumat). Za této situace dovolání není přípustné – jak výše uvedeno - ani k přezkoumání druhého ze závěrů odvolacího soudu; dovolání je tak nepřípustné jako celek.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu