ECLI:CZ:NS:2017:21.ICDO.75.2016.1
KSPL 29 INS 24682/2011
129 ICm 1731/2012
sp. zn. 21 ICdo 75/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v insolvenční věci dlužníka Mgr. M. B. , v incidenčním sporu žalobkyně Factoring České spořitelny, a.s. se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1518/13B, IČO 25629352, zastoupené Mgr. Simonou Samuelsonovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 393/11, proti žalovanému JUDr. J. M. se sídlem v Hradci Králové, Resslova č. 1253, jako insolvenčnímu správci dlužníka, zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 129 ICm 1731/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2016 č.j. 129 ICm 1731/2012, 104 VSPH 948/2015-297 (KSPL 29 INS 24682/2011), takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2015 č.j. 129 ICm 1731/2012-263 (KSPL 29 INS 24682/2011) se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni dne 14.6.2012 domáhala, aby soud určil, že její "pohledávka č. 1 ve výši celkem 1.080.007,46 Kč, pohledávka č. 2 ve výši celkem 1.680.337,78 Kč, pohledávka č. 3 ve výši celkem 6.011.400,45 Kč, pohledávka č. 4 ve výši celkem 1.964.394,58 Kč, pohledávka č. 5 ve výši celkem 2.069.440,60 Kč, pohledávka č. 6 ve výši celkem 65.799,13 Kč a pohledávka č. 7 ve výši celkem 512.295,92 Kč, uvedené v přihlášce věřitele v insolvenčním řízení sp. zn. KSPL 29 INS 24682/2011 dlužníka Mgr. M. B., vedené pod pořadovým číslem 16, popřené žalovaným, pokud jde o pořadí (právo na oddělené uspokojení ze zajištění) z důvodů neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 25.10.2007 a zástavní smlouvy ze dne 6.8.2009, jsou nesporné jako pohledávky zajištěné majetkem dlužníka s právem na oddělené uspokojení ze zajištění". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že přihláškou uplatnila právo na uspokojení ze zajištění, protože všechny její pohledávky jsou zajištěny zástavním právem "k věcem movitým a současně zástavním právem k peněžité pohledávce", které jsou součástí majetkové podstaty dlužníka. Žalovaný dne 28.5.2012 uvedené pohledávky uznal co do důvodu a výše, avšak popřel jejich pořadí z důvodu neplatnosti zástavních smluv ze dne 25.10.2007 a ze dne 6.8.2009, a to "zejména pro nedodržení §155 odst. 4 občanského zákoníku". Žalobkyně má za to, že se na pohledávky zajištěné zástavní smlouvou ze dne 25.10.2007 nevztahuje ustanovení §155 odst. 4 občanského zákoníku, jelikož jsou v ní vymezeny "pohledávky konkrétní" a zástavní smlouva "všechny podmínky celého ustanovení §155 občanského zákoníku splňuje". V zástavní smlouvě ze dne 6.8.2009 jsou pak určeny smluvní strany, "zcela jasně číselně vymezena a individualizována pohledávka" včetně nejvyššího limitu zajištění ve výši 29.995.217,- Kč a doba, kdy budou pohledávky vznikat, je vymezena slovy "po dobu platnosti mezi účastníky uzavřené Rámcové faktoringové smlouvy č. 100069 ze dne 8.10.2002, smluv či právních úkonů z ní odvozených či vyvolaných"; doba je tak vymezena začátkem a koncem platnosti Rámcové faktoringové smlouvy.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4.2.2013 č.j. 129 ICm 1731/2012-84 (KSPL 29 INS 24682/2011) určil, že výše předmětné pohledávky jsou "nesporné jako pohledávky zajištěné majetkem dlužníka s právem na oddělené uspokojení ze zajištění", a rozhodl, že "účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení". Dospěl k závěru, že obě zástavní smlouvy "spadají pod režim §155 odst. 4 občanského zákoníku" a že zástavní smlouva ze dne 25.10.2007 (ve znění dodatku ze dne 2.1.2010) je absolutně neplatná, neboť v této smlouvě není uvedena doba, po kterou mají zajišťované pohledávky vznikat. V případě zástavní smlouvy ze dne 6.8.2009 soud prvního stupně uzavřel, že je platná; je-li v zástavní smlouvě doba, po kterou mají zajišťované pohledávky vznikat, označena jako doba platnosti mezi účastníky uzavřené faktoringové smlouvy, smluv či právních úkonů z ní odvozených či vyvolaných, měly obě strany zástavní smlouvy "bez pochyby na mysli pojem trvání uzavřené faktoringové smlouvy".
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26.8.2014 č. j. 129 ICm 1731/2012, 103 VSPH 197/2013-117 (KSPL 29 INS 24682/2011) zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť obsahuje rozpor v závěrech "vyslovených v odůvodnění o neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 25.10.2007 ve znění dodatku ze dne 2.1.2010 a výroku, protože z formulace výroku vyplývá, že žalobě bylo vyhověno v plném rozsahu". Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že žalobní petit neobsahoval potřebné náležitosti, a že soud prvního stupně měl proto žalobkyni ve smyslu ustanovení §43 občanského soudního řádu vyzvat k jeho doplnění; protože to neučinil, nebylo možné zjistit "nejen, jak měl správně znít výrok rozsudku, ale ani, kterých konkrétních pohledávek se týká konkrétní zajištění zástavním právem".
Krajský soud v Plzni poté usnesením ze dne 17.3.2015 č.j. 129 ICm 1731/2012-193, KSPL 29 INS 24682/2011 žalobu odmítl a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31.459,- Kč na účet advokáta JUDr. Milana Jelínka. Protože žalobkyně byla vyzvána usnesením ze dne 11.2.2015 č. j. 129 ICm 1731/2012-186, 29 INS 24682/2011 k doplnění žaloby ve smyslu ustanovení §43 občanského soudního řádu a protože žalobkyně i přes poučení o možných následcích výzvě ve stanovené patnáctidenní lhůtě nevyhověla, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba musela být odmítnuta.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1.6.2015 č. j. 129 ICm 1731/2012, 103 VSPH 197/2013-247 (KSPL 29 INS 24682/2011) zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalším řízení. Dovodil, že žalobkyně požadavku soudu prvního stupně na doplnění a odstranění vad podáním doručeným soudu ve stanovené lhůtě vyhověla.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22.9.2015 č.j. 129 ICm 1731/2012-263 (KSPL 29 INS 24682/2011) žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 41.844,- Kč "na účet" advokáta JUDr. Milana Jelínka. Nejprve dovodil, že obě zástavní smlouvy "spadají pod režim" ustanovení §155 odst. 4 občanského zákoníku, podle kterého mohou být do sjednané výše zajištěny i pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době, přičemž podle aktuální judikatury musí být pod sankcí absolutní neplatnosti v zástavní smlouvě vymezen jednak počátek této doby, jednak její konec, a dospěl k závěru, že jak zástavní smlouva ze dne 25.10.2007 (ve znění dodatku ze dne 2.1.2010), tak i zástavní smlouva ze dne 6.8.2009 jsou pro rozpor s ustanovením §155 odst.4 občanského zákoníku absolutně neplatnými podle ustanovení §39 občanského zákoníku; v obou zástavních smlouvách chybí určité vymezení počátku a konce doby, ve které mají zajišťované pohledávky vznikat, protože počátek a konec této doby nelze "objektivně dovodit odkazem na dobu platnosti mezi účastníky uzavřené Rámcové faktoringové smlouvy č. 100069 ze dne 8.10.2002, smluv či právních úkonů z ní odvozených či vyvolaných, neboť platnost smlouvy lze posuzovat toliko k okamžiku jejího uzavření a smlouva jednou platně uzavřená se v budoucnu neplatnou nestane".
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21.3.2016 č. j. 129 ICm 1731/2012, 104 VSPH 948/2015-297 (KSPL 29 INS 24682/2011) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.554,10 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Jelínka. Odvolací soud dospěl k názoru, že obě zástavní smlouvy "spadají pod režim" ustanovení §155 odst. 4 občanského zákoníku, že zástavní smlouva ze dne 25.10.2007 (ve znění dodatku ze dne 2.1.2010) sice obsahuje dostatečné určení doby, po kterou mají zajištěné pohledávky vznikat, když v kontextu této zástavní smlouvy je pojem "platnost smlouvy" potřeba vykládat jako trvání smlouvy, avšak v rozporu s ustanovením §155 odst. 4 občanského zákoníku neobsahuje ujednání o výši zajišťovaných pohledávek, když odkaz na nejvyšší možnou částku, která může být žalobkyni poskytnuta, tento požadavek nenaplňuje, jelikož není zajištěno příslušenství, a tak částka, která byla sjednána, není limitem výše zajišťovaných pohledávek; zástavní smlouva ze dne 25.10.2007 (ve znění dodatku ze dne 2.1.2010) je tedy podle ustanovení §39 občanského zákoníku absolutně neplatná. Zástavní smlouva ze dne 6.8.2009 neobsahuje určení doby, po kterou má zajištění pohledávek trvat, protože, je-li doba trvání sjednána na dobu platnosti mezi účastníky uzavřené Rámcové faktoringové smlouvy č. 100069 ze dne 8.10.2002, smluv či právních úkonů z ní odvozených či vyvolaných, jedná se o ujednání zcela neurčité, a to zejména ve vztahu k právním úkonům, jelikož "není jasné, o jaké právní úkony by se mělo jednat", a navíc v souvislosti s právními úkony "není možné vyložit pojem platnost podobně jako u (trvání) smlouvy, když účinky právního úkonu zůstávají zachovány bez jakéhokoliv časového omezení". V části, ve které jsou zajišťované pohledávky označeny jako "existující pohledávky", je tato zástavní smlouva neurčitá ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, když z tohoto vymezení není "patrné, které existující pohledávky jsou zástavním právem zajištěny".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s názorem, že by v zástavní smlouvě ze dne 25.10.2007 (ve znění dodatku ze dne 2.1.2010) nebylo obsaženo ujednání o nejvyšší možné částce zajišťované pohledávky, neboť zástavní právo se vždy vztahuje též na příslušenství, a to i bez výslovné dohody. Jestliže byla v zástavní smlouvě sjednána maximální výše pohledávky bez příslušenství, byla tak sjednána rovněž maximální výše zajištění, neboť to vyplývá z okolností, za kterých byla smlouva uzavřena, a z praxe smluvních stran. Žalobkyně se domnívá, že strany sjednaly maximální limit zajišťované pohledávky, a tím sjednaly také maximální výši zajištění. Zástavní smlouva ze dne 6.8.2009 obsahuje odkaz na Rámcovou faktoringovou smlouvu, která je označena číslem a datem a ve které je ujednáno, že zajištěné mají být pohledávky, jež budou vznikat za trvání (ač je ve smlouvě uveden pojem "platnost", avšak odvolací soud dospěl k závěru, že tento pojem je vzhledem úmyslu stran třeba vykládat jako "trvání") této Rámcové faktoringové smlouvy. Jestliže je tedy pojem "trvání" vztažen k Rámcové faktoringové smlouvě, pak musí být vztažen též k ostatnímu textu, tedy i na "dobu trvání právních úkonů z faktoringové smlouvy, které jsou odvozeny z této smlouvy nebo jsou touto smlouvou vyvolány". Žalobkyně rovněž poukazuje na to, že pod pojmem "existující pohledávka" je v dané věci potřeba rozumět "pohledávka, která skutečně vznikla a je existující", a skutečně již existující pohledávky v době uzavření smlouvy. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů lze pokládat za určité označení zajišťovaných pohledávek ve smyslu ustanovení §155 odst.4 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyřešil tuto právní otázku v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba - vzhledem k tomu, že předmětné zástavní smlouvy byly uzavřeny dne 25.10.2007 a dne 6.8.2009 - i v současné době posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.").
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení §155 odst. 1 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá; zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky.
Podle ustanovení §155 odst. 3 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky.
Podle ustanovení §155 odst. 4 obč. zák. zástavním právem mohou být do sjednané výše zajištěny i pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době.
Podle ustanovení §156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky podle ustanovení §36 odst. 2 věty první obč. zák. (odkládací podmínky). Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí (§50a obč. zák.), popřípadě podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnosti. Zástavní právo smí být zřízeno též pro určitý druh pohledávek, které budou vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi v určité době.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je – jak vyplývá z ustanovení §156 odst. 2 obč. zák. - kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Pohledávka, kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v zástavní smlouvě označena tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) bylo zřejmé (nepochybné), jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího ČR soudu ze dne 21.12.2005 sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2008 sp. zn. 29 Odo 967/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.1.2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011). Smlouva o zřízení zástavního práva pro pohledávky určitého druhu, které budou vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi v budoucnu a které z povahy věci nelze v zástavní smlouvě (vůbec) individuálně a jednoznačně identifikovat (například pohledávky z dodávky druhově označeného zboží z kupních smluv nebo pohledávky z úvěrů poskytnutých stejnému dlužníku), musí - jak vyplývá z ustanovení §155 odst. 4 obč. zák. - obsahovat též ujednání o době, ve které mohou takto určené pohledávky vzniknout, a o výši, do které se tyto pohledávky zajišťují.
Podle ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2008 sp. zn. 29 Odo 423/2006, který byl uveřejněn pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2014 sp. zn. 21 Cdo 3797/2013) je požadavek ustanovení §155 odst.4 obč. zák. o tom, aby šlo o pohledávky, které mají vznikat v určité době, naplněn jen tehdy, je-li v zástavní smlouvě vymezen nejen počátek, ale i konec této doby, jinak je zástavní smlouva neplatná.
Právní úkon je ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. nesrozumitelný tehdy, jestliže z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze stanovit, jaká vůle v něm byla (měla být) projevena; je-li projev vůle sice srozumitelný, avšak není zřejmý jeho věcný obsah, a není tedy možné (objektivně posuzováno) jednoznačně stanovit, co má být předmětem právního úkonu, jde o právní úkon neurčitý. Vznikne-li pochybnost o právním úkonu z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu, provedeného podle ustanovení §35 odst. 2 nebo 3 obč. zák., o odstranění takové nejasnosti; právní úkon lze považovat za neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo (srov. též závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2591/2008). Výklad právního úkonu přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Smlouvu jakožto výsledek projevů vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy (na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým projevem).
V posuzovaném případě z ustanovení čl. III zástavní smlouvy ze dne 25.10.2007 ve spojení s ustanovením čl. I odst. 3 dodatku k této smlouvě vyplývá, že zástavní právo se zřizuje k zajištění všech pohledávek žalobkyně, včetně příslušenství, vůči dlužníku M. B. a k zajištění všech nároků zástavního věřitele z případných dodatků a navazujících obchodních kontraktů k Rámcové faktoringové smlouvě č. 100069 ze dne 8.10.2002, stejně jako k zajištění všech nároků žalobkyně z případného odstoupení od této Rámcové faktoringové smlouvy a na ni navazujících dodatků a obchodních kontraktů až do celkové výše 22.410.000,- Kč, přičemž doba, po kterou mohou zajištěné pohledávky vznikat, je sjednána jako doba platnosti Rámcové faktoringové smlouvy č. 100069 ze dne 8.10.2002 ve znění dodatků na ni navazujících. Odvolací soud v souladu se zákonem vyložil, že v kontextu předmětné zástavní smlouvy byla vůle stran při použití pojmu "platnost smlouvy" sjednat jako dobu trvání Rámcové faktoringové smlouvy č. 100069 ze dne 8.10.2002 ve znění dodatků na ni navazujících. Se závěrem odvolacího soudu, že způsob sjednání výše, do které se tyto pohledávky zajišťují, je neurčitý, však dovolací soud nesouhlasí. Právní úkon lze totiž považovat za neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže - jak uvedeno již výše - ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo. Odvolací soud se ovšem nikterak nezabýval hledisky významnými pro výklad projevu vůle stran a omezil se na pouhé konstatování, že sjednaná částka není limitem výše zajišťovaných pohledávek, a nebral v úvahu ani to, jaká byla v tomto směru zavedená praxe smluvních stran.
V zástavní smlouvě ze dne 6.8.2009 bylo mezi stranami sjednáno, že k zajištění všech splatných, jakož i v budoucnu vzniklých pohledávek žalobkyně vůči M. B., včetně příslušenství, které vznikly či budou vznikat na základě a po dobu platnosti Rámcové faktoringové smlouvy č. 100069 ze dne 8.10.2002, smluv či právních úkonů z ní odvozených či vyvolaných se zřizuje zástavní právo k pohledávce M. B. za společností Tesco Stores ČR, a.s., IČO 45308314, na zaplacení náhrady škody ve výši 29.995.217,- Kč. Budoucí zajišťované pohledávky tak byly v zástavní smlouvě vymezeny nejen druhovým určením [všechny splatné, jakož i v budoucnu vzniklé pohledávky žalobkyně vůči M. B., včetně příslušenství, které vznikly či budou vznikat na základě a po dobu platnosti Rámcové faktoringové smlouvy č. 100069 ze dne 8.10.2002, smluv či právních úkonů z ní odvozených či vyvolaných (okolnost, že uvedené pohledávky nevznikly přímo z "rámcových" smluv o poskytování finanční služby, nýbrž až z jednotlivých smluv o poskytnutí finanční služby uzavřených na základě "rámcových" smluv, není z hlediska určitosti vymezení budoucích zajišťovaných pohledávek významná)] a sjednanou výší, do které se zajišťují (až do celkové výše 29.995.217,- Kč), ale ze způsobu vymezení zajišťovaných pohledávek vyplývá také konkrétní určení doby, ve které mohou takto určené pohledávky vznikat [po dobu trvání Rámcové faktoringové smlouvy č. 100069 ze dne 8.10.2002, smluv či právních úkonů z ní odvozených či vyvolaných], jelikož i v tomto případě nelze pojem "platnost" vyložit jinak, než že se jedná o trvání Rámcové faktoringové smlouvy č. 100069 ze dne 8.10.2002, která může být pozměněna jiným právním úkonem dle článku 6.3 této Rámcové faktoringové smlouvy.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v souladu se zákonem, protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Plzni) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2017
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu