ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1152.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1152/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) P. B. , zastoupeného JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 1927/5, a b) M. B. , zastoupené Ing. Petrem Polákem, bytem v Praze 6, Národní obrany 45/909, proti žalované J. Z. , zastoupené JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 1400/29, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 87/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2016, č. j. 37 Co 133/2015-354, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Třebíči („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 6 C 87/2011-324, určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek par. č. 1/5, vzniklý na základě geometrického plánu č. 572-165/2010 ze dne 4. 6. 2010 oddělením z pozemku par. č. ½, dosud zapsaného v katastru nemovitost í na listu vlastnictví č. 13 pro obec K. a katastrální území K. u T., vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm Jihlava (výrok I.). Dále určil, že žalovaná je výlučným vlastníkem pozemků par. č. 1/6 a par. č. 2/6, vzniklých na základě téhož geometrického plánu z dosud zapsaných pozemků par. č. 1/3 a 2/3 ve stejném katastrálním území (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 8. 11. 2016, č. j. 37 Co 133/2015-354, zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná (také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žaloba se zamítá.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud, v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř., pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; v zásadě je nepřípustná i polemika s hodnocením důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Podstatnou část dovolání tvoří nepřípustná polemika se skutkovými závěry a jim předcházejícím hodnocením důkazů. Dovolatelka sice na několika místech v textu dovolání nastiňuje možný důvod přípustnosti, ten však není dán.
Odvolává se na judikaturu, podle které soud v civilním řízení nemůže přezkoumávat pravomocná rozhodnutí správních orgánů (bod III. dovolání). To je sice „v zásadě“ (s výjimkou rozhodnutí nicotných) správné, nicméně dovolatelka, odvolávající se na rozhodnutí o vymezení „katastrální hranice“, přehlíží rozdíl mezi „parcelou“, která je evidenční jednotkou v katastru nemovitostí, a „pozemkem“ jako předmětem vlastnického práva (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2000). Nejvyšší soud však setrvale vychází z názoru, že rozhodnutí katastrálního úřadu o zápisu vkladu vlastnického práva k nemovitosti není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky, kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 305/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5, r. 2000, s. 142, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006). Např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2006, se uvádí: „Obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotně právní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim“. „V případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009). Proto postup soudu, který zjišťuje skutečné vlastnické hranice mezi pozemky, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Další poukaz na údajný rozpor s ustálenou judikaturou je v bodě IV. /5 (předposlední strana dovolání uprostřed). Je však naprosto neurčitý, není z něj zjevné, jakou konkrétní otázku měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou judikaturou a ta ani není nijak upřesněna; navíc odvolací soud přece nerozhodl o vydržení (či „nevydržení“) pozemku, takže není zřejmé, k jaké konkrétní právní otázce se má tento důvod přípustnosti vztahovat.
Konečně – ve stejném bodě – tvrdí dovolatelka rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2132/2009, pokud se v něm uvádí, že vydržením vlastnického práva podle §134 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. se zabývá soud vždy, bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků dovolá či nikoliv. Tento správný právní názor je ovšem třeba doplnit tak, že platí jen v případě, že právní skutečnosti, na které je vázána oprávněná držba a vydržení, vyšly v řízení najevo a tvoří součást zjištěného skutkového stavu věci (§153 odst. 1 o. s. ř.); v řízení se totiž uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci povinni rozhodné okolnosti tvrdit a nabídnout k nim důkazy (viz §120 odst. 1 o. s. ř). Soud není povinen z „úřední povinnosti“, bez ohledu na tvrzení účastníků, pátrat, zda ve věci byly splněny předpoklady vydržení. Dále není zřejmé, jak se uvedená výtka vztahuje k napadenému rozhodnutí; to dovolatelce přece nijak nebrání, aby v dalším řízení před soudem prvního stupně projevila procesní aktivitu a vydržení tvrdila a nabídla důkazy k tomu, že splnila jeho podmínky.
Dovolání není přípustné i z dalšího důvodu.
Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1959/2009).
Zrušil-li odvolací soud dovoláním napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno vlastnické právo žalobců a žalované, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejích právech, neboť ve vztahu k ní došlo k odklizení rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo pro ni nepříznivé (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 145/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2396/14). Byť se dovolatelka nedomáhala zrušení rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž jeho změny, netvrdí, že zrušovací výrok napadeného rozhodnutí je nesprávný.
Žalovaná tedy zjevně podává dovolání proto, že není spokojena s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, nicméně dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §236 odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. O nákladech dovolacího řízení soud rozhodne v dalším řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu