ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2367.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2367/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. Z. , zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Cvejnem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Baťkovo náměstí 552/2, proti žalovaným: 1) J. D. , 2) P. D. , 3) B. F. a 4) Z. P. , všem zastoupeným JUDr. Blankou Štěpánovou, advokátkou se sídlem v Náchodě, Komenského 511, o poškození vlastnických práv a podílového majetku, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 226/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2017, č. j. 24 Co 10/2017-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 841,60 Kč k rukám jejich zástupkyně JUDr. Blanky Štěpánové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 10 C 226/2016-107, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných, „aby byli povinni upustit od dalšího poškozování vlastnických práv a podílového majetku žalobkyně, proto ke všemu, co se týká společného podílového majetku a správy věci, jsou povinni si od žalobkyně vyžádat písemný souhlas“(výrok I.), a zamítl i žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení „pravidel užívání věcného břemene zřízeného kupní smlouvou se smlouvou se zřízením věcného břemene ze dne 25. 8. 2006, a výroku, že dohoda byla žalovanými podepsána dne 9. 3. 2016 a domluvou ustanovena bez vědomí a souhlasu žalobkyně dne 9. 2. 2016 v rozporu s kupní smlouvou článek IV. ze dne 25. 8. 2006“(výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 2. 2017, č. j. 24 Co 10/2017-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti oběma jeho výrokům, podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytýká nesprávnou aplikaci §1128 občanského zákoníku a namítá, že nalézací soudy nehodnotily všechny jí předložené důkazy. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „změnil a o věci rozhodl tak, jak žalobkyně navrhla v žalobě podané dne 6. 9. 2016.“
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují se závěry odvolacího soudu a jeho rozhodnutí považují za správné. Podle jejich názoru dovolání není přípustné, neboť dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a neuvedla ani způsobilý dovolací důvod. Navrhují, aby bylo dovolání odmítnuto, popř. zamítnuto.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné již z toho důvodu, že dovolatelka v rozporu s §237 a §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezila konkrétní otázku přípustnosti dovolání. Dovolatelka sice v dovolání avizovala, že dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., ale žádnou konkrétní právní otázku v dovolání neuvedla, taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů (dovolacích námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ]. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Pomine-li dovolací soud, že dovolatelka vůbec nevymezila přípustnost dovolání a tato se nepodává ani z obsahu dovolání, je dovolání především polemikou se zjištěným skutkovým stavem a vyjádřením obecného nesouhlasu s rozhodnutím nalézacích soudů. Jelikož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl se námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu zabývat.
Namítá-li dále dovolatelka existenci procesních vad řízení (zejména, že se odvolací soud určitou skutečností nezabýval nebo neprovedl jí doložené důkazy), dovolací soud připomíná, že vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že mu není zcela zřejmé, kam směřuje argumentace dovolatelky, pokud odvolacímu soudu vytýká, že chybně aplikoval §1128 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z,“) „protože odstavec 3 se odkazuje na odstavec 2“.
V dané věci byl předmětem sporu návrh žalobkyně coby přehlasovaného (opomenutého) spoluvlastníka, aby o dohodě s N. M. n. M., uzavřené dne 9. 3. 2016, která konkretizovala způsob užívání věcného břemene zřízeného smlouvou o věcném břemeni ze dne 25. 8. 2006, rozhodl soud. Žalobkyně se o uzavření dohody dozvěděla v březnu 2016 a žalobu podala 6. 9. 2016. Nalézací soudy učinily závěr, že dohoda o konkretizaci způsobu užívání věcného břemene je záležitostí významnou, a věc posuzovaly podle §1129 o. z. Tento závěr přitom dovolatelka nenapadá. K rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud (§1129 odst. 1 o. z.). Spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování podle odstavce 1 může navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Ustanovení §1128 odst. 3 platí obdobně (§1129 odst. 2 o. z.). Podle §1128 odst. 3 o. z. přitom platí, že není-li návrh podle odstavce 2 podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědomen, běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl. Žalobkyně se tedy mohla v roli přehlasovaného (opomenutého) spoluvlastníka domáhat, aby o celé záležitosti rozhodl soud a měla možnost také navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. K tomu jí běžela prekluzivní lhůta v délce 30 dnů od okamžiku, kdy se o přijetí rozhodnutí dozvěděla. Jestliže se o uzavření dohody dozvěděla v v březnu 2016 a žalobu podala až 6. 9. 2016, je rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby správné, a námitky dovolatelky ohledně nesprávné aplikace §1128 o. z., zjevně nemohou obstát.
Jelikož žalobkyně podala dovolání do obou výroků rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Avšak dovolatelka nevymezuje žádnou otázku procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ohledně nákladových výroků ve smyslu §237 o. s. ř. Z tohoto důvodu nebylo možné dovolání ani v této části vyhovět (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2017
Mgr. David Havlík předseda senátu